Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 25. kapitola

16.10.2010 (19:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1262×

Veritas odium parit.¹

Vzhlédla jsem k němu a v jeho tváři uviděla potlačovaný smích.

„Tak fajn, vyhrál jsi,“ povzdechla jsem si odevzdaně.

V očích se mu vesele zablýsklo. „Předpokládám, že počtvrté už hrát nechceš, a tak...“ Poočku mrkl na kukačkové hodiny, které každou chvíli měly odbíjet jednu odpolední. „A tak by ses asi měla jít najíst.“

Opatrně jsem odsunula malou stoličku, na které jsem seděla a vstala. „Nechápu,“ zamračila jsem se. „Ve dvanáct mi dává oběd, ale byli jsme přeci tady.“

„To je v pořádku, já už mu řekl, že budeš asi pryč. Jídlo nechal v kuchyni.“ Shraboval rázně figurky zpátky do malé truhličky, kterou následně zamkl a uklidil i ostatní. „Utíkej, máš to tam připravený. Já tu zatím počkám, pak můžeš znovu přijít.“ Daroval mi oslňující úsměv.

Váhavě jsem se vytratila z místnosti. Abych se dostala do kuchyňky, musela jsem přejít naskrz celým patrem a poté po schodech nahoru.

Snažila jsem se na něj moc nemyslit, ale myšlenky mi to nedovolovaly. Stále jsem před sebou viděla jeho tvář, jeho oči ohraničené černým obočím. Rozechvěle jsem došla až před dveře kuchyňky a posléze nalezla na stole, přesně jak pravil, připravený oběd. Zasedla jsem za stůl a osamotě poobědvala.

Nemohla jsem se ubránit dojmu, že v celém tomto období je něco bizarního. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem však přijít na pravou příčinu věci; přitom jsem však jistě věděla, že mi cosi uniká, cosi, co bylo této prioritě podstatou.

Zničeně jsem vyprázdněný talíř přemístila na kuchyňskou, dřevěnou linku a vyšla z místnosti. Opět mne obalil chlad kamenné, známé chodby. Po pravici sem vrhala světlo velká okna. Zastavila jsem se u jednoho z nich a nechala myšlenky odplout.

Shlížela jsem na poměrně rozsáhlý, malý park. Koruny stromů se ohýbaly pod nenáhlými poryvy větru, počasí venku vypadalo chladně a obloha byla slita jedním šedavým nátěrem.

Chlad ke mně doléhal také malinkými škvírami pod trámy okna. Podfukoval mi na dlaně studený vánek a já věděla, že moje doba se krátí.

Odtrhla jsem oči od kalného dne venku a s prohloubenějším smutkem v srdci než dosud, jsem vykročila zpět k němu do pokoje. Náhle, jako bych si snad ani nebyla jista, jestli opravdu o to stojím.

Svižným krokem jsem došla až před dveře. S jemným rozpakem jsem na ně lehce zaklepala, ale nic se neozvalo. Podivila jsem se a svoje gesto zopakovala, teď však daleko hlasitěji.

Stále nic. Dopadl na mne lehký stín chmur. Nečekala jsem a dveře bez dalšího žádání o povolení otevřela a zvědavě nahlédla dovnitř.

Přejela jsem zrakem celý pokoj, ale ani na místě, kde jsem ho viděla naposled, ani nikde jinde zkrátka nebyl. Nevěděla jsem proč, ale padl na mne další, tentokrát daleko hlubší stín. Ztratila jsem veškerý zájem a šouravým krokem se vrátila do svého pokoje.

Co mne dostávalo do opravdového stesku, že ani myšlenkami jsem neměla chuť se zaobývat tím, co se přihodilo. Proč nedodržel slovo? Nemohla jsem se ubránit věcným myšlenkám, ale v hloubi duše jsem cítila, jak mne to neznepokojuje víc, než bylo nutné. Přestávala jsem si být dokonce jista, jestli jsem si to poblouznění pouze nevymyslela. Sedla jsem si na kraj prochladlé postele a zírala do prázdna.

Nebránila jsem se přiznat si, že jsem opravdu čekala, že až se vrátí a vzpomene si, že na mne měl čekat, půjde za mnou do pokoje a skloubí buď nějaký výmysl, nebo řekne něco tak pravdivého, až mu vlastně odpustím, nebo neodpustím; vždyť to bylo stejně jedno – ale opravdu jsem byla přesvědčena o tom, že tak učiní.

Úderem šesté odpolední se vše změnilo, protože náhle se mé přesvědčení prorazilo tak jemně, jako když prohodíte pavučinkou kámen. Přestávala jsem si být jista, jestli jeho nepřítomnost chápu – ale jediné, co jsem chápala bylo, že buď se stalo něco tak strašlivě naléhavého, že musel svůj pokoj okamžitě opustit, – aniž by mi tam snad nechal nějaký vzkaz,- anebo si právě ve chvíli mého oběda uvědomil, jak moc ho moje přítomnost otravuje – a vytratil se s představou na lepší zábavu.

Ačkoli to snad znělo podivně, byla bych věřila i druhému vysvětlení – ale sama jsem ho neuznávala, a to jen z toho důvodu, že jsem si to tolik nepřála.

Otázku, mám - li se ho na tuto věc později případně zeptat, či nikoli, jsem teď nedokázala vyřešit.

Jak jsem seděla a přemýšlela (myšlenky se mi nakonec upoutaly opět na něj, přestože jsem byla přesvědčena, že mne to nezajímá), opět se dostavila podvečerní krize nenávisti vůči všemu, co existovalo okolo. Vlna se ve mne vzdouvala jako šílená a já věděla, že v tomto pokoji už se zdravým rozumem nevydržím o moc déle.

V okamžiku jsem se postavila a rukou popadla ručník, který ležel pohozený na tašce oblečení vedle postele. Rázně jsem vypadla z pokoje a jen co jsem za sebou dovřela dveře, notně se mi ulevilo.

Tichým krokem jsem vystoupala po schodech nahoru a došla až do skromné koupelničky, které jsem byla jedinou zákaznicí. Bez jediného pohledu na svůj odraz do zrcadla, svlékla jsem se a vkročila do sprchového koutu.

Avšak poté, co jsem spustila teplou krůpěj pramínků vody, se ke mne nedostavil očekávaný pocit blaha, jaký mi vždy tato chvíle přinášela. Již jsem se nedokázala odreagovat natolik, aby mne řetězce vody uklidňovaly, aby mi dodávaly jakousi útěchu. Už vůbec jsem s nimi nedokázala odplout do domova, za mou ubohou rodinou...

Ten pocit mne netížil, ne, nesužoval mne, nespoutával mne, ale nepřinášel mi ani úlevu. Spíše se jednalo o jakési procitnutí ze snu, kdy jsem si živě vybavovala vše, co mi přišlo na mysl.

Dost, dost, zoufala jsem, když se mi do mysli vtírala úmornost vší té situace. Vypnula jsem vodu, která se stávala už beztak chladnou, a rychle přikročila k ručníku. Ale místo úlevného tepla jsem cítila jen mrzký chlad, prodíral se vším, všemi mými tkáněmi, provrtával mne svým zlým drápem skrz naskrz a já nedokázala ovládnout svoji vlhkost v očích.

Rozzlobeně nad vším světem jsem vyšla, již převlečená do noční košile, na ještě chladnější chodbu. Sestoupala jsem schody a odebrala se cestou zpátky do mého pokoje. Sice jsem tu myšlenku nemohla ani vystát, ale jiná možnost mne opravdu nenapadala.

Jaký však úlek se mne zmocnil, když jsem to za rohem spatřila!

Dech se mi zastavil – srdce snad na celý moment přestalo bít – kolena se mi podlomila a mně ze všech posledních sil nezbylo nic, než shrnout svoji všechnu schopnost a neklesnout v mdlobách k zemi.

Nevěřícně, aniž by si mne však někdo všiml, jsem shlížela střídavě na Aleca, zmítajícího se v bolestné agonii na zemi, a na Jane, jíž se v andělské tváři rýsoval zlý, avšak lahodný úsměv. Očividně se uvnitř ní odehrávala určitá bitva; soptila.

Ticho, chlad a muka této chvíle mne omráčila natolik, že i kdyby můj celý život závisel na jediné hlásce, kterou bych měla ze sebe vydat, nedokázala bych to. Zírala jsem na jeho zkřivenou tvář bolestí, na jeho ústa, otevřená v smrtícím běsu, která však ze sebe nedokázala vydat ani hlásku, na jeho celé tělo, škubající sebou, až jsem měla pocit, že to stejné nyní prožívám i já. Ani jsem si nestačila uvědomit, že mám čelisti samým úděsem otevřené.

Cítila jsem, jak mi srdce v hrudi bije ztrojnásobenou rychlostí a žilami se prohání adrenalin.

Zhrozeně jsem sklouzla do tváře zpět Jane, jestli ani tam nespatřím alespoň maličký náznak toho, že mne zaregistrovala. Ale vteřiny se táhly dál a její zrak a očividně i celá mysl hypnotizovala jen jeho tělo.

Lapala jsem po dechu. Celá ta chvíle se táhla jako zkamenělá – jako kdyby to nemělo skončit! Stála jsem dál jako opařená a polévalo mne horko.

Když můj mozek o něco roztál, okamžitě jsem se schovala za roh. Nedokázala jsem v tom rozčilení ani počítat vteřiny, ani udržet stálý dech – jediné, co jsem vnímala, byla ta věčnost okamžiku.

Po té nekonečné chvíli jsem náhle uslyšela zásadní zvuk, který mi ohlásil, že vše ustalo. Těžký dopad bezvládného těla na zem; poté jen rozléhající se zvuk podpatků, kráčející chodbou opačným směrem.

Do spánků se mi nařinula krev. Okamžitě jsem začala co nejtišeji odstupovat, avšak netrvalo dlouho a zpoza rohu se ozval pomalý šramot.

Celá teatrální scéna byla provedena bez jediného slova; nahánělo mi to husí kůži všude po těle. Zrychlila jsem krok, ale neměla jsem kam zabočit, kam se ukrýt.

Zanedlouho jsem uslyšela, jak se postava vynořila na chodbu, po níž jsem se ubírala. Polekaně jsem se otočila.

Spatřila jsem ho. Spatřila jsem ho a viděla jeho ztrhanou, zmučenou tvář, kymácivou, ztroskotanou chůzi. Ještě si mne nevšiml.

Teprve až stál pár metrů ode mne, zdvihl své sklopené zraky. Oči měl žalostně vypoulené, ramena pokleslá, jiskřička života v očích pohasla. Dívala jsem se do nadobro zničené tváře, která již neměla sílu pokračovat dál.

Otevřel svraštěná ústa. Nach z nich již nadobro vymizel, nyní jejich tenká kůže prosvítala jen namodralou barvu smrti.

Chtěl něco říci, ale ústa se mu jen nemocně rozechvěla. Znovu je zavřel a víčka se mu sklížila. Tělem mi projel další poryv hrůzy, vypadalo to, jako by se měl v jedné vteřině skácet k zemi.

Ale opět oči otevřel. Ze seschlých úst vydal chátravým tónem: „Co tady děláš?“

Do očí mi samovolně vtryskly slzy. „Co se stalo?“ Zeptala jsem se namísto odpovědi.

Zavrtěl hlavou a pomalu vykročil dál. „Nedorozumění,“ zašeptal a zanedlouho mi zmizel z dohledu.

Sotva jsem došla zpět do pokoje, zmocnil se mne hluboký pocit lítosti. Nemohla jsem si ani vybavit tu dokonale upřímnou tvář, kterou hyzdila bolest, aniž by se mi oči nezaplavily dalším přínosem slz.

Přisunula jsem si kolena k sobě a opakovala si jeho poslední slovo. Nedorozumění...

Co se mohlo stát? Proč mu to udělala? Proč je tak zlá?

Kladla jsem si tisíce otázek, na které jsem nedokázala naleznout odpovědi.

Moje rozrušení stoupalo s příkrovem noci. Pokoj začala obalovat hustá tma a já nenacházela niť k rozuzlení.

Po nějaké době na mne klesl spánek a já se nachala uzavřít pod klenbou moře zapomnění.

* * *

Drahá,“ vzbudil mne náhle ztišený hlas. „Vyslyš mé prosby!“

Zamrkala jsem víčky. Chvíli mi trvalo, než jsem se docela vzpamatovala z prudkého probuzení.

Tma. Je stále ještě noc? Co mne to probudilo?

„Drahá,“ oslovil mne znovu ten hlas.

Nepotřebovala jsem se probouzet ani o vlásek více, abych okamžitě pochopila, oč jde.

Přede mnou se rýsoval temný obrys Caia. Krev mi hrůzou ztuhla v žilách.

„Ne,“ promluvila jsem roztřeseným hlasem.

Jenom se usmál.

„Nech mne být!“ Rozmáchla jsem se proti němu rukou, když ze mne stahoval pokrývku. „Nesahej na mne!“

Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se odvážila k tak vzácnému činu, jako je projev nesouhlasu. Nevěděla jsem, kde se ve mne ta síla na odpor bere.

Nepřestával. „Zapomněla jsi, že manželky mají také své povinnosti,“ pravil chladně a uvězňoval mne pod svým tělem.

Panika, hrůza a zhnusení mi vzplály ohněm v žilách. Jako zbavená smyslů, lomcovala jsem sebou po hrubém prostěradle. „Nejsem tvoje manželka,“ zasyčela jsem.

„Mlč!“ přikázal mi a hrubě přitiskl dlaň na má ústa.

¹) Pravda rodí nenávist (Terence)

24. kapitola ||  26. kapitola

.

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 25. kapitola: