Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - Edwarde? - 12.

22.09.2010 (20:45) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1599×

V minulé části jste četli:

Když jsem vyšla k nám do pokoje, mí dva andílkové pochrupovali rozvalení na gauči před zapnutou televizí. Vypadali tak rozkošně, že jsem je přece nemohla vzbudit. I když bylo teprve půl druhé odpoledne. Pousmála jsem se.

Potichu jsem vypla televizi, pohladila malého po vláskách a stulila se Emmovi do náruče. Ten jen zamručel a přehodil mi ruku přes pas.

Zavřela jsem oči a přála si usnout. Nešlo to ale moc snadno. Měla jsem hlavu doslova prolezlou červy pochybností. Procházela jasem zpětně celý den, ale nemohla jsem Delilinino chování vzít jako normální. Něco na něm nehrálo.

„Mami,“ zašeptal Deaneček spozorujíc mou přítomnost a přitulil se ke mně. Jeho přítomnost mě hřála u srdce.

Šance pro Rosie - Edwarde? - část 12.

Den začal jako každý jiný. Delilah se zdála beze změny. Hrála si s Deanečkem, povídala s Esme o vybavení pro předškoláčky, zkoušela si šaty od Alice... jen Jasper se pokoušel vyhýbat jejím pohledům a držel se od ní co nejdál.

Já ji nemohla přestat pozorovat. Najednou mi na jejím chování něco nesedělo. Každé její gesto mi přišlo umělé a nahrané. Už jsem jí nevěřila tak plně jako na začátku. Trochu jsem za to byla na sebe naštvaná. Po tom všem, co pro nás udělala si mou podezřívavost nezaslouží. Ale pří vší snaze jsem ten pocit v sobě nedokázala potlačit. Jako bych najednou na každém kroku našim domem cítila přítomnost Volterry.

Emmett mou nejistotu poznal jako vždy, když mě něco trápilo. Přišel ke mně, když jsem si večer rozčesávala vlasy. Velké ruce mi položil na ramena a jemně mě políbil na krk. Slastně jsem zavřela oči a čekala další pusinky, ale on si mě přetočil k sobě. Dřepl si na kolena, takže mi jen mírně vzhlížel k očím, sevřel mi ruce do svých a s malou ustaranou vráskou nad nosem se mě zeptal:

„Co tě trápí, hrozinko? Pořád ještě je něco špatně?“

Místo odpovědi jsem se mu svezla do náruče a opřela si hlavu o široká ramena. Jeho objetí jsem potřebovala. Klidnilo mou bolavou hlavu.

Chvíli mě hladil po zádech a já přemýšlela, jak mu to vysvětlit. Nemohla jsem mu říct to o Jasperovi, to prostě nejde. Připomínala jsem si a cítila tu tíhu kamene na srdci. Ale jak mu říct, co mě trápí a nezmínit to?

„Nevím, čím to je,“ řekla jsem nakonec, „ale mám z Delilah špatný pocit.“

„Kotě, víš, já tenhle ženský instinkt nemám. Mně přijde fajn. Ale jestli ti něco nesedí, měla bys to jít vyřešit s ní. Dean si hraje, pohlídám ho. Běž za ní. Nemá cenu to odkládat.“

Na to, co řekl, se nedalo nic namítnout. Kývla jsem na souhlas, zašeptala: „Děkuju,“ a dala mu sladkou pusu.

Z Edwardova pokoje, kde teď přespávala, se ozývaly zvuky tekoucí vody. Sprchuje se, budu muset počkat. Sešla jsem tedy do téměř nepoužívané jídelny a sedla si na židli naproti Jasperovi. Četl si noviny. Pozorovala jsem ho a přemítala v hlavě, jak to provedu. Jestli se jí začnu vyptávat, zase to určitě nějak zamluví a vykroutí se.

„Jaspere, ráda bych znala tvůj názor,“ řekla jsem nakonec. Jasper zvedl hlavu od novin, jako by na tu větu čekal.

„Taky to cítím, Rose, pochybnosti. Velmi mi pomohla, nechci být nevděčný. Ale to věčné přemlouvání. Že je to proti přírodě a že se svojí schopností bych těm nebohým lidem mohl dopřát nejkrásnější smrt na světě,“ napodoboval její honosně přesvědčivý hlas, „a po tom včerejšku... nevím, jestli byl dobrý nápad jí bezmezně věřit. Přece jen je to Volturi.“

Přesně tohle jsem potřebovala slyšet, abych si své chování přestala vyčítat a ujistila se, že moje hlava není jen paranoidní.

„Ani já ne. Ale vím, kdo by mohl,“ naznačila jsem mu svůj nápad a on okamžitě pochopil.

„Půjdeš za Edwardem sama? Přece jen bych nerad, aby na to přišla a já vypadal jako nevděčník.“

Chápala jsem, že ho to trápí. Ještě nikdy jsem s ním nesoucítila tolik jako nyní. V hlavě jsem měla ale jediné, bezpečí pro svého syna. Ano, pomohla mu na svět, ale jestli ho teď ohrožuje, nebudu brát ohledy.

„Jistě,“ souhlasila jsem.

Rychlá a jasná dohoda vedla k jednoduchému plánu. Delilah spí v Edwardově pokoji. Ve spánku se přece nedají myšlenky kontrolovat tak snadno, jako to ona dokáže přes den. Požádala jsem tedy Edwarda, aby ji šel pozorovat. Jeho spokojené přijetí úkolu mě ani nepřekvapilo. Byl rád, že už není sám, kdo jí nedůvěřuje. Navíc chtěl zpátky svůj pokoj.

Ještě ten večer, když usnula, se vydal do své ložnice. Já zůstala v obýváku a četla starou Esmeinu knihu. Písmenka mi ale jen proklouzávala kolem očí. Byla jsem jak na trní. Bála jsem se, že kdyby pravda mohla být přesně tak špatná, jak si myslím. Stále jsem uvažovala, jestli by nebylo lepší nic nevědět, nezjišťovat. S její pomocí se nám přece žilo dobře. Ne! Nevědomost ještě nikomu nepomohla. Je možná sladká, ale moc cukru škodí. Neodejdu z pokoje, dokud nebudu mít zprávy od něj.

Nemusela jsem čekat ani půl hodiny a Edward se vrátil dolů. Jeho vyplašený pohled mě vylekal. Zvedla jsem se mu naproti. Co se, proboha, zase stalo? Už už jsem se ho chtěla zeptat, ale on mě místo řečí chytl za paži a vlekl mě směrem k městu.

Ulice Forks byly téměř prázdné. Sem tam se mihl nějaký ožrala nebo skupina děcek, jinak klid cest narušovalo jen praskání lamp pouličního osvětlení a šustění kolem se povalujících letáků a novin.

Edward mě vedl centrem, jako bychom si zkrátka vyšli na procházku nočním městem. Jeho výraz ale stále zůstával vyplašený. Nedokázala jsem odhadnout, co mohl zjistit. Takového ho neznám. Edward je většinou vážný, občas ironicky veselý, ale že by ho něco takhle rozrušilo... snad jedině příjezd Belly do města. Po jeho prvním setkání s ní se tvářil podobně.

„Tak, na co myslela?“ Už mě to vláčení ulicemi nebavilo, začala jsem naléhat.

„Ona... na mě.“

„Cože?“ Vyvalila jsem oči a zastavila se. Postrčil mě, abych pokračovala, ale naklonil se ke mně blíž a ztišil hlas. Jakoby se snad styděl.

„Když jsem tam přišel, byla celá zamotaná do peřin a převalovala se,“ začal vyprávět, a i když na jeho tvářích nebylo nic vidět, cítila jsem, jak uvnitř rudne, „zaměřil jsem se tedy na její myšlenky. Zrovna se jí něco zdálo. Viděl jsem to, jako by mě do toho snu zatáhla. Líbala mě a já ji pomalu svlékal. Líbilo se jí to. Pak mi začala rozepínat košili a klesala až ke kalhotám,“ polkl, „dál už jsem to nevydržel. Prásknul jsem hlasitě dveřmi od skříně, abych ji probral. Prudce se posadila, koukala na mě jako na zjevení a byla celá rudá. Kudrnaté vlasy se jí vlnily kolem celého obličeje... však víš. No prostě, ukázal jsem jí svetr, pro který jsem si jako přišel, a utekl. Já, Rose, ona...“

Nemohla jsem si pomoct, ale přišlo mi to legrační. Celou dobu se děsím nějakého šíleného Volterského tajemství a přitom ona tohle. Lehkost, kterou jsem najednou pocítila na srdci, jak se z něj odvalil kámen, mě zaplavila. Navíc Edward byl z toho chudáček celý rozklepaný. Jen tak - tak jsem udusila smích. Ta představa.

Jeho nervozita mě nutila se klidnit. Krom toho nic s Bellou je můj starší bráška vlastně úplně nezkušený. Měla bych mu spíš nějak poradit. Ale udržet to šlo těžko.

„Tak, to se jí asi líbíš,“ řekla jsem sekavě a zatraceně se snažila, aby to vyznělo citlivě. Edward se ale zatvářil ublíženě, takže mé myšlenky nejspíš prokoukl. To mě donutilo začít mluvit vážně.

„To přece není nic špatného. Není se zas až tak čemu divit, Edwarde. Mně ses dřív přece taky líbil, vzpomínáš. Prostě se do tebe zakoukala. Hlavní je, že jsme ji podezřívali neprávem.“

Padla na mě provinilost. Myslela jsem si o ní tak hrozné věci. Otočila jsem se na Edwarda a chtěla vědět, co říká na mé myšlenky, ale ten se díval někam do prázdna. Jakoby si před očima přehrával snový film.

„Otázka zůstává... tobě se to taky líbilo?“ zeptala jsem se. Trhl sebou a zase zrozpačitěl.

„No, to ona. Když to... já... nevím,“ přiznal se a svěsil hlavu.

To už jsem úšklebek nezadržela. Zpražil mě vyčítavým pohledem.

„Promiň," špitla jsem a zastyděla se. Nevěděla jsem, jestli je dobré se ho vyptávat dál, ale on se zase začal toulat pohledem ve tmě. Co řeší, nad čím přemýšlí a k jakému výsledku došel? Zatraceně, potřebovala bych jeho schopnost. Co když se přece jen můj malý, velký bráška zabouchnul?

„A co Bella?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Co?“

„Tvoje dívka, Bella.“

„Jo. No, s Bellou to je jiné. Ona je pořád tak...“

„Nevrlá?“ dokončila jsem za něj. Kývl a provinile svěsil hlavu.

„Já, byl jsem si jistý, že ji miluju. Víš, tenkrát, když se objevila. Bylo to tak silný. Je to tak silný! Možná. Zatraceně, Rosalie, já nevím!“ Nikdy jsem ho neslyšela klít. „Asi, asi už mě to nebaví. Mám plný zuby toho, jak jí všechno vadí. Jak se celý dny nezasměje a pořád jen vzpomíná. Já se změnil, Rose. Dean nás všechny změnil. Dřív bych se s ní taky utápěl v minulosti a depresi, ale teď... najednou je pro co žít, doopravdy žít, chápeš?“

Až moc dobře, to mi věř, pomyslela jsem si.

„Chápeš. Mám zkrátka pocit, že jí to vadí. Ale, Rose, já jsem takhle rád. Je mi dobře. Proč to nechce? Proč nechce, abych byl šťastný?“

„To víš, už nejsi ten temný rytíř, který tu byl jen pro ni,“ odpověděla jsem mu tak, jak to už dlouho cítím, „už nejsi ten romantický hrdina s knížek pro puberťačky. Najednou žiješ, věnuješ se světu kolem sebe, máš přátele. Možná závidí.

Promiň, Edwarde. Dobře znáš můj názor na ni. Nikdy jsem ji neměla ráda a myslím, že je hloupá. Je milá a dobře vychovaná, celkem pohledná, to ano. Navíc ten štít. Ale co naplat, když v hlavě má zataženo. Promiň, ale takhle ji já beru. Ty ale hloupý nejsi. Ty jsi Edward Cullen! A ona si tě nezaslouží, není ti rovna.

Potřebuješ takovou, která se ti vyrovná ve své vzdělanosti, dokáže být na stejné úrovni a pomůže ti žít. Já myslím, Edwarde... Jestli se ti Delilah líbí a jestli se rozhodneš.... budu první, kdo vašemu vztahu potřese rukou.“

Vylila jsem ze sebe všechno, co mi v tu chvíli přišlo na jazyk. Zpětně jsem si ten monolog prošla a nejradši bych si dala facku za některá ta slova, ale už bylo pozdě. Zbývalo jen čekat, co na to on.

Zastavil se. Sklesle se na mě podíval, mírně se pousmál a objal mě.

„Děkuju, Rosalie,“ zašeptal mi rozpačitě do vlasů a já se pousmála. Pro tebe všechno, bráško, poslala jsem mu v myšlenkách.

Po chvíli se vzpamatoval. Poodtáhl se a narovnal si rukáv kabátu. „Jestli tedy myslíš, že je to správné, asi bych mohl...“

„Jen běž. Budu ti držet palce,“ zasmála jsem se a povzbudivě ho postrčila směrem k domu.

Udělal pár váhavých kroků, pak se na mě ještě jednou otočil. Zhluboka se nadechl, pousmál se a zmizel. Já se vracela k domu pomalu a užívala jsem si hřejivý pocit. Jestli jsem udělala úplně dobře, začnu řešit až zítra.

Potichu jsem vyšla schody, ale z jeho pokoje jsem nic nezaslechla. Usoudila jsem, že špehovat je se tentokrát vážně nehodí, a šla do ložnice.

Dean už byl v zemi snů, a tak jsem ho jen jemně políbila na spánky. Emmett seděl na posteli celý zabraný do boxu v televizi. Přikradla jsem se k němu zezadu a otočila mu ruce kolem pasu.

„To bys nevěřil, co se zrovna stalo,“ zašeptal jsem mu s uličnickým úšklebkem a odvyprávěla mu celou příhodu. Rozesmál se, až jsem mu musela přiložit prst na rty.

„Pššt, maličký spí. Mám z toho obrovskou radost, Emme.“

„Dobře on,“ konstatoval a v polibku mě svalil na postel.

Tak co vy na to? Edward bez Belly, neukamenujete mě? Slibuju, že to zdaleka není konec jejich vztahu, ať už jakéhokoli. :D

část 11. Shrnutí  část 13.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - Edwarde? - 12.: