Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 3. kapitola

See through the evil eyes - 3. kapitolaA třetí kapitola je tu. Konečně se tu trochu zamotáváme do děje - seznámíme se s celkem třemi zcela novými postavami, které to budou v budoucnu malinko komplikovat. Přeji příjemné počtení.

Milý deníčku.

Již je to přesně týden, co jsme tady. Sedmý den, takové kouzelné číslo. V našem případě natolik kouzelné, že Chloe leží vyčerpaná na posteli a buší rukama do polštářů. Mám takový pocit, že se vzteká kvůli jednomu Italovi. Já jsem to totiž věděla. A nějaké chabé naděje, které se mi ještě při prvních třech dnech zdály možné, jsem totiž předevčírem rázně zatrhla.

Věděla jsem, že se Chloe nebude držet pouze mě a bude se snažit navázat nové kontakty. Vždyť ona je k tomu zrozená. V jednom městečku se zdařile seznámila s jakýmsi italským chlapcem, zdařile si vyměnili čísla a zdařile si psali. Až do teď. Ale to je příběh na dlouho, takže musíme začít hned od začátku...

Když jsme čekaly s Chloe na hotelový výtah, který někoho nahoru vezl, divila jsem se, kamže to vlastně má Chloe namířeno. Neřekla mi totiž ani slůvko, kam právě vyrážíme, a tak jsem si domýšlela, že se v noci zase tajně koukala do mapy a vymyslela nějaký další výlet. Co mě ale zarazilo, když jsme vyšli z pokoje a zamkly dveře. Otočila se na mě a prohodila, že se musíme na recepci poptat na nějaký typ, kam jsme ještě nezavítaly.

A tak jsme tak stály u výtahových dveří, které se náhle rozlétly. Z kabiny se k mému údivu vynořil onen... divný muž, který vlastnil to drahé auto, a kterého Chloe s radostí nazývala mafiánem.

„Umm, pane, měl byste chviličku?“ zavolala italsky hlasitě Chloe (jedna z vět, kterou jsem Chloe před odjezdem naučila), když muž ocházel ke svému pokoji. Zděšeně jsem se na Chloe obrátila.

„Copak, slečny?“ Otočil se na podpatku čený stín. Konečně jsem si ho mohla lépe prohlédnout – po těle mu splýval temně šedý, dlouhý háv, naleštěné boty, na hlavě jakási podivná kápě, která mu stínila oči. Výrazně vykrojené rty se děsivě pousmály.

„Jsme tady s kamarádkou na výletě a potřebujeme ještě nějaké typy, do jakého města by jsme se mohly podívat. Vlastně už jsme téměř všechno nejbližší projely, ale máte nějaký extra typ, klidně i dál, kde by to stálo za to?“ drmolila Chloe anglicky.

„Parlo solo italiano,“ ozvalo se ze stínu. Chloe se na mě žádavě podívala. Bezmocně jsem přikývla a zopakovala mu to v italštině.

„Volterra è bella, ci sono tante cose da vedere,“ odpovědl chladně muž. Zamýšleně jsem přikývla. Ten muž se mi ale nezamlouval... Vypadalo to, jako by nás snad... lákal do pasti. V duchu jsem se musela ovládat, abych neudělala něco nekalého.

„Di più il castello,“ dodal stín temně a rty se mu jízlivě zvlnily. Najednou byl pryč, že jsme ani nestačily poděkovat. Asi se toho ani nevyžadoval, jak to vypadalo.

„Sylv? Co ti je? Stojíš jak omráčená švestka!“ vyčetla mi Chloe, když jsme jen bezradně sledovaly, kam ten zloduch zmizel.
Přimhouřila jsem oči.
„Co říkal?“ dožadovala se překladu.
„Říkal... ,Hezký je to ve Volteře, je tam plno věcí k prohlédnutí...´ a pak dodal, že nejvíc nějaký hrad nebo co.“ Sklousla jsem ret.
„Volterra? Říkáš to správně? To mi něco ale říká... Není to blízko toho... No, jak jsme byly předevčírem?“
„Nevím, můžeme se zeptat konečně tý recepce?“ navrhla jsem kapánek naštvaně.
„Jasný, jasný,“ zamumlala Chloe a rychle se nahrnula do výtahu, který tam na nás čekal.

„Takže tam chceme jet?“ zeptala jsem se ještě jednou pro jistotu Chloe, když jsme zase jely zpátky výtahem nahoru. Zmáčkla jsem tlačítko 6, nejvýš postavené patro, kde měli pokoje jen já s Chloe, ten mafián a jedna přitlustlá paní.
„Jo!“ zasmála se Chloe a poskočila si, když výtah s drncnutím zastavil a kovové dveře se roztáhly.

* * *

„Buon giorno, due persone a Volterra,“ oznámila jsem řidičovi při nástupu. Z kasičky mu vyjely dva lístky, já zaplatila a autobus se mohl rozjet.
„Tyjo, tak to je dobrý, my tady snad jedeme jako jediný,“ zasmála se Chloe.
„Ještě tamhle úplně vzadu někdo je,“ opravila jsem jí a uvolněně se zasmála. Bylo to fajn, takhle jezdit po toskánsku.
„Máš tu foťák?“ zeptala se s výhružným pohledem.
Předvedla jsem, jak se třepu hrůzou. „Ne, jen fotit ne!“ zvolala jsem potichu v agonickém křiku a obě jsme se rozesmály.

„Sylvinko, úsměv!“ vydírala mě hned po chvíli Chloe.
„Néééééééééé,“ semkla jsem pevně rty a snažila se potlačit záchvěty úsměvu.
„No ták, netvař se jak shnilá hruška!“ smála se dál.

„M-mm,“ odporovala jsem jí a vší silou se snažila odolávat hbitým prstíkům, které se mi snažily zvednout koutky. Chloe sejmula pár snímků s mými rty do naštvané čárky, a pak to naštěstí konečně vzdala.
„Ježíši,“ povzdechla si a zandala foťák zpátky do mého pouzdra.
Šibalsky jsem se po ní koukla.

* * *

„Jéééé,“ vydechla Chloe, když jsme vystoupily z autobusu. Musím uznat, byla to opravdová nádhera, tohle město. Nakonec jsem přestala i litovat, jak se Chloe toho muže zeptala, udělala dobře. Měl pravdu. Kolem nás se rozprostíral lán polí – nebyly jsme přímo ve městě, ale jen na okraji – a dál byla vidět nahoře Volterra, jako kdyby to městečko bylo na kopečku a slévalo se postupně dolů, jako kopeček zmrzliny politý karamelovou polevou.

„Sylv? Tak tady si budeš chtít vybít baterky, že jo?“ zeptala se unešeně Chloe.
„Jo, už to tak asi vypadá,“ zamumlala jsem a automaticky hrábla do batohu pro foťák.
„Neboj, máme celej den na to, aby ses tu vyřádila,“ usmála se povzbudivě. Hned na to ale sklesle zakňučela. „Jen škoda, že je takový zataženo...“
„To jo, no. Ale podívej se – podívej! Ježíš, to je nádherný... Koukni se, jak to vypadá! Chceš si taky něco vyfotit?“
A tímhle způsobem jsme se blížily k městu. Tudíž velmi... pomalu. Fotila jsem všehno. Bylo tam tolik věcí, a navíc jsme ještě procházeli kolem levandulového pole. Měla jsem pocit, že se snad blahem rozplynu.

„Tý jo, fakt jen škoda, že jsme si nevzaly plátna, tady by se tak dobře kreslilo... To snad ani není možný,“ žvlatlala Chloe blaženě, když jsme jen tak procházely úzkými, křivolakými uličkami.
Musela jsem jí ale opět dát za pravdu – hnědé domečky, jeden vedle druhého – každý jiný – schůdečky, ach, schůdečky! – typické okenice – pod oknama šňůry s prádlem – pod šňůrama s prádlem kytičky – a to všechno ve mně budilo takový dojem, že jsem neuznávala již jiný názor, že Volterra je opravdu trefa do černého.
„Tak sem pojedeme i zítra!“ navrhla jsem nadšeně.
„Joooooo,“ zavrněla štěstím Chloe.

A jak jsme takhle procházely, kolem chodili lidé. Ale co znamená, když kolem chodí lidé? Chodí kolem i chlapci, kteří Chloe zajímají nejvíc. A tak se Chloe rozhodla, že budeme hodnotit kolemjdoucí kluky. A já povinně také. Ten návrh se mi samozřejmě zprvu nelíbil, ale byla jsem v tak blaženém rozpoložení, že i tento hloupý nápad jsem pak vzala úplně bez protestů a navíc jsem poté ještě zjitila, že se mi to začíná líbit. Nikdo nám samozřejmě nerozumněl, to bylo na tom to nejzábavnější, a tak jsme mohly nerušeně každému procházejícímu chlapci otevřeně říci, jaký nám připadá. Jenže chlapců nebylo zrovna hodně, a tak jsme začaly hodnotit ze srandy úplně každého, kdo kolem nás prošel.

„Panebože, ta má velkou prdel.“ Obrátila se znechuceně Chloe po jedné náctce, co s křikem letěla za rodičma.

„No, tak to se koukni na tuhle bábu,“ nasměrovala jsem jí pohled. Obě jsme vyprskly smíchy.

Zabočily jsme z postranní uličky a vyšly do rozlehlého prostoru. Před náma se rozprostíralo nádherné náměstí, které uprostřed osvětloval matný paprsek světla. A tak jsme chvíli s Chloe jen tak stály a zíraly do čela náměstí. Vzhůru, na opačné straně, se tyčila nádherná věž s obrovskými hodinami, které v tu chvíli právě oznamovaly poledne svým překrásným, hlubokým duněním. Byl to kouzelný okamžik. Jako by se svět kolem zastavil a existoval jen zvuk, ozývající se z oněch hodin a rozlévající se krajinou. Stála jsem jako ve snu a jenom vnímala tu lahodnou melodii, ve které jsem nejspíš hledala něco víc, než mělo být. Najednou vše skončilo. Hodiny odbily dvanáctou, křik a ruch na náměstí pro mě opět nabyl normální hlasitosti a Chloe se na mě pousmála.

„Jo, sem pojedeme ještě zejtra určitě,“ pokývala hlavou a rozhlédla se kolem.
Blaženě jsem přikývla. Bylo to tu jako pohlazení po duši, všechno tak... kouzelné.

„Hele, Sylv, nemáš hlad?“ nahodila Chloe téma na jídlo.
Jako odpověď mi zakručelo v břiše. Chloe se rozesmála. „No, tak se pojď někoho zeptat, kde je nejbližší restaurace,“ zavelila.

O minutu později.

„Tadytoho exota se zeptej!“
„Blázníš? Jdu za touhle babkou,“ zaprotestovala jsem. Chloe mě k ní pošoupla.

„Mi scusi signora? Buon giorno, sapete dove é la ristorante più vicina?“
Italská babička se na mě obrátila. „Oh, certo. Vedi quella macchina gialla?“ Ukázala rukou směrem k žlutému Poršátku. „Li é una via a destra, vedi?“
Přimhouřila jsem oči a hledala uličku napravo. „Quella... Via Marchi?“
Babka zaostřila pohled na vzdálený nápis ulice. „No, no, no, quella no, quella tra di la macchina gialla e il grande albero.“
„Ah, la vedo. Grazie molte, arrividerci!“

„Tak kde?“ Přisunula se ke mně okamžitě Chloe, jak babka odspěchala pryč.
„Vidíš ten strom a to žlutý poršátko?“ Ukázala jsem na pravou stranu náměstí.
„Mm-hm,“ přikývla.
„Tak v tý uličce mezi.“
„Super, tak jdeme,“ usmála se Chloe.

O minutku později jsme zabočily do uličky, kterou mi ukázala ona rodilá. „Tak kde to je?“ mumlala jsem si, když jsme prošly už téměř celou uličkou.
„Hele!“ vykřikla Chloe. „Není to tady?“
„No, visí tady tabule ,Ristorante´, tak asi jo,“ přikývla jsem uznale a po schůdkách vešla dovnitř, Chloe za mnou.

„Tady to hezky voní,“ zavětřila Chloe, jakmile se za náma zabouchly dveře.
„Pojď k tomuhle stolu,“ přikázala jsem a mířila směrem ke kulatému, neobsazenému stolečku s dvouma židlema.
„Okej,“ zamručela Chloe a pokukovala po dvou týpcích, sedící na opačné straně, než jsem vybrala já. No jo, trochu naschvál, ale proč ne, že...

„Buon giorno, volete il menu?“ přifrčela k nám krásná typická Italka.
„Buon giorno, , grazie,“ usmála jsem se na ní a vzala si od ní menu. Italka se zástěrkou odpráskla do kuchyňky.
„Tak co si dáš?“ zeptala jsem se po chvilce.
„Sylv... Asi mi to budeš muset překládat, odfrkla si smíchy.“
Přisunula jsem si k ní židli. „Tak co chceš přeložit?“ Nabídla jsem ochotně.
„Mmm... Jako já bych si nejradši dala pizzu, co ty?“ zamyslela se.
Naklonila jsem hlavu. „No, já asi taky, ale jestli jí tu dělají...“
„Jo, dělají, koukni se na stranu dvanáct,“ ujisila mě.
Přetočila jsem rychle listy. „Takže čtyři sýry jako vždycky?“ zeptala jsem se jí s lišáckým úsměvem.
„Samozřejmě,“ oplatila mi stejnou mincí. „To je to... ,Pizza quatro formaggi´, že jo?“
„Jo... Počkej, brnkem na ni,“ pokývla jsem a zazvonila zvonečkem, který stál na stolečku.

„Che cosa sarà?" usmála se číšnice a vyndala si bloček.
„Due pizze ´quatro formaggi´, e da bere... Co si dáme k pití?“
„Non c´e fretta, io aspetto.“
„Tak dej dva Sprinty, půllitrovky,“ navrhla Chloe.
„Allora due pizze quatro formaggi e da bere due mezzolitri di Sprint,“ poručila jsem číšnici.
„Un minuto, sarà subito.“

O dvacet minut později

„Ecco qui,“ usmála se číšnice a donesla nám dvě pizzy. „E qui il bere,“ vyndala z podnosu dvě půllitrovky Spritu.
„Grazie,“ poděkovala jsem slušně a nechala jí odejít. Při pohledu na pizzu se mi sbíhaly sliny.

* * *

„Jeeežíš, to bylo dobrý,“ hladila jsem se po břiše, když jsme vypadly z restaurace na ulici.
„Ale ještě bych si něco dala, čéče,“ navrhla laškovně Chloe.
„Zmrzlinku?“ nadzvedla jsem obočí.
„Jo, přesně tak.“
„Tak se jdeme zase zeptat, no...“ vykročila jsem směrem zpátky k náměstí.
„Počkej, počkej! Jak jsme šly tím náměstím, tak myslím, že jsem jeden bar viděla...“ zastavila mě Chloe.
„Aha, tak nás veď,“ přikývla jsem na souhlas.

Po cestě jsme opět pokračovaly v hodnocení procházejících lidí.
„Jeehe, podívej na toho chlápka, ten vypadá, jako by se právě posral,“ vyprskla smíchy Chloe.
„A co tamten kluk? Ten vypadá dobře...“ našpulila jsem rty a nechala Chloe, aby vyprskla znovu, byl to jeden pořádný tlouštík, kterýmu se při kroku houpal pupek.
Z rohu se náhle vynořil ale takový mladý muž, ze kterého se mi (doufám, že omylem) rozbušilo srdce. Zarazila jsem se a nenápadně mlčela, jen jsem na něj stále a stále zírala... Byla v něm ukryta určitá krása, kterou jsem nedokázala slovy popsat, natož vylíčit tady, na papír. K mému údivu to byl vlastně ale blonďák – blonďáci se mi nikdy nelíbili! Ale zvláštní na něm celém bylo... vlastně nevypadal jako žádný Ital, měl tak nádherně bílou pleť, která se zdála až průsvitná, nádherné, smyslné rty se stíny do tmavě červené, tak nádherné, tmavé oči, které mě uhrančovaly po celou dobu. Ale nemůžu zapomenout na to, jak děsivou sílu vydával – sice byl v obyčejném pánském obleku, kolem krku rudou šálu – ach, ta šála! Taková vyšívaná, jako kdyby snad byla ručně dělaná, s takovou pečlivostí a s takovou přesnou tajuplností – a ty oči – jako by snad tomu mladíkovi nepatřily, ale byly natolik jeho, až se to nedalo přehlédnout – působil tak přitažlivým, a zároveň tak odpudivým dojmem, až jsem si myslela, jestli tohle všechno, ty všechny pocity, které sem vypisuji, nejsou jen blud. Když prošel, zavanul mi kolem obličeje ledový vánek. Zamrazilo mě. Chvíli jsem ještě nebyla schopna slova, natolik jsem se pohroužila do svých úvah, ale když jsem se vzpamatovala, nadšeně jsem vykřikla: „To byl ale kus!“

Ale to jsem však neměla dělat, protože to na mně všechno Chloe poznala. „Sylv! On se na tebe díval a ty ses... červenala!“ Hbitě se ohlédla. „No tak... Dělej něco! Běž za ním a zeptej se ho, kde máme najít cukrárnu!“

Zděšeně jsem zatřepala hlavou, přece bych se takhle před ním neztrapnila!
„Tak to za tebe zařídím já,“ pronesla důrazně a už už se rozběhla směrem, kam odešel. „Ne!“ vykřikla jsem zděšeně ještě víc. „Počkej... Vždyť už stejně ani nevíme, kam odešel,“ snažila jsem se o přesvědčivý tón.
„Vždyť já bych si s ním nepovídala, to se neboj, já bych ho nechala tobě,“ upřela na mě konejšivý pohled.
„Ne, to je dobrý, já se nepotřebuju s nikým seznamovat,“ odfrkla jsem si mírně naštvaně. Proč pořád jen samá akce? To přece...
„No, to se teprv uvidí,“ zamumlala si pro sebe Chloe, ale já jí dobře slyšela. Zamrazil mne její tón, ale spokojila jsem se s ukonejšením mé vlastní mysli, že to byla jen naštvaná věta, kterou Chloe samozřejmě opravdu nemyslela.

„Tady to je,“ zastavila nás Chloe před barem. Na výložním skle byly nalepené velké potisky zmrzlin.
„No, tak jdeme.“ Olízla jsem se mlsně.
Vkročily jsme dovnitř, ale všude bylo nacpáno. „Chloe?“ Otočila jsem se na ní tázavě.
„Počkej, tak se pojď podívat do venkovní části,“ vykročila středem baru.
A opravdu – bar měl i posezení venku, pod krásnými fialkovými slunečníky, které v tuhle chvíli stejně byly na nic. Ale všechny stoly byly znovu obsazené.
„Sylv! Tamten chlap v rohu dojedl zmrzlinu, mám takovej pocit, že každou chvíli odejde,“ informovala mě hned postřehově.
„No, tak tu počkáme...“ přikývla jsem.

A opravdu, za minutku se už týpek zvedal a přes ruku si hodil bundu. Číšnice hned vyklidila stůl a my si mohly nerušeně zabrat stolek, který se nám tu tak krásně uvolnil.

Objednaly jsme si obrovský pohár, který nám číšnice zanedlouho donesla. Pět kopečků vanilkové zmrzliny s jahodovou polevou, na okraji pohárku zapíchané sušenky, paraplíčka a další zdobeninky, co se do pohárků dávají.

„To je to dobrota,“ brblala si Chloe pod vousy, zatímco jsme beze slova hltaly naší dávku pohárku.

Najednou se k nám připlížila vysoká postava. Zneklidněně jsem zvedla hlavu a zaostřila na obličej mladého chlapce, co se omluvně usmál.

„Posso sedere qui? Non ci sono altri posti liberi,“ zeptal se nesměle.
„Certo, noi addesso andiamo, žejo?!“ usmála jsem se výhružně na Chloe a modlila se, aby to byla pravda.
„Co?“ zeptala se zmateně Chloe, když zvedla hlavu od svého pohárku.
„Že tady nejsou žádný jiný volný místa, tak si k nám chce chlapeček přisednout, a tak mu uvolníme stůl, viď?“
„A proč by jsme měly odcházet? Nevypadá to, že mu tu nějak zvlášť vadíme...“
„Chloe? Prosím...“ upřela jsem na ni ten nejubožejší pohled, jaký jsem ze sebe dokázala vyloudit a ze všech sil doufala, ať zapůsobí.
„Ale Sylv! Bude to zábava!“ ignorovala mě a už se hrnula k Italovi.
„Do you speak English?“ usmála se na něj a nahodila omluvný výraz.
Mladíkovi se zřejmě ale také moc vybavovat nechtělo. „Jo, ptal jsem se, jesti si sem můžu sednout, protože tu nejsou žádný volný místa.“ 
„Samozřejmě, že můžeš,“ zkoušela to Chloe znovu. „Máš tu ještě někoho?“
„Ne, ne, jsem tu sám,“ usmál se kluk, kterému zjevně nedocházel smysl Chloeiných vět. Tiše jsem seděla a přemýšlela, jak dlouho jí to bude bavit.

Načež přišla číšnice a kluk si objednal také pohár. Se sklopenýma očima jsem si vyjídala zbyteček roztáté zmrzliny na dně skleněného pohárku.

„Tak to teda ahoj, já jsem Chloe a tohle je má kamarádka Sylv,“ ukázala na mě. Nahodila jsem falešný úsměv a zase sklopila hlavu.

Kluk se na mě usmál a odpověděl, že on se jmenuje Giuseppe a je tu u babičky na prázdninách, že vlastně bydlí v nějakém jiném městečku, jehož jméno jsem okamžitě zapomněla.

„My jsme tady na prázdninách, vlastně jsme tu byly dva týdny, ale už tu týden jsme a zbývá nám tedy už týden jenom jeden,“ zakecávala se Chloe.

Kluk zjevně opustil svou nesmělost a s neskrývaným zájmem se zapovídal také. Za těch deset minutek, než mu přišel pohár, jsem si vyslechla tolik věcí, co bych nestihla přepovídat ani za půlhodinovou prezentaci – že my jsme vlastně Francouzsky a tady já umím italsky díky mému papá, ale ona že italsky neumí a tak jí mrzí, že musí mluvit anglicky, že ten kluk se dál jmenuje nevimjak, že bydlí na kraji městečka, že tu nemá moc kamarádů a je mu smutno po sestře, že se netěší do školy a že u babičky doma musí jíst každé ráno buchty, že se s Chloe shodují v tom, že Volterra je nádherné městečko, že ho baví surfovat, ale tady nemá kde; že je mu sedmnáct, chodí na obecné gymnázium, chce být manažerem a že chce psa, jeho sestra se jmenuje Valeria a doma mají černou kočku, že jeho teta kreslí obrazy – snad jediné, co mě zaujmulo – a ještě jsem si vyslyšela celý Chloenin životní příběh ve zkrácené verzi. Vlastně... Je strašně divné, když před vámi vypráví vaše nejlepší kamarádka celý svůj život, všechny její nejlepší zážitky, při kterých jste byli přítomni, nějakému cizímu člověkovi.

„A co ty?“ obrátil se ke mně Giuseppe, když se rozhovor tak nějak usekl.
„Co bych měla?“ ohnala jsem se naštvaně. Hodinový rozhovor mě už opravdu přestával bavit.
„No, já nevím.“ Couval opatrně. „To je jedno.“
„Chloe, za patnáct minut nám jede poslední autobus,“ vyhrkla jsem při pohledu na hodinky. To už je opravdu tolik?
„Co?!“ vyjekla Chloe.
„Jo, je čtvrt na šest!“

Chloe se rozčileně zvedla a oznámila to Giuseppovi. Giuseppe řekl, že už taky stejně musí jít, jinak se po něm bábi bude shánět, Chloe se ho zeptala, jestli tu bude i zítra, a Giuseppe jí na to řekl, že neví, a tím rozlučky ve Volteře skončily. Pádily jsme s Chloe na autobus – já naštvaná, že na mě Chloe nebere ohledy, brala jsem to jako ránu pod pás od své nejlepší kamarádky – a Chloe se zabývající úplně něčím jiným – naštvaná, že si nevzpomněla v tom spěchu zažádat od Giuseppeho o telefonní číslo a že jí neujistil, že zítra bude v baru.

Jen co jsme dorazily domů, zhroutila se Chloe na tašku. „Sylv... Já se ti tak strašně omlouvám,“ vzlykla vyčerpaně. „Já se ti tolik omlouvám, ale když on byl tak... úžasnej! Vidělas ty jeho tmavé oči? Vidělas ten okouzlující úsměv?! Sylv... Já mám pocit, že jsem se snad zamilovala!“

Zmateně jsem pozorovala Chloe sesypanou na kufru v rohu místnosti. Nevěděla jsem, jestli tu omluvu mám vzít, každopádně, měla jsem k tomu pořád důvody – nevěděla jsem, jestli to je normální, nevěděla jsem, jestli se mám Chloe smát, anebo jí litovat. Zamilovat se během hodiny do člověka, se kterým se uvidí už jen maximálně šestkrát, to dokáže opravdu jen Chloe...

 


 

+ Omlouvám se za italské věty, nemohla jsem si je odpustit. Skládala jsem je sama, italsky trochu umím, ale případně se omlouvám za nesprávný slovosled a podobně.

2. kapitola ||  4. kapitola

 




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!