Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - část 4.

18.04.2010 (08:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2152×

V minulé části jste četli:

„Ach ano, na to jsem zapomněla. Mám a budu ji mít vždycky. I kdyby ze mě pila stovka upírů. To je jediný smysl mé existence. Moje možnost jak přispět této společnosti.“ Ukázala na jizvy na krku i zápěstí. „Ale těžko říct, jestli to bude mít tvé dítě stejně. Ber to jako bonus,“dodala vtipně.

Začaly jsme se smát. Ona trochu hořce, já spokojeně a bezstarostně.

„Předpokládám, že je problém vyřešen, hvězdy,“ vyrušil nás Caius.

„Ano. Myslím, že ano.“ řekla vesele Delilah a vběhla mu do otevřené náruče. „Všechno jasné?“ zeptala se ještě zpoza jeho ramen.

„Myslím, že ano.“

Šance pro Rosie - část 4.

Návrat domů byl přesně takový, jaký jsem očekávala. Carlisle a Alice na mě křičeli. Emm mě nejdřív málem umačkal, a pak obskakoval jako blázen. Esme mi řekla, že jsem ještě míň zodpovědná než Emmett! Jasper mlčel. Myslím, že on jediný mě v tu chvíli chápal.

Chvíli jsem pátrala v hlavě, ale on dodržoval svůj slib důsledně. Neleze mi do hlavy. Narozdíl od Edwarda. Ten se doslova kochal mými myšlenkami.

„Tak ty jsi na nás ještě naštvaná? Jako by nestačilo, co jsi provedla! Co sis myslela?“

„No tak dost!“ zastavila jsem ho. Po cestě mi nebylo nejlépe a nepotřebovala jsem tenhle zmatek. „Byl to jen jeden den. A vůbec toho nelituji.“

Odvyprávěla jsem jim, co se stalo ve Volteře. „Mám pro jistotu přijet tak měsíc předem. Budeme tam mít vše připravené pro celou rodinu. Caius byl velmi velkorysý a Aro nic nenamítal.“

„Velmi velkorysý? To určitě! Ty mu snad vážně věříš?“ zeptal se mě naštvaně Carlisle a Esme se ho pokoušela uklidnit.

„S ním si jistá nejsem, ale jí ano. Delilah já věřím,“ řekla jsem rozhodně. Zbytku rodiny to jako vysvětlení stačilo. Carlisle se s tím nakonec taky smířil.

Následující měsíce se nesly v duchu velkých příprav. Celá rodina mi pomáhala s výběrem vybavení pro miminko. Bella mě učila, jak se o dítě vlastně starat. Jako by ona toho věděla víc. Alice prohlásila, že oblečení nakoupíme, až budeme vědět, jestli je to holčička nebo chlapeček. Že si mimčo zaslouží francouzskou kvalitu. Byla to zábava.

Termín se ale rychle blížil. Miminko kopalo jako ďas a já měla pupek jako meloun. Méďa sice říkal, že jsem pořád krásná, ale já věděla svoje.

„Konečně jste tady!“ vítala nás Delilah s italským nadšením. „Tak tohle je tatínek? No páni!“ konstatovala s úsměvem.

Pochválila Aliciin kabát. Jazzovi něco pošeptala do ucha a on koukal ještě vyplašeněji než jindy.

„Keep smiling!“ Dloubla do Edwarda. Ten byl nešťastný, že sebou nemá Bellu.

Před Carlislem a Esme se zastavila. Zakroutila nechápavě hlavou a podala mu ruku.

„Nemusíte se o ně bát. Jsou v dobrých rukou,“ řekla jako by byla mnohem starší a rozumnější než on. „Pojďte za mnou.“

Dovedla nás do jedné z Volterských vil. Tady jsme trávili poslední týdny před porodem. Bylo léto. Slunce žhnulo a my měli možnost být venku, kdy se nám zachtělo. Raději jsem neřešila, odkud byla krev, kterou mi dávali. Nezvracela jsem po ní. Bylo o nás dobře pečováno. Občas ale byly cítit ve vzduchu obavy.

Byli jsme s Jasperem zrovna na zahradě, když dítě dloublo víc než jindy.

„Co je, Rosie?“

„Nic. Au.“

Dloublo to znova a hodně ostře. Ihned tu byl i Emmett. Odnesli mě k lázním.

Caius s Delilou se k nám připojili. Dovedli nás až k jednomu z bazénů. Byl plný krve. Nejprve se mi z ní zvedl žaludek, ale potom mě zaplavila ta nádherná vůně. Jazz utekl za dveře. Emm byl vyděšený. Zbytek rodiny přišel také, ale nepustili je dovnitř.

„Jak se cítíš?“ zeptala se mě Delilah.

„Už zase dobře,“ řekla jsem a vzápětí jsem se musela bolestí opřít o méďu.

Ten se vzpamatoval. „Bude rodit?“ zeptal se Delili.

„Řekla bych, že ano.“

Podala mi ruku a pomohla mi v křečích vlézt do horké lázně. Emm mě hladil po vlasech. Velmi jsem obdivovala jeho sílu odolat tomu množství lidské krve. Byl opravdu tolik oddán mně a tomu malému, že se dokázal ovládnout. Zamilovaně jsem se na něj usmála.

Pak přišla zase ta hrozná bolest. Nepřestala až do chvíle, kdy jsem uslyšela ten zvonivý hlásek. Byla jsem omámená bolestí. Ale ten křik mě přivedl zpět. Bylo to moje miminko. Plakalo. Bylo živé.

Delilah mi podala uzlíček do náruče. Emm ho pohladil po hlavičce a rozbrečel se.

„Máme chlapečka, hrozinko. Krásného zdravého chlapečka,“ řekl a políbil ho.

Držela jsem děťátko na prsou. To maličké křehoučké tělíčko mého syna. Díval se na mě těma blankytně modrýma očíčkama. Už nebrečel. Byl tady. Můj malý princ. Můj zázrak.

Odnesli nás do krásného pokoje. Růžová nebesa spadala na měkké přikrývky. Byla jsem v ráji. V mé hlavě nebyl prostor pro žádné pochyby. Budoucnost musela stranou. Byla jsem jen já a ten maličký.

Stočila jsem se kolem něj do klubíčka. Dnešní den mě unavil. Často jsem teď spala, ale bylo to jen z rozmaru. Dnes jsem však spánek opravdu potřebovala. Maličký usnul ještě dříve než já. V noci jsem cítila, jak si někdo přilehl na postel a objal nás. Byl to Emmett.

Ráno mě ale čekal šok. Probudila jsem se sama. Vymrštila jsem se do sedu a těkala očima po okolí. Jenže přes nebesa nebylo nic vidět. Zahlédla jsem nějakou siluetu a vzápětí ruku, která odhrnovala jednu ze záclonek.

„Kde jsou! Co jsi s nimi udělal? Kde mám dítě?“ rozkřičela jsem se na postavu.

Věděla jsem, že je to Caius. Jeho podlé chování nelze nepoznat. Položil mi ruku na rameno a donutil mě si znovu lehnout. Jeho tvář byla jako z kamene. Nedal mi ani nejmenší náznak toho, co se děje. Hlava mi pukala z návalu chaosu a děsu. Co se stalo s mým pokladem? Co s ním ten křivák udělal?

„Rosalinko, neměla by ses rozčilovat. To čerstvým maminkám nesvědčí.“

Ta zmije. Nevěřila jsem mu ani za mák tu jeho dobrosrdečnost. Začala jsem panikařit.

„Kde je Delilah? Chci s ní mluvit! Slyšíš? Kde je? Carlisle! Kde jsou všichni?“ volala jsem nepříčetná vzteky.

Odpovědi jsem se nedočkala. Má panika Caia zřejmě velmi bavila. Pomalu se mu začaly zvedat koutky do vítězného úsměvu. Nezmůžu s ním nic. Mému malému se možná děje něco strašného a on mi to nepoví. Vztek se ve mně přelil v bezmoc. Slzy se mi vedraly do očí.

„Proboha tě prosím, Caie, řekni, že se mu nic nestalo.“

Otřel mi z tváře pramínky slané vody, naklonil se blíž k mým vlasům a šeptal si při tom:

„Slzy. Tak je to pravda. Z pyšné a sebevědomé Rosalie Hale je přecitlivělá holčička. Co s tebou? Nechceš tu s námi zůstat, abychom tě zase vrátili zpátky?“

„Děkuju pěkně. Mám se tak ráda.“

Rychle jsem se vzpamatovala. Přece ho nenechám takhle se mnou jednat! Přestala jsem brečet a zatvářila jsem se co nejvíc pohrdavě a namyšleně to jen šlo.

„Když mi to nechceš říct, zjistím si to sama!“ štěkla jsem na něj.

Vstala jsem prudce z postele. Uvědomovala jsem si, že jsem nahá, ale co. Jen ať se klidně podívá. Jen ať si slintá. Co je mi po něm? Já jsem teď matka a nehodlám své dítě nechat na pospas takovým, jako je on.

Navíc to splnilo svůj účel. Moje reakce ho natolik překvapila, že se mi nesnažil bránit v odchodu. Hodila jsem přes sebe župan a rozeběhla se po chodbách. Neznala jsem ten dům. Byl ohromný a všude bylo tolik dveří. Něco mně ale hnalo jedním směrem. Možná mateřský instinkt. Jen aby fungoval.

Náhle jsem zaslechla pláč. Vycházel z protějších dveří. Strach mi sevřel vnitřnosti. Vtrhla jsem do té místnosti. Delilah seděla na křesle a mé dítě měla v náručí. Snažila se ho uklidnit, ale ono stále křičelo a natahovalo se jí po krku. Měla na něm dvě zkrvavené ranky.

„Proboha!“ vydrala jsem ze sebe.

Okamžitě jsem si malého vzala do náruče a pevně ho objala. Nějakou chvíli jsem nebyla schopna slova. Byl v pořádku. Byl u mě.

„Delilah, co se tu stalo? Proč jste mi ho odnesli?“

„Já nevím,“ odpověděla sladce, „Caius to chtěl. Tak jsem ho vzala sem a alespoň ho nakrmila.“

„Copak ti neřekl, co s ním chce dělat?“ zeptala jsem se nechápavě, ale to už se odevřeli dveře a do místnosti vešli Felix a Alec.

„Tys jí ho vrátila?“ obořil se Felix na Delilah.

„Aro tě nechá zabít, ty malá čarodějko. Tohle už nepřežiješ,“ dodal s hrozivým chladem v hlase Alec.

Chtěla jsem se jí zastat, zjistit o co jde, nebo alespoň utéct do bezpečí, ale ona byla rychlejší.

 „Proč bych jí ho neměla vracet?“ zeptala se jich zase tím velmi hedvábným a klidným hlasem, „Je to přece její dítě. Patří jí. Netvrďte mi, že ho chtěl Caius ukrást. Tomu nevěřím. A jestli to byl Arův záměr, tak ať mě klidně zkusí zabít. To by se mu líbilo, mít takový poklad ve své sbírce, ale na to může rovnou zapomenout. To dítě je jako já. Nic se mu nestane, dokud budu živa. A to znamená navěky.“

Její monolog oba přibil k zemi. Delilah mě objala a povzbudivě se na mne usmála.

„A my půjdeme k ostatním Cullenům. Musíš maličkého představit.“

„Chtějí tě zabít? Chtěli nám něco udělat?“ Byla jsem ještě příliš zmatená z předešlých událostí.

„O mě si starost nedělej. Nejdůležitější je tu teď on.“ Ukázala na mého malého chlapečka.

Sevřela jsem ho v náručí a zas cítila ten nádherný pocit jeho přítomnosti. Ona za něj riskuje svůj život. Je pro ni tolik důležitý snad proto, že je stejný jako ona. Nesmím tuhle novou přítelkyni nikdy ztratit. Můj syn jí bude ještě potřebovat. 

část 3.   Shrnutí   část 5.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - část 4.: