Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - Jaspere! - 7.

06.06.2010 (07:15) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1876×

V minulé části jste četli:

Odtáhla jsem ho od zbytku lovící rodiny. Teď byla ta nejpříhodnější chvíle. Dean zůstal s Emmem doma a já měla volné ruce. Navíc Alice se právě hnala za srnou. Potřebovala jsem jen pár minut. Dostat se dost daleko od Edwarda a rodičů.

„Co je?“ štěkl nevrle.

„Děje se něco?“

Šance pro Rosie - Jaspere! - část 7.

„Co by se mělo dít?“

Snažil se nedat nic najevo. Na tohle ale nemusím být Edward, abych poznala, že jsem ho zastihla přímo uprostřed myšlenek.

„No to já nevím. Od doby, co od nás Delilah odešla, se chováš divně. Zamiloval ses do ní nebo co?“ navrhla jsem mu podle mě jedinou rozumnou možnost.

Moc mi to nesedělo. Jazz byl Alice vždy absolutně oddán. Nedokážu si ani představit, že by chtěl jinou. Ale možné to bylo. Konec konců Delilah rozhodně nebyla ošklivá. Byla zvláštní a takové má Jasper rád. Chovala se k němu mile jako k ostatním, ale moc s ním nekomunikovala. Mohlo ho to vyprovokovat.

Kdyby to snad náhodou byla pravda, byla jsem ho připravena hájit. Jazz má dost problémů sám se sebou a ještě řešit nevěru, to bych mu nepřála. Alice by to určitě byla schopna pochopit, kdybych jí to náležitě vysvětlila.

Chtěla jsem ho uklidnit. Říct mu, že to se prostě mužům stává a on se kvůli tomu nemusí trápit. Vždyť s ní nic neměl, doufám. Jen se mu líbila. To je toho. Kdybych měla Emmovi vyčítat každou holku, po které se podíval, nic jiného bych nedělala. Dokonce i u Deana se začínají projevovat jeho geny a roztahují se mu zorničky při pohledu na pěknou slečnu.

Ale Jasper nevypadal ochotný mi říct pravdu.

„Cože? Ne! Jak tě to, proboha, mohlo napadnout? A vůbec, Rose, nic mi není. Chovám se stejně jako vždycky. Jen ty si teď od porodu hrozně přecitlivělá a všechno si hned bereš. Mám hlad. Popovídáme si jindy, jo?“

„To teda ne!“

S takovou vymlouvavou odpovědí jsem se nehodlala smířit. Jenže už bylo pozdě. Jasper mi zmizel někde v lese.

Pustila jsem se tedy také do lovu. Hnala jsem se za srnou, ale hlava mi zůstala u Jaspera. Přecitlivělá? Leda tak víc vnímavá! Z jeho odpovědi jsem cítila svůj omyl. Zamilovaný do ní nebyl. Byla to dobrá zpráva, ale o co jiného to teda jde?

Co si myslí, utéct v prostředku rozhovoru? Teď už se mě nezbaví. O to víc ho budu pozorovat a přijdu na to!

„Půjdeš s tátou do lesa. Půjdeš s tátou do lesa…“ prozpěvoval si Emm a tancoval s malým v náručí.

Už to nebylo zas takové miminečko. Batolil se jako půlroční dítě. Vážně rostl jako z vody.

„Ale nejdřív počkáš u maminky. Tatínek si dojde pro čepici, protože bez ní se do lesa nechodííí.“

Ksichtil se na zlatíčko jako blázen. Podal mi ho opatrně do náruče a políbil mě na tvář. Jen na tvář? To teda ne. Jednou rukou jsem podepřela Deanovi zádíčka a druhou jsem si svého muže přitáhla blíž. Polibek maličkého rozesmál a začal plácat ručičkami.

„Vidíš i Dean se ti směje, ty čepičko,“ rýpla jsem si ještě a pak už ho nechala odejít.

Ze schodů zrovna scházel Jasper. Zase měl ten podivný pohled. Od našeho rozhovoru v lese se mi snažil vyhýbat. Jenže dnes byla Alice s Esme na “holčičích“ nákupech a nechtěla ho vzít sebou.

Muselo mu být hned jasné, co po něm budu chtít. Vysvětlení, samozřejmě. Tentokrát mi neuteče. Jako by mi Dean chtěl pomoct, začal po strýčkovi natahovat ručičky. Jazz mu samozřejmě neodolal a šel ho alespoň pohladit po zlatavých vlasech.

„Rose, proboha, už toho nech. Vážně se mi nic neděje,“ řekl trochu podrážděn mými pocity.

Opravdu už se nechová tak divně jako před třemi dny v tom lese. Dokonce i Edward říkal, že už je to podle něj pryč. Ale já vím, že se jen za tu dobu naučil lépe maskovat.

Minul mě a šel si dřepnout na gauč. Chystal se pustit pořádně nahlas televizi, abych na něj nemohla mluvit. On snad zapomněl, jak umím ječet. Ovladač ležel naštěstí jen kousek od mé ruky, takže jsem ho vzala dřív.

„Chci si promluvit!“ řekla jsem nekompromisně a posadila se do křesla proti němu.

Malého jsem položila na dětský kobereček mezi stolem a televizí, aby si hrál, dokud Emm nepřijde dolů. Podle zvuků z pokoje tam něco vyráběl. Trochu mě děsilo, co zase demoluje, ale zrovna mi jeho nepřítomnost přišla vhod.

„Proč mi nechceš říct, co se stalo?“

„Třeba proto, že se nic nestalo? Dávají finále hokeje, můžeš mě nechat se dívat?“

„Ne. Můžeš mi odpovědět?“ začala jsem zvedat hlas.

To ne, už zase. Zase se začneme štěkat jak opravdoví sourozenci. Oba si budeme mlít svou a já z něj nic nedostanu.

Byla jsem tolik zaujatá hádkou s Jazzem, že jsem si vůbec nevšímala Deana. Ten si nezačal hrát, jak jsem předpokládala. Chvilku nás pozoroval a pak se začal natahovat po opěradle vedle Jaspera.

„Ne!“ štěkl bratr už dost ostře.

Náhle sebou leknutím trhnul a zůstal zírat na svou ruku. Můj syn ho držel za zápěstí. Stál vedle něj a ani nezavrávoral. Díval se zmatenému Jasperovi přímo do očí jako by se mu něco snažil říct.

Trvalo to jen několik sekund. Pak se maličký zcela přirozeně svalil na zadeček a začal se chichotat. Rychle jsem se zvedla a vzala ho do náručí.

Jasper ještě pořád vypadal zmateně. Otočil hlavou po mně a začal mluvit:

„To Delilah. Pomatuješ, jak jsme přijeli do Volterry? Vítala nás a mě při tom řekla takovou zvláštní věc. Řekla: Nemusíš se trápit.“

Udělal malou pomlku a dodal:

„Jak to myslela?“

„Cože?“ Nevím, jestli jsem víc nerozuměla tomu, co říká nebo tomu, že mluví.

Než stihl cokoli odpovědět, zřítil se k nám Emmett. Zběsile mával malou dřevěnou pistolkou. Tak tohle tam celou dobu kutil. Bože, to je sladké! On je tak báječný táta. Ale mohl s tím ještě minutku počkat. Popadl malého, vrazil mi pusu a pádil s ním ven.

„Papa, zlato. Večer jsme doma. Čau, brácha.“

„Dávejte pozor!“ stihla jsem jen dodat a byli oba pryč.

Ihned jsem se otočila na Jaspera a chtěla pokračovat, ale ten už měl zase ten svůj kamenný obličej a zvedal se k odchodu.

„Nech to plavat,“ prohlásil a zmizel v jejich pokoji. Zapnul nahlas televizi, abych už za ním nešla.

Zůstala jsem stát v obývacím pokoji sama. Zmatením jsem měla pootevřená ústa. Všechno mi to v hlavě běhalo jako zrychlený film.

Jasper mi najednou z ničeho nic začal vykládat, co se stalo a teď už se zas nehodlá bavit. Proč si myslím, že s tím má Dean něco společného? Jako by ho zhypnotizoval nebo co. Ale copak to by mohl? Vždyť zatím jen žvatlá. Nemohl ani vědět, o čem se bavíme.

A navíc to s Delilah. Proč nad tím Jasper tak bádá? Ta věta přece zas není až tak významná. Stalo se ještě něco, co mi neřekl? Nebo poznal, že tím myslela něco víc? Já se zblázním! To nemůže být v téhle rodině aspoň chvilku klid?

Dorazil Edward s Bellou. Stačil mi jediný pohled na ně a okamžitě jsem se vydala ven.  Vážně nemám náladu na depresivní Bellu a čtení myšlenek.

Nejprve jsem jen tak bezcílně bloumala lesem. Pak se ve mně ozval povědomý hlas. Cítila jsem milou blízkost dvou nejvzácnějších mužů v mém životě. Koutky se mi zacukaly a pak rozzářily celý obličej. Proč si kazit den řešením věcí, které ani nemusí být až tak důležité? Až to bude chtít Jasper řešit, přijde sám. Já mám jiné povinnosti. Mám syna, takže teď k Emmovi ještě druhé dítě. Jsem zapražena až dost.

Hlava se mi zase uklidnila a já přidala do kroku. Za chvilinku jsem došla až k místu, kde si hráli má zlatíčka na indiány. Emmett měl na obličeji blátem namalované čáry a hopsal kolem malého Deana. Ten hačal na pařezu a chechtal se. V ruce držel malou dřevěnou pistolku.

„Aby vás tu nechytli opravdoví indiáni, vy dva.“ Nechtělo se mi přerušovat tuhle rozkošnou hru, ale zase jsem měla hroznou chuť se do ní také zapojit.

„Neboj se. Mají to dovolené,“ ozvalo se vesele za mnou a já konečně pochopila, komu patří ten známý zápach.

O strom se tam opíral Jacob. Měl rozčepýřené vlasy a ještě špinavá kolena. Řekla bych, že před chvilkou tu dřepěl jako velký vlk. Z jeho přítomnosti jsem byla trochu rozpačitá. Co máme malého, jako by chtěl být velký kamarád. Ale proč ne? Většina rodiny s ním nevycházela. Mě však přišel docela milý a zdvořilý a Dean ho měl taky rád. Když tu Emmovi nevadí, tak ať tu je.

„Ahoj, Jaku,“ pozdravila jsem konečně, „To je od tebe milé, že nás tu necháš. Malému se tu líbí.“

„Co bych pro ty jeho kukadla neudělal,“ zasmál se lajdácky Jacob a mrkl na malého.

Usmála jsem se a stočila pohled také k pařezu. Nemohla jsem překonat ten zvláštní pocit při pohledu na mého chlapečka. Blankytně modré oči se zaryly do mých tak upřeně, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Vzápětí se na mě zlatíčko zaculilo a všechny pochybnosti byly pryč. Mám nádherného syna. Všechny malé děti jsou krásné, ale on vypadá jako Malý princ. Jeho drobounké ručičky se natahovaly po mých. Vzala jsem ho do náruče a otočila se na Emma.

„Je čas jít se umýt a spát, šmudlové.“

Nalízla jsem si prst a setřela mu jednu šmouhu z tváře. Ucukl před prstem, ale pak se nechal.

„My nejsme šmudlové, ale indiáni!“ řekl vzdorovitě Emmett. Zase jak malý kluk. Jake se jen pobaveně uchechtl.

„I indiáni musí chodit spát,“ odvětila jsem a přišla si jako opravdová máma. Byl to báječný pocit.

Emm mě poslušně chytil kolem pasu a otočili jsme se k odchodu. Zavadila jsem pohledem o Jacoba. Ještě stále tam stál opřený o strom. Nechápala jsem se. Proč to pořád řeším? Ale asi bych nemohla v klidu odejít, dokud se ho nezeptám.

Podala jsem malého Emmovi.

„Jděte napřed. Chtěla jsem ještě něco sníst a úplně jsem na to díky vám zapomněla. Dorazím za chviličku za vámi.“

Nechtěla jsem mu lhát, ale přece ho nebudu zbytečně zatěžovat malichernými problémy. Třeba jsem vážně jen přecitlivělá. Všechno mu povím, jen co si budu trochu jistá.

Emm souhlasně kývl a rychlostí blesku zmizel mezi stromy. Otočila jsem se na Jaka. Čekala jsem, že bude ještě stát v klidu opřený o strom, ale jeho výraz se změnil. Díval se na mě jako na divokou šelmu. Jako bychom zase byli nepřátelé.

„Zapomeň na to, že budeš lovit v rezervaci!“ štěkl na mě.

„Jen klid!“ snažila jsem se ho rychle uklidnit, „Já nechci lovit. Chtěla jsem si s tebou jen promluvit o samotě.“

Proč je najednou tak podrážděný? Ještě před chvilkou se usmíval a byl by schopný Deana na zádech vozit a najednou je na mě takhle hrubý.

„Fajn, tak co chceš?“ zeptal se samolibým tónem.

Začala jsem ze sebe soukat větu, ale byla pomalu víc zmatená než já:

„Já, totiž ty, nepřijde ti… Jak to, že si tu Emmettovi dovolil být?“

„Emmettovi ne. Dovolil jsem to Deanovi. Byla to… výjimka. Už se to nebude opakovat.“

Nad slovem výjimka chvilku zaváhal, jako by si sám sebou nebyl jistý. Zamumlal ještě něco o tom, že si mám hlídat své dítě. Pak se jediným skokem změnil v ryšavého vlka a zmizel mi z dohledu.

Zůstala jsem zase stát sama, tentokrát uprostřed lesa. Mám toho dost! Nenávidím tyhle situace, kdy ničemu nerozumím, a nic nedává smysl. A už je nebudu dál trpět. S Deanem se dějí divné věci. To, co dnes udělal s Jasperem a Jacobem přece nemohla být náhoda. Třeba je to jeho zvláštní schopnost. Nebo možná o nic nejde a oni se chovali tak divně prostě proto, že chtěli.

Já nevím! Ale vím, kdo bude znát odpověď. Zjistím, co se stalo mezi Jasperem a Delilah a když mi to nechce říct on, zeptám se jí!

Rozeběhla jsem se k domovu. Hned zítra, až všichni odejdou do školy a práce, jí zavolám. Proč musí být všechno tak komplikované?

část 6. Shrnutí  část 8.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - Jaspere! - 7.: