Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 20. kapitola

See through the evil eyes - 20. kapitolaJo, další prachmizerná kapitola. Jestli si někdo od takového krásného čísla, jako je dvacet, čekal více, tak ho vyloženě lituji. Další Sylviin den. Příjemné počtení i tak.

Cítila jsem, jak mu dveře prolétly palec od jeho nosu. Jen co jsem je za sebou zabouchla, uměla jsem si živě představit jeho kamennou, zmatenou tvář, ve které se začíná rozlévat zmučený výraz; jeho rozvášněné chvění, které ho teď mrazí namísto toho, aby udělal to, oč tolik stál.

Věděla jsem, že stále neodešel, že stojí přede dveřmi, přibit k zemi a nemůže se přimět k odchodu.

Polévalo mne rozžalostnění, když jsem si uvědomila, v jak citlivé situaci jsem ho zastavila – ale co jsem měla dělat? Zoufala jsem více, než jsem sama předpokládala, že zoufat budu.

Tiše jsem čekala celou tu dobu, ale neslyšela jsem žádné kroky. Usoudila jsem tedy, že už musel odejít dříve.

Sedla jsem si na postel a snažila se nepřemýšlet. Bylo by to ale vůbec čestné, zvlášť v takovou chvíli? V mysli se mi myšlenky rojily jak hejna bzučících včel, narážely na křehkou slupičku zdravého rozumu a sžíraly ji zaživa.

Snášela se na mne ohavná rouška známé úzkosti, která neznala meze. Žaludek se mi svíral vypětím; tíseň nabývala, jak se krátil čas.

Odbíjelo tři čtvrtě na jedenáct a já měla pocit, že už nepřežiju ani sekundu.

Křečovitě jsem svírala prostěradlo vedle mne, ve snaze oddálit Caiův příchod. Lapala jsem po dechu, zpocené tělo mi hořelo. Z očí mi samovolně vytryskl proud slz, který ne a ne utišit. Pološílená tísní, vyhekala jsem ze sebe další dávku hlen, které se mi tvořily v krku. Teplý potok slz mi smáčel zapocené tváře. Chlad jsem ani necítila.

Dutý zvuk hodin ohlašoval jedenáctou. Nejhorší minuty celého procesu nastávaly.

Ale nic se nedělo. Nikde nikdo.

O půl dvanácté jsem se vzpamatovala z nejhlubšího vyčerpání. Očima jsem protěkávala černou místnost a snažila se uklidnit, že dnes nepřijde – ale červíček pochybností, že přijde stejně, ve mne nepřestával hlodat. Posadila jsem se na posteli ve snaze uklidnit a pročistit si svou mysl. Kdyby tu tak byl třeba i ten zatracený Demetri...

Půl hodiny na to jsem musela usnout, ať už z vysílení, nebo všeobecné únavy.

* * *

Probudila jsem se, ráno se prolévalo pokojem. Mléčné světlo dopadalo na všechny kamenné zdi, paprsky mne hřály do tváře. Znepokojeně jsem se opřela o lokty a rozhlédla se kolem.

Každý den až dosud mne vzbudil něčí příchod se snídaní. Dnes tomu však tak nebylo. Posadila jsem se úplně a natáhla ruce k nohám. Cítila jsem se o mnoho lépe.

Náhle mou pozornost upoutal lísteček, který mi ležel jemně položený na peřině vedle mě.

Zmateně jsem ho vzala a přečetla si, co na něm bylo napsáno.

Na snídani přijď, prosím, do kuchyně.

D.

Písmo mělo dlouhé, jednoduché smyčky, tvářilo se stručně a úhledný sklon doprava mu dodával estetickou chladnost. Nevěděla jsem, jestli se z toho mám těšit, nebo zachmuřit.

Jedno bylo ale jasné, a to, že jsem co nejrychleji vstala a dělala vše pro to, abych se dostavila co nejdříve. Zacuchané vlasy jsem si párkrát projela prsty a už na sebe navlékala nové oblečení z tašky. Nehleděla jsem na to, jestli je rolák modrý nebo žlutý – nakonec jsem si uvědomila, že je zelený – a užuž si obouvala své staré známé lodičky.

V druhé vteřině jsem se chytala dveřní kliky a v další už stála na opuštěné chodbě. Během cesty jsem si třela studené konečky prstů a zkoušela nedumat nad tím, proč bych měla jít do kuchyně kvůli snídani.

Bez váhání jsem otevřela staré dveře a vstoupila. U okna, otočen zády ke mně, stál; sledoval snad, jak slunce vyráží na svou každodenní dráhu. Když se otočil, výraz v očích se mu zaleskl, ale poté hned suše uhasnul.

„Přišla jsi.“

Pokývala jsem. „Co jinýho mi ostatně zbývá, když nechci umřít hlady?“

Jeho chování bylo divné, sám byl celý divný, ale já věděla, že je to jen a jen kvůli včerejšku. Snažila jsem se vypadat co nejobyčejněji, ale nedařilo se mi. U stolu jsem chvíli co chvíli na něj sklouzávala tázavým pohledem a on si toho byl dobře vědom.

Když jsem dojedla, málem jsem si ani nevzpomínala, co to bylo. Snad pečivo s máslem, ale nač přemýšlet nad takovými malichernostmi? Obrátila jsem se k němu, tušíc, že nějak začne.

Ale on se k tomu nějak neměl. Ústa se mu otevírala a pak zase zavírala, jako by němě polykal, ale nakonec zestručnil svou řeč, kterou jsem mu snad slyšela v hlavě, ale nedokázala rozlišit jednotlivá slova.

„Pojedeš tedy se mnou nakoupit?“ zeptal se.

Zamrkala jsem a sklopila zrak do klína. „Nepojedu,“ zamumlala jsem a vnitřně se zachvěla.

Cítila jsem, jak zůstal zkameněle stát. „Aha. Tak jo. Jasný. Tak zatím,“ vysoukal ze sebe a vyndávajíc si klíčky od auta, vyšel z kuchyňky až nepřirozenou rychlostí. Zůstala jsem tam sama, talíř s drobky před sebou. Zničeně jsem vstala, až za mnou židle zavrzala, a umyla po sobě nádobí. Se zkroušeným pocitem uvnitř vyšla jsem zpět do pusté chodby.

Došla jsem do pokoje a připadala si tak křehce, tak křehce a zranitelně, že jsem spadla zpět do peřin. V hlavě se mi stále ozývala jeho slova, pronesena tím suchým tónem, který v sobě odrážel onu nepříčetnou uzavřenost; jako by mi snad chtěl dát najevo, jak moc ho ona věc nezajímá a přesto, neúmyslně, vyvrhal napovrch jen zatracenou žalost.

Neměla jsem co na práci. Ostatně jako obvykle, ale dnes mi ten fakt přiváděl ještě větší potíže než jindy. Neúnavně jsem se dívala z okna, chodila po pokoji, zkoumala strukturu psacího stolku. Nic nepomáhalo. Samota na mne doléhala ze všech stran a stěny mi posílaly zničující ozvěnu.

Čas oběda se blížil a má nehlídaná mysl opět zabloudila k myšlenkám domova. Teplý krb, moc mademoiselle a moc malby. Uvědomila jsem si, jak mi štětec chybí. Usmála jsem se při představě, jak ostatní spolužáci vysedávají u facebooku, zatímco já se zabývám problémy s mým červenookým dohližitelem.

Náhle se rozrazily dveře. Stál v nich Demetri ve svém známém, šedivém kabátu. Železné knoflíky se mu na hrudi držely vážněji než obvykle.

Tázavě jsem namířila pohled do jeho tváře, ale okatě se mi očima vyhýbal. Třešničkou na dortu byl zbytek včerejší pizzy, kterou mi předal na tácu. Snažila jsem se, aby na mne alespoň jednou pohlédl a uviděl, že i ve mně zůstala nějaká stopa po žalosti, ale neučinil tak. Se svěšenými rameny vypochodoval z pokoje a zavřel za sebou dveře.

Den ubíhal jako všechny ostatní. Přečkávala jsem tiše míjející čas a čekala, až přijde večeře. Byly to jediné příchody, které mi zpestřovaly monotónost dne.

Navečer ke mně zavítal Felix. Dlouho jsem ho neviděla. Sjel mne svým mrazivým, zamračeným pohledem, beze slova mi podal tác s nějakým pečivem a mlékem.

Poté zvedl ze země tác od oběda a odporoučel se, stejně jako všichni ostatní. Šedý plášť za ním jen zavál.

Dojedla jsem svojí dávku živin a celá rozbolavělá z celodenního sezení se postavila. Samota zde byla tak skličující, že už jsem se musela dostat ven. Opět jsem tu nemohla vydržet už ani vteřinku.

Tiše jako myška jsem se vykradla z pokoje; a s pocitem značné úlevy smíchané s nepatrným vzrušením, vydala se cestou k točitému schodišti.

Třebaže jsem nebyla tak pevně přesvědčena, že vím, kam mám namířeno, sešla jsem v tmavé věži patro. Rozhlédla jsem se – věděla jsem, že cestou rovně půjdu do středu. Ale k čemu, nebo spíše kam vedla ta cesta napravo?

Váhavě jsem do ní nahlédla – tmavá, s minimálním počtem oken. Nedlouhá, na konci kolmo zabočovala.

Zvědavost ve mne znovu vrcholila. S nepatrným vzrušením na tváři vkročila jsem do šedivé chodby. Přišlo mi, že je snad tohle sídlo prázdné, ačkoli to byl nesmysl. Pravdou však zůstávalo, že na chodbách jsem potkávala někoho opravdu zřídka.

V polovině jsem se zarazila – snad bych se měla vrátit? Ale cosi neurčitého mne tam táhlo, chtěla jsem vědět, kam chodba vede.

V zadní části se chodba opravdu stáčela v kolmém úhlu doleva. Zabočila jsem; přede mnou se náhle rozprostřela scenérie mohutných, kamenných sloupů a já si uvědomila, že se dívám ze zadní části do sálu.

Přejel mi po zádech mrazivý chlad, sál byl vymetený, snad ještě vyšší, než jsem si ho pamatovala. Jeho hrůzostrašnost na mne doléhala daleko více, když jsem tu byla sama; ona mohutnost se potom přeměňovala ve velkolepost a vznešenost a já si náhle připadala tak malá, až jsem se ani nedivila, že tu nesu takové postavení.

Až dosud mne ani nenapadlo podívat se také vzad. Když jsem se ohlédla, spatřila jsem ke všemu svému úděsu opřenou postavu, stála a vyhlížela ven, snad to byl nějaký prostorný balkon. Podle vlasů černých jak úhel jsem usoudila, že neznámá postava je Aro.

Přemítala jsem, jestli mne zaregistroval. Nechoval se tak, ale copak jsem mohla vědět, jestli to jen nehraje?

Stál tam dál, opřen o masivní zábradlí balkonu a vzhlížel do hloubi krajiny, rozprostírající se před ním. Na údolí pomalu klesal soumrak a lesy vzadu nabíraly šedi.

„Il roso di sera, buon tempo si spera¹,“ prořízl mrtvolné ticho náhle jeho hlas. Zalil tak sál sychravou ozvěnou.

Stál ke mne stále otočen zády, připomínal mi mramorovou sochu. Jen jeho ulízané vlasy sem tam zavály při vánku.

Nevěděla jsem, co říci. Bylo by neslušné, kdybych stejně tiše, jako jsem se sem přikradla, odešla? Nakonec jsem usoudila, že asi ano, a zůstala tedy stát na místě dál.

„Řekněte mi, Sylvio, máte ráda západy slunce?“

Ani nečekal, až mu odpovím.

„Já velice. Je tak osvěžující, vidět každý den jiný západ. Žiji tu už nějaký ten pátek a můžu s čistým svědomím říci, že se ještě nestalo, aby byly dva stejné. Pokaždé úplně jiný systém mraků, barevnost, hustota, světlo, a to nejdůležitější – atmosféra. Proto si západů vážím. Jsou inspirativní.“

Nebyla jsem si jista, jestli na mne nerozmlouvá nějaký pomatený maniak. Usmála jsem se, i když mi stále naháněl nějaký divný, vnitřní strach. Jeho vážná řeč vyznívala s takovým nádechem humoru, až mne vždycky donutil k sebemenšímu pousmání. Snad nebyl tak zlý.

„Mí bratři v západu zas tolik nevidí. Ale já vám přísahám, Sylvio – neviděl jsem více ohromující věc. Když se tahle krajina se Sluncem dostávají do stejné rovnoběžky a paprsky umírají ve stínech.“

Odmlčel se, stále se ani nehnul. Jeho zamyšlený, tří tisíciletý tón ve mne vzbouzel vlnu jakéhosi vypětí, ačkoli jsem byla přesvědčena, že on si to neuvědomoval.

„A jsme zase o den starší, říkávám si každý den. Opět den kratší k zániku,“ zamyslil se.

„Neboť každý skutek se dříve či později obrátí proti jeho původci... Povězte mi, Sylvio. Dlouho jsem bloumal nad tím, jestli vám nový, hříšný život nebude vadit? Uvažoval jsem, avšak nedospěl k závěru. Myslím však, že nedbáte o svůj osud. Vím, že to zní jako neomalenost, ale takové je mé přesvědčení...,“ hloubal a nořil se do svých úvah.

Byla jsem si lítostně vědoma, že nemám ani sebemenší tušení, co mu mám na jeho proudy myšlenek odpovídat, všechny odpovědi znějící ode mne, se mi zdály proti němu tak naivně nedokonalé. Neodpovídala jsem tedy nic a jen vyčkávala, jak situace bude probíhat dál.

Nebe před námi se utápělo ve stínu, červánky sladce fialověly. Na krajinu se snášel večer. Zpěvní práci utichali, čerstvý, mrazivý vzduch byl nasáknut tichou harmonií večera. Chtěla jsem si ho užít, ale v přítomnosti něčeho tak působivého jako on, to nešlo. I vlastní zrak mi přišel proti jeho vnímání tak dětinský, až jsem se styděla sama před sebou.

Notnou dobu tam ještě stál, jen se díval dolů pod sebe, do zvlněných polí. Ta chvíle mi připadala tak nějak zvláštně dlouhá, až se mi rozmravenčily nohy.

„Čas jít,“ obrátil ke mne poprvé svou tvář. Jeho maniacká tvář prozrazovala všechno, to byl on, to byl Aro. Usmál se svým širokým úsměvem a přešel ke mne.

Objal mne kolem ramen a donutil mne tak jít s ním. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

„Jsi unavená?“ zeptal se mne s upřímným zájmem.

Zamrkala jsem. „Ne... Tedy, asi ano,“ opravila jsem se, jak mi rozum napověděl. Moje deduktivní schopnost se ihned zahlásila - pokud řekneš ne, možná bude chtít ještě něco podniknout.

Stále mne udivovala jeho čiperná chůze nadšeného staříka.

Zadívala jsem se mu nenápadně na hruď, kde se mu se vší majestátností pyšnilo velké Vé. Oválný rubín navrchu mne přitahoval svou krvelačností. Snad věděli, proč zrovna rubíny.

Rychle jsem odtrhla zrak a sledovala zase cestu. Jeho ruka kolem ramen mne tížila, jako by to byl snad nějaký oblézavý, škrtivý had – i přesto, že ji měl natáhlou velmi opatrně a uvolněně.

Stanuli jsme před schody, on ze mne spustil svou ruku.

„Jen mi řekněte, Sylvio, proč nenosíte svůj náhrdelník? Přiznám se, byl jsem totiž přesvědčen už od samého začátku, že to bude pro vás velký dar. Ale když vás teď vidím..." Prohlížel si mne ustaraným výrazem.

Zastyděla jsem se. „Nechala jsem si ho v pokoji, protože jsem měla v plánu se jít stejně hned umýt."

Nevěda proč, potřebovala jsem ho nějak uklidnit. Něco ve mne mi to napovídalo, nebo aspoň našeptávalo. Snad budu tak zvrhlá a zítra si ho opravdu vezmu. Takový přívěsek mít doma, rozplývám se štěstím.

Aro se potěšeně usmál.

„Bylo mi potěšením, že jste ke mně přišla. Jste velmi inspirativní, snad jak ty západy slunce,“ řekl mi a v jeho čiperném, přísném obličeji se zachvěla žilečka dobromyslnosti.

Usmála jsem se. „Děkuju.“

„Dobrá. Na shledanou, Sylvio.“

Pokývala jsem. „Na shledanou.“

Se zamyšlením jsem ho opustila a vystoupala věžní, teď již tmavé schody. Zanedlouho jsem již byla zpět ve svém pokoji a přemýšlela o podivném setkání s Arem o samotě.

Když se červánky úplně ztratily v neprostupné šedi, vyšla jsem s ručníkem a košilí zase na cestu do malé koupelny.

Tím mi samozřejmě na mysli vytanula vzpomínka na včerejší večer. Bylo to snad touto dobou. Rozechvěle jsem prošla kolem dveří Demetriova pokoje, srdce se mi rozbušilo. Bylo snad moje počínání nesprávné? Byla jsem já ta chyba? A co je vlastně chyba?

Živě se mi vybavoval celý včerejší průběh. Temno, o kterém jsem si přála, ať nekončí, protože jedině pak jsem se mohla cítit věčně jeho mužné, něžné ruce, které si mne tisknou ke svému tělu; jeho chladný dech, provoněný snad levandulí...

Vzpomínala jsem, ale v okamžiku svoje vzpomínky zase okřikovala a červenala. Byla jsem teď přesvědčena, že jsem správně jednala. Ano, nesmím dopustit, aby to dopadlo, jak on si přál.

V tu chvíli jsem si také umínila, že už si ho k sobě nepustím, ať už by mne to stálo cokoli. Nejen, že to ubližovalo mně, ale i jemu. Ale stále to přeci jen byl napůl cizí člověk.

Došla jsem do skromné koupelničky, umyla se jako včera a šla zpátky.

Ačkoli jsem potajmu doufala, i přes tu všechnu absurditu, ať se včerejší večer opakuje – tedy, ať na mne na schodišti zašeptá ten upřímný hlas – nepřipouštěla jsem si to.

Scházela jsem tiše schody, nic. Věděla jsem to. Se zarmoucením jsem došla do pokoje a zavřela za sebou dveře.

 

 


 

¹) (it. přísloví) - Večerní červánky - znamenají pěkné počasí (na další den).

 

 

19. kapitola ||  21. kapitola

 

.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 20. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!