Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Secrets not only yours but mine Prolog a 1. kapitola

26.10.2010 (17:15) • bella369 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1244×

Bella

Prolog

Stěhuju se na Aljašku za tetou Esmé a její rodinou. Manželem Carlislem a jejich adoptovanými dětmi Alice, Jasperem, Rosalií, Emmettem a Edwardem.
Teď sedím v letadle a v hlavě mi běží poslední dny s mojí matkou Renée a jejím přítelem Philem. Měli autonehodu a nepřežili a za otcem do Forks nechci, neměl mě moc rád. Najednou ke mně přišla letuška.
„Dobrý den, mohla bych vás požádat o autogram?“ zeptala se. Já jen přikývnu a ona odchází a po chviličce přichází s mojí fotkou a tužkou.
„Jak se jmenujete?“
„Kim,“ odpověděla mi. Na fotku jsem jí napsala: „Pro Kim od Belly Swan.“
„Děkuji vám,“ poděkuje mi, „za chvíli přistáváme.“
„Není zač,“ usměju se na ni a ona odchází. Po pěti minutách jsme přistáli. A hned vidím tetu Esmé, jak ke mně běží.

1. kapitola

„Ahoj, Bello, dlouho jsem tě neviděla, jsi krásná.“ Obejme mně.
„Teto Esmé, vůbec ses nezměnila. Nevadí, že se k vám na čas nastěhuji?“ zeptám se ji mile.
„Aspoň budu moct někomu vařit.“ Jen nad tím zakroutím hlavou.
„Pojď, dáme věci do auta, je to docela daleko, a už máš zařízený pokoj. Doufám, že se ti bude líbit.“
A brzo stojíme u auta, bylo docela luxusní a samozřejmě nádherné. Dáme věci do kufru a vyjíždíme. Po cestě mi Esmé vyprávěla o své rodině.
„Carlisle pracuje v nemocnici, je tam docela přesčas.“ A takhle mi vyprávěla o každém v rodině. Dozvěděla jsem se, že Rose a Emmett chodí do čtvrtého ročníku. Jasper, Alice a Edward chodí do druhého se mnou. To bude zajímavé.
Po dvou hodinách jsme se dostaly před jejich dům. Byl velký bílý, půlka domu byla prosklená.
„Líbí se ti to? Navrhovala jsem to sama,“ zeptala se Esmé.
„Je to… nádherné.“
„Děkuji, tak pojď dovnitř, nebo zmrzneš. Už na nás čekají.“ Usmála se.
Když jsme vešly dovnitř, bylo tam čtrnáct lidí. A všichni se na mne dívali. Takže jsem začala propalovat svoje nádherné boty, které jsem dostala od své matky. A najednou se mi nahrnuli slzy do očí.
„Bello, zlatíčko, co pak se děje?“ zeptala se mě mateřsky Esmé.nechtěla jsem aby se na mě dívaly tak sem raději vyběhla z domu. Před barákem jsem se svezla na kolena a začala naplno brečet. I když mi byla zima, mě to bylo jedno. Najednou mě něco ledového objalo, já se tak lekla, že jsem zakřičela.
„Promiň,“ špitla malá osůbka s černými rozježeními vlasy do stran. Asi Alice, jak mi Esmé vyprávěla.
„Řekneš mi, proč pláčeš?“ zeptala se mě.
„Máma…“ To jediné jsem mohla vyslovit a ona mě objala a kolébala ze strany na stranu.
„Mimochodem, já jsem Alice. Ty jsi Bella, že jo?“ Jen jsem přikývla
„Pojď dovnitř, musí ti být zima.“
„Počkej chvilku.“
Já se zvedla a zakřičela jsem. Tak se uklidňuju, abych byla v klidu.
A najednou byli všichni venku a koukali na nás, jako kdyby mě chtěla Alice zabít.
„Ona se jenom uklidňuje,“ řekla Alice a šli všichni dovnitř.
„Tak pojď,“ strkala do mě Alice.
Tak jsme šly dovnitř, všichni se posadili, ale bylo jich jenom třináct jeden nebo jedna chyběla. Esmé mě posadila do křesla a Alice si sedla vedle mě a hladila mě po hlavě.
„Už je to dobrý,  Alice,“ pípla jsem. Navenek jsem si byla jistá, že sem v pohodě, ale uvnitř jsem byla troska - 100 létá babička před smrtí.
„Opravdu?“ zeptala se mě Alice a já jenom přikývla, bála jsem se, aby mě můj hlas neprozradil. Až teď jsem si všimla, vypadali jako andělé. Všichni byli bílí jako zeď, měli zlaté oči - neobvyklá barva, asi nosí kontaktní čočky. Vypadali šťastně, až na jednu dívku, která mě vraždila pohledem. A kluka anděla, ne, Boha, ale nelíbil se mi jeho výraz, šťastný a frustrovaný jako kdyby ho bolelo se na mě podívat, radši jsem sklopila zrak k botám a zase jsem cítila slzy v očích. A myslela si, že vevnitř u sebe vybuchnu, taková bolest, z toho se nepamatuju ještě dlouho.
Esmé ke mně přišla a začala mi všechny představovat.
„Tohle je Eleazar se svojí přítelkyní Carmen. Tohle jsou sestry Kate, Irina a Tanya.“ Takže ta, co mě zabíjí pohledem, je Tanya. Zajímalo by mě, co jsem jí udělala.
„Ahoj,“ pozdravila jsem je, všichni mi to oplatili, až na Tanyu. Ta se zvedla a s nosem nahoru odkráčela.
Tak jsem pokrčila rameny a potichu jsem řekla „princeznička.“ A všichni se usmáli, ale je to divné, že mě slyšeli, vždyť jsem to řekla potichu. Jen jsem nad tím mávla rukou, potom se jich zeptám.
A Esmé pokračovala.
„Tohle je Carlisle, je to doktor, jak sem ti říkala.“ Já jenom přikývla a ona pokračovala dál. „Moje adoptované děti Rosalie a Emmett, Alice a Jasper, ten se šel projít - není mu moc dobře, a tohle je Edward.“ Aha, takže ten mračící se Bůh, je Edward, fajn. Potom jsme si ještě povídali hodinu o všem možném, o škole, o nákupech, kvůli kterým mě všichni litovali.
„Hele, Bello, ty umíš zpívat?“ zeptal se mě najednou Emmett.
„Hm… Uměla, ale už nezpívám,“ odpověděla jsem mu.
„A proč? Mohli bychom uspořádat soutěž všichni proti všem.“
„Já ale zpívat nebudu, vy si zpívejte.“
„Proč? Vždyť ve Phonixu jsi byla nejlepší zpěvačka. Proč si s tím sekla?“ Pořád to někomu říkat.
„Prostě nebudu zpívat, co je na tom nepochopitelného? Jestli to nechápeš, tak jsi debil,“ zařvala jsem na něj. A vsadím se, že se mi začaly obarvovat konečky vlasů do ruda. Všichni na mě koukali a já se potřebovala uklidnit. Tak jsem zavřela oči a počítala svoje nádechy a výdechy, asi po pěti minutách jsem se uklidnila. Koukala jsem na svoje vlasy, byly zase o deset centimetrů delší.
„Esmé, mohla bych jít do pokoje?“ zeptala jsem se Esmé, ta jen přikývla a šly jsme teď do „mého“ pokoje. Já jí ho pochválila a šla jsem se osprchovat a ostříhat vlasy. Když jsem si je dala do nůžek a chtěla stříhnout, ke mně přiběhla Alice, že mi to ostříhá sama. Když s tím byla hotová, bylo to pěkné. A po hodině čtení jsem si šla lehnout.
Usnula jsem asi po pěti minutách.

Byla jsem v bílé místnosti, stála tam moje maminka.
„Ahoj, mami,“ promluvila jsem na ni, ona se otočila a začala vzlykat. „Mami, copak je, proč pláčeš?“ zeptala jsem se jí, ona se na mne otočila a měla vražedný výraz.
„Jenom kvůli tobě jsme umřeli, ty za vše můžeš, ty jsi příčina, proč jsme umřeli! Kdybys nebyla, byla bych živá a spokojeně bych žila s Philem. Nesnáším tě, nesnáším!“
Probudila jsem se s křikem. Měla jsem sucho v krku, tak jsem se šla napít. Byla jsem v kuchyni, když jsem uviděla mojí maminku, jak na mě kouká jako Tanya.

Autor: bella369 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Secrets not only yours but mine Prolog a 1. kapitola: