Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový slib - první kapitola

14.01.2012 (07:00) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1785×

Slib

Nespouštěla jsem pohled z dokořán otevřeného okna, přes které se ke mně dostal studený vítr a cuchal mi vlasy. Měla jsem štěstí, že Charlie není doma. Nedovolil by mi nechat okno dokořán otevřené v tomhle počasí.

Kapky deště dopadaly na zem. Slyšela jsem, jak statisíce kapek nadšeně letí dolů. Jak jsou šťastné, vzrušené ze svého letu. A když to nejmíň čekají, umřou. Na zemi po nich zůstane jen mokrá skvrna. Zlostně jsem zatřásla hlavou. Přes umírající kapky, které se řítily za svou zkázou, jsem se snažila svýma lidskýma ušima slyšet jeho kroky.

Kdysi jsem milovala slunce. Zářivé, teplé. Nedokázala jsem si bez něj představit jediný den. Nenáviděla jsem zimu, a když venku nesvítilo sluníčko, nadávala jsem na počasí. Ale když jsem se přestěhovala sem, k tátovi, všechno se změnilo. Otočilo o sto osmdesát stupňů. Teď jsem zbožňovala zamračené počasí a bouřkové mraky. Fascinoval mě déšť. Ráda jsem po nudných večerech koukala ven z okna a pozorovala bouřky. A všechno se mi zdálo jiné. Zelenější, bledší. Slunce jsem už k životu nepotřebovala. Zářivá žlutá koule, která se výjimečně zjevila i na té forkské obloze, pro mě nic neznamenala. Ne, když jsem měla jsem své vlastní slunce, které mě teď nechávalo čekat.

Vyčerpaně jsem si lehla a zavřela oči. Jediný víkend, který mě Charlie nechá samotnou doma, a on nikde. Jaké plány jsem měla na tenhle večer! Jak jsem se těšila. Hodiny nad postelí ukazovaly půl jedenácté. Potichounku jsem si vzdychla. Snad bych už měla jít spát. Zachumlala jsem se do peřin. Byla jsem tak zklamaná, smutná. Slíbil mi, že přijde, a nepřišel.

Okno udělalo slabé buch a já radostně nadskočila.

„No konečně.“ Našpulila jsem rty a podívala se do Edwardovy tváře. Jeho vlasy byly mokré a jemně se třpytily. Vlastně byl celý mokrý. A přesto byl tak dokonalý, tak oslňující, až jsem musela přimhouřit oči. Jako kdybych se dívala do sluníčka. Edwardova dokonalost mě vždy omámila. Kolikrát jsem si přála být mu alespoň z části podobná! Vyrovnat se té jeho neskutečné kráse. V jeho třpytu jsem se vždy cítila bezcenná. Nechápala jsem, proč si vybral zrovna mě. Obyčejnou, průměrnou holku. Byla to pro mě snad stejná záhada jako pro něj. Lišácky se usmál a jeho rty se pohnuly.

„Nechal jsem tě dlouho čekat,“ řekl a já si povzdechla. Posadil se ke mně na postel a já ho pohladila po studené ruce. I když jsem si ten dotyk náramně užívala, naskočila mi husí kůže. Byl ještě ledovější než obvykle.

„Můžeš mi vysvětlit,“ začal, když si všiml že se třesu zimou, „proč necháváš otevřené okno?“ Něžně se na mě usmál a rychle ho zavřel.

„Bála jsem se, že nepřijdeš,“ přiznala jsem trošku ostýchavě a on protočil oči.

„To by ti to okno moc nepomohlo, kdybys ho nechala otevřené. Spíš bys jen dostala chřipku,“ prohlásil a znovu se ušklíbl. Lehl si ke mně do postele a jemně mě políbil. Krátce, ostražitě. Polibek netrval dost dlouho na to, abych se k němu mohla přitulit blíž a využít šanci. Odtáhl se ode mě a v zlatých očích měl údiv.

„Proč jsi přišel tak pozdě?“ zeptala jsem se ho a on zesmutněl. Koukal se na mě zoufalýma očima.

„Edwarde, co se stalo?“ zeptala jsem se ho zaskočeně a zvedla jsem jeho dokonalou alabastrovou tvář. Neodpovídal.

„Edwarde!“ křikla jsem na něj a on se usmál.

„Alice měla vizi,“ přiznal nakonec. V očích měl prosbu. Nechtěl, abych se ho ptala, jakou vizi měla. Nechtěla jsem mu ubližovat.

„Jakou?“ zeptala jsem se ho měkce a přitiskla jsem se k němu ještě blíž. Neodstrčil mě, to bylo dobré znamení. Políbila jsem ho a on se usmál. Konečně.

„Nejasnou,“ lhal lehce a já si povzdechla. Možná s ním bude ráno rozumnější řeč. Tahle jeho lež byla tak častá, že mi vždy bylo jasné, že lže, jen co větu o nejasné vizi vyslovil. Zvedla jsem oči v sloup.

„Samozřejmě. Jak jinak. Kdy naposledy měla Alice jasné vize? Asi dokud jsem nepřišla já, že?“ zeptala jsem se ho ironicky a on si povzdechl. Nechtěl to komentovat.

„Když nechceš, abych ti lhal, neptej se mě,“ řekl se smíchem a já se zamračila. Tohle nebylo fér.

„Ty mi pořád jen lžeš,“ zasténala jsem zkroušeně a Edward mi zvedl koutky úst do úsměvu.

„Miluju tě,“

„Jasně. Lháři,“ obvinila jsem ho.

„To nebyla lež.“ Pokřiveně se usmál a mé srdce prudce zabouchalo. V duchu jsem se usmála.

„Doufám,“ řekla jsem potichoučku. Neměla jsem obavy. O jeho velké lásce jsem nikdy nepochybovala. Ale občas… Občas se mi to zdálo neskutečné, že někdo jako on miluje někoho, jako jsem já.  Připadalo mi to jako sen, a to se mi ani zdaleka nelíbilo. Věděla jsem, že mě slyšel. Já jsem slyšela, jak ním trhlo, když jsem to nevinné slůvko vyslovila. Jako kdyby ho mé pohybnosti, předstírané pochybnosti, zranily. Proč? Bylo mi jasné, že tu otázku doslova vidí na mých rtech, v mých očí. Věděla jsem, co bude následovat.

„Co chceš dnes dělat?“ zeptal se mě, aby zahnal mé myšlenky, které se mu nelíbily. Vyšlo mu to. Pohladil mě po tváři a přiblížil tu svou - dokonalou - ještě blíž k té mojí. To dokázalo mou pozornost odvést i na pár dnů. Jeho přenádherný obličej.

„Snažíš se odvést mou pozornost?“ vydechla jsem omámeně a on se pousmál. Měkce, opatrně mě políbil. I když ten polibek byl krásný, chtěla jsem víc. Nestačilo mi to. Usmíval se. Tušil, co si právě myslím. Věděl, jak příšerně mě to štve.

„Nezapomenu na náš rozhovor.“ Usmála jsem se na něj na oplátku a on si povzdechl.

„Přál bych si, abys zapomněla,“ přiznal smutně a já koukla do jeho zlatých očí.

„Proč?“ vyslovila jsem tu otázku znovu a on zmučeně odvrátil tvář od té mojí.

„Bello.“ Vzal můj obličej do dlaní a pohladil mě po tváři.

„Nechci se o tom bavit. Prosím,“ zašeptal sametovým hlasem a moje zvědavost klesla. Objala jsem ho kolem pasu.

„Když se nechceš bavit o tomhle… Hm, pojďme se bavit o něčem jiném.“ Mým slovům se kašlavě zasmál.

„To se k tobě nehodí. Charlie není doma a ty si chceš povídat?“ Hlasitě se zasmál a já zůstala celá červená.

„To ještě netušíš, jaké téma jsem vybrala,“ pochlubila jsem se a opřela se tváří o jeho vlhké tričko. Pryč s tou zatracenou červení!

„Tohle snad ne.“ Zasmál se a odhalil řadu zářivých zubů.

„Netrefil ses,“ poškádlila jsem ho a on zamručel. Nelíbilo se mu, že neví, na co myslím. S touhle odchylkou jsem já naopak byla dokonale spokojená.

„Co si myslíš?“ zeptal se mě a já jsem se musela zasmát. Tohle bylo od něj celkem očekávatelné.

„Akorát jsem myslela na to, jak dlouho bude trvat, než se na tu otázku zeptáš.“ Zasmála jsem se znovu a on si mě k sobě přitulil. Spokojeně jsem zabručela. Občas byl tak předvídatelný.

„Tak jaké téma jsi vybrala? Proč jsem se podle tebe netrefil?“ zeptal se mě znovu nedočkavě a já se ušklíbla.

„Máš snad také nějakou tajemnou schopnost, o které nevím?“ Pohladil mě po tváři a pokračoval ke krku. Vydechla jsem.

„Kdybys uhádl to téma, neusmíval by ses,“ přiznala jsem ostýchavě a on se soustředěně zamračil.

„Červenáš se?“ Zasmál se a já jsem si v duchu vynadala. Určitě mě prokoukl.

„Ne,“ zalhala jsem a on se zašklebil nad tou lží.

„Neumíš lhát a kromě toho nejsem slepý.“

„Jak taky jinak,“ zamručela jsem. Jak to, že jemu všechno projde a mně ne?

„Nějaké veselé téma to určitě nebude, i když…“ Začal se najednou ušklíbat a dusil v sobě smích.

„Co se stalo?“ ptala jsem se zvědavě a Edward se usmíval.

„Emmett,“ řekla jsem suše. S tím většinou souvisely všechny zábavné věci, které mi Edward říkal.

„Emmett,“ souhlasil a začal si hrát s mými vlasy.

„Myslím, že to teď nechci slyšet,“ zasmála jsem a se a Edward zamyšleně přikývl. Už se neusmíval.

„Nechceš.“ Znovu byl tak divně smutný. Děsilo mě to.

„Napadají mě jenom dvě témata, která by se mi podle tebe neměla líbit,“ řekl nakonec a já zvědavě naklonila hlavu. Políbil mě na krk. Čekala jsem, s čím začne.

„Upírství a pak…“ Přísahala bych, že kdyby byl člověkem, byl by červený až za ušima. Musela jsem se usmát. Na hlasitý smích jsem si ale netroufala - už jen proto, že jsem věděla, že Edward to myslí vážně. Smrtelně vážně. Těmhle věcem, tématům, se nikdy nesmál.

„Mám pravdu?“ řekl a připadal mi trošku uvolněnější.

„Hmm,“ přikývla jsem a políbila jsem ho. Neprošlo mi to. Byl zvědavý. V duchu jsem proklínala svůj zatracený nápad s rozhovorem.

„Nechceš mluvit?“ prokoukl mě.

„Nechci,“ přikývla jsem. Nač lhát?

„Bello, teď ti nejde o upírství.“ Znovu to uhodl.

„Ne,“ přikývla jsem znovu a on si povzdechl.

„Já vím, že jsem ti to slíbil ale…“ začal váhat. Proč musí být zrovna dnes tak opatrný? Není tu Charlie, jsme konečně sami. Proč musí být na upíra tak nekonečně ctnostný? Proč? Už párkrát jsme se o tomhle bavili. Vždy to skončilo jeho výhrou. A já si umínila, že dnes to tak nebude.

„Neplníš svoje sliby, Edwarde?“ zeptala jsem se trošku ostřeji. Viděla jsem, jak ho to bodlo. Jako kdyby myšlenku o slibech přerušila jiná, mnohem bolestivější. Vystrašeně jsem sebou cukla.

„Co viděla Alice?“ zeptala jsem se najednou, připravená neustoupit. Něco, co se stalo, co se má stát, mu ubližuje. Něco se stane. Na rukách jsem měla husí kůži a celá jsem se roztřásla. On sebou taky cukl.

„Alice? Co ta s tímhle má?“ Vypadal vystrašený.

„Edwarde! Řekni mi, co viděla!“ Málem jsem křičela. Co se má stát, že ho to tak bolí? Co mu ubližuje?

„Prosím?“ špitla jsem něžně a on zůstal nehybný. Co ho tak vyděsilo? Co ho tak děsí? Možná mu ubližuju ještě víc, když se na to ptám. Přivřela jsem oči. Nechtěla jsem mu ubližovat.

„Promiň.“ Můj hlas zněl smutně i mně samé. Edward to postřehl. Zvedl svou krásnou hlavu a díval se mi do očí. Viděla jsem svůj odraz v jeho očích. Střapaté vlasy, červené skvrny na tvářích. Ale v jeho očích se mi můj odraz zdál jiný. V jeho očích jsem si připadala hezká. Vystrašilo mě to. Zvedla jsem se z postele a utíkala do koupelny. Do umyvadla jsem napustila studenou vodu a ponořila si do ní tvář. Edward stál ve dveřích a s hrůzou v očích na mě zíral.

„Bello?“ zeptal se vystrašeně a přistoupil ke mně. Neodpovídala jsem. Zavřela jsem oči. Ani jsem netušila, odkud se ta náhlá podivná bolest vzala.

„Bello! Isabello!“ Teď už křičel. Jeho hlas zněl tak krásně, i když se zlobil. Po tváři mi stekla slza. Nejen Edward vykulil oči. I já jsem byla šokovaná.

„Edwarde?“ zeptala jsem se slabým hláskem a on mě chytil do náručí. Netušila jsem, proč mi po tvářích stékají slzy. Proč se celá třesu. To, co ho zraňovalo, zraňovalo i mě. Cítila jsem, že se blíží něco špatného. Pohladil mě po mokrých vlasech a políbil mě. Ne měkce, ani něžně. Tvrdě a vášnivě. Tak, jak mě ještě nikdy nelíbal. Moje rty nereagovaly. Vnímaly vášnivé polibky, ale já jsem je nevnímala. Až když jsem otevřela oči a uvědomila jsem si, že ležím v Edwardově náručí, začala jsem polibky opětovat.

„Splním svůj slib,“ řekl sametově, ale neznělo to, jako kdyby to bylo směřované mně. Přesvědčoval sám sebe. Moje srdce prudce bušilo a já zalapala po dechu. Viděla jsem to odhodlání v Edwardových očí. Viděla jsem, k čemu se schyluje. A i když to ve mně vyvolávalo vzrušení, bála jsem se toho divného tajemna v jeho očích. To mě děsilo.

„Edwarde, zastav,“ šeptla jsem, když mě začal líbat a on se na mě udiveně koukl. Možná tohle byla jediná šance, ale přesto…

„Není tohle to, co chceš?“ zeptal se mě zvědavě. Naklonil hlavu.

„Není, pokud to není to, co chceš ty,“ špitla jsem a Edward se usmál. Mile, krásně. Omámil mě. Nevím, kde se ve mně ty věty vzaly. Chtěla jsem ho. Ale…

„Chci, ale ne dnes. Počkáš, lásko?“ zeptal se mě a díval se mi do očí. Nedalo se odolat. A jeho reakce mě udivila. Všechny ty sliby dával jen proto, aby mě ještě na čas ochránil. Podle svého mínění.

„Kvůli tobě počkám. Ale ne navždy.“ Usmála jsem se a on mě nadšeně a něžně políbil.

„Nezapomeneš?“ zeptala jsem se, když mě objal, a prosebně jsem se mu koukla do očí. Bylo mi jasné, že bude hledat jakoukoliv mezeru, aby se slibu vyhnul. Doufala jsem, že Alicina vize nás neodloučí. Že nás nepostaví každého na opačnou stranu mostu. Doufala jsem, že most bude celý a že na něm budeme stát spolu a smát se propasti pod námi.

„Dávám ti slib,“ zašeptal sametovým hlasem a já spokojeně zavřela oči.

Zanechte nějaký komentář s vaším názorem, kritikou. Opravdu to potěší a povzbudí autora v další tvorbě a já bych ráda věděla, kolik vás tuhle povídku vlastně čte. Doufám, že se líbilo. Puccinka10

Prolog

Shrnutí

2. kapitola

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový slib - první kapitola: