Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - část 2.

10.04.2010 (14:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2739×

V minulé části jste četli:

Měl hlavu položenou na mém břiše. Hrála jsem si s jeho vlasy. Smál se. Věděla jsem, že mi ho nikdo nemůže vzít. Ten pocit se mi líbil. Náhle mě napadlo, jaké by to bylo, kdybychom takhle leželi tři. Nebyla jsem z té představy smutná jako vždy před tím. Tentokrát se to nezdálo nesplnitelným snem. Byla to spíš možná budoucnost.

Zaplavila mě naděje. Dnes se toho přece stalo už tolik. Měla jsem strach, brečela jsem a teď doopravdy milovala. Co když přece jen?

Nestihla jsem už dojít k rozumnému názoru, že je to hloupost. Dokonce jsem už ani nestihla zjistit, že Emm má zavřené oči a nedýchá. Dříve, než se to mohlo stát, jsem usnula.

Šance pro Rosie - část 2.

Našel nás Jasper.

„Emmette, Rosie, co tu děláte?“  

Nechápal a díval se na nás. Spíš asi na mě. Nahý Emmett ho předpokládám až tolik nevzal. Jeho hlas mě prudce vytrhl ze spaní.

„Cože?“ vyhrkla jsem.

První jsem zjistila, že jsem nahá. Jazz se taktně otočil a já si hodila kolem sebe Emmovu mikinu. Pak mi došlo, že Emm leží na mě. Prudce jsem sebou trhla.  To probudilo zase jeho. Zareagoval skoro stejně. Jen čapl nejdřív kalhoty a začal se oblékat.  

„Co, co, co se stalo?“ Teprve jsem rozevírala oči, ale začínalo mi to docházet.

Mikina schovala patřičná místa a Jazz se mohl otočil.

„To já nevím, ale vypadalo to, jako byste spali.“

„Taky že jsme spali,“ odsouhlasil mu už oblečený Emmett.

Já seděla ještě pořád jen v mikině na útesu. Byla jsem z toho všeho trochu mimo.

„Spali jsme. Doopravdy spali!“ vykřikla jsem a radostně se pověsila Emmovi za krk.

Jazz se zase otočil a já se dooblékla. Myslela jsem, že to byl ten nejzvláštnější den mého života, ale tohle byl teprve začátek. Zmizeli jsme rychle z rezervace, než nás tu objeví vlkodlaci. Bude se to pak muset nějak vyřešit. Edward se o to postará.

Carlisle nám nedokázal vysvětlit, co se stalo. Za čas jsme to přestali řešit. Mohli jsme teď s méďou usnout, kdykoli se nám zachtělo. To bylo úžasné. Já občas dokonce brečela u filmů. Moc se mi to líbilo. Titanic jsem kvůli tomu viděla nejmíň 100x. Alice se mi smála. Edward nám záviděl. Carlisle měl obavy. Nám to bylo jedno. Změnila jsem názor až o zhruba měsíc později.

Byly jsme zrovna na lovu. Medvídek mi chytil krásnou srnu. Měla jsem hlad a tak jsem se do ní bez váhání pustila. Její krev byla ale hnusná. Byla doslova odporná! Donutila jsem se jí trochu vypít, abych Emma neurazila. Sotva jsem jí však zvládla zabít. Chytla jsem si ještě lišku, ale nebylo to o moc lepší. Nerozuměla jsem tomu a měla jsem z toho zkaženou náladu. Jako by toho nebylo málo, měla večer přijít Bella.

Unaveně jsem si dřepla na gauč a bylo mi na nic.

„Děje se něco, kotě?“ zeptal se Emmett a sedl si vedle mě.

„Ale nic,“ zalhala jsem.

Jenže pak mě něco dloublo v břiše. Stočila jsem se do klubíčka, ale to něco mi vletělo až do krku. Vystřelila jsem k dřezu a vyzvracela se.

Emm už mě podpíral.

„Co se stalo? Co ti je? Carlisle!“ začal panikařit. To už za mnou stál i Carlisle a prohlížel si mě.

„Pro jistotu tě vezmeme do ordinace,“ dodal, abych nic nenamítala.

Odvezl mě a Emma do nemocnice. Méďa mi celou cestu drtil ruku a hučel do mě, že to bude dobrý. Bylo to milý, ale moc mi to nepomáhalo.

V ordinaci nejdřív Carlisle nějakou dobu přemýšlel, co by to mohlo být. Dal otestovat tu krev, co jsem nestrávila. Byla čistě zvířecí a úplně v pořádku. Tou to být nemohlo. Na jinou nemoc to taky nevypadalo.

„Říkala jsem, že mi nic není.“

„Zvracení krve není nic!“ okřikl mě Emm.

„Medvídku, to je už pryč. Tak už se tím netrap.“

Dřív než jsem stihla z Emma zešílet, přišel naštěstí Edward.

„Slyšel jsem, co se stalo.“ Hodil tašku přes židli. „Bells dorazí sem. Půjdeme pak s vámi.“ Sedl si vedle Carlisla.

Parááda! Pomyslela jsem si. Další čumil. Ale Bellin plánovaný příchod mi tentokrát nevadil. Přemýšlela jsem proč.

„Lehni si, Rosie. Podíváme se na to břicho.“

Carlisle připravil lehátko a já se na něj uvelebila. Emm nepřestával být úchylně hodný. Eda naštěstí vyslyšel mé prosby a taktně ho na to upozornil. Je to sice trouba, ale občas jsem ráda, že je i můj bratr. Carlisle mi prohmatal břicho, ale nic podivného nenašel.

„Napadá mě ještě jedna věc, ale to je hloupost. Ultrazvukem to bohužel nepůjde,“ brblal si pro sebe.

Vzal fonendoskop. Nechápal jsem na co. Mně přece srdce nebije. On ho ale přiložil kousek od mého pupíku. Udělal prstem znamení, že máme být všichni úplně zticha. Pak si ho sundal a podíval se na Edwarda.

„Můžu?“ zeptal se Eda a sáhl po fonendoskopu.

„To ani náhodou!“ zasáhl můj žárlivec. „Co si slyšel, tati?“

Místo toho mu Carlisle nandal sluchátka a nechal ho poslouchat.

„Co to má být?“ Vypadal zmateně.

„Hele, dozvím se sakra, co mi je?“ vyjela jsem. „Fajn, že si mě tu všichni prohlíží jak exponát biologického muzea.“

„Klid, Rosalie. Sám tomu nerozumím.“ Carlisle uklidil fonendoskop. „Ale bije ti srdce.“

„V břiše? To jsem jako spolkla nějaký srdce?“

„To stěží,“ smál se mé úvaze Edward.

„Na tom není nic k smíchu! Co mi tam bije, tati?“

„Řekl bych... Ale je to nemožné. Ale kdyby to byl možné.“ Podíval se zamyšleně na mě. „Tak dítě.“

„Dítě?“ Vytřeštila jsem oči a rukou si zakryla břicho.

„Jako, jako miminko?“ vyprsknul Emm.

„Nedělejte ukvapené závěry! Je to nesmysl.“ Snažil se nás uklidnit Carlisle, ale měl to marné.

S neskutečnou radostí jsem skočila méďovi kolem krku a ten mě zatočil dokola.

„Já to věděla. Já to věděla!“ křičela jsem a pusinkovala ho všude, kde to šlo.

„Budeme mít miminko!“ zařval.

Zvedl mě do výšky a dal mi pusu na břicho. Pak mě zase pomalu sundal dolů. Držel mě pevně v objetí. Až potom jsme se trochu uklidnili.

„Promiň,“ špitla jsem směrem ke Carlislovi. „Co jsi chtěl říct?“

Táta se na nás díval šťastně ale s obavami. Edward zřejmě jeho názor sdílel.

„Nejsem si jist. A nemám nejmenší tušení, co s tím budeme dělat.“

„Co bychom s tím dělali? Užijeme si to!“ Pusinkoval mě ještě pořád šťastně Emm.

Já už jsem ale zase nevnímala. Ucítila jsem krásnou vůni. Ozval se ve mně hlad. Nic jsem vlastně nesnědla. Carlisle se mi podezřívavě podíval do očí. Zřejmě zčernaly. V tu chvíli vzala Bella za kliku.

„Ahoj Bello!“ zašvitořila jsem a šla jí uvítat.

V mozku jsem měla jen jediné slovo – jídlo. Edward to naštěstí zpozoroval. Vrhl se po mně, jako tenkrát po Jazzovi. Odstrčil mě přímo do Emmovi náruče. Ten už měl co dělat, aby mě udržel. Já se přestala ovládat. Měla jsem v hlavě úplně prázdno a před očima jen pulzující krev. Zuby nehty jsem se snažila dostat k té člověčí holce.

Carlisle sáhl někam pod stůl a v zápětí mi strčil pod nos misku plnou krve. Čapla jsem po ní a začala hltat tu výbornou rudou tekutinu. Sklouzávala mi do žaludku a chladila bolavé břicho. Zklidnila palčivou touhu v mé hlavě. Chutnala jako ještě nikdy před tím. Nezbyla ani kapka.

Posadila jsem se na lůžko a užívala si zanikající chuť. Do hlavy se mi vracel rozum. Zděšeně jsem se dívala na prázdnou misku. Edward odváděl Bellu.

„Bello, promiň. Já nevím, co to do mě vjelo. Já…“

Celá vyděšená jsem se zkroutila na lehátku v rohu místnosti. Znova jsem prožila to hrozné zjištění, že jsem krvežíznivá zrůda. Nenávistivě jsem si zaryla nehty do překřížených rukou. Emm mě pohladil po vlasech a objal.

„V pořádku, Rose,“ přerušil mou omluvu Eda, „máš na to nárok. Drž se.“ A odešli.

„Podívej se na mě.“ Carlisle mě chytil za bradu a posvítil mi do očí. „To vypadá, že tu krev dítě potřebuje. Tebe to nemění.“

Měl pravdu. Nijak mě netáhlo po Belle vystartovat znova. Vůbec jsem tu krev v sobě necítila. Bylo to jako po zvířecí krvi, ne po lidské.

Carlisle vypadal spokojeně. Už to tedy přijal. Musím pít lidskou krev, protože mé dítě jí potřebuje. Jsem těhotná. Ať už je to proti všem mým zásadám, teď je to jedno. Jsem těhotná!

„Ty se máš,“ řekl Emm, ale myslel tím, že si nikdy nepřál nic jiného.

Zavrtala jsem mu hlavu do náruče. Co bude dál?

Část 1.    Shrnutí    Část . 3

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - část 2. :