Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - Edwarde? - 13.

09.10.2010 (09:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1419×

V minulé části jste četli:

„To bys nevěřil, co se zrovna stalo,“ zašeptal jsem mu s uličnickým úšklebkem a odvyprávěla mu celou příhodu. Rozesmál se, až jsem mu musela přiložit prst na rty.

„Pššt, maličký spí. Mám z toho obrovskou radost, Emme.“

„Dobře on,“ konstatoval a v polibku mě svalil na postel.

Šance pro Rosie - Edwarde? - část 13.

Když jsem sešla do kuchyně, celé rodina seděla kolem dlouhého stolu. Jasper po mně hodil nechápavý pohled a Alice na jeho klíně vypadala podrážděně.

Hned za mnou se nadšeně přiřítili Emmett s Deanem, ale napjatá atmosféra v místnosti zastavila i je.

„Někdo umřel?“ zašklebil se Emmett. Nikdo se však nezasmál.

„Ne,“ řekl vážně Carlisle, „posaďte se.“

Medvídek chtěl zase něco méně vhodného vypustit z pusy. Rychle jsem ho pohladila po silné paži a přiložila si prst ke rtům. Udělal kajícný kukuč, tak jsem mu věnovala chápavý úsměv a odsunula si židli.

„Edward se rozešel s Bellou!“ sykla po mě naštvaně Alice, když jsme si sedli.

„No a co? To je snad jeho věc, ne?“ odbyla jsem ji a snažila se, aby to vyznělo co nejvíc nezaujatě. Zřejmě to ale nemělo smysl. Určitě už o tom všem věděla. Její pohled mi to jasně potvrzoval.

„Teta Bella? Když ona je divná,“ prohlásilo mimoděk moje princátko. Vyskočil mi na klín a začal si hrát s ubrousky.

Musela jsem se zasmát. Přesněji to už vyjádřit nemohl. Jo, divná, to ona je. Políbila jsem ho do zlatých vlásků a chytila ho kolem pasu.

„Rosalie,“ napomenula mě Esme, „nic k smíchu na tom není.“

Alice už se nadechovala něco kousavě odvětit a já měla výborně naplánovanou odpověď, takže díky bohu, že Carlisle zasáhl a ujal se slova.

„Ať už na to máte jakýkoli názor, je to tak.“

Ta věta patřila hlavně Alice. Jen uraženě odfrkla a Jasper ji konejšivě přejel po pasu.

„Zdá se, že Delilah do naší rodiny prostě patří, patří k Edwardovi,“ pokračoval Carlisle a obdaroval ji úsměvem.

Emmett se zazubil, jako když se povede malému klukovi nějaká lumpárna, ve které má prsty. Jemně jsem ho pod stolem kopla a se skousnutým rtem zakroutila hlavou. Nemusí hned všichni vědět, že jsem ho k tomu postrčila já.

Delilah kývla hlavou na Carlislovo tvrzení. Na důkaz se přisunula k Edwardovi o něco blíž a  položila mu ruku do klína. I on se usmál a promotal jí prsty se svými. Zahřál mě příjemný pocit, vidět ho tak.

„Je! to je fajn!“ vypískl můj malý andílek a vběhl jí do náruče. Někdy se vážně chová úplně jako tatínek, bez rozmyslu.

Alice zhluboka dýchala. Propichovala mě očima. Kdyby jí Jasper pustil, jsem si jistá, že by jí vyškrábala oči. A nebo hůř, mně. Mrzelo mě, že je teď na mě rozhněvaná. Vím, že měla Bellu ráda. Znamená to, že teď bude Delilah nenávidět a dívat se na ní mezi prsty? Ale přece tady jde o Edwarda! To by radši, aby se s ní pořád trápil? Jen, aby měla komu oblékat svoje modely? Doufám, že je to pořád má sestra, kterou znám a dá přednost rodině před přáteli. Copak je na světě něco víc důležitého, než naše rodina? Zadívala jsem se na svého muže, který zrovna cuchal Deanovi vlasy. Ne, nic víc než rodina není!

Jazz políbil Alice do vlasů a na krk. Zřejmě si pohrál s jejími pocity, protože se na okamžik uklidnila. Pak se ale prudce otočila a zpražila ho vyčítavým pohledem.

„Promiň, ale přece jsem ti to vysvětloval,“ zašeptal téměř neslyšně. Alice si povzdechla a smířlivě ho políbila na tvář.

Takže jí to už řekl. To je dobře. Konec konců, jestli se teď Delilah stane členem naší rodiny úplně, bylo by hloupé to pořád tajit. Udělala pro Jaspera hodně dobrého. Zaslouží si, aby o tom ostatní věděli. A já to konečně můžu přestat tajit Emmettovi.

S úlevou jsem se opřela o židli a svezla ruce na kolena. Pocítila jsem šimrání na krku, které značilo, že mě někdo pozoruje. Pootočila jsem hlavou a skutečně. Emm se sladkým úsměvem hypnotizoval mojí postavu. V břiše se mi zatřepotali motýlci a zrudla jsem. Je milé to dokázat, mít jak vypustit své emoce nenápadně ven.

„Nabízí se díky tomu otázka,“ přerušil naší chvilku Carlisle, „jestli si ještě pořád stojíš za tou školkou, Rosalie.“

Úplně mi to vypadlo z hlavy. „No jistě!“ vyhrkla jsem.

„Takže stěhování nic nebrání,“ zašvitořila nadšeně Esme s jiskřičkami nově naplánovaného domu v očích. Má Delilah tak ráda. Ona má snad ráda všechny. Naše drahá maminka Esme.

Carlisle už tak nadšený nebyl, ale souhlasil. „Teď už by vážně nebylo dobré zůstat. O Isabelle se naštěstí ještě nikdo nedozvěděl a ona to nepoví.“ Tím někdo myslel bezesporu Volterru. Tázavě jsem se podívala na Delilah, ale ta hltala očima Edwarda. Vypadali spokojeně. Myslím, že už je jí Volterra stejně cizí jako nám.

„Pokud je to tedy všechno,“ řekla Alice už klidně smířená se situací. Zvedla se od stolu a zmizela na hoře. Jasper ji chtěl následovat, ale Edward ho zarazil.

„Chce být chvíli sama.“ Na to Jazz jen kývl hlavou na porozumění, přelétl nás pohledem, usmál se na Deanečka a vyšel před dům si vyvětrat hlavu.

Delilah se nejistě podívala na Carlisla, jako by stále čekala na výsledný ortel. Ten se jen pousmál. Edward jí tedy chytil kolem pasu a odvedl pryč. Medvídek se věnoval Deanovi a Esme se pustila do líčení svých plánů jediné bytosti ochotné ji poslouchat, tedy Carlislovi.

Vytratila jsem se za Jasperem všechno mu vysvětlit.

„Takže jí zase věříme?“ zeptal se, když mě slyšel přicházet.

„Všechno to vysvětluje, Jazzi. Věděla jsem, že nám něco tají. Bylo to tohle! Není to báječné?“

„To je. Snad jí zaměstná a ona nebude mít potřebu mě předělávat,“ odpověděl mi a při posledním slově se koutkem pousmál. Vím, pořád ho přesvědčuje, aby se vzdal a začal zase lovit lidi. Ona tvrdí, že je to naše přirozenost. Stojí si za tím dost urputně. Já a zbytek rodiny to dokážeme přejít, ale pro Jaspera to zřejmě nikdy nepřestane být těžké.

„To víš, je přece jen Volturi. Tohle nezměníme,“ pokusila jsem se ji obhájit.

„Já vím. Nechci být vůči ní zase nespravedlivý. Chtěl bych ji mít rád. Alespoň tak, jak to ona cítí ke mně. Jen mi to stále moc nejde. Trochu mě děsí, Rosalie. Asi to bude tím, co dokáže. Představ si, že by šla proti nám.“

„Ale nejde,“ přerušila jsem jeho monolog.

„Máš pravdu, nejde. Třeba jí Edward změní. Má ho ráda.“

Nedalo mi to se nezeptat: „Cítíš její pocity? Opravdu se milují?“

Přišla jsem si jako puberťačka, že takhle vyzvídám, ale byla jsem štěstím bez sebe. Jasper se jen zasmál, pokýval hlavou a odešel. No jo, musí si to u Alice vyžehlit.

„Delilah je s Jasperem?“ zeptala jsem se, když jsem Edwarda našla samotného sedět na verandě.

„Ne, šli s Esme a Carlislem vybírat skříně. Omluvil jsem se, to není nic pro mě.“

„To máš pravdu,“ zasmála jsem se a dřepla si na zem vedle něj.

„Přemýšlím nad Bellou,“ odpověděl mi na nevyřčenou otázku.

„Delilah, ona je tak úžasná. Mám strach, abych jí tím nerozesmutněl. Ale nejde to, nemůžu nad ní přestat myslet. Rose, já se cítím hrozně. Hrozně provinile.“

„Zlatíčko,“ položila jsem mu ruku konejšivě na rameno.

Carlisle si ze mě utahuje, že se poslední dobou chovám ke každému jako maminka. Prý: „Nebýt těch blonďatých vlasů, spletl bych si tě s vlastní ženou.“ Moc vtipné. Emmettova odpověď na to se snad ani nedá říkat, hih. Ale asi měl pravdu, taky to na sobě začínám pozorovat. No, zbavovat se toho návyku nebudu. Líbí se mi a ostatním to taky nevadí.

Edward pod mojí rukou ještě víc poklesl a mě to zamrzelo.

Ale to se ozval dětský hlásek a před dům za námi vyběhl Dean.

„Mami, mami, podívej! To jsem namaloval. To jsme my všichni, celá rodina,“ říkal a mával mi před obličejem pastelkovým obrázkem. Ještě pořád se zadrhává, než řekne správně ř. Je to tak sladké.

Vzala jsem si obrázek, položila si ho na klín a prohlížela si ho. „No ten je nádherný. To je tatínek?“ zeptala jsem se a ukázala na velkou mužskou postavu s kšiltovkou na hlavě.

„Mhm,“ přikývl a zavrtěl se.

„A tohle je babička z dědou, že ano. Tetě Alice jsi nakreslil krásné šatičky, ta bude mít radost.“

„Už jsem jí to ukázal. Líbily se jí a strejda Jasper říkal, že se mu taky líbí, ale když jsou hozený na zemi. Pak do něj teta Alice začala strkat a smát se a já nevím proč. Proč maminko?“

Edward se vedle mě zakuckal smíchy a já po něm hodila vyčítavý pohled. Radši mi pomož, ty chytráku, poslala jsem mu v myšlenkách.

„To oni si jen tak hrají,“ odpověděla jsem nakonec maličkému. Pohledem jsem dál přejížděla obrázek. Já jsem na něm mého chlapečka držela v náručí a on se smál, to bylo krásné.

Úplně vpravo byl Edward. Usmíval se a za ruku držel Delilah. Kolem ní byla ale čtvrtka poškozená, někdo tam gumoval. Předpokládám, že na jejím místě byla dřív Bella.

„To je teta Delilah. Má podkolenky, podívej!“ smál se Dean a opravdu, měla na sobě to oblečení, ve kterém k nám přijela. Pamatuje si neskutečné věci.

Edward se ke mně nahnul, aby na ni viděl. Nejdřív se usmál, ale pak se mu nad nosem udělala malá smutná vráska, když si všiml gumovaného místa.

„Nedokážu jí to říct, Rose,“ přiznal se potichu, „co když, já nevím, co když bude brečet? Nechci jí ublížit.“

„Řeknu jí to místo tebe, chceš?“ navrhla jsem, bůh ví proč.

„To bys vážně udělala?“ Jeho hlas byl překvapený a trochu zastuzený. Nemá se za co stydět. Vím, jak to pro něj musí být těžké. Myslel si, že s ní bude navždy a pak se věci takhle změnily. Snažila jsem se mu dát v myšlenkách najevo své porozumění. Snad pochopil.

„Samozřejmě,“ dodala jsem. Vlastně s nadšením půjdu Belle říct tu šťastnou novinu. No tak, Rose, nebuď hnusná! Okřikla jsem se.

Vrátila jsem Deanovi obrázek a políbila ho na čelíčko. „Zlatíčko, maminka pojede do města. Dojdi za tatínkem a popros ho, ať ti podá klíčky od auta. Uděláš to pro mě?“

Malý se zaculil a odběhl nahoru. Edward sebral obrázek, který mu upadl, přejel prstem po rozedřeném místě a polohlasně vzdychl: „Děkuju. Moc to pro mě znamená. Jsem srab.“

Nejsi, poslala jsem mu beze slov a objala ho. Už, aby se Delilah vrátila, na utěšování je expert ona.

„Tady jsou.“ Podával mi Dean klíčky a netrpělivě se otáčel směrem k vytahaným hračkám v obýváku.

„Říkal něco tatínek?“ zeptala jsem se ho ještě.

„Ne, on spí,“ odpověděl mi rychle. Jeho oči přímo žadonily o propuštění k autíčkům.

Spiklenecky jsem se na něj usmála. „Tak ho koukej vzbudit, lenocha. Jen ať si s tebou jednou hraje on.“

„Pohlídám ho. Děkuju.“ Edward se zvedl, vzal malého za ruku a ten už ho vlekl k autodráze.

Měla jsem v plánu spojit to nepříjemné – jak se to vezme – oznámení s nákupem. Myšlena na něj se mi ale brzo vypařila z hlavy.

Dorazila jsem ke škole a měla v plánu Bellu vyzvednout. Už jsem tu nebyla hodně dlouho. Nedalo mi to neprojít se po chodbě. Nechala jsem hlavou plynout vzpomínky a okolní šum k nim dobarvoval pozadí.

Byla přestávka a všude stála hromada žáků. Nejvíc u automatů. Fronta tam mi zabránila jít dál. Opřela jsem se o skříňky a čekala. Bella tudy beztak musí projít.

A opravdu. Za okamžik už jsem ji viděla přicházet. Přes ten dav si mě nevšimla a taky se připojila do řady.

Nemám tu holku ráda. Nemám a nebudu mít, to prostě nikdo nezmění. Alice říká, že je to neoprávněné a asi má pravdu. Ale nemusím přece mít hned šíleně významný důvod, abych někoho měla ráda. Nesouhlasím s jejími názory. Prostě mi nesedla.

Ušklíbla jsem se a ještě ji chvíli mlčky pozorovala. Přešlapovala na místě, pozorovala školní hodiny, byla nervózní. Neustále si přehazovala mince v rukou a kručelo jí v břiše. Kdyby pořádně pravidelně jedla, nemá tak zničenou pleť, pomyslela jsem si a znova se ušklíbla.

Už byla konečně na řadě, když se dva prckové z nižších ročníků pošťuchováním dostali až k automatu. Ten jeden uličník spadl, ale hned se zase oklepal a mával na toho druhého.

„Podívej, našel jsem minci!“ Hned se zvedl a už se chystal vhodit jí do automatu, jenže za ním byla na řadě Isabella. Odstrčila jeho ruku a vhodila tam svoje peníze.

Kluk chvilku zaraženě stál. Zřejmě mu ve hře vůbec nedošlo, že by se něco podobného mohlo stát. Pak stáhl ruku dolů, bradička se mu zatřásla a odběhl pryč.

Dívala jsem se za ním, když mi do průzoru chodbou vlezla Bella. Žvýkala bagetu a tvářila se nezaujatě.

„Rok od roku jsou oprsklejší. Ahoj, Rosalie,“ pozdravila mě.

„Byly to jen malý kluci, hráli si,“ ospravedlňovala jsem je ještě v klidu a odváděla jí ze školní budovy.

„Už snad nejsou tak malý, aby nevěděli, kdo má přednost,“ nedala se. Proč mi to říká?

„Jsou to jen děti. I tys byla taková.“

„Ne, já taková nebyla. Já neotravovala dospělé, tak jak to teď děti dělají.“

„Protože ty jsi náramně dospělá!“ Bože, jak já jí nemám ráda. Co to plácá? Naštvala mě, už jsem to v sobě nehodlala dusit. Tak poslyš, děvenko, už nejsi v mé rodině. Nečekej, že tě budu šetřit! „Byli to jen dva malý kluci a ty jsi ho vylekala, div se nerozbrečel.“

„Proč by měl brečet?“ Ta je pitomá.

„Třeba proto, že je to ještě dítě! Jak by ti asi bylo, kdyby do tebe někdo takhle strčil? Kdybys takhle strčila do mého chlapečka, urvala bych ti ruku! Víš, je až moc dobře, že se z tebou Edward rozešel. Myslím, že kdybys v naší rodině zůstala déle, nebyl by to Jasper, kdo by ti šel po krku. Ale já bych si narozdíl od něj s tebou nekazila chuť, ty... Jak může někdo být tak zabedněný? Jak někdo může nechtít mít...“

Už jsem nedokázala křičet, neměla jsem ta správná slova. vztek, který jsem tak dlouho dusila v sobě se dostal na povrch. Zírala na mě jako vyoraná myš. Proč nic neříká? Proč nedá znát trochu studu nebo strachu, to by se přece patřilo?

Představila jsem si u toho automatu Deana, té představě nešlo předejít. Cítila jsem, jak se mi z očí prodírají slzy vzteku. Její výraz se stal ještě vylekanějším a když pochopila, že jádrem mého sdělení byl konec jejího vztahu s Edwardem, konečně chtěla něco říct. Ale to už jsem nebyla schopna ji poslouchat.

Cloumal se mnou vztek a všechna ta nevyřčená slova se mi drala z očí v podobě slz. Cítila jsem, že musím zmizet z dohledu lidí, nebo jen nadělám problémy. Prudce jsem se otočila, nasedla do auta, práskla dveřmi div se sklo nevysypalo a ujížděla pryč. Ji jsem nechala stát uprostřed nádvoří. Jen ať si stojí a kouká, když takhle mluví o dětech!

Přes zamlžené oči jsem jen stěží viděla na cestu. Vyběhla jsem do domu a mířila do našeho pokoje.

„Rosalie, cos to... a proč?“ rozkřičela se na mě Alice.

Asi o tom musela tušit. Poslouchat nějaké její výčitky jsem rozhodně nehodlala. Cítila jsem úžasný pocit zadostiučinění. Konečně jsem se té otravné holky zbavila a doufám, že napořád. Zároveň jsem ale z hlavy nemohla dostat pohled toho chlapečka.

Vnitřnosti se mi převrátily na ruby. Nesnesu, když se takhle někdo chová k dětem. To se přece nesmí! Vždyť děti, to je přece to nejvíc, co můžeš na světě mít. Jak je možné, že si to neuvědomuje. Jako bych znova prožila dny bez něj, bez svého syna. Cítila jsem tu touhu, která neměla být nikdy vyplněna. A pak ten nádherný pocit, že je. Copak může být víc?

Další příval slz, ale to už jsem cítila Emmovu náruč.

„Zlato, co se stalo? Proboha, co ti kdo udělal?“ sevřel mě, jak nejsilněji to šlo a odvedl do pokoje. Nebyl jsem schopná slov, jen jsem vzlykala. Cítila jsem, jak se vztek postupně vytrácí a zůstává jen zvláštní pocit prázdna. Ale pláč v očích neustával.

„No tak, krásko, už neplakej. Už se přece nic neděje,“ konejšil mě medvídek a houpal v náručí.

Konečně jsem pocítila sílu vydat ze sebe hlásku. „Když on byl tak vylekaný. A ona... Ten tón, jak ho okřikla, jak... jak mohla, Emmette. Vždyť to byl jen chlapeček.“

„Kotě, ale co? Moc tomu nerozumím. Pojď sem, koukni na mě.“ Vzal mou tvář do dlaně a políbil mě na nos. „Alice nám něco říkala, znělo to dost...“

„Jo, od ní to určitě muselo znít pěkně,“ odvětila jsem ironicky a pomalu přestávala plakat.

„Lásko, neber si to, prosím, špatně, ale nemyslíš, že to bylo trochu moc?“

Podívala jsem se mu nevěřícně do očí. Takže už i on? Jo, přehnala jsem to. Myslí, že to nevím? Že jsem si nevšimla těch okolních pohledů? Jasně, že všimla! Ale co, copak si to nezasloužila? Kdyby tam byl náš chlapeček, taky by mu to přišlo přehnané?

Nedokázala jsem na něj křičet, nedokázala jsem se dál vztekat. Zabořila jsem mu hlavu zpátky do náruče a zase se rozbrečela.

„Kotě, promiň. Pro Boha, to jsem nechtěl. Zlato, prosím, miláčku, přestaň plakat. To bude dobré, už je to dobré. Už žádná Bella. Hrozinko, už není proč brečet, tak dost. Klid, jestli nebylo lepší, když jsi to nedokázala,“ vzdychl na konec, ale to už jsem nebrečela. Jen tak jsem ležela na jeho ramenech a vnímala ten dokonalý klid.

Má pravdu, už žádná Bella. Už se s ní nebudu trápit. Přehnala jsem to, já vím. Pošlu jí omluvný mail nebo, co já vím, možná jí něco řekne Edward. S Alice si promluvím a vyřeším to. Hlavně, že už je pryč. Jsem k ní nespravedlivá a vylívám si na ní svůj vztek, já vím. Ale to je prostě jí. Tím, jaká je. Ne, už o ní nebudu myslet. Promiň, Bello, sbohem.

Trvalo to ještě dlouhou dobu, než jsem se úplně uklidnila. Ležela jsem v Emmově náruči. Za celou dobu mě nepustil. Při každém nádechu, kdy jsem cítila jeho vůni, jsem si musela připomenout, jak je dokonalý. Jak moc ho miluji.

Konečně se mi podařilo pousmát a zavrtět se zády blíž k němu.

„Úsměv! No to to trvalo,“ zasmál se medvídek. Odhrnul mi pramen vlasů a políbil mě na krk. Otočila jsem se a vrátila jsem mu ho.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem.

„Občas máš proč. Když vyvádíš takový kraviny,“ odvětil a koutky mu cukaly, div je uhlídal.

„Ty jeden!“ rozesmála jsem se a šťouchla ho do břicha. Vrátil mi to a za chvíli jsem málem spadla z postele.

„Je, klíčky!“ Všiml si stříbřité věci pod postelí. Zřejmě mi vypadly z kapsy kalhot. Natáhl se pro ně a automaticky je došel vrátit do misky na vysoké poličce.

Najednou mi v hlavě prolítla vzpomínka a já našla souvislost.

„Ty, medvídku? Dal jsi i minule ty klíčky nahoru, aby na ně malý nedosáhl?“

„Jasně. Dbám na tvá slova. Jak jsi řekla, jestli bude po mně, musíme je schovat. Jinak už je nikdy nenajdeme,“ zazubil se a svalil se zase vedle mě.

„Jak se pro ně teda prcek ráno dostal, když ty jsi spal?“

Emmett zvedl hlavu, zkoumavě přejel skříň pohledem a mezi obočím se mu udělala malá zádumčivá vráska. Dal si hodně záležet, aby našel místo, na které se malý nedostane. Byla jsem si jistá, stejně jako on, že sám si je nepodal.

„Třeba poprosil Jaspera.“ Jo, nejspíš.

Já vím, teď si asi říkáte, že blázním. Udělat si z hlavní postavi takovou podivnou hysterku. Ale Rose taková je a vynechat tuhle část její osobnosti prostě nejde. A pak, mám tenhle týden nějakou melancholickou:D Příští díl už bude zase dějový a přehoupneme se v něm do poslední části. Teda doufám:D Díky za jakýkoli komentář.

část 12. Shrnutí  část 14.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - Edwarde? - 13.: