Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - Jaspere! - 8.

19.07.2010 (08:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1714×

V minulé části jste četli:

Zůstala jsem zase stát sama, tentokrát uprostřed lesa. Mám toho dost! Nenávidím tyhle situace, kdy ničemu nerozumím, a nic nedává smysl. A už je nebudu dál trpět. S Deanem se dějí divné věci. To, co dnes udělal s Jasperem a Jacobem přece nemohla být náhoda. Třeba je to jeho zvláštní schopnost. Nebo možná o nic nejde a oni se chovali tak divně prostě proto, že chtěli.

Já nevím! Ale vím, kdo bude znát odpověď. Zjistím, co se stalo mezi Jasperem a Delilah a když mi to nechce říct on, zeptám se jí!

Rozeběhla jsem se k domovu. Hned zítra, až všichni odejdou do školy a práce, jí zavolám. Proč musí být všechno tak komplikované?

Šance pro Rosie - Jaspere! - část 8.

„Nelam si s tím hlavu, Rosalie. Uvidíš, že se vše časem vyřeší,“ snažila se mě uklidnit Delilah.

Její hlas zněl do telefonu jako zvonkohra. Ale já nepotřebovala sladká slovíčka. Chtěla jsem konečně vyřešit svůj problém. Rozlousknout ty záhady kolem svého bratra a dítěte.

Snažila jsem se jí vysvětlit, jak se teď Jasper chová divně a jak mě to děsí, ale ona nechápala. Nebo snad dělala, že nechápe? Bylo by to vcelku jasné. Jestli spolu něco měli, tak to přece nebude vykládat na potkání. Mě však stejně přijde, že tu nejde o nějaké zahýbání. Určitě je v tom něco jiného, tak proč mi to prostě nechce říct?

„Delilah, prosím, něco se děje. Potřebuji tvou radu. Nikomu nevěřím tak jako tobě, však víš. Nejde jen o Jaspera. Dean… nevím jak ti to popsat. Musela bys ho vidět.“

„To, co se děje Jasperovi, je jen jeho věc. Jediné, co pro něj můžeš udělat, je dát mu kontakt na mě. Až bude potřebovat, ozve se sám. A Dean není v pořádku?“

„Je v pořádku, ale… jsem z toho zmatená. Nevím, co si myslet, dělá takové zvláštní věci, teda možná.“

„Rosalie, uklidni se a řekni mi přesně, co se stalo,“ snažila se mě pochopit.

„Stalo se to nejmíň dvakrát. Nejdřív s Jasperem a pak s Jacobem, to je vlkodlak. Teda, to je vlastně jedno, kdo to je. Prostě, jako by je přesvědčil, co mají udělat. Byli jako zhypnotizovaní. Slyšíš, já tomu nerozumím, Delilah.“

Chvilku bylo ticho. Jako bych v telefonu zaslechla ještě jiný hlas, ale nebylo mu rozumět. Jediné, co jsem si odvodila, bylo oslovení – ovečko. Pak se zase ozvala Delilah:

„Zlatíčko, klid. To tak u malých dětí bývá. Jsou roztomilé, a zvlášť takoví, jako Jasper, se jimi nechají lehko ovlivnit. Určitě nešlo o žádnou hypnózu nebo tak.“

„Ale tys je neviděla. Byli úplně jiní!“ snažila jsem se jí přesvědčit o závažnosti věci.

„Pokud tě to tolik trápí, Rosalie,“ řekla sametově, „mohu za vámi na pár dní přijet. Konec konců, ráda uvidím malého, jaké dělá pokroky.“

Ano! To jsem potřebovala. Její pomoc a rady u nás. S ní se cítím bezpečněji. Mám jistotu, že pro malého dělám vše správně.

„Ano, prosím. Prosím, přijeď. Co nejdříve. Potřebuji tě tu.“

„Dobrá tedy, zatím na shledanou a pozdravuj rodinu.“

„Samozřejmě. Nashle, Delilah.“

Ještě než jsem zavěsila telefon, slyšela jsem zas ten druhý hlas. Zdál se být spokojený. To já byla taky. Žiju jen pro Deana, on musí být v pořádku.

Odložila jsem telefon a šla se podívat do pokoje, jestli si hraje. Seděl a bobečku a žvatlal něco k autíčku. Usmála jsem se nad tou roztomilostí a šla k němu blíž.

Maličký zaslechl mé kroky a otočil se. Rozzářily se mu očka a natáhl ke mně ruce. Přisedla jsem si vedle něj a začala si s ním hrát.

Za malý okamžik jsem zaslechla brzdící auta. Potom zaštrachal klíč v zámku a rodina se vrátila domů.

„Podívej, táta jde,“ zašeptala jsem Deanovi do vlásků.

„No, kde vás mám, vy mí dva ulejváci, co ani do školy nechodí?“ zasmál se Emm. Odložil si kabát a chtěl jít za námi.

Dean zrovna držel v ruce dřevěnou pistolku od něj. Něco zažvatlal, přetočil se na kolínka a nemotorně se pokusil vstát. Nejprve spadl, ale na podruhé se mu to povedlo. Vrávoravě posunul jednu nožičku dopředu a udělal maličký krůček. Jeho první krůček!

Seděla jsem překvapením zkoprnělá a nebyla schopna cokoliv udělat. Emm rychle natáhl ruce blíž k němu a Dean se mu opřel do náruče.

„Chodí, pane Bože, on chodí!“ vypískla jsem radostí a rychle vyskočila a na nohy.

„No, podívejme se, jakýho už máme kluka!“ zatočil s ním Emmett kolem dokola.

Celá rodina se nahrnula k nám. Každý něco říkal, ale já nebyla sto je poslouchat. Hladila jsem malého, jednu Emmovu ruku kolem pasu a byla jsem neskutečně šťastná. Dean se zachechtal a snažil se dát Emmettovi pistolku.

„Pistole od táty, viď? Řekni táta“

„Nechtěl bys toho od něj dneska nějak moc, brácha?“ zeptal se Jasper a všichni se začali smát.

Delilah dorazila hned další den ráno. V domě byla, kromě mě a Deana, už jen Esme a ta měla plné ruce práce s připravením jídla pro Bellu.

Ano, naše Bellinka. Od doby, co mám Deana, se dost změnila. Nemůžu za to, že ji nemám ráda. Nebudu se přetvařovat jen kvůli Edwardovi. Nebudu velká kamarádka s někým, kdo dělá tak nesmyslné rozhodnutí, a tak obrovskou chybu. Je prostě hloupá a mám ještě podporovat? To nehodlám.

Ona se mi však většinou snažila zalíbit. Teď už ne. Drží se jen u Edwarda a téměř se nevyjadřuje. On pro ni dělá první poslední, zvlášť poslední dobou je vážně okouzlující, ale ona se tváří jak na božích mukách. Zvlášť, když jsem u toho já.

Zřejmě to bude tím, že už se kolem ní netočí celý Cullenovský svět. Jasper si na její přítomnost už vcelku zvykl. Má teď větší problémy, než je krev, zdá se. Alice jí obměňuje šatník a tím to pro ni končí. Pro Carlislea přestala být tak velkou záhadou a momentálně pozoruje mé dítě, no a Esme je babička. Zkrátka závidí, chápu. Ale mohla by se alespoň tvářit mile. Už kvůli Edovi.

Požádala jsem Edwarda, aby jí po dobu Delilahiny návštěvy přiváděl jen na nezbytně dlouhou dobu. Nechtěla jsem, aby na našeho hosta byla nepříjemná. Kupodivu mi vyhověl.

„Zlatíčko, dojdeš otevřít tetě Delilah?“ navrhla jsem Deanovi a dovedla ho za ručičku ke dveřím.

„No ne, tak on už chodí? No, ty jsi mi ale velký kluk,“ rozzářila se Delilah a vzala ho do náruče.

Jako bych tím otevřením dveří pustila do domu naději na vyřešení našich problémů. Snad to není příliš spoléhat se, že mi pomůže.

„To byla příšerně dlouhá cesta,“ ulevila si s nadšením, že už je konečně na místě.

Usoudila jsem, že by nebylo zdvořilé hned se jí vyptávat. Proto jsem ji nejprve usadila do pokoje a jen jsme si nezávazně povídaly. Brzy se k nám přidala i Esme.

„Nevěřily byste, jak legrační ti lidé jsou. Tolik jsem se snažila vypadat normálně a stejně na mě koukali jako na blázna,“ smála se Delilah a houpala malého na klíně.

Pravda, měla na ní velmi nezvyklé oblečení. Co ji znám, po Volteře se pohybovala vždy v těch nejhonosnějších šatech. Vypadala jako dáma z viktoriánské doby. V takovém oblečení se vážně nemohla vydat na cestu přes oceán. Tentokrát tedy odložila těžké korzetové šaty s kruhovou sukní a místo toho se z ní stala animovaná japonská postavička. Střapatou barevnou sukni a šněrovací vršek dobarvila pruhovanými podkolenkami. Hrála všemi barvami jako duha. Deanovi se to moc líbilo, nemohl z ní spustit oči. Ustavičně se snažil dostat k jejím visacím náušnicím, které v poryvu větru zacinkaly slaboučkou melodii. Tenhle styl na ní byl neobvykle pestrý a živý, ale vypadala díky němu snad ještě mileji, než jindy.

„Nejúžasnější byla taková malá copatá holčička,“ líčila Delilah svou cestu, „stála celá vyjukaná u výdejů zavazadel. Nějaká letuška jí chtěla pomoct, ale ona nekomunikovala. Pak mě najednou něco tahá za cíp sukně a ona to ta malá holčička. Tak jsem po té cestě ještě lítala po letišti a hledala její rodiče. Byla rozkošná. Říkala jsem si, že ji pošlu Caiovi v dárkovém balení.“ Zasmála se své poznámce.

Já znám tenhle její sarkastický humor, ale Esme to trochu vyděsilo a vzala malého z jejího klína. To už jsme nedokázaly držet v sobě a rozesmály se. I Deaneček se začal chechtat.

Do toho se vrátili naši školáci. Malého napadlo to samé, co mě. Svalil se Esme z klína a doťapkal k Emmovi.

„Ahoj, medvídku.“ Došla jsem taky k němu a oba je políbila.

„Delilah nás přijela navštívit!“ oznámila Esme

Nikdo hlavně nesmí zjistit pravou podstatu její návštěvy.  Ne dřív než zjistím, jak se věci mají. Nechci rodinu zbytečně plašit, i tak toho máme až nad hlavu.

Jasper zůstal stát mezi dveřmi. Jeho zorničky se roztáhly a mírně pootevřel ústa. Nebyla v tom ale překvapenost ani touha po ní, spíš jakoby se zalekl možného odhalení. Pak se podíval na mě, trochu nakvašeně za to, co jsem provedla, ale hlavně s prosbou, ať už to konečně nechám plavat.

A to jsem taky měla v plánu. Ať už se mezi nimi stalo cokoli, jsou to dvě dospělé bytosti. Dávám jim jen příležitost vyřešit si to mezi sebou. Delilah je tu hlavně kvůli Deanovi. Pokud se jí povede ještě navíc uklidnit Jaspera, budu nadšená.

Zbylý den byl plný šumu. Ani nevím, co jsme všechno řešili. Delilah vyprávěla zvláštní příběhy ze své dávné historie a notovala si s Carlislem. Bylo to legrační. Občas je proložila nějakým krutým dvojsmyslem, ale po chvíli pochopila, že my je nepřijímáme nejlépe a začala se jim vyhýbat. Stejně jako jakýmkoli narážkám na Volterru.

Celá rodina se točila kolem ní. Snažili se jí udělat v našem domě pohodlí a být na ní milí. Byla zvláštní, ale všichni chápali, že se jí máme za co odvděčit. Bez ní by tu Dean nebyl. Jen Jasper zaraženě seděl vedle Alice a nemluvil. Musel tušit, že ho neustále pozoruji, ale nemohla jsem své zvědavosti poručit. Příliš jsem chtěla vědět, jak se budou věci vyvíjet.

Deaneček něco zažvatlal k zapnuté televizi.

„A on maličký ještě nemluví?“ zeptala se Delilah, které má zvědavost zřejmě vůbec nevadila, nebo si jí nevšimla.

Vůbec mě nenapadlo, že už by měl. Nejsou mu přece ani dva měsíce. Roste opravdu rychle. Trochu mě to zamrzelo. Chtěla bych ho mít takhle maličkého napořád. Ale co sejde na velikosti, hlavně že ho mám.

„Ještě ne, ale můžeme ho to naučit,“ zasmála se Alice a ihned na něj začala šišlat, „žekni tetička Alice, Deanečku, řekni.“

„To dřív řekne bronchiální katar.“

Tahle Carlisleova poznámka zvedla několikaminutový a velmi hlasitý výbuch smíchu.

„No, zlatíčko, ať to zvažuji jakkoli, pokud tu budeš zůstávat déle, budeš muset přespat u Edwarda. Jinde volná postel není,“ řekla zcela rozumně Esme, když se pokoj trochu uklidnil.

Edwardův pohled se stočil k Delilah, ale nebyla v něm naštvanost. Spíš, jako by jí očima říkal: „Budu tě pozorovat a hlídat!“ On jediný jí stále nevěřil. Říkal, že má podezřele čisté a milé myšlenky, že je něco určitě jinak.

Proč nemohl prostě uznat, že je báječná? A pak, samozřejmě, že něco tají. Ví toho tolik, že prostě nemůže říct všechno. Ale určitě to není nic, co by nám mohlo ublížit. To jsem mu odpověděla vždy, když to začal řešit.

„Pokud mu to nebude na obtíž, mně také ne,“ odvětila mile na Esmein návrh Delilah.

„Výborně. Edwarde, drahoušku, dojdeš přichystat vše potřebné?“

Edward se poslušně zvedl a odešel k sobě do pokoje. Moc bych mu teď chtěla umět číst myšlenky.

Dole nás zůstala už jen hrstka a mě vůbec nenapadlo, že mi tu někdo schází. Vůbec mi nepřišlo divné, že si z Edwardova nového přírůstku do pokoje nikdo neudělal legraci. Vůbec mě nenapadlo, že mě nikdo nedrží kolem pasu. Dokud Emmett nesešel zpátky ze schodů.

Prohlédl si nás, jak se smějeme a povídáme si, neřekl ani slovo a odešel. Zpozorovala jsem až zavírající se dveře.

„Emmette?“ zeptala jsem se, i když už mi nemohl odpovědět. „Kam šel? Proč mi nic neřekl?“

„A ty se mu divíš?“ promluvil konečně Jasper. „Koukáš třikrát víc na mě než na něj,“ řekl to víc, než nepříjemně a kousavě. To se mu náramně hodilo. Bohužel jsem musela uznat, že má pravdu.

„Pohlídáte malého? Já musím za ním.“ Nerada jsem ho nechávala mimo svůj dohled.

Alice natáhla po Deanečkovi nadšeně ruce a já opustila dům.

Netušila jsem, kam mohl zmizet. Proběhla jsem naší část lesa, ale nebyl tam. Doufám, že ho zase nenapadlo jít do rezervace. Tentokrát už by to nemuselo projít. Nakonec jsem prošla i Forks, když jsem zaslechla jeho hlas vycházející z jedné putyky. Chechtal se nějaké lidské příhodě z lovu. Co on, proboha, dělá v hospodě? Asi jsem ho vážně naštvala. Stála jsem chvilku před barem a poslouchala je.

„Moje žena vždycky odejde za svou matkou. Je to příšerný, čarodějnice dvě. Kdyby si to radši vyřídila se mnou…“ stěžoval si zrovna jeden.

„Co ty, Cullene? Ty máš holku?“

„Prosím tě, vždyť ten ještě ani nepije pivo. Je na to moc mladej, viď, Jimi?“ rozesmál se jiný.

Vhodná chvíle vynahradit Emmovi moje chování. Rozpustila jsem si vlasy, narovnala se a vešla do putyky. Bylo vcelku legrační pozorovat reakce přítomných mužů. Jak jsem procházela k poslednímu stolu, hospoda pozvolna utichala. Usmála jsem se na ostatní a omotala Emmettovi zezadu ruce kolem velkých ramen.

Jak jsem se k němu přitáhla, zježily se mu drobné chloupky na krku. Beztak je to ten nejnádhernější chlap na světě, uvědomila jsem si a zašeptala mu do ucha:

„Nechtěla jsem tě naštvat, medvídku. Prosím, nezlob se na mě,“ a už hlasitěji jsem dodala: „Vynahradím ti to.“ Dosáhla jsem svého. Závistivé pohledy ostatních Emma rozesmály. Stáhl mě na klín a políbil na krk.

„Půjdeme zase domů?“zeptala jsem se smířlivě.

„Jasně!“ odpověděl a v náručí mě odnášel pryč.

Když jsme docházeli k domovu, zaslechla jsem z lesa dva známé hlasy. Delilah s Jasperem si zřejmě konečně našli čas na rozhovor.

„Běž, prosím, napřed.“ Odtáhla jsem se od Emmetta, který zcela zjevně velmi toužil po mé přítomnosti. Já teď měla v hlavě, ale jiné věci.

„Proč? Krásko, co se pořád děje? Proč se mnou nemluvíš? Jestli máš nějaký problém, víš přece, že já…“

„Řeknu ti to, co nejdřív to bude možné. Slibuji.“ Políbila jsem ho a chtěla odejít. On se také otočil, ale ještě dodal:

„To, že máš tajemství je horší, než kdybys měla jinýho.“ Ta poznámka mě hryzla, ale nebyl čas otálet. Šlo o mého bratra a dítě, o mou rodinu. Dnes večer už mu to doopravdy řeknu. Snad pochopí. Šla jsem lesem až k místu, odkud jsem slyšela ty hlasy. Pak jsem je uviděla.

„Rosalie?“ řekl překvapeně Jasper.

„Vím, řekla jsem, že už se do toho nebudu motat, ale nejde to. Musím vědět, o co jde.“ Snažila jsem se ospravedlnit.

„Slíbila jsem Jasperovi, že mu pomůžu s jeho trápením, když už jsem tady,“ odpověděla mi sametově Delilah.

„Pomůžeš? A, ale jak?“ Nechápala jsem.

Delilah místo odpovědi natáhla k Jasperovi ruku. Ten ji vzal do svých dlaní, přetočil ji světlou kůží vzhůru, sklonil se blíž a zakousl se do pulzujících tepen.

část 8. Shrnutí   část 9.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - Jaspere! - 8.: