Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 4. kapitola

11.07.2010 (16:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1670×

To, co lidé nazývají osudem, jsou většinou jen jejich vlastní hloupé činy.¹

(Pokračování zápisu do deníku)

A když ten večer Chloe usnula, snažila jsem se přirozeně také. Ale ona usnula hned – rozmazanou řasenku se smýt nepokoušela, roztrhnutý lem od halenky se sešít nepokoušela a umýt, či jinou hygienou oplynout také ne. A tak jsem tam zbyla v tom nočním pokoji sama. Ona jen vedle mě spokojeně chrupkala, všechno bylo zastřeno rouškou tmava a rozpoznávala jsem jenom obrysy světlých předmětů; byla to noc bez měsíce, nádherně černočerná, se škálou černošedých odstínů pro předměty v pokoji.

Náhle se odvedle ozval zvuk, při kterém mi hrklo v hrdle. Uvědomila jsem si, že to bylo z pokoje, kde bydlel „mafián". Zpozornila jsem. Chápete, není zrovna nejpříjemnější pocit, když jste sami – ano, nazývejme to sami, jelikož Chloe se jen tak probudit nedá – v pokoji, všude absolutní klid a v pokoji toho podezřelého se začne něco dít. Našla jsem si instinktivně lepší polohu, abych lépe slyšela – našpicovala jsem uši – a zatajila dech. Zvuk se zopakoval. Zírala jsem na noční scenérii rozprostírající se z okna, která mi naháněla ještě větší hrůzu a v hloubi myšlenek mi ještě celý okamžik podtrhovala.

A zase! Tentokrát se mi opravdu srdce málem zastavilo – snad kdyby to byl zvuk - ó Bože! - Otevírající se rakve!

Ne, Sylv... Ne, ne, ne, ne, NE. Klid... Zhluboka dýchat. Nikdo nemá zájem v uchovávání rakví v hotelovém pokoji. Obyčejné halucinace, způsobené přílišným soustředěním. Prosté. Zvýšená ostražitost, mozek si domýšlí ty nejhrůznější představy. Třeba to byla jen sova. Nebo křupe v podlaze.

Bála jsem se. Jednoduše jsem se bála! Je to snad možné? Dneska na mě toho bylo zkrátka moc. Potřebovala jsem spánek. Ale nešlo to... Nešlo mi usnout. Kruci! Kéž bych dokázala usnout tak rychle jako Chloe, bezohledně na strasti. Ty počkají na příští den, má pravdu. Spánek by se zanedbávat určitě neměl. No tak, Sylv... Vzchop se a usni. Jeden... Dva... Tři... Čtyři...

... U čísla pět set padesát jedna jsem se zastavila. Ten zvuk! On znova! Zachvátil mne záchvat panické hrůzy. Tentokrát to opravdu znělo, jak jsem si domýšlela předtím. Zcela jistě jsem slyšela, jak se otevírá onen lehký mechanismus – jak se víko se skřípáním nadzvedá! Ten tlumený zvuk, jak se víko dootevře – můj bože! Co se děje? Co se to děje?! Další zvuk! Šramocení! Ono se to plíží! Tam! Tam!

„SYLVIO!“ zařval někdo z vedlejší postele. „Co tu doprdele ječíš?“

Ticho.
Odkašlala jsem si a pokoušela zklidnit zběsilý rytmus pumpování srdce. „Promiň... Asi jsem měla špatný sen.“
„Špatný sen?“ udivila se Chloe. „No dobře, dobrou noc...“

A zase spala. Já to nechápu. Musela jsem nevědomky zaječet. Zvuk mého vlastního jeku mi dozníval v uších. A všechno najednou ztichlo. Leklo se to. Dozvědělo se, že ho někdo slyšel. Panebože, já potřebuju spát. Určitě to byly halucinace... Ale proč to tedy znělo tak... přesvědčivě? Proč? Tohle nebyl výplod mojí mysli. Nebyl a nebyl a nebyl! Bylo to tak reálné, jako teď slyším nějaké auto zvenčí. Můj bože, děj se do děj, já chci spát...

A od té doby se opět nic nedělo. Svítím si ubohou lampičkou a píši, protože usnout nemohu. Je to trpké – už jsem měla zažít daleko horší věci. Třeba když mi jde o život nebo tak. Každýmu už někdy šlo o život, ať si to připustí, nebo ne. Třeba o tom ani nevěděl. Ale šlo. A proč mi tedy připadá tolik hrůznější jen to, že někdo v sousedním pokoji otevírá rakve?

Ne, už nic o rakvích. Prostě tam někdo líbá umrlce. No a co?

Ale to mě opět přivedlo na myšlenky, co v té rakvi bylo. Jestli to rakev byla (určitě nebyla)... Utnula jsem se. Případ vyřešen, byla to bedna. Nebo kufr.

Ani netušíte, jak moc jsem si oddechla, když jsem se tímhle přesvědčila. I můj oblblý mozek v noci stále uvažoval z nějaké části zjitřele logicky, a tudíž přijmul zástěrku, že to byl kufr a nechal mě bdít dál. Musela jsem si mermomocí vyhrabat další téma, které mozku naložím, aby se s ním nějak vypořádal.

Už jen při té myšlence mi opět úvahy sklouzly k dnešnímu dni. Bylo tak nudné, přemýšlet nad tím, jestli se do Giuseppeho opravdu Chloe zamilovala. Po chvíli jsem to stejně nechala být, protože o cizích věcech já přemýšlet neumím. Zaměřila jsem se opět na sebe.

V hlavě se mi znova a znova přehrával dnešní den, až jsem se zastavila u blonďatého mladíka, který mne ve Volteře minul. Hned na první pohled jsem se zamilovala do jeho očí... Takový pocit, jako kdyby byly zakázané, jako by mne odpuzovaly takovou silou, až mne přitahovaly blíž a blíž k sobě... Oddala bych se mu navěky. A kouzlo těch smyslných rtů! A líce, ach, ten přímý řez lícmi! Ten stín, jež prohluboval jeho spánky, to vybrané oblečení, které mi připomínalo oděvy dávných dob, a ta šála, jež mu omotávala krk jako škrtící had svou kořist!

Dost, zastavila jsem se. Nerozumím stále, jak dokáži v noci bujně rozrotovat svou fantasii, která by se nikdy nezastavila. Lépe dřív než později usoudila jsem, zavřela oči a hlavu strčila pod peřinu. Snažila jsem nechat uplynout všechny mé myšlenky, nastolit mému mozku vyčerpané prázdno, jako povel pro spuštění spánkového mechanismu.

... Ono se vlastně vydařilo, kdyby mne opět něco neprobudilo. Pohlédla jsem na budík, bylo pět patnáct. V břiše mi rostl hlad a můj spánkový deficit se začínal projevovat nejen v mentalitě, ale jak poté zrcadlo ukázalo, i ve fyzické podobě. Rozhodla jsem se to nějak řešit, a tak jsem – opatrně, abych nevzbudila Chloe – vstala z postele a zamířila do koupelničky.

Rozsvítila jsem světlo, abych se nemusela loudat po tmě, a posadila se před stolek, nad nímž viselo obrovské zrcadlo. Sice se ve mně stále odrážel nepříjemný pocit z oněch zvuků, když jsem se obrátila zády k místnostem, ale snažila jsem si to nepřipomínat. Podívala jsem se na sebe – přes tu noc se mi stačily vytvořit škaredé kruhy pod očima a celá jsem vypadala tak ošklivě nevyspalá, že jsem automaticky chňapla po nějakém krému, a snažila se to napravit.

Samozřejmě jsem věděla, že jediné, co mi může v tomhle stavu pomoci, je jídlo a čerstvý vánek – ale jídlo jsme zde v pokoji neměly a ven z pokoje se mi rozhodně nechtělo, jednak proto, že jsem měla neblahý pocit, že to něco ještě nezmizlo a jednak proto, že po nočních ulicích by se mi zaručeně samotné procházet nechtělo.

Když krémy, make-up ani nic jiného nezabíraly, rozhlédla jsem se po pokoji, co dál. Bylo sotva půl šesté ráno, mám spoustu času, opakovala jsem si, i když to postrádalo smysl. Cítila jsem se podivně znervóznělá (to je jen obyčejný projev nevyspalosti, Sylv!), podivně rozházená a podivně vyvedená z kolejí. Tak jsem se pokusila znovu usnout.

... Ale když budík ukazoval už pět čtyřicet osm, znovu jsem to nevydržela a vstala jsem. Rozhlédla jsem se po pokoji, po čem bych mohla čapnout – a jako první mě zastavil roztrhnutý lem Chloeiny halenky. Vyndala jsem si tedy z přední kapsičky batohu bílou niť a jehlu a usedla opět ke koupelnovému stolku.

Po pěti minutách mě sešívání sice přestalo bavit, ale když jsem viděla, že práce je již za polovinou, šila jsem jak blázen, abych to už měla z krku. Sem tam jsem se na sebe podívala do zrcadla a k mému údivu jsem musela uznat, že se má podoba měnila postupně k lepšímu.

Tmu rozmetal bílý den – i když pomalu, pomaličku. Na šedém nebi se houpalo pár mráčků, z východu však šel obrovský, táhlý mrak, tudíž to vypadalo, že dnes si sluníčka nijak neužijeme. Došitou halenku jsem přehodila přes opěradlo židle a doplížila se zpět do pokoje. Budík ukazoval 6:01. Světla přibývalo, tmy ubývalo. Nastával den.

Ze zoufalé únavy jsem zaprahla po čerstvém vzduchu. Posloužila jsem si tedy a rozevřela velké okno, které tvořilo vrchní pravou čtvrtinu skleněné výplně. Z koupelny jsem si potichu přitáhla židli, vkročila na ní a hlavu vystrčila ven. Jak opojný byl tento moment, když větřík zavál a do nosu mne udeřil svěží vzduch. Konečně jsem měla pocit, že se mohu z plných plic nadechnout  - nádech, výdech, nádech – to je nádhera!

Ani jsem si plně neuvědomila, jak dlouho jsem v okně nehybně stála, kdybych si přes noc nevedla tyto zápisky. Téměř tři čtvrtě hodiny, a když vezmete v úvahu, kolik je to minut a teprve, kolik opojných sekund! Cítila jsem se stejně provětraně jako pes po dlouhé procházce, s dlouhým zívnutím zavřela okno a bez ohledu na nic živého ani neživého, padla jsem do postele jak dlouhá, tak široká a v minutě spala.

* * *

„Zdálo se mi o Drákulovi.“
„Sylv? A já si myslela, že jsi zcela normální.“ Chloe si protahovala nohy. Bylo čtvrt na jedenáct.
„Ne, to bys nemluvila pravdu. Mluvila bys lež. Vždycky jsi věděla, že normální nejsem a nebudu, ale když... To skřípání rakve bylo opravdu jak pravé,“ hájila jsem se.
Chloe se zvedla z postele a nazula bačkory. „Víš... Mě se zdálo o Giuseppem a normální si taky nepřipadám. Možná se nám zdálo o budoucích snoubencích, ale...“
Zasněně jsem se podrbala po hlavě. „Ale já nechci za snoubence Drákulu. Ani jinýho upíra. Já chci toho blonďáka...“
Chloe se na mě prudce otočila. „Dneska ho najdeme.“

Po chvíli jsem se vzpamatovala. „Chloe?“
„Jo.“

„Chloe? NE!!! Okamžitě ten nápad vypusť z hlavy, řekla jsem to ze srandy a odmítám připustit ty tvoje zvrhlý nápady.“
„Však mi budeš ještě děkovat..., ale teď si sbal věci, autobus odjíždí za půl hodiny,“ poručila mi.

* * *

Dvě dvacet. Seděly jsme s Chloe v baru. A čekaly/čekala na Giuseppeho. Přestávalo mě to bavit, ale šlo vidět, že Chloe taky. Ztrácela naděje. Hlavu si podpírala dlaní a bezmyšlenkovitě žďuchala brčkem do zbytku zmrzliny.

Čekaly jsme dokonce i u toho samého stolu jako včera. Všechno bylo stejné, jenom s rozdílem, že tu nebyl on. Měla jsem sto chutí Chloe vplivnout do obličeje, co si o něm a vlastně o tom celém myslím, ale bylo mi jí natolik líto, že jsem to prozatím nechala dusit v sobě. Protože tohle by normálně neudělala, kdyby to nestálo za to. A to já věděla. Nechtěla jsem se chovat jako podvraťák, a tak jsem prostě poslušně seděla, ani nedutala. Vypadalo to špatně, on nepříjde.

Náhle se však nad námi vynořil stejný stín, jako včera. Giuseppe! Konečně jsi tady, záchrano pro Chloe, haha. Pozdravila jsem chladným ahoj a vytáhla knížku, kterou jsem si vzala s sebou určenou přesně pro tuto chvíli. Chloe totiž mermomocí chtěla, abych tam šla s ní. Sice jsem tak měla ještě větší pocit, že jim dělám křena, ale ona mě nechtěla pustit.

Jak Chloe postřehla můj pozdrav, nadšeně sebou škubla. Hodila jsem po ní otráveným pohledem no-tak-už-ho-tu-máš a zase ho zabořila do knížky. Pokoušela jsem se nenápadně od stolu odsunout, ale Chloe mě hned zarazila, ať si s nima povídám taky. A tak jsem sklapla knížku, kterou jsem stejně nečetla, a poslušně si opřela ruce o stůl, vražedně se podívala prvně na ni, potom na něho a jízlivě se usmála.

„Omluvte mě, vy dva, ale mě teď do řeči opravdu není... Co kdyby jste mě na hodinku propustili a po té době bychom se sešli opět tady, na tomto místě? Chtěla bych se porozhlídnout po městě...“

Chloe se na mě zmateně podívala. Obrátila se k Giuseppemu. „Jak dlouho tu ty můžeš být?“

Giuseppe odvětil, že jak dlouho chce. Zvedal se mi z těch dvou žaludek.

„Tak fajn... Půl pět tu budeš, jasný?“ sjela mě Chloe podezíravým pohledem.

„Zajisté, mějte se,“ zamumlala jsem naštvaně a již v lepším rozpoložení vyklusala z baru. Kam teď? Přede mnou se rozprostíralo historické náměstí, nalevo věž s hodinami, napravo takový „nejoficiálnější“ vchod do náměstí. Tak jsem se vydala tím směrem.

Kolem chodila spousta lidí. Když se nad tím tak zamýšlím, ve Volteře asi není moc turistů, ale co jsem turisty potkala, šli všichni do hradu. To mi oživilo vzpomínku na toho podivného muže z hotelu. Ten o hradu něco říkal... Ano, ano, vybavuji si. Jízlivě se usmál. Zamýšlela jsem se nad tím, proč tomu dodával takový důraz, nebo se mi to snad jen zdálo? Ten člověk se mi nelíbil. Šel z něj strach. A to v noci v jeho pokoji... Ne, Sylv. Rakve v pokoji neschovává.

Šla jsem automaticky, bez přestávky, bez ohledu na čas. Kolem se míhali lidé – paní s kočárky, staré babky s nákupy, kupy žhavých Italek, „kocourků“ se slunečními brýlemi, malí kloučci s míčem a tmavovlasé holčičky. Jen můj šálomužík nikde.

Došla jsem k poměrně široké ulici, do které jsem zabočila. Obklopil mne daleko větší šum a hluk, po jedné straně ulice byly trhy. Zamyšleně jsem sledovala zdejší občany. Za přeplněnými pulty seděly povětšinou snědé babky, ale nemálo také mladší lidé. Vzpomněla jsem si na Oliviera a na mamá. Jak se asi mají? Co dělají? Vzpomínají na mě také? V tom jsem si vzpomněla, jak jsem při odletu mamce slibovala, že budu všechno fotit. Nato si zhrozeně uvědomila, že po týdnu jsem neudělala ještě téměř žádné fotky... To se musí napravit, pomyslela jsem si a jedním pohybem si ze zad shodila baťoh.

Zastavila jsem se uprostřed proudění davu, naštelovala objektiv a snažila se zachytit co nejvíce možných snímků. Pokračovala jsem v cestě. Najednou jsem se cítila tak sama, tak opuštěná... Opět mi na mysli vytanula jízda autem k letišti. Přesně to, co mi nahánělo obavy, bylo tady. Samota. Je vůbec možné jet se svou nejlepší kamarádkou na prázdniny a cítit se tak... prázdně?

Šla jsem dál. Noha před nohu, snažit se odplynout své nešťastné myšlenky z hlavy, „ajn cvaj", noha před nohu. Dostala jsem se zpátky na samý okraj města. Když jsem vyšla z liduprázdné uličky, rozlehl se přede mnou zastíněný park, kde mi hned do očí trkla lavička. Bez chuti jsem k ní došla a sedla si.

A jak jsem tak seděla, čas volna se mi krátil a blížily se mé poslední minuty klidného posedu. Zhluboka jsem dýchala, snažíc se nasát co nejvíce pozitivní energie, která mne zajisté hned opustí, až dojdu zpátky ke Chloe. Měla jsem toho popravdě plné zuby. Opravdu jsem si na začátku prázdnin naivně myslela, že tohle bude náš výlet. Že si ho užijeme jenom spolu a budeme si povídat, rozebírat nekonečná témata a vůbec. Teď mi to přišla spíš jako úplná absurdita. Možná by bylo i lepší nezabývat se tím, kdyby jsme na Giuseppeho nenarazily, jestli by to třeba takhle nakonec nebylo. Ale i tak si myslím, že kdyby jsme nenarazily na něj, respektive on na nás, tak by se chytila někoho jiného. Ach ta realita...

Mraky nade mnou se shlukovaly a zase to vypadalo, že příští týden bude kompletně zataženo. Slunce se za nimi schovalo a vydávalo na povrch zemský tak málo světla, jako právě když se sešeří. Nejspíš bude bouřka. Slastně jsem si užívala, jak listy v koruně stromu nade mnou tajemně šustí a koukla na hodinky. Za deset minut bych měla být zpátky, sakra.

Namáhavě jsem se zvedla a doufajíce, že si správně vybavím cestu zpátky, jsem vyběhla vstříc křivolakým uličkám.

* * *

„Sylvio!“ ozvalo se pohoršeně, když jsem zafuněně zapadla za stůl v cukrárně. „Jdeš o sedm minut pozdějc!“

„Nemohla jsem najít cestu zpátky,“ pokrčila jsem rameny a na klíně si opět lhostejně rozevřela knížku.

Chloe si olízla rty. „Giuseppe?“

„Ano?“

„Víš... Tady Sylvinka včera viděla jednoho...,“ hrklo ve mně, „chlapce, chtěla jsem se zeptat, jestli ho znáš.“

Giuseppe zpozorněl. Přikývl, aby Chloe pokračovala.

„Chloe, okamžitě přestaň, nebo jedu domů. Jak si to můžeš krucinál dovolit?!“ vyletěla jsem jako čertík z krabičky. Takhle mě vytáčet, to ne! A navíc ještě před tím jejím frajírkem... Měla jsem sto chutí jí narovinu říct, co...-

„No tak, Sylv, třeba ho zná! Vždyť ti dělám jenom laskavost,“ usmála se na mě konejšivě. „Měl dlouhé blonďaté vlasy – na ramena, takhle – úplně blonďaté – byl strašně... zvláštní, nedá se to popsat, viď?“ šťouchla do mě laškovně. Rudla jsem jak vztekem, tak studem.

„No, tak to opravdu neznám,“ zavrtěl hlavou Giuseppe, ale sledoval mě. „Proč?“

„Jen tak,“ zavrčela jsem skrz zuby. Jak mohla být tak podvraťácká?

Giuseppe se podíval na hodinky. „Holky, já už budu muset zase jít... Omlouvám se, ale já si vzpomněl, že babička chtěla, abych jí s něčím pomohl. Tak se mějte, já valím.“ Věnoval krátký, leč něžný úsměv Chloe a já tak poznala, že se jejich „vztah“ prohloubil. Když odešel, Chloe se na mě radostně otočila a vyjekla štěstím.

„Sylv! Ten Giuseppe... on je taaak úžasnej! Milej! Já už nemůžu... Ty jeho oči... Víš, co mi řekl? On mi řekl, že by bylo strašně fajn, kdybychom si někdy někam ještě vyšli. Co myslíš, Sylv? On se na mě pořád tak mile usmíval... Proč mám stále takový pocit, že tohle je osud? Vždyť to není jen... náhoda, nebo jo? Myslíš si, že se do mě taky zamiloval?“

Nadzvihla jsem jedno obočí. „Myslím si, že za pět dní odjíždíme.“ A beze slova vstala od stolu.

* * *

Vím, že jsem musela Chloe ranit. Vím, že jsem ji naštvala. Vím, že teď se mnou nechce bavit a vím taky, že se mnou po nějakou dobu bavit nebude. Ale nemohla jsem si to odpustit, prostě ne. Co jsem jí asi měla ksakru říct? „Jee, Chloe, já si myslím, že je do tebe zabouchnutej až po uši... Víte co? Uspořádáme vám svatbu a zařídíme deset malých kolíbek?" „Postavíme palác a tam budete šťastně žít až do smrti...?" Anebo snad „Jo, Chloe, myslím, že budete nejzamilovanější pár planety, jen se musíte trochu oťukat ještě?" Dělalo se mi z toho na nic... Proč se sakra chová tak nevyspěle? Copak neví, že i kdyby se zamilovala sebevíc, za pět dní přesně odlétáme a milostnému románku je konec? Proč je tak hloupá a radši toho nenechá? Panebože... Já už to nemám sílu řešit.