Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 6. kapitola

19.07.2010 (17:15) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1967×

Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením. ¹

„Tak fajn, můžem se pro vás stavit před tou pátou? Bude to hned tady někde,“ navrhla nadšená Chloe. Jak jí tak mohl vzrušovat jen obyčejný večírek? Nechápala jsem to.

Caius po mně mrkl a váhavě přikývl. „My tu zatím zůstaneme.“

Nato se Chloe nenápadně odkradla ven z kavárny a nechala nás tu opět osamotě. Nebylo mi z toho zrovna nejlépe, cítila jsem se asi tak jako malé dítě, kterému rodiče naplánovali den a navíc jsem nevěděla, co mám říkat. Caius si to nejspíš ale uvědomil, a tak se mile ujal řeči on.

„Vlastně... nerad bych vyzvídal, ale ty určitě nejsi místní, nebo ano?“ zajímal se a upřel na mě zkoumavý pohled.

„Jsem tu na dovolené s Chloe... Chtěly jsme spolu si udělat společné prázdniny, a tak nám prostě přišlo příhodné Toskánsko,“ pokrčila jsem rameny. Blonďák pokýval zamyšleně hlavou. „Ale vy nevypadáte, že jste odsud,“ nadhodila jsem. Poté jsem se zamýšlela, proč mu vykám, ale v tu chvíli mi to bylo natolik spontánní... Šla z něj autorita, to je to.

„Nemusíš mi vykat,“ zasmál se a spojil zvláštním gestem konečky prstů k sobě. „Já odsud jsem, ale... pocházím z jiné země. Žiji tu... dlouho.“ Odmlčel se. Něco na jeho tónu hlasu mě mátlo, ale nechala jsem mé podvědomí, ať se mu ten mladík zdá jakkoli divný – ale já jsem se, ač nemohu správně popsat ten pocit, ještě loučit nechtěla.

Mířil k nám číšník. „Ty si budeš něco brát?“ zeptal se vypjatě. Jako by ho to snad znepokojovalo.

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. „Jestli nechceš, tak ne.“

Zasmál se mojí logice. „Já se jenom ptám, abych věděl, jestli si mám taky něco vzít, ale nějak... nemám chuť.“

Pokrčila jsem rameny. „Tak si nic dávat nebudeme.“

„Ale ty si přece něco dej, určitě jsi vyčerpaná.“

Číšník dorazil. „Dobrý den, máte přání?“ Postavou mi připomínal vypaseného, růžového vepříka – hluboko zasazené oči, kulatý, prasečí rypáček a pár černých kudrlinek na hlavě.

Nevěděla jsem, co co tu mají a nemají – do menu jsem nehodila ještě ani pohled – a tak jsem se zeptala o moje oblíbené latté, které mne napadlo jako první.

„Hned to bude,“ obrátil se a zmizel za rohem.

Caius se ke mně zaujatě nahnul. „Ty hodně... maluješ, je to tak?“ zeptal se náhle.

Šokovaně jsem k němu vzhlédla. „Jak to víš?“

Váhavě sklousl ret. „Vidím to v tvých... rysech,“ vysvětlil stručně.

Vyjeveně jsem na něj zírala. „Jakto? Jak to víš? Vždyť přece...“ mumlala jsem nechápavě.

„Koukáš se na svět uměleckým pohledem,“ ujasnil a uchopil letáček s dezerty. Zamyšleně do něj zíral, jako by snad chtěl najít vypasný seznam základů lidské filosofie, ale myslím, že se jen chtěl zbavit tohoto tématu. Choval se... znepokojeně.

„Věříš v Boha?“ zeptal se náhle. Jeho otázka mne zarazila.

„No... Ne, nevěřím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Neumím v něj věřit. Nikdy mi nebyl přisouzen dar umění věřit. Neumím to... Věřím v existenci, ne v Boha.“

Caius se znovu usmál, ale nic neříkal. Teď znepokojoval on mne, nemohla jsem totiž vědět, na co teď myslí – zmítala mnou nevysvětlitelná zvědavost nahlédnout mu alespoň na chvilku do jeho myšlenek.

Všechno mé podvědomí se chvělo – a já to vím – něco mi nepřišlo tak, jak má, ale přikládala jsem to za vrub pouze mojí přecitlivělé všímavosti, která se ke mně občas dostavovala. Cosi podobného, jako když spořádáte příslušnou dávku morfia – vnímáte každičký detail, ať už je to lehký vánek, ševelení lístků na stromě nebo... Caius.

„Latté, signora,“ položil přede mne znenáhla číšník objednávku.

„Grazie,“ přikývla jsem a nechala ho odejít. „Chceš ochutnat?“

Caius se nebezpečně usmál. „Děkuji mockrát, ale latté mi moc nejede.“ Pokrčila jsem rameny a upila si z hrnečku.

„Sylvio, víte, že máte krásné oči?“ naklonil se ke mně. Oh. Srdce se mi zběsile rozbušilo a měla jsem pocit, že jsem rudá až ke kořínkům vlasů. Rty se mu zvlnily do přívětivého úsměvu, pro který bych snesla modré z nebe. Zachvěla jsem se, ale stále nic neříkala.

„Víte...-“ začala jsem, ale on mne přerušil.

„Prosím, nevykat.“

„Vy mi ale taky vykáte,“ ohradila jsem se s úsměvem. Stále nechápu proč, ale tykání mě k němu se zkrátka... nehodilo. Byl pro mne příliš neznámý, příliš neprobádaný.

Caius se zadíval na stranu. „Dobrá, tykej mi, až se na to... budeš cítit.“

Vděčně jsem se usmála.

„Copak jsi tedy říkala, má drahá?“ ptal se mne. Jeho způsob řeči na mne nejen působil jako okouzlující, ale také mi naháněl hrůzu. Avšak právě tento způsob jsem si během chvilky zamilovala – připadala jsem si, když to nepřeženu, jako ve starých dobách, kdy muži byli k dívkám daleko shovívavější (v té chvíli se mi okamžitě vybavil Giuseppe s Chloe), kdy o ruku se žádalo v pokleku u otce, kdy neexistoval dnešní způsob mluvy a návyků.

„Že... Ale to už je jedno,“ mávla jsem rukou a zasmála se v duchu tomu, co jsem mu na kompliment chtěla namítnout. Teď už nebyla vhodná chvíle.

„Povídej o sobě něco...,“ téměř zaškemral.

Zmateně jsem zamrkala. „Ale co?“

Caius si uváženě narovnal kraj šály. „Zvláštním způsobem mne přitahujete,“ usmál se nejistě, dívajíc se do desky stolu, „tak mne napadlo, že by jste mi o sobě mohla něco prozradit.“

Zaskočeně jsem pokývala a přemýšlela, co o sobě prozradit. „Tak tedy... Zajisté by vás mohlo zajímat, že pocházím z Francie – Lyonu, mám tam svou rodinu, včetně mého staršího bratra, který studuje hudbu. Já chodím na obor architektury, spolu s Chloe...“ Odmlčela jsem se.

Caius těžce přikývl a pobídl mne zaujatě, ať pokračuji.

Nadechla jsem se. „Nemám žádné zvíře... Vcelku hodně maluji, ale to už jste již také poznal... Nevím, co by vás ještě zajímalo?“

Caius naklonil hlavu. „Povídejte mi... O čemkoli. Studuji vaší mysl,“ culil se.

Nechápavě jsem na něj zírala, ale pokračovala jsem. „Mám ráda modrou. Tmavě modrou. Hodně tmavě modrou. Připomíná mi domov... Moře... Vlnobití. Miluju moře. Tu vůni. Tu atmosféru. Bílé, zčeřené, pěnové hřebínky vln. Ten šum. Racci... Byl jste někdy u moře?“

Váhavě otevřel rty. „Byl, ale... byl na téměř celém kontinentě, ale moře mne nepřitahovalo nejvíce.“

„Máte pravdu, mně také ne,“ přisvědčila jsem. „Raději mám horskou krajinu. Ano, hory, ty miluju. Svěží zvduch, zeleň, to je... svoboda.“ Až jsem se divila, jak jsem se pustila do řeči. Ale on byl zázračný, na téměř každou věc jsem mu mohla nenuceně odpovědět. Dalo se s ním skvěle diskutovat.

„Svoboda...,“ zamumlal a pohled se mu rozostřil.

Váhavě jsem se usmála, unikal mi náhle smysl. „Jak to myslíte?“

Caius se na mne zahleděl. Pokrčil rameny. „Ale nic... Jen mám... bližší vztah k politice.“

Znovu jsem si upila latté. Chutnalo výtečně. „Povězte mi něco o sobě i vy,“ pobídla jsem ho.

Strul rty, už se nanul. Jemně si promndechoval, aby něco řekl, ale poté je znovu zavřel. Zamyšleně si přiložil palec s ukazovákem na kořen nosu a jemně mnul.
„Víte, moje minulost nestojí za řeč... Asi by bylo i lepší, abyste jí nevěděla, alespoň pro teď.“

„Tak budoucnost...?“ naléhala jsem.

Caius se zasmál. „Budoucnost neexistuje,“ zavrtěl hlavou. „Ale teď už pojďme – pokud máš dopité to latté – v této kavárně mi není zrovna nejlépe.“

Co mi zbývalo jiného než opět souhlasit. Zasunula jsem po sobě židli a mírně se protáhla. Moje mysl pod náporem smíšených pocitů nedokázala už vnímat ostře – procházka po venku se zdravým vzduchem mi jedině prospěje. Vytáhla jsem peněženku a šla zaplatit k pultu, ale Caius mne zastavil a gentelmansky zaplatil za mne.

„Když jsi sem zahnula jenom díky mně, nemůžu tě přece nechat platit,“ vysvětlil omluvně.

Sotva jsme překročili práh, hned se mi dýchalo lépe. „Kam jdeme?“

„Kam chcete. Můžeme se jen tak procházet, anebo si sednout na nejbližší lavičku.“

Přikývla jsem, i když jsem sotva věděla na co. Omamoval mě jako zlá omamná látka. Připadala jsem si jako ve snu, když jsem vedle něj pomalu kráčela – vždyť to nemělo podstatu! Důvod! Nedokázala jsem ani tušit, na co myslí, znepokojovalo mě to, chápala jsem ho jako nadpozemský jev, který mi chtěl ukázat tajemství, pro lidské duše skryté.

„Já stále nechápu, proč tu vedle tebe jdu,“ zavrtěla jsem zamyšleně hlavou, pozorujíc staré dláždění náměšťového plácu.

Caius se zastavil. „Ty toho ještě nechápeš,“ povzdechl si s úsměvem. Hned jsem o něco chytřejší, dodala jsem si v duchu. Připadalo mi, jako kdyby mluvil o něčem, o čem já ani nemám potuchy. Má intuice nikdy neklamala, ale přitahoval mne natolik, že jsem se ho nedokázala vzdát, ač jsem se o to pokoušela. Marně. Nemohla jsem z něj odtrhnout zraky, omamoval mne svým šarmem, až by se to mělo zakázat. Už jen z principu. Omamoval mne jako ztělesnění něčeho tak mně neznámého, že jsem nedokázala... Nedokázala jsem se mu ubránit a říct mu, že nemá právo se mnou chodit na procházku. Dusila jsem v sobě tajnou touhu.

„Často mívám pocit, že jsem sám,“ pronesl náhle. Co zase tímhle má na mysli? Byla jsem z něj šílená.

„Samota je zrádná. To neštěstí, že člověk nikdy nemůže být sám, z něj dokáže vytvořit trosku... podobnou opuštěnému ostrovu. A přesto nikdy nikdo není sám, tak zatraceně sám,“ mluvila jsem, anižbych věděla co, i smysl mých slov mi najednou unikal – připadalo mi všechno tak nereálné, že jsem na chvíli existovala jenom já a on – nic víc – a přeci jsme také nebyli sami.

„Mluvíš jako kniha,“ zasmál se a vzhlédl do oblak. „Ale i knihy mají vady... Přesněji tu, že neví, co v nich je, co se v nich píše a co komu říkají.“

„Jak to myslíte?“ zeptala jsem se popuzeně; jeho slova mi přestala dávat smysl definitivně.

„Že mluvíš o tom, co jsi stejně nikdy nezažila, ale to je přirozené, všichni to tak dělají.“

„Caie... Já nechápu, o co ti jde.“ Přimhouřila jsem oči.

Caius zvesela zavrtěl hlavou. „O nic, jenom mě prostě zajímají tvé názory na různé věci, drahá. Snad se kvůli tomu na mě nebudeš zlobit,“ omloval se.

„Ne, nebudu... Jasně...“ zamumlala jsem do větru.

* * *

„Tři čtvrtě na pět,“ oznámil mi, když jsem zmlkla. Během toho času, co jsme proseděli na lavičce, se moje názory na něho opět zmírnily. Podléhala jsem mu. Unášela jsem se jeho očima. Pod jeho pohledem se cítila tak... Nerozhodně. Patřila jsem mu. Tak vášnivě jsem mu patřila! Byl to můj ochránce. Můj anděl strážný. Měla jsem tak půvabný pocit, když kolem mne ovinul paži – měla jsem tak půvabný pocit, že jsem pod jeho ochranou. Snila jsem. Blaženě jsem přemýšlela. Nic mi nedávalo smysl, ale to dnes už zkrátka nejspíše nic... I dýchat mi však v jeho přítomnosti bylo potěšením.

„Tak to bychom tedy měli vyrazit pro ty dva,“ vstala jsem rázně.

„Tak už mi tedy budeš tykat?“ zeptal se mne a propaloval zkoumavým pohledem. Měla jsem pocit, že mi vidí až do hlavy – všude – jeho pohled byl tak... nepopsatelný.

Odevzdaně jsem přikývla a přisunula se více k němu, rouška neznámosti, jako by byla ten tam. Byla jsem tu já, Caius a nic víc, tak proč si to řádně nevychutnat?

„Ano, budeme si tykat,“ zdůraznila jsem.

Caius se nade mnou úlevně usmál a vykročili jsme směrem zpátky ke kavárně.

Když jsme tam došli, Giuseppe s Chloe na nás už čekali. „Už bylo na čase,“ zavolala Chloe a se svou drahou polovičkou vykročili, aby nás mohli vést.

„Proč jsi to vlastně svolil?“ zeptala jsem se mírně naoko naštvaně. Ve skutečnosti mi to bylo ale už dávno jedno, jenom když budu s ním. Stávala jsem se na něm závislá.

Caius nonšalantně pokrčil rameny. „Nikdy jsem na ničem podobném nebyl.“

Zamračila jsem se, ale vzbouzelo to ve mně příjemný pocit, což vlastně všichni lidi, co nemají charakter podobný Chloe, kteří nežijí jen pro zábavu. Vyšli jsme již mě známou ulicí s trhy z náměstí a pokračovali rovně. Poté jsme zabočili kolem vysokého domu do další ulice, ve které jsme vstoupili do baru.

Jak se dveře otevřely, zvuk řvoucích bubnů nás obklopil dvakrát silněji, než byl slyšet zvenčí. „Co to proboha je,“ povzdechla jsem si, aniž bych očekávala odpověď.

Chloe se zavěsila do Giuseppeho a já s Caiem nejistě postávali mimo střed dění. Povzbudivě se na mě usmál, ale dle jeho výrazu jsem vyčetla, že se mu tu zrovna také dvakrát nelíbí. Náhle však vykročil a vedl mne skrz obrovskou halu davem.

Míhali jsme vyzývavě oblečené lidi, děvky i starší obyvatelstvo, jen my jsme tam nějak... nezapadali. Caius ve svém obleku a já v pleteném roláku... Chm.

„Hej!“ zakřičel mi někdo náhle do ucha. Zmateně jsem se ohlédla a spatřila napitého mladíka, který se ke mně natiskl. „Počkej trochu, ne?“

Mladík mě chytil kolem pasu. Snažila jsem se vyprostit, ale jeho ruce se mne držely jako klíště. Znechuceně jsem protestovala.

„Mohl bys jí nechat na pokoji?“ zasyčel Caius. Vděčně jsem s na něj usmála, když mladík své ruce polekaně odtáhl. Bylo to fascinující... Zářila z něj podivuhodná autorita. V ten moment jsem úplně vycítila, jak si k němu nikdo nic netroufne. Polkla jsem a odevzaně Caia následovala.

Caius se na mě obrátil. „Můžeš tu chvilku počkat? Jenom si potřebuju odskočit,“ oznámil mi a posadil mě na barovou sedačku. A byl pryč. Nechápavě jsem se rozhlédla. Když zmizel, připadala jsem si najednou jako Alenka v říši divů. Byla to pouhá halucinace, nebo když byl se mnou, vymazával mi z mysli všechny pochybnosti? Roztěkaně jsem přejížděla očima po rozhemžených lidech. Absurdita zaujímala místo v mé mysli a vládla jí s hrozivou přesností.

„A jsem tu,“ dosedl hbitě na sedačku vedle mě. „Dáš si něco?“

„Co?“ odtrhla jsem fascinovaně oči od středu hýření. „Ne, nedám... Nepiju.“

Caius zachmuřeně luskl na barmanku. „Drink... Jedno jaký.“

Podrážděně jsem se ohradila. „Říkala jsem, že nic nechci.“

„Ale já také neříkám, že je pro tebe,“ daroval mi oslňující úsměv. Zahanbeně jsem sklopila oči, ale stejně jsem se usmála.

Zmalovaná blondýna za pultem mezitím přistrčila ke Caiovi zelenožlutý nápoj.

„Ochutnej,“ natáhl ke mně sklenku. Dopáleně jsem k němu vzhlédla, ale pod jeho pohledem jsem roztávala jako zmrzlina na sluníčku. Poslušně jsem přiložila okraj skleničky ke rtům a upila.

Otřásla jsem se. „Není špatný.“

Caius se stále usmíval. Jako by mi snad oblboval mysl... Již jsem nedokázala myslet svým vlastním mozkem. Dneska se naleju.

„Bloncko,“ zavolala jsem neomaleně. „Jeden taky mně.“

Blondýna poslušně přikývla a vytáhla další sklenku. „Říkala jsi, že pít nebudeš,“ nadhodil s mrazivým úsměvem.

Pokrčila jsem rameny. „Rozmyslela jsem si to.“

Z ruky jsem si vzala svůj vytoužený zelenožlutý drink na okraji s citronem a nalila do sebe dobrou polovinu. „Tak,“ práskla jsem poloprázdnou skleničkou o pult.

„Tak tohle bude aspoň pořádná pařba,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. Sama nad sebou jsem se divila, jak rychle jsem ztratila hlavu. Jak rychle jsem změnila své návyky... Ale přišlo mi to takhle snadnější a o co víc, mohla jsem se konečně zbavit té staré slupky Sylvii, kterou jsem již nepotřebovala. Život má bejt zábava, pomyslela jsem si, a dolila do sebe druhou polovinu skleničky. Lahodně jsem zaklonila hlavu, aby mi do úst vnikla poslední kapička a unešena tímto gestem, s jakou delikátností bylo provedeno, luskla jsem na tu bloncku, aby mi dolila.

„Sylvio,“ zarazil mne a jemně chytil za zápěstí.

„V pořádku, mám nad sebou kontrolu,“ odporovala jsem mu a pokývala na ní, že to stále platí.

„Absint, už ne drink," zavolala jsem přes rameno zpátky k bloncce. Znovu poslušně přikývla.

Zezadu na rameno mne chytila Chloe. „Čau, kde jste? Hledám vás všude, jediný, co by mě nenapadlo, že...“ zadívala se na mojí dávku alkoholu, „bych tě našla u tvrdého pití.“

„Každej se mění,“ zaklonila jsem k ní hlavu a upila. „Tak proč nenajít svou pravou stránku?“ Rozesmála jsem se a začínala cítit, jak na mě alkohol doléhá.

Caius s Chloe si vyměnili bezmocné pohledy. „Drahý... Nešel by sis zatančit?“ Pobídla jsem ho.

Rázně zavrtěl hlavou. „Moc na to nejsem.“

Chytla jsem ho za jeho ledovou ruku a silou ho vlekla do středu. „Ochutnej,“ volala jsem přes rameno.

Najednou se všechno zamotalo... Zatočilo... Zem pod nohama mi nebyla pevná. Pevně jsem se přitiskla k jeho hrudi, schovaná pod chomáčkem šály, a nemotorně udělala krok zpátky. Caius se na mě ustaraně koukal, ale nemohl nic dělat, a tak jsem toho plně využívala.

„Ty máš ale pěknou šálu!“ zachechtala jsem se. Ušklíbl se, vytočilo mě to, ale nenechala jsem to na sobě znát.

„No tak! Nebuď takovej... počkej tady, já si to akorát dopiju,“ poklepala jsem mu na rameno a zmizla v davu. Řinčivá hudba duněla halou a barevné osvětlení na lidi vrhalo zajímavou hru světel. Potom jediné, co si pamatuji je, že se mi rozostřel pohled a... nejspíš jsem klesla k zemi.

* * *

„Sylvio!“ plácal mne někdo po tváři. Koukala jsem se přímo do trubky záchodu a ne, že by to byl příjemný pohled, když mi do nosu nesmrděl jen on, ale i spousta zvratků, co plavala na hladině.

„Co na mě hrabeš... Kdo jsi?“ Otevřela jsem malátně oči a cítila jenom hrubé osvětlení žárovky.

„Už je vzhůru!“ zavolal někdo.

„No to je snad... jasný, že jsem vzhůru, ne?“ zabrblala jsem a konečně zaostřila pohled. Nade mnou se skláněl můj blonďák.

Rozlícenost alkoholu mi ale nedovolovala se k němu chovat mile. „Proč mám hlavu v tom zasraným záchodě?“

Caius nevypadal, že by ho můj výpadek nějak rozhodil. Jízlivě se ušklíbl a já jsem opět cítila, jak mne alkohol vtrhl zpátky do podvědomé temnoty...

* * *

„Sylvio,“ volal někdo. Z dáli... Desítky metrů daleko.

„No tak... Prober se sakra!“ Hlas se postupně přibližoval. Chtěla jsem odpovědět, že tu jsem, ale nešlo to... Bylo to jako štípání ve snu. Mlhavě jsem se snažila probudit, přikývnout, ale bylo to marné.

„Sylv!“ zašeptal někdo. Chloe! Skláněla se nade mnou.

„Jsem... tu,“ zamumlala jsem, stále opředena rouškou snu. „Au! Moje hlava,“ vyjekla jsem.

„Ta tě možná bude bolet.“

Probrala jsem se. „Kde to jsem? Proč by mě měla bolet?“ Dezorientovaně jsem se kolem sebe rozhlížela, až jsem s úlevou shledala, že jsem v hotelové posteli.

„Včera tě sem Caius odvezl... Hodně ses opila,“ vysvětlovala mi. Seděla na kraji mé postele a starostlivě se po mně koukala, ale v očích jsem našla značnou úlevu. „Už jsem se bála, že se nevzbudíš.“

Pohotově jsem hodila pohled na budík. „Dvě dvacet!“ vykřikla jsem. Jak jen může být tak pozdě?

Chloe se váhavě usmála. „Nechal tu vzkaz.“

„Vzkaz?“ opakovala jsem. V tu ránu se mi vybavila matná jízda autem... Okno. Bylo to matné, jako by jste se dívali skrz desáté dioptrie. „Jaký vzkaz?“

Podala mi malý papírek, přeložený vejpůl. Bleskurychle jsem ho otevřela a sjížděla očima po řádcích.

Má drahá Sylvio,
Mrzí mne včerejší večer i to, jak ses ke mne chovala.
Pokud to nebylo vážně, byl bych rád,
kdyby ses mi ozvala, jsem zachmuřen.

Tvůj Caius.

+0039 845 652 220

Zmateně jsem pohlédla na Chloe a zpátky na papírek. Všechno se mi to rázem začalo vybavovat. To... Není možné! Takhle bych se přeci já nikdy nechovala! Byl to neskutečný pocit, moje vlastní vzpomínky se vymykaly všem skutečnostem...

„Co se stalo?“ zeptala jsem se Chloe.

„Byla jsi hrubá,“ odpověděla stručně. Přikývla jsem, ale myšlenky mi v hlavě agresivně bublaly. Jak je to možné? Co teď? zoufala jsem. Styděla jsem se. Já se tak strašlivě styděla za včerejší večer, až jsem se začínala bát, že Caia ještě někdy uvidím... Co mi bylo podnětem k takovému chování? Proč jsem se tak zlila?

„Fajn,“ zamumlala jsem. „Jestli jsem tobě něco ošklivýho řekla, tak se omlouvám.“

Chloe s úsměvěm zavrtěla hlavou. „Mně jediné jsi nic neřekla, ale možná by bylo lepší, kdyby sis s ním promluvila... Odcházel se svěšenou hlavou.“

„Moment, jak to včera celé bylo?“ zastavila jsem se.

„Nic, jen jsi zvracela na záchodcích, pak za tebe musela zaplatit, jelikož tys u sebe žádné peníze neměla, řekl mi, že tě odveze sem a zmizel.“

„Aha,“ pokývala jsem hlavou.

I přes tu nesnesitelnou bolest jsem dokázala lépe uvažovat než včera. Přišlo mi všechno tak nepochopitelně matné, ale jediný pocit, který jsem teď vnímala, byl stud. Stále a stále jsem si kladla otázky, které neměly řešení, stále a stále klesala v svědomí, až mi Chloe nařídila, že už to nebude dál snášet, ať za ním zajedu.

A právě to mne nejpíš nakoplo k tomu, abych se znovu podívala na papírek s číslem a domluvila se s ním.

„Uživatel momentálně nedostupný, zavolejte prosím později,“ hlásil mi již počtvrté telefon. Shit, kopla jsem do nohy postele.

„Co třeba mu napsat esemesku?“ navrhla Chloe, která koukala z okna.

Uváženě jsem najela do zpráv a rychle naťukala něco ve smyslu, že se omlouvám, ale že už se s ním nechci vidět. Odesláno, potvrdil mi mobil zelenou fajfkou a zahlásil slabou baterii.

Náhle mi telefon zazvonil. „Volá,“ vykřikla jsem rozrušeně a znovu, pohlcena pocitem studu, hovor zvedla.

„Sylvio?“ ozvalo se na konci.

Zamrkala jsem slastí, když jsem uslyšela jeho hlas. „Ano?“

„To včera...-“

Přerušila jsem ho. „Já se omlouvám... Je mi to líto, mrzí mě to. Ale znovu už se s tebou stýkat nechci, odpusť mi to... Mám výčitky svědomí a navíc, nepřipadám si, že jsem hodna toho, abych tě ještě někdy spatřila.“ Vydechla jsem a jen nestačila zírat, kde se ve mně ta odvaha brala.

Ticho. „Dobře... Opravdu bys tedy dneska nechtěla... Někam vyrazit? Víš, já...“ Odmlčel se.

Tiše jsem naslouchala, pocity se ve mně mísily.

„Jestli nechceš, tak tě samozřejmě nebudu nutit, jenom jsem ti chtěl říct, že... bych byl vlastně rád, kdybych tě znovu mohl vidět,“ drmolil až příliš prosebným hlasem. Připadala jsem si jako viny zproštěná, ulehčeně jsem se zasmála a, ani nevím jak, mu to odsouhlasila.

„Budu tě čekat, mia bella...“ Zavěsil.

Přemožena nepochopitelným pocitem, zírala jsem strnule na lán zeleného pole.

„Co ti říkal?“ zajímala se Chloe.

Urovnala jsem si noční košili. „V osm ve Volteře,“ zamumlala jsem nejistě.

* * *

Den uběhl jako nic. A teď jsem tu stála, u kavárny, kde jsme se seznámili. Caius nikde. Začínala jsem mít obavy, že ještě příjde, ale nakonec jsem ho spatřila, jak vychází, na minutu přesně, z uličky pod věží.

Srdce se mi rozbušilo.

„Drahá,“ pozdravil mne a přitáhl si mou hlavu k rameni. „Scházela jsi mi!“

S úsměvem jsem vzhlédla. „Takže ty se na mě nezlobíš?“

„Jistěže ne,“ zašveholil sladce a vložil mi pusu do vlasů. V té chvíli... V té chvíli jsem měla pocit, že se vznáším. Sedmé, osmé, možná i deváté nebe, a právě v tu chvíli jsem měla pocit, že už Chloe docela chápu. Po tváři se mi rozlil šťastný úsměv.

„Půjdeme na vycházku?“ zeptal se dvorně a naklonil hlavu. Znělo to komicky, ale já jsem jen šťastně přikývla a nechala se vést.

Atmosféra města v tuto nádhernou chvíli byla nepopsatelná. Slunce se schylovalo za obzor a na nebi vytvářelo oranžovou scenérii lahodných mraků.

Došli jsme na stejnou lavičku, kam jsem kdysi utekla od Chloe. Všechno kolem nás mělo teplé odstíny – listy stromů – pálené zdi – a i Caiův obličej jsem v tomto ozáření vnímala stokrát krásněji než doposud.

Tiše jsme dosedli na lavičku, ruku v ruce. Najednou, jako bychom si téměř neměli co říct, ale to ticho k tomu patřilo – potřebovali jsme chvíli prosedět beze slova na lavičce, potřebovali jsme se vzájemně pouze cítit a nepřemýšlet o ničem jiném. Bylo mi s ním tolik dobře...

¹) Alexandr Sergejevič Puškin

5. Kapitola ||  7. kapitola

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 6. kapitola: