Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - část 3.

12.04.2010 (17:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2880×

V minulé části jste četli:

Carlisle vypadal spokojeně. Už to tedy přijal. Musím pít lidskou krev, protože mé dítě jí potřebuje. Jsem těhotná. Ať už je to proti všem mým zásadám, teď je to jedno. Jsem těhotná!

„Ty se máš,“ řekl Emm, ale myslel tím, že si nikdy nepřál nic jiného.

Zavrtala jsem mu hlavu do náruče. Co bude dál?

Šance pro Rosie - část 3.

Ale dál nebylo nic až tak zajímavého. Já musela ležet doma. Emm na mě patřičně dohlížel. Nevím, jak to Carlisle dokázal, ale propašoval mi hromadu transfuzí, takže o jídlo bylo postaráno. Ale Bella k nám pro jistotu nesměla. Takže Edík skoro nebyl doma. Carlisle ležel v knihách a pátral po čemkoli , co by nám pomohlo. Esmé mu dělala pomocnici. Jazzovi vadila ta vůně lidské krve. Takže jediný, kdo mě chodil navštěvovat byl Emm a občas Alice. Ta mi ale vždy jen přinesla ukázat, co nového si koupila na sebe.

Střídaly se u mě nálady jak na horské dráze. Chvíli jsem šíleně potřebovala pohyb, společnost a kamarády. A vzápětí jsem zase nesnesla ani Emmetta. Neměli to se mnou jednoduché.

Jednou jsem zas takhle všechny vyštvala z pokoje. Bylo mi hrozně. Chtěla jsem se přinejmenším zabít a nesnášela všechny okolo. Najednou mě něco dloublo. Zastavila jsem nenávistivé myšlenky a čekala, jestli se mi to jenom nezdálo. Pak to ale dloublo znova. A ještě a ještě a ještě!

Měla jsem takovou radost. Vyřítila jsem se z pokoje. Až na schodech mi došlo, že takhle rychle nemůžu. Naštěstí tu ihned byl medvídek, aby mi pomohl na gauč.

„Co blbneš? Stalo se něco?“

„Si piš!“ řekla jsem ještě celá rozesmátá a položila mu ruku na moje už patřičně zakulacené bříško.

Chvíli na mě zmateně civěl. Potom to zase dloublo. Méďovi se zacukaly koutky. Pak mu to došlo. Zaculil se jako sluníčko. Posadil si mě na klín a položil mi hlavu na bříško.

„No nazdár! Tak konečně jsi dal o sob taky vědět,“ povídal si s mým pupíkem a dělal na něj opičky.

„Ty jsi blázen.“ Smála jsem se a byla štěstím bez sebe. Moje miminko! Vážně je tam. Je tam a je v pořádku!

„Už kope?“ zeptala se Alice a zřítila ze schodů „ukaž, taky mě tam pusť.“Odstrkovala Emma a snažila se dostat k mimču.

„No páni! Ono vážně kope!“ vyjekla při dalším dloubnutí.

„Taky už bylo na čase,“ prohlásil Carlisle.

Položil na mě ruku a usmál se. Viděla jsem ho naposledy se takhle bezstarostně smát, když Eda popvé přivedl Bellu a dobře to dopadlo. Z rohu na nás koukal Jazz. Zřejmě nevěděl, jak se zachovat.

„Jaspere.“ Natáhla jsem k němu ruku. Chytl mě a já mu jí položila vedle Aliciny. „Budeš strejda, bráško.“

Usmála jsem se na něj. On mi usměv kupodivu opětoval. Pak si sedl k Alice a všichni se na mě dívali jako na zázrak. Esme zařídila, že se celý večer nesl v rodinné pohodě. Dokonce dorazil i Eda s Bells. Bylo zase krásně. 

Ale ne na dlouho. Čím větší jsem měla bříško, tím horší byly mé výkyvy. Hádala jsem se, brečela jsem, řvala a vztekala se. Pak jsem zase začala být „úchylně sladká“ jak říkal Jasper. Na všechny jsem šišlala, pusinkovala je a naučila jsem se dokonce i plést.

Ale nebylo to jen o náladách. Prudce se blížil i jiný problém, děťátko. Alice tahala katalogy s kojeneckým oblečením. Esme vybírala kočárek. Emm s Jazzem se dohadovali o jméně. Alici se pravidelně střídaly vize o holčičkách a klucích. Eda sice věděl, co si o tom všem myslím, ale místo pomoci řešil, že bych měla zkusit těhotenské cvičení.

Ten největší problém si zatím nepřipouštěli. Bože lidi, vždyť já budu rodit! To jim bylo fuk. A jak to bude probíhat? A bude to dítě v pořádku? A bude to člověk nebo hned upír? Tolik otázek a žádná odpověď. Carlisle se snažil na něco přijít, ale bylo to marné.

„Proč se nechceš zeptat někoho znalejšího? Aro by třeba uměl poradit,“ ptala jsem se už asi po sté. A asi po sté spustil:

„To nejde, holčičko. Aro by to neměl vědět. Mohl by to považovat za špatné a nedej Bůh, chtít tobě nebo malému ublížit. To nejde. Buď rozumná.“

Já byla rozumná, ale šlo to ztěžka. Aby toho nebylo málo, začalo mi být špatně i z transfuzí. Možná to bylo těmi konzervanty. Nebo možná, že nebyla čerstvá. Nevím. Ale věděla jsem jasně co dělat. Rozhodla jsem se vzít situaci do svých rukou.

Vypláchla jsem umyvadlo od krve. Nesměli to zjistit. Oblékla jsem se, jak nejlépe to v mém stavu šlo. Nacpala do kabelky nejdůležitější věci a jednu transfuzi. Na kus papírku jsem načmárala: Neboj. Zítra jsem doma. A hodila ho na stůl.

Nebylo času na zbyt. Alice už určitě dostala vizi a za chvíli se přiřítí ze školy. Moje auto nebylo o moc rychlejší. Doma byla jen Esme. Naštěstí poslouchala hudbu a vařila pro Bellinku, takže se mi povedlo proplížit se do garáže.

Za několik hodin jsem seděla v letadle do Itálie. Ještě, že jsem vypnula telefon. Ted už jsem tam určitě měla milion zmeškaných hovorů. Nebylo mi zrovna nejlépe, ale posádka byla na takové věci připravená.

Ve Volteře o mně zatím zřejmě nikdo nevěděl. Pomatovala jsem na Carlislovy rady. Čím víc jsem se blížila k městu, tím vetší jsem měla obavy. Nebylo ale jiné řešení. Došla jsem k názoru, že Aro nebude ta nejlepší volba. Vymámila jsem tedy z jedné asistentky, kde je Caius.

Stál uprostřed jedné z kaplí a prohlížel si ozdobné fresky. Musel mě cítit, ale nezareagoval.

„Caie?“

Otočil se a v mžiku se dostal těsně ke mně.

„Rosalie?“ vrátil mi stejným tónem a pozvedl jeden koutek. Díval se mi přímo do očí. Jednou rukou mě chytil kolem pasu.

„Rád tě zase vidím.“

Rychle jsem se mu vycukla a začala vysvětlovat: „Já jsem přišla. Já…“

Nenechal mě domluvit. Chytl mě zezadu kolem ramen. Nadzvedl mi pramen vlasů.

„Já vím,“ zasyčel mi do vlasů a posunul ruku na mé břicho.

Zadržela jsem dech. Bála jsem se ho. Nebo mi alespoň byl vrcholně nepříjemný. Caius nebyl ošklivý, to bych nikdy netvrdila. Ale teď se choval odporně. Vzpomněla jsem si na svého bývalého snoubence a udělalo se mi špatně. Zase jsem ucukla.

„Potřebuji poradit. Carlisle…“

„Carlisle nic neví,“ dořekl za mě.

„Tak co? Víte něco? Stalo se to už někdy?“ odhodlala jsem se říct po chvíli mlčení.

„Upír je velmi zvláštní stvoření. Jeden nikdy neví,“ začal vysvětlovat a otáčel si mě, aby si mě mohl lépe prohlédnout, „co dokáže.“

Pak si mě postavil proti sobě a zase se na mě díval tím odporným chlapským pohledem. Věděla jsem, o co mu jde. Vlastně jsem s tím musela počítat. Polkla jsem neexistující sliny.

„Vím, že to nebude zadarmo. Ale buď prosím ohleduplný. Jsem těhotná. Počkej až po porodu.“

Začal se smát. Jako bych byla nějaká blbá holka.

„Ne, že by mi to vadilo, ale nechci s tebou spát, Rosalie.“

Překvapil mě, ale spadl mi kámen ze srdce. Aby mi tam v zápětí mohl naskočit balvan.

„Co tedy?“ zeptala jsem se s obavami.

„Přece to dítě,“ řekl to nejhorší, co mohl. Všiml si mého pohledu a snažil se uvést vše na správnou cestu.

„Klid, Rosalinko,“ řekl posměšně. Vyloženě se bavil mými obavami. „Nechci ho napořád… I tvoje dítě bude dospívat a mělo by jít do školy. Kdo by mohl mladého upíra naučit víc než já?“

Kromě té egocentricky ješitné otázky řekl také pro mě velice důležitou informaci.

„Takže to bude upír?“

„Je to komplikovanější. Nejprve řekni, jestli souhlasíš.“ Natáhl ke mně ruku. „Chci jen tři roky výchovy tvého dítěte. Samozřejmě tu po tu dobu můžeš být i ty.“

Jeho nabídka zněla velmi velkoryse. Jen jedno mi na ní nesedělo.

„Co z toho budeš mít ty?“

„Prostě jen možnost předat někomu své znalosti a názory,“ řekl tím nejnepřirozenějším tónem.

Vzpomněla jsem si na lorda Henryho Wottona z Obrazu Doriana Graye. Roky puberty v jeho škole. Váhala jsem při pohledu na jeho krásnou a lstivou dlaň. Budu moct být s ním. Ohlídám své dítě. Hlavně, že se narodí v pořádku. Rozklepaně jsem přijala jeho ruku. Uzavřela jsem obchod s ďáblem.

Nabídl mi rámě a vedl mě pryč. Posadil mě v uvítací místnosti.

„Počkej tady. Liso, postarejte se o hosta.“ A odešel.

Sekretářka se dívala, jak zmateně sedím na pohovce. Velmi mile se na mě podívala.

„Jak se cítíte paní? Nechcete trochu krve?“

Došlo mi, že mám hlad. „Ano, prosím,“ řekla jsem nejmileji, jak jsem v tu chvíli dokázala.

Lisa odběhla z místnosti. Za chvíli se vrátila. K mému zděšení nenesla hrnek s krví. Přivedla malého chlapce. Postrčila ho ke mně a on natáhl vystrašenou ručku.

„To ne!“ vykřikla jsem zděšením.

Uskočila jsem stranou. Zády jsem narazila na Caia. Ten se smál na celé kolo.

„Liso! To se vám povedlo,“ řekl a poslal chlapce pryč. „Omluv jí, Rosalinko. Neví nic o vaší dietě.“ Zasmál se.

Mě to ale k smíchu nepřišlo. „On? Vy ho? To nesmíte!“

„Co jiného bychom s ním dělali? On sám to tak chce.“

Chytil mě za rameno a odváděl do hlavní místnosti. Rozhodla jsem se tu věc přejít, ale snadné to nebylo. Takový malý klouček. Takový je možná i ve mně. Chytla jsem se za břicho. Caius tomu nevěnoval pozornost.

„Nejsem adekvátní osoba na řešení problémů s porodem. Ale ona ti pomůže.“ Ukázal na ženu rozvalenou na Arově křesle.

„Delilah,“ řekla a potřásla mi rukou. „Je vážně krásná,“ konstatovala a zkoumala mě.

Nebyla nijak příliš krásná. Ani vysoká, ani malá, tak akorát. Měla čokoládové oči i vlasy. To bylo na ní zřejmě to nejzajímavější. V krátkém sestřihu se jí vlasy točili kolem hlavy jako hadi. Zdálo se, jako by byly živé. S každým pohybem se zavlnily a ustály v jiné poloze. Nemohla jsem z nich spustit oči. Měla jsem z ní velmi zvláštní pocit. Zdála se být upírem, ale voněla lidskou krví.

„Emmett. To je ten velkej?“ zeptala se směrem ke Caiovi. Ten mlčky přitakal. „To bude krásné dítě.“

Usmála se a nabídla mi Marcovo křeslo. S váháním jsem se posadila.

„Bude to chvíli trvat,“ oznámila.

Caius to pochopil a nechal nás o samotě. Byla jsem strašně nervózní. Dívka se na mě konejšivě podívala a přidřepla si ke mně.

„Nemáš se čeho bát, Rosalie. Dítě je v pořádku. Všechno bude v pořádku.“

Tohle mi ale říkali pořád. Já potřebovala jiné informace.

„Ale jak je to možné? Stalo se to už někdy? Co bude dál? Jaké bude?“ vychrlila jsem ze sebe.

„Rosalie! Ššš, klid. Není to poprvé. První jsem byla já,“ řekla Delilah a já pochopila.

Ta na ní bylo tak zvláštní. Ona je upír už od narození. Začala vyprávět a já pozorně hltala všechny její rady a názory.

„Ty vaše starosti o slunce, spaní a podobně,“ začala. „Dřív to byly kůly, rakve, česnek. Každý se něčeho bojí. I upíři. Ale nemají proč. Je těžké vám to vysvětlit. Ještě se nenašel takový, který by pochopil úplnou šíři vašich schopností. Občas se naštěstí matička příroda probere a trochu vás popostrčí. Ty jsi dostala šanci. Zažila jsi velmi silné pocity, že ano? To rozpoutalo v tvém těle zvláštní procesy. Víš, je to jako u lidí. Prostě se ti vzbouřily hormony. A tvoje tělo zareagovalo, tak jak je to u lidí běžné. Tys měla pocity zmatenou hlavu a tak sis nestihla uvědomit, jaká je to podle vás hloupost a zarazit to. A tak se stalo, co se stát mělo. To nejdůležitější už máš za sebou. Teď ti jen předám všechny své osobní zkušenosti, ano?“

Z jejich úst to znělo všechno tak důvěryhodně a logicky. Stalo se tolik věcí. Tohle byl důvod. Kývla jsem na souhlas.

„Porodu se vážně nemusíš obávat. Bude to stejné jako v televizních seriálech. Jen musíš dítěti i sobě zajistit dost krve. To má matka neudělala. Zabila jsem jí a sama jsem teď jen takový zmetek.“ Řekla viditelně s nenávistí sama k sobě. „Ale myslím, že Caia přemluvíme, aby ti propůjčil upíří lázně.“

Trochu mě vyděsila představa počtu lidí, které to bude stát život. Šlo ale přece o mé dítě!

„Dál už bude asi vše stejné jako u mě. Rostla jsem mnohem rychleji než ostatní děti. Jsem nadprůměrně učenlivá a nadaná na všechno. Nechci se chválit.“ Uchechtla se. „Jen konstatuji fakta.“ Začala tančit po místnosti. „Zklidnilo se to v období puberty. Dorostla jsem do 20 let a zůstala takhle.“ Ukázala na svou postavu v zrcadle. „Ale to bude nejspíš subjektivní. Upír jsem odmalička. Budeš ho muset vychovávat k tomu vašemu vegetariánství. Ale dej mu dost času. Musí zdravě dospět. Mě se ujal Caius. Jsem jedna z jeho oveček. Nemusíš se bát, když ho chce vzdělávat. Jen chce rozšířit svou sbírku. Je to dobrý učitel.“

Zastavila se a mile se na mně dívala. Cítila jsem k ní neskutečný vděk. V hlavě mi probíhali její věty a zapadaly do sebe jako kousíčky skládanky.

„Bože, děkuji!“ Objala jsem jí. „Dala jsi mi to, co jsem potřebovala. Co mohu udělat já, abych ti to vrátila?“

„Ty? Nic. Caius se o to postaral. Ty hlavně opatruj své dítě a nedovol, aby se mu něco stalo,“ řekla jako hodná kmotřička víla.

Ucítila jsem její vůni a napadla mě ještě jedna otázka. „Ty máš v sobě lidskou krev?“

„Ach ano, na to jsem zapomněla. Mám a budu jí mít vždycky. I kdyby ze mě pila stovka upírů. To je jediný smysl mé existence. Moje možnost jak přispět této společnosti.“ Ukázala na jizvy na krku i zápěstí. „Ale těžko říct, jestli to bude mít tvé dítě stejně. Ber to jako bonus,“dodala vtipně.

Začaly jsme se smát. Ona trochu hořce, já spokojeně a bezstarostně.

„Předpokládám, že je problém vyřešen, hvězdy,“ vyrušil nás Caius.

„Ano. Myslím, že ano.“ řekla vesele Delilah a vběhla mu do otevřené náruče. „Všechno jasné?“ zeptala se ještě zpoza jeho ramen.

„Myslím, že ano.“

Část 2.    Shrnutí   část 4.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - část 3.: