Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - Jaspere! - 9.

02.08.2010 (07:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1704×

V minulé části jste četli:

Delilah místo odpovědi natáhla k Jasperovi ruku. Ten ji vzal do svých dlaní, přetočil ji světlou kůží vzhůru, sklonil se blíž a zakousl se do pulzujících tepen.

Šance pro Rosie - Jaspere! - část 9.

„Jaspere!“ vydralo se mi z úst, ale v návalu nečekaného zděšení jsem nebyla schopna tomu zabránit.

Stála jsem jak přimrzlá k zemi pode mnou. Mé ruce se zdvihly ve snaze ho zadržet, ale nedosáhly naň. Ústa mi zůstala otevřená v nevyřknutém úděsu. Oči nevěřily tomu, co vidí a přály si, aby to byl jen zlý sen.

Můj nejmladší bratr, který se už tolik let marně snaží překonat sám sebe a své krvežíznivé pudy. Ten, za jehož nápravu a lepší život se snaží celá rodina. Ten, který jako hrdý voják bojuje již takovou dobu nejkrutější válku svého života a snad konečně začínal vítězit, se teď v několika málo vteřinách vzdává. Nechává si proudit rudou, lidskou, Volterskou krev svým tělem, aby ho zase, a tentokrát dost možná navždy, změnila v monstrum. Proč?

Proč mu to Delilah dělá? Proč mu dovolila sát její lidskou krev? Vždyť přece ví o tom všem okolo Jaspera, tak proboha, proč?

Zlatavé vlasy se volně svezly kolem její napřažené dlaně a mezi prameny byly vidět hladové rty mého andělského bratra, jak prokusují jemnou kůži Delilinina zápěstí. Ani kapička té rudé tekutiny mu neunikla. Oči měl pevně zavřené a prsty zarýval slastně do její ruky, jak si ji přitahoval stále blíž a blíž ke chvějícímu se tělu.

Delilah nejprve mírně zavzdychala bolestí a pak také přivřela oči. Zdálo se, že se jí to nesmírně líbí, protože jemně zaklonila hlavu a pousmála se. Po chvíli se téměř s mateřskou láskou podívala na pijícího Jaspera. Objala ho kolem ramen, svezla se s ním k zemi a houpala ho v náručí. Hladila ho přitom po vlasech a spokojeně se usmívala.

„Takhle je to dobře, můj bílý vojáčku. Takhle ti bude lépe.“ Šeptala mu při tom mezi vlasy a on neustále pil.

Zdálo se, že vůbec neví o mé přítomnosti. Konečně ze mě opadlo zděšení a vystřídal ho vztek. Ta proradná Volterská děvka! Já jí věřila a ona mi teď odvádí bratra!

Prudce jsem se vrhla k nim a odtrhla od ní Jaspera stranou.

„Nech ho být!“ řvala jsem na ni, „nech ho být! Co mu to děláš? Proč mu to děláš?“

Můj řev se pomalu měnil v pláč, jak mi docházelo, že právě přicházím o bratra. Zbývalo jediné, přesvědčit se o nejhorším. Otočila jsem se k Jasperovi. Stále ještě částečně ležel opřený o strom, kam jsem ho odstrčila. Byl zřejmě omámen krví.

„Delilah,“ řekly jeho zkrvavené rty, „díky.“ Při těch slovech zvedl mírně hlavu a otevřel oči.

Opět mě zmrazil šok a já nevěděla, co si o tom myslet. Jeho oči nebyly zalité rudou krví, jak tomu bývá po zabití člověka. Byly stále medově zlaté. Jakoby si nevšimly, co se přihodilo.

Otočila jsem se zpět k Delilah. Celá vyčerpaná ležela na trávě. Její kůže ztratila přirozený odstín a rty zfialověly. Vypadala tedy jako mrtvá. Její hrudník však stále vytlačoval proudy vzduchu z jejich plic. Pootočila hlavu směrem k nám a pousmála se.

„Dejte mi chvíli,“ řekla, jako by šlo o vtip. I Jasper se tomu zasmál, jen mě zdá se něco unikalo. Copak on ji právě nevysál téměř všechnu lidskou krev z těla?  Co je na tom vtipného?

„Jen klid, Rosalie,“ řekla zase tu větu, na kterou začínám být alergická.

„Co má na tomhle být v klidu?“ Probudil se zase můj vztek. Jasper mě chytil za ruku a poslal do mě vlnu uvolnění. Vyškubla jsem se tomu, ale nakonec se rezignovaně posadila vedle něj. Chtěla jsem cítit, že je stále tady, u mě. Že nikam neodešel, že jsem o něj nepřišla. Cítil to. Pohladil mě po zádech.

„Delilah mi pomůže, Rose. Stejně, jako pomohla tobě a malému. Ona mě vyléčí.“ Snažil se mi říci, ovšem příliš to nedávalo smysl. Vyléčit? Tím, že ho zase přivede na lidskou krev? Delilah mezitím sebrala trochu sil.

„Má krev není tak úplně lidská, drahoušku,“ začala vysvětlovat, i když jí mluvení ještě stále dělalo drobné potíže.

„Jsem dítě dvou upírů, ne člověk. To, co mi proudí v žilách, mám speciální schopnost, nebo jak tomu vy říkáte, chutná jako lidská krev, zklidní vaší žízeň, ale není to živé. Nepomate váš rozum, nezmění vaše chování. Jen uleví, rozumíš?“

„Dovolila mi z ní pít, po dobu, co bude v našem domě,“ přidal se, již zcela při smyslech, Jasper.

„Díky mé krvi přestane toužit po lidské a lépe si zvykne na váš druh obživy.“ A pak si ještě pro sebe odfrkla: „Pokud teda vážně chce být ten vegetarián. Takhle jít proti přírodě…“

„A tos mi tohle prostě nemohl říct dřív?“ osočila jsem se zase na bratra. Něco ve mně začínalo být zase šťastné, ale vztek stále přetrvával.

„Neměli by to vědět,“ odpověděl mi. „Carlisle a už vůbec ne Volterra. Zbytek rodiny se nic nedozví, ani ty jsi neměla.“

Samozřejmě, mají pravdu. Tohle by se nelíbilo ani jedné z rodin. Ovšem, to já přece všechno začala. Mě nic skrývat nemají.

„Dobře. Ale chci od teď o všem vědět,“ řekla jsem rázně, avšak můj vztek už byl pryč. Můj malý bráška dostal šanci. Bude mu líp. Nadšení se mi vehnalo do očí a objala jsem ho.

„Pak tedy vše bude dobré,“ dodala Delilah s úsměvem a pozorovala naše souznění.

Bylo to velmi silné tajemství. Měla jsem tak neskutečnou radost z Jasperovi možnosti, že jsem bezhlavě zapudila všechny červy pochybností. Ovšem fakt, že to nemohu říct ani Emmettovi, mě dost ničil. Byla jsem plna toho štěstí a chtěla jsem se s tím pochlubit a podělit se o něj tak, jak to běžně s Emmem děláme.

Vběhla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Měla jsem v plánu vřítit se do koupelny, ale zastavil mě Emmett. Rukou mi vzpříčil průchod mezi místnostmi.

„Rose, co se to s tebou pořád děje? Kde, kde si byla celou dobu? Chováš se fakt divně. Nechtěla bys mi, prosím, říct, co se stalo?“

V jeho medvědí tváři nebyl vztek ani výčitky. Byl nešťastný. Ve zlatavých očích, které jsem vždy milovala víc, než ty své, se mihotaly černé skvrnky smutku.

„Moc mě mrzí, že už mi neříkáš všechno. Jako to bylo dřív, hrozinko. Že už mi nevěříš. Udělal jsem zas něco špatně?“

Špatně? On? Jak by on mohl něco udělat špatně? Je přece perfektní. Je to ten nejúžasnější manžel a otec na světě. Já vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Co jsem to provedla? Jak jsem mohla dopustit, aby byly ty oči nešťastné a aby se navíc ještě obviňovaly?

„To já, miláčku. Nikdy ti nepřestanu věřit. Jsi ta nejdůležitější část mě, vždyť víš. Já jen… já…“ Poprvé v životě jsem se cítila nervózní a zahanbená. Sklopila jsem pohled na koberec a dřepla si na postel. Udělala jsem hroznou chybu, když jsem mu o všem už od začátku neřekla. Zradila jsem jeho důvěru.

Důvěru, tu nejdůležitější část našeho vztahu, jeho základní kámen. Důvěru, že nikdo není pro nás důležitější, než mi dva, tedy teď už vlastně tři. Víru v to, že i největší hádku dokážeme překonat, když k sobě budeme upřímní a přes všechny neshody se k sobě nakonec vrátíme, protože jeden pro druhého jsme víc než sami pro sebe.

Šedesát let jsem před ním netajila vůbec nic. Věci, o kterých bych neřekla vlastní matce, Esme ani Alice, o kterých jsem se styděla mluvit i sama se sebou. Znal každý můj strach, mou touhu, obavy i přání. A já zase jeho. Věděla jsem o každé špatnosti i rozkošnosti v jeho životě a vždy jsme si dokázali odpustit. Odpustit za to, že jsme k sobě upřímní. A teď jsem tohle všechno zradila. Chápala bych, kdyby se už na mě nechtěl ani podívat.

„Já ti nechtěla zbytečně ublížit, způsobit ti starosti.“ Chabá výmluva, nevěřila jsem jí ani sama.

„Rose, kotě, radši mě vystraš k smrti než tohle,“ řekl mírně s vtipem v hlase a mě se trochu úlevou zacukaly koutky.

Zvedla jsem hlavu a naklonila se blíž k jeho tělu. Hlavu jsem si opřela o jeho břicho. Toužila jsem po jeho objetí, po znamení, že jsme pořád spolu. Zvedla jsem se, zajela mu jednou rukou do vlasů na zátylku a druhou kolem boků na záda. Rty jsem se jemně dotýkala jeho ucha. Krátké strniště mě šimralo po tvářích. Silně mě objal a já toužila zůstat tak až do skonání věků.

„Omlouvám se. Prosím, odpust.“ Nevěděla jsem, co víc říci. Nic víc jsem si nepřála.

„Jenom mi tohle prosím už víckrát nedělej. Já bych bez tebe nežil“

Posadil mě na postel a svezl se mi do náruče. Svou hlavu mi sladce opřel o prsa. Držela jsem ho teď v náručí jako malé dítě. Uvědomila jsem si, že to pro mě také částečně byl a já se tak k němu občas chovala. Byl pro mě někým, koho musím chránit, hlídat a opečovávat, dítětem. Ale teď je tu Dean a my máme syna. Musím se k Emmovi přestat takhle chovat. Věci se změnily, je čas se jim přizpůsobit. Od teď jsme oba rodiče a musíme se začít starat. Nemohu ho pořád odstrkovat od problémů. Musíme začít žít, jako rodina.

„Půjdeme za Delilah všichni pohromadě. Jestli se s naším synem něco děje, vyřešíme to společně,“ řekl nakonec, po tom, co jsem mu vše vysvětlila. Rázně se zvedl, přitáhl si mě k sobě a vedl do obývacího pokoje.

Odteď už žádná tajemství, ovšem až na to Jasperovo. Tížilo mě to ještě víc než před tím. Tohle ale opravdu nemohu říct. Edward by na to určit přišel, nebo Alice. I tak je zázrak, že Delilinina rozhodnutí nevidí. Zatraceně, že já to chtěla vědět.

Gauč byl stále v obležení celé rodiny. Všichni oblétávali kolem Deana a ten štěstím bez sebe ze zájmu okolí dělal nejrůznější vylomeniny.

„Celý tatínek.“ Neodpustila jsem si rýpnutí. Emm na ně nic neopáčil, dal se totiž do rozhovoru s Jasperem. Zalila mě spokojenost, vidět ho zase se takhle bezstarostně usmívat. Vlastně je oba.

„Delilah? Mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala jsem se a naznačila pohybem hlavy možnost rozhovoru před domem. Vyšly jsme na vzduch a za chvíli se přidal i Emmett.

„Copak vás trápí, zlatíčka.“ Podivovala se Delilah, že jsme přišli společně.

„Jde o našeho syna,“ odpověděl Emmett. Slovo „našeho“ zdůraznil a objal mě přitom kolem pasu.

„Přemýšlela jsem o tom vážně dlouho. Zvážila jsem všechny možnosti, ale stále se mi to nezdá. On je opravdu nějak změnil, Delilah. Tohle by přece normálně neudělali.“ Snažila jsem se ji ihned přesvědčit, protože jsem tušila její názor. Emm přikyvoval.

„Mám pocit, že mi to taky udělal. Nikdy jsem nic ze dřeva nevyřezával a najednou mě napadla pistolka. Proč? Tak divně se díval, jako by mi to vnuknul.“

„Divila ses, že ještě nemluví. Třeba to ani nepotřebuje, když ostatní hned udělají, co chce. Co když je to jeho zvláštní schopnost? Je to trochu znepokojující.“

Delilah protočila oči v sloup, jak na ní naléháme. Pak se nadechla, mile se usmála a spustila uklidňujícím hlasem.

„Jste báječní rodiče. Je správné, že se o něj bojíte. Ale momentálně je to vážně zbytečné. Dean je úplně v pořádku. Roste jako z vody a vy i celá rodina mu dáváte báječnou výchovu. A jestli je to zvláštní schopnost? Ano, zvláštní schopnost malých dětí, že si svými kukadly umí vydupat, co chtějí. A maličký má ta nejrozkošnější očíčka pod sluncem. Nemusíte si s tím dělat starosti, je to tak správně. A co se týče slov, ty přijdou co nevidět. Však uvidíte. Jaké byste si přáli, aby bylo první, co?“ nadhodila vesele a rukou pokynula zpět ke dveřím. Já se sice s jejím přechodem problému nechtěla spokojit, ale Emm mě objal kolem břicha a zašeptal do vlasů:

„Má pravdu. Bude to dobrý. Dám na vás pozor.“

Vyčítavě jsem se na něj otočila a očima mu jasně dala najevo, že s jeho klidem nesouhlasím. Projel mi vlasy rukou kolem krku, pak mě na něj políbil, popadl pod zmatkem a vyhoupl přes rameno.

„A žádný odmlouvání, paní starostlivá.“

Chachtal se a vlekl mě do pokoje. Bouchla jsem mu do zad a s napůl trucovaným úsměvem se nechala odnést. Jedno se mu musí uznat, uklidnit mě umí snad lépe, než Jasper.

Postavil mě na zem až v pokoji, kde si Alice s Jasperem posílali Deanova autíčka. Emm se díky tomu smíchy svalil na gauč a já se také sotva udržela.

„Čemu se řechtáš? To je malý porschátko.“ Dělala uraženou Alice a to už nevydržel ani Jazz.

Malý se o ně vůbec nezajímal. S velkým soustředěním, které mu dokonce skrčilo nosánek, rýpal klacíčkem do nohy stolu. Delilah ho vzala pod ručičkami a posadila si ho na klín. Brouček jí klacíčkem pročesával zvláštně se kroutící vlasy. Ona si ho prohlížela tak vážně, až mi připadalo, jako by mu něco očima říkala.

„Pokoj máš zařízený, tak až budeš chtít…“ Scházel dolů Edward.

Delilah sebou škubla, podala mi Deanečka a zvedla se Edwardovi naproti.

„Díky,“ zašvitořila. Pak vyběhla schody a zmizela v pokoji.

Zlatíčko jsem posadila k obrázkové knížce a přitulila se k Emmettovi. Za okamžik se do pokoje vrátila i Esme.

„Zdá se, že vám nic nechybí. No, řekněte si, jestli něco chcete,“ zamumlala mimoděk a chtěla si sednout. Zastavila ji ale Deanova odpověď.

„Lidi,“ řekl, ukazujíc prstíkem na obrázek v knížce.

část 8.    Shrnutí     část 9.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - Jaspere! - 9.: