Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - Jaspere! - 11.

17.09.2010 (09:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1496×

V minulé části jste četli:

„Výborně,“ pochválila ho, „vidíš, jak si silný, vojáčku.“

Láskyplně se na něj usmála. Pak si klekla před něj a zakousla se silně do rtu. Spustil se z něj malý pramínek krve. Jasper pustil mou ruku, přitáhl si Delilah blíž a políbil ji.

Tohle by se Alici rozhodně nelíbilo, pomyslela jsem si. Jasper to tak ale nebral. Oči mu zase zezlátly a oba se začali smát.

Šance pro Rosie - Jaspere! - část 11.

Blížil se třetí týden Delilinina pobytu u nás. Všechno se zdálo tak báječné, že jsem měla čekat nějaký ten háček. Jenže já byla příliš šťastná z toho všeho. Zaslepená  spokojeností.

Můj syn roste jako z vody. To tam je dětské žvatlání a batolení. Dostal baseballovou kšiltovku s vlastním jménem a Emm ho učí chytat. Prý je přirozený talent.

Už s námi byl i lovit. Samozřejmě jsem mu nedovolila se pustit za nějakým divokým zvířetem. I když Jasper ustavičně tvrdil, že bychom mu neměli ulevovat. Ale copak bych mohla? Ne, na to je ještě pořád moc malý. Dokážu si ale představit, jak ho to bude bavit. No, asi jako tatínka.

Ovšem donutit ho pít zvířecí krev bylo těžší, než jsme předpokládali. Nechutnala mu. Prskal ji všude okolo a křičel, že chce za tetou Delilah. Nevěděla jsem, co si počít, byla jsem zoufalá. To přece nejde, aby Delilah využíval po zbytek svého nekonečného života. Musí se naučit žít jako my ostatní.

Naštěstí mám perfektního manžela. Přesně věděl, co bude na malého platit. Navrhl mu závod o nejrychleji vysátého medvěda a bylo po problémech. Od té doby už neprotestuje, jen nutí střídavě celou rodinu soutěžit, princátko moje malé.

Jeho vývoj neustále postupuje, hezky krůček po krůčku. To jsem si uvědomila hlavně včera, když jsme na procházce parkem potkali další děti. Vedla jsem Deana za ručičku a povídala mu o stromech kolem. Moc rád se dozvídá nové věci. Chce vědět všechno a ihned, jen co to uvidí. Netrvalo dlouho a děti se kolem nás seběhly. Všechny mě vzorně pozdravily a když poznaly, že se na ně nebudu hněvat, vzaly ho mezi sebe.

Nechala jsem ho a z dálky je pozorovala. Chvíli se ostýchal, ale za malý okamžik už měl ve zlatých vlascích indiánskou čelenku a křičel na kluky s kovbojskými šátky. Vybavila jsem si naše vlkodlačí sousedy a neubránila se smíchu. Hra se mu líbila a zdálo se, že on se zase líbí dětem.

„Mami, půjdeme zase za těmi lidskými dětmi?“ zeptal se mě ten večer před usnutím.

Pozorovala jsem jeho blankytně modré oči a pochopila, co je na čase udělat. Má sice obrovskou a milující rodinu, ale to nestačí. Nedovolím, aby jeho život byl tak osamělý, jako náš. Ví, co smí a co ne. Je velmi chytrý a vím, že to již dokáže vydržet. Je na čase přihlásit ho do školky.

„Snad ne do Forks? Zbláznila ses? Jakoby nestačilo, že tu zůstáváme, i když už nechodíš do školy. Jak chceš asi vysvětlit, že máš dítě? Notabene dítě, které už má věk na nástup do školky,“ chrlil ze sebe Carlisle, když jsem mu sdělila svůj nápad. Takhle rozčíleného jsem ho už dlouho neviděla. Asi jsem se vážně nechala trochu moc unést a nedomyslela to.

„Ale on potřebuje větší kolektiv. Potřebuje děti svého věku. Chci, aby se cítil jako normální dítě!“ bránila jsem se.

„Ale on není normální!“ odvětil silně Carlisle. Ta věta byla jako ledová sprcha. Bylo v ní tolik pravdy, že mě to málem donutilo brečet. Jasper mi položil ruku na rameno a pomohl mi se trochu uklidnit. Polkla jsem, vzpamatovala se a začala argumentovat trochu rozumněji. Měla jsem přece vymyšlený plán.

„Tak rodina může přece zůstat ve Forks. Odjedeme jen my. Odstěhujeme se jen kousek odsud, jen kde už to nebude vypadat divně.“

Cítila jsem, jak mě všichni propalují pohledem. Už jsme to s Emmettem řešili několikrát, ale přišlo mi, že i on teď stál na druhé straně.

„Ale Rose, zlatíčko, přece bys nerozdělila rodinu. Buď všichni, nebo nikdo, tak to má být,“ vložila se do hovoru Esme.

„Pořád ještě můžete dělat, že je Dean vaše dítě,“ navrhla opatrně Alice směrem k našim rodičům.

„Je to můj syn! Nebudu ho zapírat a nikomu ho nedám!“ cítila jsem, jak se přestávám kontrolovat. Nechtěla jsem řvát, nechtěla jsem se chovat iracionálně, ale nemohla jsem to v sobě dusit. Vím, co je pro mého syna nejlepší a udělám to. Ať už mi stojí v cestě cokoli.

„Takže bude další stěhování?“ zeptal se rezignovaně Edward, který z mých myšlenek zřejmě pochopil, že nemá cenu mi odporovat. Ovšem nehodlal se nechat opomenout „Ale co Bella?“

Neodjede od ní, to bylo jasné všem a okamžitě. Neřešitelné ticho mluvilo za všechno. Problém se opět odkládá na neurčito. Alice zamotala Jasperovi ruku kolem jeho a odváděla ho nahoru. Esme a usmála na svého manžela pohladila mě jemně po vlasech, jako by tím říkala: Všechno bude dobré, holčičko. Bože, jak já tu větu nesnáším! Věnovala jsem Edwardovi nenávistivý pohled. Emmett si ho naštěstí všiml a rychle mě odnesl od další hádky. Než se tohle vyřeší, budeme už rovnou hledat školu.

Vzaly jsem tedy malého aspoň další den do parku. Sedly jsme si s Alice na lavičku blízko skluzavky a pozorovaly hrající si děti. Báječně jsme tak zapadly mezi ostatní maminky.

„A ty myslíš, že už spolu něco měli?“

„Težko říct. Bella je poslední dobou pořád zachmuřelá. Vždycky byla moc milá a spokojená, když nás navštěvovala. Ale poslední dobou už se moc nebaví ani se mnou. Bůh ví, co se jí děje v hlavě. Tak bych řekla, že asi ne. Možná ji Edward nudí. Víš, ty jeho způsoby.“

„Způsoby vem čert. Nechci se Edwarda nějak výrazně zastávat, má své mouchy. Ale je to můj bratr a vím, že se poslední dobou hodně mění. A dělá to jen kvůli ní. Chodí s ní ven, baví se s jejími přáteli, dělá pro ní první poslední. Co by ještě chtěla?“

„Tuším jednu věc.“

„Takže neměli, otázka vyřešena. Promiň, vím, že ji máš ráda. Ale já být Edwardem, už ji dávno pustím k vodě.“

„Znám tvůj názor, Rosalie.“

Jak jsme tak nezávazně podrbávaly Edwardův vztah k Belle, vůbec jsem si nevšimla, co vlastně dělám. Zcela bezmyšlenkovitě jsem sáhla do batůžku, vyndala kapesní nožík, který dostal Dean od Jaspera k prvnímu lovu, vyndala z něj ostrou kudličku a podávala ho malému.

„Rose! Co to děláš?“ upozornila mě na poslední chvíli Alice.

Všimla jsem si nože a ihned ruku stáhla zpět. Podívala jsem se káravě na svého syna. Usmíval se, panenky roztažené až ke koncům modrých zorniček, s napřaženou dlaní.

„Deane?“ zašeptala jsem polekaně, ale pak se rychle uklidnila a už káravě dodala: „Víš, že tenhle můžeš používat jen s tatínkem.“

„Já vím, maminko.“ Pokýval malý hlavičkou a vzal si lahvičku s rudým pitím. Že by se natahoval pro něj?

„Co to bylo?“ zeptala se zmateně Alice, které se událost zdála stejně podivná.

„Nevím, snad nic,“ odvětila jsem, „Asi bychom měli jít raději domů. Malý bude mít hlad.“

Odvedla jsem je domů a chtěla jít najít Delilah. Jestli nic jiného, tak mi alespoň dá racionální vysvětlení a já mu uvěřím. To jí každopádně šlo. Ale cestou mě potkal Jasper. Zhluboka vydechoval a jeho oči byly černé, jako noc. Jeho stav mě vyděsil.

„Proboha, Jazzi! Co se stalo?“

Popadl mě za ruku a vlekl dál od domu. Konečně se mi ho povedlo zastavit donutit mluvit.

„Byli jsme s Delilah na zkoušce,“ začal vyprávět a celý se třásl, „nechala mě stát v lese. Po chvíli se vrátila ještě s jednou dívkou. Nejdřív jsem jen měl vydržet si s ní povídat. Nedělalo mi to nejmenší problémy,“ chrlil ze sebe. Chytila jsem ho za ruku a usmála se na něj, jako že z toho mám radost. Ale on neskončil. „Ale pak ji najednou Delilah popadla a praštila s ní o kámen. Ta dívka ihned omdlela. Nařízla jí nehtem zápěstí a říkala, říkala…“

„Co?“ pobídla jsem ho. Hrůza v něm ovládla i mě a já jí chtěla pochopit.

„Ať piju. Že je to tak správně. Že to tak má být. Ať piju, pořád dokola…Málem jsem to udělal! Málem jsem to nevydržel. Ona to tak chtěla, Rose! Cítil jsem to z ní!“

Sesunul se na zem a zkoprněle se díval k lesu. Měl pootevřené rty, stále černé oči a nedýchal. Objala jsem ho kolem ramen, ale byla jsem příliš překvapená a ovládána jeho pocity, než abych mu mohla pomoct.

„Klid, Jaspere, jen klid. To bude dobré. Už je to dobré. Neudělal jsi to. Zvládl jsi to. Už je to v pořádku. Alice!“ křičela jsem na svou malou sestru během prázdných frází, které ho mohly jen stěží uklidnit. Naštěstí se za chvíli objevila vedle nás.

„Málem to zas nevydržel,“ sykla jsem tichounce a děkovala boha za její přítomnost. Pomalu jsem se zvedla a nechala je o samotě. Alice mu ihned propletla ruce kolem těla a já cítila, jak jeho zděšení opadává.

Teď jsem musela Delilah najít ještě naléhavěji. Co ji to proboha popadlo? Vyběhla jsem za jejím pachem a potkala ji cestou z města k našemu domu.

„Byla to jen zkouška, Rosalie,“ ospravedlňovala se bez čekání na mou otázku, „a zvládl ji.“

„Nemyslíš, že už to trochu přeháníš?“ vyjela jsem bez okolků.

„Nemyslíš, že to funguje?“ vrátila mi sladce. „Nerada bych odjela a zjistila, že se vrátil do starých kolejí. Chci mít jen jistotu, že to zvládne.“

Měla pravdu, pomáhalo to. To všechno, co pro něj dělala. Neměla jsem žádný argument, jak to vyvrátit. Proto jsem rozhovor stočila k Deanovi.

„To není všechno. Dean se dneska zase choval divě. V parku…“

„Už zase s tím začínáš, Rose?“ skočila mi do řeči, „Proč? Tvůj syn je nádherné dítě. Je to takový malý princ a taky se podle toho chová. Děti jsou z něj určitě nadšené, není to tak? Měla bys být ráda. To přece není nic špatného.“

„Ale mohlo by být. Co kdybych mu ten nůž dala?“

„Nůž? Tak by ti šel vyřezat lodičku. To by na něj sedělo.“ Usmála se. „Je to moc hodné a  šikovné dítě.“

„To já přece všechno vím. Ale pochop, že mám obavy. Takový dar může být přece nebezpečný.“

„Rosalie, to není žádný zvláštní dar. Je to jen část jeho povahy. Ta mu rozhodně nijak neublíží. Má ji přece po mamince a tatínkovi.“

Její slova mě pomalu dováděla až k studu. Jak mohu o svém dítěti uvažovat jako o nějakém nebezpečném monstru? Miluju ho a je to ta nejúžasnější věc, která mě kdy potkala. Zase má pravdu, měla bych být vděčná, že se mu tak daří mezi vrstevníky. Určitě to není nic až tak výjimečného. Je vážné nádherný.

„Promiň.“ Svěsila jsem hlavu a vydali jsme se k domovu.

Když jsem vyšla k nám do pokoje, mí dva andílkové pochrupovali rozvalení na gauči před zapnutou televizí. Vypadali tak rozkošně, že jsem je přece nemohla vzbudit. I když bylo teprve půl druhé odpoledne. Pousmála jsem se,

Potichu jsem vypla televizi, pohladila malého po vláskách stulila se Emmovi do náruče. Ten jen zamručela přehodil mi ruku přes pas.

Zavřela jsem oči a přála si usnout. Nešlo to ale moc snadno. Měla jsem hlavu doslova  prolezlou červy pochybností. Procházela jasem zpětně celý den, ale nemohla jsem Delilinino chování vzít jako normální. Něco na něm nehrálo.

„Mami,“ zašeptal Deaneček spozorujíc mou přítomnost a přitulil se ke mně. Jeho přítomnost mě hřála u srdce.

Touto kapitolou končí i druhá číst. Třetí bude jen krátká a hlavní slovo v ní bude mít Edward. Co vy na to?

část 10. Shrnutí   část 12.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - Jaspere! - 11.: