Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - Edwarde? - 14.

12.10.2010 (11:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1787×

V minulé části jste četli:

„Ty, medvídku? Dal jsi i minule ty klíčky nahoru, aby na ně malý nedosáhl?“

„Jasně. Dám na tvá slova. Jak jsi řekla, jestli bude po mně, musíme je schovat. Jinak už je nikdy nenajdeme,“ zazubil se a svalil se zase vedle mě.

„Jak se pro ně teda prcek ráno dostal, když ty jsi spal?“

Emmett zvedl hlavu, zkoumavě přejel skříň pohledem a mezi obočím se mu udělala malá zádumčivá vráska. Dal si hodně záležet, aby našel místo, na které se malý nedostane. Byla jsem si jistá, stejně jako on, že sám si je nepodal.

„Třeba poprosil Jaspera.“ Jo, nejspíš.

Šance pro Rosie - Edwarde? - část 14.

Stěhujeme se. Dokážete si představit ten zmatek? Představte si evakuaci obyvatelstva v Tokiu před blížící se vlnou tsunami, vynásobte ten chaos nekonečnem a stejně se ani v nejmenším nepřiblížíte skutečnosti.

Osm a půl upíra snažících se v co nejkratší době dostat všechny věci z ohromného domu do ještě většího přes celé Spojené státy. Samozřejmě při tom chce každý zvlášť mít úplně všechno v pořádku, první a vyžaduje pro sebe v novém domě ty nejlepší podmínky.

Do toho všeho díky mému podařenému výstupu (ačkoliv už jsem se za něj nejmíň stokrát omluvila, dobře, pohádala a pak omluvila) je jedna polovina naštvaná na druhou o té třetí nemluvně. V prskání arogantních vět přes hromadu krabic se ukázala Alice jako přebornice.

Veškerá Esmeina organizace a Carlisleovy pokusy na zklidnění situace krachují. Jasper je ze všech těch pocitů na prášky, Edward se snaží s Delilah utíkat co nejdál od našich myšlenek a do toho všeho si moji dva miláčci našli novou hru. Emmett jí říká:

„To neva. Příště víc!“ Opravdu báječná. Všem vřele doporučuji, pokud chcete skončit v blázinci. Ani není třeba mít vidění. Pravidla jsou jednoduchá. Když druhý něco pokazí, zakřičíte na něj tuhle větu a on splní váš rozkaz.

V praxi to vypadá asi následovně: Emmett nese na sobě nakupené prádlo a – aby se líný strhal – přidá si na něj ještě plechovku oleje, již použitou s krásným malým otvorem na vrchu. Samozřejmě na schodech čeká jedna z hraček připravená na podkopnutí nohou. On sice pád ustojí, ale plechovka se elegantně svalí na mé krásné bleděmodré šaty. Sbohem, Vuittone.

Deaneček celou situaci pozoruje z povzdálí. Po tom, co svého manžela řádně seřvu, se oba začnou hlasitě smát a můj syn nadšeně dodá: „To neva. Příště víc!“

A přichází ta nejhorší část hry. Za několik vteřin potkávám Emmetta s jeho bílými košilemi, na kterých se houpe celá plechovková pyramida.

Až se to tu všechno uklidní, urvu mu za ten nápad ucho.

Nakonec se rvaní uší nekonalo. Hra se totiž ukázala jako báječné zvládnutí stresové situace, a kdyby se mělo trhat, celé panské osazenstvo rodiny by neslyšelo. Neustálá snaha nás holek jim zabránit v dalších kravinách měla ale také něco do sebe. Spojily jsme se proti společnému (ne)příteli a všechny spory mezi námi zmizely.

Nakonec, když byl celý dům v Alabamě ve státu New York vybavený a zařízený, nesla se jím jen dobrá nálada. Esme měla úžasný pocit dobře vykonané práce a Carlisle byl rád, že je zase klid. Našel si ve městě výborné místo a nepochyboval, že se rychle stane našim domovem.

V domě přibyl další rozšířený pokoj, kde i Edward s Delilah měli soukromý. Aby to Alice nebylo líto, dostala obrovskou a přímo dokonalou šatnu. Jasper z toho byl vyloženě nadšen. Zvlášť když zjistil, že ji bude třeba naplnit novými modely. Zaslouží si to. Neměl jí zlomit podpatek. A už vůbec ne podruhé.

A my? K celému domu bylo samostatně přistavěno křídlo jen pro nás. Vešla jsem do hlavního pokoje a zůstala stát ve středu.

„Náš vlastní dům. Jen náš,“ šeptala jsem si. Emmett mě objal zezadu kolem pasu. „Jo, všechno jenom pro nás.“ Políbil mě a utíkal s malým prozkoumávat horní patro.

„Tady bude bydlet má rodina. Má vlastní rodina,“ uvědomila jsem si a ten pocit mě příjemně zahřál.

„No páni!“ ozval se shora nadšený dětský hlásek a já vyběhla rychle za nimi. „To je všechno moje? No páni!“

Dean pobíhal po nádherném dětském pokojíčku a prohlížel si všechny ty dokonalé věci, co jsme pro něj s Esme vymyslely. Medvídek chvilku stál u rámu dveří a pozoroval ho. Oči mu nedočkavě těkaly.

„Tati, tohle je super!“ mával na něj Dean modelem letadla a to už můj velký - malý manžel nevydržel a pustil se do prohrabávání s ním.

Za okamžik už ležel do poloviny zavalený všelijakými hračkami. S úsměvem jsem nad tím zavrtěla hlavou a on jen pokrčil rameny.

„Když já byl malej, byl jsem rád za dřevěnou kuš.“

„Kuš s kuší,“ odvětila jsem a došla natřepat zmáčknutý roh peřiny.

„Stůj nebo střelím!“ ozvalo se za mnou.

„Tak na maminku bys střílel, jo?“

Popadla jsem další pistolku a zanořila se s nimi do hry. Konečně se malý vyčerpaně svalil na zem.

„A mám tě!“ zvolala jsem vítězoslavně.

„No teda, to si přece nenecháme líbit,“ bránil se Emm. „Na mámu!“

S bojovným křikem se na mě vrhli a svalili jsme se na postel. Brouček mě pevně chytil kolem krku a z každé strany mi na tvář přilétla jedna pusa.

„Miluju vás, andílci,“ zašeptala jsem, „ale budeme muset jít pomáhat Esme. Je toho ještě hodně k zařízení.“

„Dobrý den, vy musíte být paní Cullenová, že ano?“ usmála se na mě sympatická mladá učitelka.

„Rosalie Hale Cullen, dobrý den.“ Podala jsem jí ruku. „Chtěla bych zapsat syna.“

„Ano, vím, mluvila jsem s vámi po telefonu. Pojďte se posadit.“

Jsou to zhruba tři měsíce, co jsme se přestěhovali. Brzo jsme si na nový domov zvykli a zajeli se do každodenního pořádku. Teď se blíží začátek školního roku, takže je na čase se zapsat do škol. V případě mého chlapečka do školky.

„Dobře, vyplňte mi tyhle dokumenty. Nastoupí tedy prvního září jako ostatní děti. Chcete ho hned přiřadit mezi starší žáky?“

„Ano,“ odpověděla jsem jí a v kolonce datum narození přepsala číslice na vhodnější. „Přestěhovali jsme se a můj syn dřív do školky nechodil, ale jsem přesvědčena, že to zvládne. Věkem tomu odpovídá.“

Paní přikývla, usmála se na mě a založila papír do kartotéky s velkým jménem Dean Cullen.

Můj maličký půjde do školky. Celou cestu domů mě hřál příjemný pocit pýchy, jak dokonalého mám syna. Už to vůbec není ten maličký chlapeček, kterého mi před dvěma lety seslalo samo nebe. Je to předškoláček. Jeho růst se začíná pozvolna zklidňovat. Do první třídy sice nastoupí trochu větší než ostatní, ale postupně se to úplně urovná. Bude z něj velký kluk. Jen škoda, že ty nejkrásnější chvíle nám utekly tak rychle. Ale to je jedno, stejně navždycky zůstane můj malý chlapeček.

Před domem stála Delilah a telefonovala, tak jsem ji jen pozdravila posunkem a zmizela v domě. Musím zjistit, jak to dopadlo na střední.

Já s Emmettem tentokrát do školy nenastoupíme. Konec konců, vypadáme oba na víc jak dvacet, proč bychom nemohli pracovat? Já ještě nějakou dobu zůstanu doma s prckem a Emmett si hodlá založit dílnu a opravovat auta. To mu jde beztak nejlíp.

Přes sklo jsem ještě dobrou minutu pozorovala svého chlapečka, jak se vmísil mezi děti.

„Rose, jdeme?“ zavolala na mě Alice od auta a já se konečně rozhodla k odchodu.

Poslala jsem mu ještě vzduchem pusinku a šla k autu. To je poprvé, co zůstane sám tak dlouho. Ale těšil se na školku, tak snad se mu tam bude líbit.

Emmett něco kutil v garáži, když jsme dorazily.

„Ahoj, medvídku!“ Objala jsem ho rychle kolem zad, až nadskočil úlekem. Asi to spíš hrál, ale povedlo se mu to. Usmál se a políbil mě.

„Takže všechno v pořádku?“ zeptal se a já přitakala:

„Ano. Pro jistotu jsem učitelce nechala telefonní číslo, znám své děti.“ Pochopil, že myslím i jeho. „Ale myslím, že to bude dobré. Děti ho hned vzaly mezi sebe.“

„Taky aby ne, je to přece můj kluk!“ zapýřil se Emmett hrdostí. Se smíchem jsem ho znova objala a políbila. Alice pochopila, co bude dál i bez vizí a taktně odešla.

Když byl celý Jeep přelakován, takže se zase blýskal jako nový, přemístili jsme se do naší části domu. Chtěli jsme si užít první den bez Deana. Miluji ho sice víc než sama sebe, ale kdo by si jednou rád neodpočinul. Poslední dobou dělá jen samé rošťárny. I upíři potřebují klid.

„Nechala jsem u Esme ty věšáčky. Můžeme je aspoň konečně přidělat. Skočím pro ně,“ oznámila jsem Emmettovi a rozdělili jsme se.

V domě skoro nikdo nebyl, i když škola jim pro dnešek skončila brzo. Alice a Jasper se někam vypařili, Carlisle byl ještě v práci a Esme před domem využívala ještě poslední dny tepla pro její zahrádku. V obýváku byla jen Delilah.

Stála u okna a telefonovala. Mluvila italsky. Asi volá nějaké staré známé. Neměla jsem chuť ji poslouchat a ještě se otravovat s překládáním. Chtěla jsem rychle k nám. Vzala jsem jen háčky a zase odešla. Možná jsem měla chvíli zůstat.

Nakonec mě přesvědčili tu kapču ještě rozdělit na dvě části, takže až příští definitivně rozhodne o dalším vývoji a konečně se v ní stane i něco důležitého. :D Přehoupneme se v ní do závěrečného úseku. Jste úžasní, že jste to vydrželi až sem. Děkuju

část 13. Shrnutí   část 15.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - Edwarde? - 14.: