Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový slib - šestá kapitola

03.02.2012 (10:15) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1474×

Seznamte se se Sophií. Dlouho očekávaná kapitola je tady, tak jsem zvědavá, co vy na to. Dole v tom bílém okénku mi prosím zanechte komentář, ať vím, jak se vám to líbilo.

Oceán. Krásná, hluboká modř, vlnící se pode mnou. Ještě nikdy jsem neviděla oceán. A byla jsem okouzlena.

Když mi výhled zmizel pod bílými mraky, přivřela jsem oči a opřela jsem se o malé, kulaté okénko. Letěla jsem pryč. Ten pocit byl nepopsatelný.

Volterru jsem nechala daleko za sebou a, i když se v mojí mysli neustále tyčila jako hrozivý vykřičník, ignorovala jsem to. Čekají mě krásné měsíce, možná i roky. Chtělo se mi snít, představovat si svou budoucnost, ale něco mě neustále nutilo myslet na můj starý „domov“. Nespokojeně jsem si odfrkla. Vzápětí jsem litovala toho, že jsem tak hlasitě vyjádřila svou nespokojenost.
„Něco se děje, slečno? Můžu vám nějak pomoct?“ Přes uličku se ke mně nakláněl mladý, pohledný muž a usmíval se. Zatvářila jsem se odměřeně.

„Ne, děkuji,“ řekla jsem povýšenecky. Jak jsem čekala, odradilo ho to a dál se mi už nevěnoval. Byla jsem spokojená. Každý by si o mně pomyslel, že díky své kráse, kterou jsem ve skutečnosti nemohla vystát, jsem namyšlená, povýšenecká, sobecká potvora. A bylo pravdou, že jsem se tak chovala.

Jedinou výjimkou byl Alec.
S ním jsem byla taková, jaká doopravdy jsem. Často jsem se sama sebe ptala, proč. Možná to bylo tím, že u Aleca jsem si byla jistá, že by mě měl rád, i kdybych nebyla hezká.

Všem ostatním šlo jen o krásu. Kdybych teď náhodou někde spadla, byla jsem si jistá, že by mě ve vteřině zvedalo ze země pět rukou a ptali by se mě, jestli jsem v pořádku.

Kdybych ovšem byla obyčejná, normální holka, nikdo by si toho, že ležím na zemi, ani nevšiml. A to mě štvalo. Muži mě milovali, ženy nenáviděly. Ale bylo to přece tak hloupé! Jak mě mohl někdo milovat nebo nenávidět, když mě ani neznal?

Soudili mě jen podle vzhledu. A to jsem já nesnášela. Nikdy jsem si s nikým, kromě Aleca, za kterého jsem děkovala Bohu, nedokázala normálně popovídat. Ženy měly jen kousavé poznámky a muži jen lichotili. Nebavilo mě to. I s Arem se mi povídalo líp.

Chtěla jsem ukázat to, jaká jsem, ale neměla jsem možnost. Zdálo se mi, že všichni si myslí, že když je člověk krásný, má všechno. Že může mít všechno.

Může mít dokonalé přátele, jakéhokoliv muže, slávu, bohatství. Hodně dívek si myslelo, že kdyby byly hezké, všechno by bylo jinak. Že by byly obdivované a nikdy by nemusely sedět někde v koutě pokoje a o lásce jen snít.

Nebyla to pravda. Já jsem se cítila sama. Neměla jsem přátele. Ani zdaleka jsem neměla všechno. A láska? Byla jsem krásná, a přesto jsem o ní mohla jen snít. Vlastně nemohla.

Nedokázala jsem si představit, že by mě někdo doopravdy miloval. Mě, ne mou krásu. Možná proto, že jsem nikoho takového neměla šanci potkat. Někoho, koho by zajímalo, jaká jsem vevnitř.

A to byl problém. I když mi někdo projevoval náklonnost a vypadalo to, že mě má rád proto, jaká jsem, nebylo to tak. Věděla jsem to. Nikdy jsem nepotkala nikoho, koho by zajímalo něco víc, než jen můj vzhled a schopnosti.

Ara třeba určitě nezajímalo, jestli jsem šťastná. Možná si myslel, že jsem uvěřila jeho báchorce, že mě posílá k těm jeho známým pro mé dobro a ochranu.

A taky proto, abych byla šťastná. Nebylo to tak. Před ním jsem se ale radši chovala jako prostáček. Zatřásla jsem hlavou a vyhnala jsem z ní myšlenky na Ara a na Volterru.

Chtěla jsem raději létat v oblacích a snít o nereálné lásce. Jak jsem jen toužila po něčem, co jsem nemohla mít. Neuměla jsem si představit upřímný vztah. Neuměla jsem si představit, že by mě někdo miloval. Bylo to obtížné.

Celý let do Ameriky jsem bloudila v myšlenkách. Přemýšlela jsem o svém životě. Dokonce jsem na chvíli vytáhla i Arův tablet a koukala na informace o té rodině. Bylo tam jen jedno. Carlisle Cullen.

Nic víc. Pak jen na mapě vyznačená dvě bydliště. Nevěřícně jsem na to koukala. Dvě? To mám jít na obě místa? Aro asi ani nevěděl, kde se jeho přátelé nacházejí. Byla jsem naštvaná. To je mám jako hledat?

Znovu jsem se koukla do mapy. Jako první město bylo udáno Forks a bylo to spíš městečko. Jako druhé město bylo udáno mnohem větší Chicago, kam jsem vlastně teď letela. Ale hledat tam někoho? V tak obrovském městě?

Možná si někdo najde tebe, šeptl hlas v mé hlavě a já jsem se zamračila ještě víc. Neměla jsem ráda, když mi někdo něco šeptal. Cítila jsem se pak divná a zralá pro psychiatrii.

Sice jsem byla zvyklá neustále slyšet hlasy, ale ne nějaké divné, ozývající se z mého nitra. Ty mě doslova děsily.

Hlasy, můj talent. Má krása. Měla jsem toho dost. Chtěla jsem být normální! Kdybych byla, nikdy bych se nedostala do Volterry. Nikdy bych nebyla krásná ani talentovaná.

Měla bych rodinu. Měla bych přátele. Měla bych možná i lásku. A byla bych šťastná. Skutečnost byla bohužel úplně jiná. Svou rodinu jsem neznala, i když Aro mi často říkal, že má rodina jsou Volturiovi. Ještě to tak. Strašná představa.

Lásku jsem neznala a nedokázala jsem si ji představit. Nevěděla jsem, jestli vůbec jsem schopná milovat. Nikdy jsem nic takového necítila a pochybovala jsem, že budu cítit.

A přátele? Měla jsem jen jednoho, a ten zůstal ve Volteře. Alec. Zavřela jsem oči a vzpomínala jsem na naše poslední setkání. Alec mi byl jako bratr.

„Arovi přeskočilo?“ Vztekle jsem odhodila rudé šaty na zem. Alec se na mě jen pobaveně koukal.
„Sestřičko, v té větě jsi udělala chybu,“ poznamenal škádlivě a já jsem se rozesmála.

„Ja vím, mělo to být - Arovi přeskočilo! Žádné otazníky, je to jasná věc,“ zašklebila jsem se i já, ale pak jsem zvážněla. Arovi sice přeskakovalo víc než často, ale tohle bylo zvláštní.

Lehce jsem vyslala pátravou myšlenku po hradě, ale nic nenormálního jsem nepostřehla. Tedy pokud pokládáte hrad plný upírů za normální věc. A pro mě to normální věc bohužel byla. Byl to můj život. Život, který jsem nesnášela.

„Sofi, ja nevím, co s tebou chce. Ale... tentokrát ho radši poslechni a obleč si to.“
„Mám si obléct něco, co sice působí jako šaty, ale realita je úplně jiná?“ opáčila jsem. Látka byla hebká a příjemná, ale ten střih...
„Jaká je realita, popovídej mi o tom,“ zasmál se Alec znovu a já jsem si povzdychla. Asi mu to budu muset ukázat. To chlap nepochopí.

Když jsem se soukala do všech těch vrstev rudé látky, Alec mě pozoroval. Opravdu jsme byli jako bratr a sestra. Zdejší ženy mě nesnášely. Všichni zdejší muži mě milovali.

Bylo to nervy drásající a já jsem byla neskutečně vděčná za to, že mám Aleca, i když mě teď jeho skutečná sestra Jane nenáviděla ještě víc a taky mi to dávala najevo. Asi k tomu, aby mě měla ráda, nedopomohly moje věčné poznámky typu - kdo je Arův oblíbenec teď, hm?

Teď bych byla tisickrát radši, kdyby si ty blbé šaty oblíkala Jane.

„Už to chápeš?“ zeptala jsem se ho, když jsem byla oblečená a otočila jsem se k zrcadlu. Ty šaty byly krásné, vyšívané, se širokou sukní. Ale sukně byla vlastně jediné, co ty šaty měly, protože Aro, z nějakého nevysvětlitelného důvodu, vybral šaty bez ramínek s výstřihem až nevím kam.

Alec se začal smát.

„Ale vždyť jsi okouzlující jako vždy, jen jsi v podstatě do půl těla nahá. To ti na půvabu neubere.“
„Díky, povzbudil jsi mě. Vůbec mi po cestě do sálu neskočí do cesty minimálne tři upírky a nepokusí se mě do ložnice dostat čtyři upíři, vůbec ne!“ Teď jsem byla naštvaná. Nechápu, proč mi to Aro dělá! Věděl, že nesnaším takovou pozornost.

„Sladká Moudrosti, hlavně si dávej pozor, aby ti je někdo nepřišlápl, protože pak bys byla opravdu nahá,“ začal se šklebit a já jsem se zamračila.

„Ještě jsi mi nezjistil, kdo mě nazval ‚Moudrostí´? Vsadím se, že mi to jméno dál náš, vždy originální, Aro.“

„Myslím, že mít jméno s překladem ‚moudrost´ je ještě dobré. Buď ráda, že Aro v té chvíli nebyl originální.“

„Aro někdy nebyl originální? Nevěřím,“ vyplázla jsem na Aleca jazyk, vzala jsem si ze stoličky dlouhý plášť s kapucí a zabalila jsem se do něj. Takhle snad nebude nic vidět.

„Já bych ti těch jmen dal mnohem víc. Krásná, moudrá, neodolatelná, přátelská, dobrosrdečná... Opravdu nechceš vyjmenovat celý seznam?“ šklebil se na mě pořád a já jsem si povzdychla. Takhle dobrá, jak říkal, jsem doopravdy nebyla.

„Alecu, po pravdě, nechápu, proč mě máš vlastně tak rád. Proč se se mnou vlastně bavíš,“ řekla jsem mu a v očích jsem měla otázku. Mezitím jsem si pod šaty oblékala rifle, pro případ, že by mi šaty opravdu spadly, i když zatím držely slušně. Nezůstanu přece někde nahá. Ještě to by mi ke štěstí chybělo.
Pravdou bylo, že ke štěstí mi scházelo hodně věcí. Jemně se usmál.

„To ti opravdu nestačily ty vlastnosti, které jsem už vyjmenoval? Chceš další?“

„O to nejde...“

„Já tě mám prostě rád takovou, jaká jsi. Ostatní jsou zaslepení a dívají se jen na to, jak vypadáš. Netuší, jaká krása se ukrýva vevnitř,“ mrkl na mě a já jsem se pousmála. Kéž by měl pravdu. Necítila jsem se tak dobrá, jak říkal. Cítila jsem se sama, opuštěná, zavřená tady v té kleci. Arův zlatý ptáček - miláček v klícce. Doba, kterou jsem tady od narození strávila, se mi zdála tak dlouhá. Aro pro mě představoval přísného otce, kterého jsem ani trochu nemilovala.

„Jsi zázrak, a to doslova,“ pohladil mě po tváři Alec najednou a galantně mi otevřel dveře. V duchu jsem zkameněla. Zázrak?

„Je čas jít za staříkem. Opravdu se těším, co nám řekne, až se nás dotkne a dozví se, jaké komplimenty jsme mu to skládali.“
Jelikož můj talent, moje schopnosti, byly před všemi utajené a vědělo o nich jen pár vybraných upírů, nemohla jsem to Alecovi vyvrátit.

Bylo jisté, že pokud se Aro dozví, o čem jsme teď mluvili, tak od Aleca, ne ode mne. A i kdyby to věděl ode mě, neměla bych s tím žádný problém. Já mu takové věci říkala neustále, a do očí.

Alec se na tom pořád smál a společně jsme došli až k sálu. Když jsem uslyšela Arův hlas, zhnuseně jsem se otřásla.

„Má drahá, pojď dál,“ ozval se a já se už jenom stihla ušklíbnout na Aleca, než jsem vstoupila. Dveře se za mnou zavřely.


Po tvářích mi stékaly slzy. Alec.

Rychle jsem je sestřela a otočila jsem se k oknu. Chyběl mi. Můj jediný přítel, který mě měl rád kvůli tomu, jaká jsem byla. Výjimečný upír. Nestihli jsme se ani rozloučit. Hned, jak mi Aro oznámil tu novinu, musela jsem odejít.

Kufry na mě už čekaly a jediné, co jsem mohla udělat, bylo převléct se z těch debilních šatů, ze kterých se nakonec vyklubal dar od Ara na rozloučenou.

Byla jsem ním opravdu nadšená. Dal mi auto, kufřík se vším, co jsem potřebovala, v Americe mi dal připravit auto, a jelo se.

Nejvíc divná mi byla ta jeho výmluva a vůbec celkově bylo divné to, že mě pustil z Volterry. Pořád breptal něco o někom, kdo by měl přijít a měl by být proměněn v upíra a prý by mohl být pro mě nebezpečný… Divné řeči. Věřila jsem mu jen to, že někdo přijede. Nic víc.

Slunce pomalu zapadalo a oceán se oranžově třpytil. Bylo to nádherné. Tohle byla opravdová krása. Strávím tu s ní ještě chvíli a pak půjdu vstříc svému osudu. Kterým je to ale směrem?

„Jdi za svým srdcem,“ zašeptalo ve mně něco a já jsem vykulila oči. Rychle jsem se ovládla, abych se neroztřásla. Byla jsem vyděšená.

Většinou jsem ten divný hlas dusila v sobě a potlačovala ho. Ani Aro o něm nevěděl. Stálo mě to trochu námahy. Často mě bolela hlava.

Ale musela jsem je potlačovat. Děsily mě stejně jako moje sny, které jsem od sebe také držela dál. Měla bych se teď dát vést těmi hlasy? Měla pustit ty sny?

Anebo je to, že slyším hlas v mé hlavě, příznak šílenství? Opřená o sklo jsem se zavřenýma očima přemýšlela. Lidé, kteří sem tam přošli kolem mě, si mysleli, že spím.

Já jsem však přemýšlela tak urputně nad tím divným hlasem, příznakem mé šílenosti, že jsem si ani nevšimla, jak se setmělo, a že přistáváme. Konečně. Cítila jsem, jak mi zalehlo v uších, a usmívala jsem se. Jsem na jiném kontinentu než Aro, jak krásný pocit.

„Tak, Sophie, jsi tady,“ šeptla jsem si sama pro sebe, a pak jsem měla chuť dát sama sobě facku.
„Nepovídej si sama se sebou, ty debile,“ sykla jsem sama pro sebe znovu, a pak jsem se nahlas rozesmála. Šílená, byla jsem šílená. A přišlo mi to vtipné.

No co, tak ráda řikám svoje myšlenky nahlas. Tohle jsem si pro jistotu už řekla v duchu, protože hned, jak se rozezněl můj smích, ten chlap, co seděl přes uličku, se otočil a okouzleně se na mě koukal.

Okamžitě jsem se přestala usmívat. Tohle mě neskutečně vytáčelo!

Chvíli jsem seděla s nasupeným výrazem a překříženýma rukama na hrudi, ale když jsem viděla, že letadlo se už už dotýká země, radostně a hlavně nenápadně jsem se usmála.

Tak, Chicago, tady mě máš. Doufám, že tady někde skrývaš i Cullenovy. Mou novou rodinu. Oblékla jsem si hnědou koženou bundu a nechala jsem myšlenky volně poletovat. Cullenovými se budu trápit až za chvíli.

No, ve chvíli, když jsem vyšla před budovu letiště, jsem vypustila z hlavy úplně všechno a nedokázala jsem ani mrknout. Na parkovišti stál malý zelený Brouček bez střechy a já jsem se o něj musela opřít, protože se mi podlomila kolena.

Tak od tohohle jsem dostala klíčky. Hned na to jsem se rozesmála.

„Je to jen auto,“ šeptla jsem si. Ale jaké auto. Krásné a zelené, co víc chtít? Pořád jsem se smála sama na sobě. Takhle chutná svoboda? Kufr jsem hodila dozadu na sedačku a nastartovala jsem. Tak v tomhle budu Cullenovy hledat s radostí. Kde bych mohla začít? Jak je mám najít?

Budu nad tím muset pořádně popřemýšlet. Než jsem se však stihla zamyslet, v autě zazvonil telefon. Až když zvonil hodnou chvíli, uvědomila jsem si, že je můj. Culila jsem se na sebe do zrcadla a smála jsem se tomu, jak mi vlasy vlají ve větru. Připadala jsem si jako ve filmu.

„Ano?“ ohlásila jsem se. V telefonu bylo slyšet jen šum a za chvíli volající zavěsil. Nevěřícně jsem se na ten telefon dívala. Co to má znamenat? Přišlo mi to divné. Když o vteřinu později zapípala přicházející zpráva, okamžitě jsem vzala telefon a dychtivě jsem četla.

Ten, koho hledáš, je blíž, než si myslíš. Možná ho potkáš zítra v baru.

Vykulila jsem oči. Jak mi může psát nějaké neznámé číslo? Vždyť ho měl jen Aro! Když jsem si ale uvědomila, že to číslo měl jen Aro, hned mi bylo jasné, odkud ho mají jiní, pravděpodobně upíři, a uklidnila jsem se. Takže Aro mi práci ulehčuje? Milé.

Nebo se snad mýlím a měla bych být vyděšená? Prohrábla jsem si rukou vlasy. Každopádně, uvidím zítra v tom baru. Název napsaný na konci sms se mi vryl do paměti. Bude to zajímavý večer, tím jsem si byla jistá.

Tak co? :) Líbí? Nelíbí? Omlouvám se za to, že to trvalo tak dlouho...Zítra nebo pozítří vyjde i 7. kapitola, tak snad si to tím u vás vyžehlím.

Za korekci velké díky úžasné WhiteTie! :)

5. kapitola

Shrnutí

7. kapitola

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový slib - šestá kapitola: