Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - část 5.

05.05.2010 (13:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2068×

V minulé části jste četli:

Sevřela jsem ho v náručí a zas cítila ten nádherný pocit jeho přítomnosti. Ona za něj riskuje svůj život. Je pro ni tolik důležitý snad proto, že je stejný jako ona. Nesmím tuhle novou přítelkyni nikdy ztratit. Můj syn jí bude ještě potřebovat.

Šance pro Rosie - část 5.

„Nehneš se odtud ani na krok! Carlisle najde Ara a zjistí, o co tady jde. Ale ty a malý zůstanete ve vile.“

Takovouhle jsem Esme neznala. Byla rozzuřená k nepříčetnosti. Zbrkle cídila skleničky, až jí sklo praskalo mezi prsty. seděla jsem Emmovi na klíně a utěšovala plačící miminko.

„Nemůžeme jí tu přece nechat. Pomohla nám. Malému vlastně zachránila život! A my teď dovolíme, aby jí zabili?“

Proč na tomhle světě nic nedává smysl? Aro chtěl malého unést. Nejspíš plánoval přidat si ho do sbírky unikátů.  Ale Delilah ho zastavila. Dostala nás až sem, snad do bezpečí. Postavila se Arově rozkazu a podvedla tím i Caia. Doteď to vypadalo, že je mu bezmezně oddána.

Řekla, že nám zařídí okamžitý odvoz domů. Jak? Copak se po tom všem chce vrátit před Ara a žádat ho o letadlo? To je sebevražda! Ale ona to vážně udělala. Dřív než jsme jí mohli zastavit, zmizela z naší vily. Bezpochyby šla za Volturiovými. Proč proboha? Odletěli bychom do Forks i s ní. Ochránili bychom jí. Ale ona se rozhodla riskovat svůj život. Jen kvůli letadlu? Nevyznám se v ní. Co plánuje?

„Přece tam nepůjde sám. Musíme jít všichni,“ konstatoval rozumně Jasper.

Emm mě přesunul na gauč a stoupl si hrdě vedle něj.

„Půjdu tam já. Nikdo nebude beztrestně sahat na mého syna!

„Emme, to ne. Zůstaň tady. Prosím.“

Ještě o něj přijít. Proč se všechny krásné sny musí změnit v noční můry? Měla bych se radovat z uzlíčku v mém náručí. Místo toho mě děsí myšlenky na budoucnost.

„Měli byste tam jít všichni,“ řekla Alice s pohledem upřeným do neznáma. Věděla jsem, co ten pohled znamená. Vize.

„Co jsi viděla? Stane se Delilah něco? A co můj syn?“

„Je jsem neviděla. Ještě jsem o nich vize neměla. Zvláštní,“ přemítala stále s nepřítomným pohledem. „Viděla jsem velký sál. Byli jste tam všichni a vypadalo to, že na čtyři si netroufnou. Ale Aro byl připraven vás nechat zabít.“

„Nechoďte tam!“ vykřikla jsem, ale Carlisle už si bral kabát. Emm mě políbil a malému prohrábl vlásky.

„Neboj. Pojedeme domů. Všichni i s Delilah.“

Jeho hlas mě vždy dokázal uklidnit. Ale děs a zmatení se vrátilo hned, co Edward zabouchl dveře. Houpala jsem iláčka v náručí a marně se snažila uklidnit myšlenky v hlavě. Muselo to ze mě ven.

„Esme, co jsem to provedla? To já vás sem donutila jet. Měla jsem tu být sama a nevystavovat vás nebezpečí. Nebo to zařídit úplně jinak. Co jsem to jenom udělala? Delilah teď možná zabijí. Půl rodiny jsem nechala odejít vstříc peklu. Chtějí mi vzít mé dítě! Co když už se nám nepodaří odjet? Co když jsem poslala celou rodinu na smrt jen kvůli splnění snu? Já…“

Esme mě přerušila. Objala mě kolem ramen a utěšovala.

„Neříkej takové hlouposti. Nebylo to přece nadarmo. Podívej, holčičko, narodil se ti malý zázrak. To si přece nemůžeš vyčítat.  Udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla. On je toho důkazem. Kluci si nějak poradí. Ty buď teď hlavně v klidu a odpočívej. Přinesu něco k pití.“ Při poslední větě se povzbudivě usmála.

„Ale…“ Nechtěla jsem, aby odešla.

Její slova mé hlavě příliš neulehčila. Bylo v ní už tolik myšlenek, že jsem je nedokázala ani vnímat. Seděla jsem na gauči a zírala před sebe. Zaslechla jsem Alice, jak říká: „Málem bych zapomněla. Mám pro vás nahoře dáreček. Hned jsem tu.“

Co mi je po nějakém dárku? Svět kolem mě se začal vzdalovat. Přišla jsem si jako oddělená od něj skleněnou clonou. Malý v náručí ani nedutal. Ze zasnění mě dostal známý hlas.

„Rosalie?“ zeptal se sametově a mile jako vždy.

„Delilah!“ Vřítila jsem se jí překvapená a nadšená do náruče. „Nic ti není! Nic se ti nestalo.“

„Pozor, ať malému neublížíš. Pojď si radši sednout.“

Tohle už moje hlava prostě nemohla pochopit. Rezignovaně jsem si sedla, položila si malého do klína a nechala Delilah, aby mi myšlenky uklidnila. To ona stejně umí nejlépe.

„Ty jsi se o mně bála? Říkala jsem přece, že si nemusíš dělat starosti. Rose, musíš se teď hlavně opatrovat.“

„Ale vždyť ty ses postavila Arovi!“

„No a? Co by mi mohl udělat? Nedokážu se zabít ani sama. Nějaké škubání a pálení mi neublíží. Je to strašné, ale dá se toho občas využít.“

„To protože jsi dítě dvou upírů? Proto jsi nezranitelná? Tedy ani malému neublíží?“

„Ten na tom bude mnohem lépe než já. Lidskou krev nemá, že? Pak je to jen další z mých vad. No, díky za ní.“

Náš rozhovor přerušila Alice.

„Podívej! Nejsou to rozkošné botičky?“

Mávala malinkými modrými botičkami. Byly vážně nádherné. Ty krásné botičky mě zahřály u srdce. Uvědomila jsem si, koho mám položeného na klíně. Je ze mě matka. Dívala jsem se na žvatlající miminko a musela se usmát.

Delilina přítomnost Alice zaskočila. Jak to, že o ní neví? Možná o ní její vize nemohou být, protože takoví jako ona, nemají existovat. Ona a můj syn jsou zde proti všem dosavadním zásadám.

Alice si k nám přidřepla a začala zjišťovat, o co Arovi šlo a jak se Delilah dostala z té svízelné situace. Její přístup mi přišel dost agresivní. Delilah za to přece nemohla. Ale ona jí považovala za člena rodu Voltury. Jen já vím, že ona doopravdy hraje za nás.

„Jen klid, Alice,“ snažila se její reakce uklidnit, „mluvila jsem s Marcusem. Distancuje se od činů svých bratrů, ale jejich plány zná. Arovo chování rozzuřilo i jeho. Je to zkrátka starý mizera bez špetky vychování. Celou dobu jen čekal na příležitost ti dítě vzít. Moc se omlouvám, že jsem ten plán neodhalila dřív a nezabránila té nepříjemné události ráno.  Caius mu ale nechtěl ublížit…“

„Caius mi ho vzal! Nechtěl mi říct, kde je. Nechtěl mi ho vrátit!“ rozkřičela jsem se při zaslechnutí toho jména. „Už nikdy mu své dítě nedám.“

„To není zrovna dobrý nápad,“ oponovala mi Delilah tím stále sametovým a klidným hlasem, „uzavřela jsi s ním dohodu. Když jí porušíš, může ti provést něco mnohem horšího než jen zabití.“

„To mu ho snad má po tom všem ještě nechat na převýchovu?“ zastala se mého názoru Alice.

„Jste vůči němu nespravedlivé. Caius je čestný. Možná zlomyslný a nelítostný, ale když něco slíbí, tak to také splní. Chce jen tři roky vychovávat tvé dítě a víc si nevezme. Neublíží mu. Chce ho učit a na to ho potřebuje zdravého a silného. I kdyby to dokázal, nezabil by ho.“

Její hlas se poprvé zvýšil. Vážně mu byla tak oddána a tolik ho zbožňovala, že nedovolila, abychom o něm mluvily ve zlém.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem tě rozhněvat. Jen mě prosím zkus pochopit. Když se mnou ráno mluvil, nevypadalo to, že by mi chtěl malého vrátit.“

„Nevěděl, co s ním má Aro v plánu. To by nikdy nedovolil. Domníval se, že ho chtějí pokřtít.“

„A tomu ty věříš?“ zeptala se mě Alice, ale já jí pohledem napomenula. Takové chování nebylo na místě. Delilah se o hodně zasloužila a já jí měla dost co vracet. Nebylo správné napadat její přesvědčení. Jedno se mi ale přece jen nelíbilo.

„Pokřtít? Caius chtěl dát mému chlapečkovi jméno?“

„Jistě. Připadalo mu to jako dobrý nápad. Chtěl by z něj mít svou ovečku. On má jasný cíl. Nelíbí se mi, ale neovlivním ho. A pro malého by to nebylo špatné. Vybral by dozajista výborné jméno. Nějaké, které by vypovídalo o jeho osudu.“

„Leda přes mou mrtvolu. Promiň mi, ale o jméně svého dítěte si rozhodnu sama.“

„Jak chceš.“ odvětila jen.

Nechtěla jsem se s ní hádat, ale bylo těžké se ovládnout. Chtěl mi unést dítě a teď mu mám milostivě dovolit, aby mu vybral jméno? On se snad zbláznil! Ještě že přišla Esme (tahle věta je hodně divná, určitě zvládneš lepší). Mně donesla misku už zase zvířecí krve a pro malého v lahvičce ještě tu lidskou.

„Jste v pořádku? To jsem ráda. Budeme ještě potřebovat tady s malým pomoct,“ uvítala Delilah.

„Samozřejmě vám budu nápomocna, jak jen to půjde. Ráda bych na pár prvních dnů jela s vámi,“ odpověděla už zase sametově.

Špatná atmosféra byla pryč. Delilah s námi pojede do Forks a pomůže mi. A sem se už nikdy nevrátíme. Ať si říká, co chce. Nevystavím malého dalšímu nebezpečí.

„Musíme za nimi!“ vykřikla náhle Alice. Další vize.

Doběhly jsme k velkým dveřím do hlavního sálu. Delilah je prudce otevřela a hodlala hned zasáhnout do situace. Uprostřed kruhové místnosti klečeli naši kluci a okolo nich postávali Volterští hlídači.

„Co se tu děje?“ rozkřičela se Delilah a vtrhla mezi strážící upíry.

Chtěla jsem vykřiknout, abych jí zastavila, ale byla příliš rychlá. Vůbec se nebála následků svého chování. Hrdě a vzdorovačně nakráčela až před Ara a propalovala ho pohledem.

„Delilah,“ okřikl jí Caius, „nebuď drzá. Udělala jsi toho až dost.“

„Zachránila mi dítě!“ Už jsem nedokázala mlčet.

„Tenhle problém jsme vyřešili. Tobě ani tvému dítěti se nic nestane. Odletíte ihned domů,“ odvětil mi stroze Caius.

„Ale tihle budou muset být potrestáni za své chování. Vyhrožovat nám a stavět se proti našemu rozhodnutí se nevyplácí,“ přidal se Marcus.

Esme vedle mně se konečně probrala z šoku.

„Proboha, hlavně jim neubližujte. Co od nás chcete? Co máme udělat, abyste je nechali?“

Aro se posadil zpátky do křesla a pokynul na Caia vedle sebe.

„Tohle je tvůj výmysl. Ty jsi sem to dítě přitáhl. Tak si to taky vyřeš.“

„Doufal jsem, že to tak bude,“ pronesl Caius a usmál se tím vypočítavým úsměvem, „Rosalinka moc dobře ví, co chci.“

Sešel ke mně a chtěl malého pohladit. Rychle jsem ucukla a schovala ho v náručí.

„Dovol mi dát malému jméno. Pak budou vaši přátelé volní a můžete se všichni vydat na cestu domů. Nic víc. Jen jedno jméno.“

„Proč je pro tebe tak důležité, jak se bude mé dítě jmenovat?“ řekla jsem s obavami.

Pokud bych jedním jménem mohla zachránit rodinu, neváhala bych. Vždyť co je to jméno? Vždy jej mohu změnit.

„Jméno předvídá osud člověka. Tvoje malá jasnovidecká sestřička budoucnost tvého děťátka nevidí, že ano? Já mu dám takové jméno, které mu jí ale zajistí. A neboj se, bude to krásná budoucnost.“

„To jako chceš být nějaká sudička, nebo co?“ Přišlo mi to trochu legrační.

Zasmál se mé úvaze. „Proč ne? Řekněme taková sudička.“

Byla jsem zmatená. Nicméně není to přece až tak hrozné. Jen si chce zajistit, že bude pro jeho osud nějak důležitý. To jméno stejně nebude mít až tak velký význam. Chtěla jsem, aby to byl Damián nebo Dennis. Vlastně jsem sama nevěděla. Rozhodnutí bylo tedy jasné. Nemůžu přece nechat své bratry, manžela a otce zemřít jen kvůli jménu.

„Jaké by to bylo jméno?“

„Krásné,“ řekl jen.

Věděl, že už jsem mu v hlavě svolila. Naposledy mi vzal chlapce z náručí. Nechtěla jsem ho dát, ale musela. Pohladil ho po vláskách a otočil se na Delilah.

„Souhlasíš s tím, hvězdo?“ Ona jen slabě přikývla a pousmála se na mne.

„Vybral jsem ti velký osud, chlapečku. Budeš se jmenovat Dean.“

část 4. Shrnutí  část 6.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - část 5.: