Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 29. kapitola

See through the evil eyes - 29. kapitolaŘekla bych, že tohle má být spíš taková přechodná kapitola, na kterou naváže zase děj. Menší „rozhovor" u Caia a poté i zvláštní návštěva Demetriho... Příjemné počtení.

„Ty,“ zatřepal Alecovým tělem nazlobeně. „Otevři svoji tlamičku a povídej.“

Nehnul ani brvou.

____________________________________________________________________________

Oči Caiovi zlostně probleskávaly z jednoho na druhého. Tiskl k sobě čelisti, aby ještě alespoň trošičku dokázal ovládat svou sebekontrolu.

„Co žádáš?“ Alec k němu zvedl klidně hlavu. „Jakou věc potřebuješ vědět?“

Caius naštvaně usykl. „Proč, proboha proč, musíš pokaždé klást ty nemístné otázky? Prostě se pro jednou nemůžeš nechovat tak uboze a rádoby nevědouce?“

Zase hlavu sklopil. „Řekni, co chceš vědět a budeš mít odpověď.“

Rozechvěle jsem ty dva sledovala a přála si, ať se to nezvrhne v nejhorší.

„Vypadá to, že blbeček nepochopil otázku.“ Caiův hlas dostal kyselého nádechu. „Žádám vysvětlení,“ zopakoval.

„Vysvětlení čeho?“ zavrtěl hlavou Alec. „Nerozumím, jaké vysvětlení žádáš a proč sis přál zrovna mě i ji.“

V hloubi duše jsem cítila jakési chvění, jakýsi pocit, že svoji nechápavost opravdu jenom hraje; cosi mi našeptávalo, že moc dobře ví, proč.

Caius se netrpělivě přehoupl z nohy na nohu. „Tak já ti to řeknu,“ začal s nebezpečně ztišeným hlasem. „Rád bych si nechal vysvětlit to, co vede k tomu, že mám pocit, že ty jsi s ní více, než kdokoli jiný.“ Zuřivě zdůraznil slovo ty.

Po dlouhé odmlce k němu Alec vzhlédl. „A nemyslíš, že to je spíš záležitost, za kterou bys mi měl děkovat?“ nadhodil chladně, pohled mu upřený zpříma do očí.

Vysoký blondýn stál jako opařený. Alec kul železo, dokud bylo žhavé.

„Nemyslíš, že je ode mne vůči tobě příliš laskavé, že tu dopřávám tvé budoucí ženušce daleko větší pohodlí, než jí bylo přidruženo? Za dobrotu na žebrotu,“ ohrnul ret znechuceně.

V ten stejný moment se ozvalo hlučné zaklepání a hned poté se otevřely dveře. Vystrašeně jsem se ohlédla a spatřila Demetriho.

„Chtěl jsem se zeptat, jak máme pokračovat v-“  vychrlil. Teprve teď si všimnul, že v pokoji jsou i návštěvníci.

Pohled se mu zasekl u mého, a přestože však na zlomek sekundy, jasně jsem pod ním cítila cosi naléhavého. Přejel pohledem zpátky k Caiovi a mírně vycouval.

„No... To je v pořádku, odložíme to. Omlouvám se.“ Už za sebou zavíral dveře.

„Počkej,“ zavolal rychle Caius, než stihl dveře zavřít. „Cos mi chtěl?“

Demetrovo tělo se vynořilo zpoza dveří. „Ale nic, jen otázka-“

„Víš co, zůstaň tu také,“ skočil mu Caius do řeči, aniž by jevil jedinou známku zájmu o to, proč přišel. „Dosvědčíš, jestli mluví pravdu.“

Demetri, očividně zmaten, za sebou neochotně zavřel dveře.

„Jistě,“ zamumlal. „O co se jedná?“

Připadalo mi, že jsem ho neviděla už týdny. Prohlížela jsem si jeho celou postavu, od rozčepýřených vlasů, šedého kabátu, až po vyleštěné boty z černé kůže. Něco mi říkalo, že je z mé přítomnosti zde zaskočen.

„Z čeho děláš takovou vědu, Caie?“ zeptal se Alec dříve, než kdokoli stihl odpovědět. Nerozuměla jsem jejich vztahům, ale moc dobře jsem cítila, že poměr je tu zajisté pán-pes. Ne, že by mne to nějak překvapovalo.

„Prostě se mi jen nezdá Alecův přístup k věci,“ pronesl s jedovatým úsměvem blondýn. „Jak ta věc působí na tebe? Postřehl jsi něco i ty?“

Cítila jsem moc dobře, jak v Demetrim celém vzplanul cit žárlivosti, jen co se měl porovnávat s Alecem. Znala jsem ho na to příliš dobře, než abych nevěděla, že hoří touhou být na jeho místě – obviňován, že se o mne stará až moc.

Dlouho mlčel, jako by přemýšlel, zda ho má krýt, nebo ho Caiovi předhodit jako kus masa pro psa.

„Nemám tušení, pane,“ zavrtěl hlavou nakonec, ale po Alecovi hodil vražedným pohledem.

„Ale já ano,“ promluvil Caius opět hlasem, ze kterého šlo jasně slyšet vše, co se odehrávalo v jeho mysli – ale já ano, a já jsem přeci priorita. „Nevšimnul sis vůbec ničeho?“ naléhal znovu.

Demetri těkal pohledem mezi námi třemi. Už se nadechoval, jako by chtěl spustit, ale pak se zarazil a řekl jen: „Opravdu netuším, na co narážíš, ale cítím, že to není věc, která se týká mě, a proto bych se raději zdržel veškerého zpovídání,“ procedil mezi zuby a odcházel.

Když zavíral dveře, postřehla jsem znovu ten vroucný, nejasný pohled. Dveře se zabouchly.

„Jak to vypadá, tak z těch vašich pomatených hlav nic nevytáhnu,“ povzdechl si Caius odevzdaně, ale stále jsem v něm slyšela zlobu, okamžitě připravenou k vybublání. „Ale ještě tu jsi přeci ty.“

Poděšeně jsem mu pohlédla do očí. „To jsem,“ odpověděla jsem pevně, přestože jsem se cítila stále tolik poníženě za jeho... facku. Zatnula jsem zuby a skryla zhnusení.

„Tak?“ naklonil tázavě hlavu.

„Nic výjimečného,“ pokrčila jsem rameny a nestačila se divit, jak se mi lež na jazyku přeměňuje na arogantně zamýšlené věty. „Sem tam mi někdo dá jídlo, abych nechcípla hlady, sem tam mi dá někdo nové oblečení, občas se mi dokonce dostane i vlídného slova. Přece se tu mám zabydlovat, ne? Nacházím tu...“

Nedořekla jsem, poněvadž se moje mluva zhroutila do podvědomého vylévání si srdce a poněvadž mi právě leželo na jazyku slovo spřízněná duše, bez kterého jsem větu nemohla doříct.

„Nové přátele,“ polkla jsem suše. V duchu jsem doufala, že ho aspoň ze setinky má řeč překvapila.

Nové přátele,“ zopakoval zamyšleně Caius. Okamžitě jsem si uvědomila svou chybu a nenápadně pohlédla na Aleca. „To myslí tebe?“

Alec k němu vzhlédl. „Mě?“ zeptal se zamyšleně. „Myslím, že ta věta byla pronesena pouze, aby nastínila vizi, Caie.“

Caius zatnul zuby nad argumenty, kterými ho Alec pokaždé dokázal umlčet.

„Co kdybychom tuhle hloupost nechali prostě být a rozešli se?“ navrhnul, kaštanové vlasy mu spadaly do čela. Pod černým obočím mu svítily červené duhovky, propletené naoranžovělými vlákny.

„Velmi trefný návrh,“ procedil Caius. „Ovšem, výhodou pro koho?“

„Řekl bych, že pro nás všechny, protože dělat z komára velblouda neprospívá nikomu.“

„Vypadněte,“ zasyčel Caius a strčil mne za Alecem, který již odcházel. Možná až moc silně na mou tělesnou schránku.

Alec se v tom stejném okamžiku otočil a zachytil můj pád. Postavil mne v sekundě zpět na nohy a uzavíraje za sebou dveře se zmohl Caiovi jen na chabý úsměv.

Ocitli jsme se zpátky na chodbě. Zamrkala jsem, abych si zvykla na náhlé šero.

Myslela jsem, že mi řekne částečně alespoň něco, ale k mému údivu se jen prostě obrátil a odcházel na opačnou stranu. Rozrušeně jsem ho vyprovázela pohledem.

Jen co zmizel za rohem, zmatení ve mně pokleslo a vystřídal ho spíš neúprosný žal. Všichni se teď ke mně obrátili zády, už úplně všichni!

Rozešla jsem se ke svému pokoji a neměla daleko od pláče. Moje mysl zkrátka nedokázala pochopit, co to s ním je; proč se vůči mně dlouhou dobu chová tak laskavě a pak, zničehonic, je schopen odejít beze slova?

Mlčky jsem vešla až do pokoje a znechuceně za sebou zabouchla dveře. Kdyby z toho šlo jen tak utéct!

Utéct, utéct, doznívalo mi v hlavě. Copak by to šlo? Byla jsem přesvědčena, že by mne stejně chytili, ale ta představa mi naháněla hříšnou blahost.

Zbytek poledne jsem strávila schoulená u zdi.

Oběd mi donesl, jako obvykle, Felix. Jediné, co mne zaujalo, byl jeho výraz, který byl poněkud jiný.

Nechala jsem potom tuto skutečnost bez povšimnutí a až do večera jsem zůstala mezi čtyřmi nenáviděnými stěnami.

Zatímco odbíjela osmá večerní, svezla jsem se z lůžka a vydala se do koupelničky. Ne, že by se mi tam zrovna dvakrát chtělo – ale představa, že alespoň na chvíli vypadnu odtud, mi dodávala sílu.

Popadla jsem ručník a vypadla na studenou chodbu. Hned se mi dýchalo lépe, ale cosi uvnitř mne mě stále sužovalo. Ten pocit nešel setřást, nešlo se ho nijak zbavit – prostě jsem se s ním naučila žít.

Dostavila jsem se až k sprchovému koutu a teprve teď si uvědomila, že jsem si v horoucím spěchu zapomněla vzít také noční košili. Mávla jsem nad tím rukou, jelikož vracet se zpátky se mi už opravdu nechtělo.

Spustila jsem na sebe teplou vodu a snažila se alespoň maličko uvolnit.

Jen co jsem vypnula proud vody, který už začínal být studený, chtěla jsem se otočit a vystoupit, ale v tom mne něco zarazilo.

Měla jsem co dělat, abych podusila výkřik.

Nevěřícně jsem zírala na napřaženou ruku, která mi podávala ručník. Mlčky jsem si ho vzala, a aniž se otočila, omotala jsem si ho kolem sebe. Teprve potom jsem se odvážila otočit.

Stál přede mnou, stejně tak, jako naposledy. Demetri.

Byla jsem až moc rozrušená, než abych se zmohla na nějaké slovo. Zmateně jsem stála a náhle nevěděla, co dělat.

Střetla jsem se s jeho pohledem. Vysílal ke mně jakýsi upřímný, nefalešný pohled; na tváři mu pohrával téměř nepatrný úsměv. Ustoupil, abych mohla projít.

„Co... co tu chceš?“ pípla jsem nesměle. Jeho přítomnost ve mně vzbouzela pocit, že je na mě upřených sto párů očí.

Prohlížel si mou noční košilku, co mu ležela na rukách. „Nemusíš mě obviňovat z toho, že tu jsem, však už jdu.“

Přimhouřila jsem oči. „Já tě přece neobviňuju.“

„No, to je taky fakt. A vůbec, měla jsi už večeři?“

„Neměla.“

„Tak ji máš v kuchyni,“ informoval mne a nezapomenul mi věnovat letmý úsměv. Nebo se mi to jen zdálo?

A byl zase pryč.

Nedovedla jsem se přimět k tomu, abych alespoň trochu zapřemýšlela, co mi chtěl – nebo, proč tu vlastně byl. Ale o jednom jsem byla přesvědčená, a to o tom, že v něm jakýsi pohnutek způsobilo to naše nečekané setkání v Caiově pracovně...

Nerozuměla jsem již ničemu.

S krajním zarmoucením jsem se převlékla do noční košile, kterou mi tu nechal, a vydala se do kuchyně. Rozrazila mne vtíravá zima, však už se chýlilo pomalu ke konci září – bůhví, kolikátého vůbec je.

Na kuchyňském stole opravdu ležel připravený talíř s nějakým pečivem. Přenesla jsem si ho raději k sobě do pokoje, kde jsem se do něj s chutí pustila. Jídlo mne náramně osvěžilo a dodalo mi alespoň trochu síly. Nemohla jsem však z hlavy vypustit obavu, že dnešní noc bude jedna z těch, kdy mne Caius navštíví.

Nemohla jsem teď spoléhat ani na svého jediného přítele, protože i ten byl očividně nakažen záhadnou schizofrenií.

Bída mé situace a únava mne však donutily k tomu, abych co nejrychleji zalehla a spěšně usnula. A tak se i stalo.

 

28. kapitola ||  30. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 29. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!