Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový slib - pátá kapitola

24.01.2012 (16:45) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1474×

Bella

Uběhlo pár týdnů. Nebo to byly měsíce? Snad i roky? Měl ten čas vůbec nějakou cenu? Zdálo se mi to tak dávno, i když to snad byla jen chvíle. Tyhle vzpomínky byly pro mě dost nejasné, příliš zamlžené. Byl to jiný život.

Divnější, nejasnější. Dnes jsem na něj vzpomínala. Musela jsem. Bála jsem se, že zapomenu. A to se nesmělo stát. Vzpomínky jsem v sobě udržovala zamknuté pod zámkem.

Například vzpomínky na tu noc, která všechno začala i ukončila. Která dala, ale i vzala. Na tu se nedalo nevzpomínat, nedalo se zapomenout. Na nejkrásnější noc mého života. Na to téměř dokonalé ráno. A taky hlavně na Edwarda. Vždyť on dominoval v každičké mé vzpomínce. Lehla jsem si na zem do hebké trávy a koukala jsem do sluníčka.

I on byl jako slunce. Krásný, zářivý, životodárný. Bez něho by život, tedy aspoň můj, nebyl. Rozesmála jsem se, i když na tom do smíchu nic nebylo.

Jaká to byla pravda. Bez něj můj život nebyl. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je všechno pryč, moje srdce přestalo tlouct. Znovu jsem pohlédla do slunce a přišla jsem na další věc, která potvrzovala jejich podobnost. Slunce, stejně jako Edward, bylo taky daleko. Na tomhle jsem se zasmát už nemohla.

Spíš se mi chtělo ronit slzy a trhat si vlasy. Jenže to by asi nepomohlo. Nevrátilo by to vše zpět. Kdyby ano, vyplakala bych ze sebe všechnu vodu, vytrhla bych si každý vlásek. Udělala bych cokoliv, aby se vrátil, a taky udělám. Přivřela jsem oči a zavzpomínala jsem.

Potichounku jsem cupitala do Alicina pokoje. Umínila jsem si, že si na sebe vezmu první věc, kterou uvidím. Ale jak se ukázalo, vůbec to nebylo tak lehké. Velikost Aliciny šatny mě ohromila.

Přivřela jsem oči a otevřela jsem první skříň, kterou jsem viděla. Málem jsem omdlela. Celý věšák byl ověšený stovkami společenských šatů, až mi to bralo dech. Zuřivě jsem zavřela oči a soukala jsem se do tmavě modrých šatů bez ramínek, jejichž spodní část mi nesahala ani po kolena.

„No tak, Bello. Zvládneš to,“ povzbuzovala jsem se a stejně jsem měla chuť svléknout si ty provokativní mini šatičky a jít dolů radši nahá, než v nich. Přesto jsem zatajila dech a tichoučce, a doufám, že i neslyšně, jsem kráčela dolů po schodech.

„Dobrá, dobrá!“ říkal Edward naštvaně a já jsem se kousla do rtu. Stačil už jen jediný krůček, a byla bych dole. Potichounku jsem šlápla na poslední schod, který samozřejmě zavrzal. Naštvaně jsem sykla a rozkřičela jsem se.

„Ani jeden z těch blbých schodů nevrzne! Ale tenhle, tenhle samozřejmě zavrže! Měli byste je namazat nebo co,“ říkala jsem naštvaně, že tajná akce se nepovedla. Rychle jsem nakoukla k Edwardovi, ale nikdo u něj nestál. Díval se na mě s vykulenýma očima.

„Prosím tě, ušetři mi tu zlost a neptej se mě, co tady dělám, a proč mám oblečené to, co mám oblečené. Snažím se na to nemyslet!“ řekla jsem důrazně a naštvaná jsem se posadila do křesla. Jak jsem se do něj hodila, málem se převrátilo. Edward se na mě pobaveně díval a snažil se nesmát. Štvalo mě to. Ne moje pitomé oblečení, ale spíš to, že opět nevím, co se tady stalo a kdo tady byl. Když mě Edward pohladil po vlasech, trošku jsem se pousmála a objala jsem ho.

„Zlost tě už přešla?“ zasmál se a hned na to se kousl do jazyka, jako kdyby se bál, že mě jeho smích rozzuří. Ale kdepak. I já jsem se na něj usmála a vyplázla jazyk.

„Přešla. Ale možná zase přijde,“ varovala jsem ho a on se zachechtal. Zvedl mě z křesla a sedl si tam namísto mě. Když jsem se zatvářila uraženě, posadil si mě na kolena a hladil mě po zádech. Šťastně jsem vydechla.

„Edwarde? Řekneš mi, kdo tady byl, nebo do toho mám zapojit svůj pátrací talent?“ zeptala jsem se naoko se smíchem, ale v duchu jsem doufala, že mi odpoví. Ta otázka vůbec nebyla k smíchu. Doslova jsem visela na jeho rtech, doufajíc, že mi řekne pravdu. Kousl se do rtu.

„Prosím?“ zaprosila jsem a zatřepotala jsem řasami.

„Bello, nemusíš mě tolik prosit.“

„Musím, protože jinak mi to neřekneš,“ protestovala jsem já a on se zasmál. Hned na to zvážněl, až se mu na čele udělala vráska.

„I kdybych nechtěl, asi ti to budu muset říct, když mi vyhrožuješ, že na pátrání použiješ svůj talent. Nejsem si jist, jestli by to dopadlo dobře, víš,“ řekl malinko znepokojeně, ale koutky úst se mu cukaly. Vrhla jsem na něj svůj uražený pohled a vyzvala jsem ho, aby pokračoval.

„Byla tady Alice.“

Jak hezky to začalo. Nad začátkem toho dne jsem se mohla jedině usmívat. Nad tím, jaký ke mně byl on. Nad tím, jaká dětská, hravá, výbušná a nerozumná jsem byla já. Byla jsem hloupá a věděla jsem to. Škoda, že jsem si to uvědomila až teď. Zamračila jsem se nad tím. Udělala jsem tolik zbytečných chyb. Kdybych byla jen o trošku moudřejší, všechno by bylo jinak.

O tom, proč přišla Alice, a co mu řekla, jsem se nikdy nedozvěděla. Řekl mi lež, které naivní a zamilované děvče uvěřilo. Dobře, možná to dělal pro mé dobro, on vždy, ale bylo tam ale. Znovu jsem se smutně rozesmála nad tím, jak můj mozek formuluje věty.

Přišlo mi to vtipné. To, co následovalo po našem rozhovoru o tom, co „viděla“ Alice bohužel vtipné nebylo, a má rozesmátá tvář v okamžiku vypadala úplně jinak. Byla na ní vidět bolest. Zaťala jsem pěsti, posadila jsem se a zhluboka jsem dýchala. V duchu jsem se snažila uklidnit se. Pořád jsem to cítila. Neskutečné.

Tu samou díru, co mě trápila i předtím. Pořád to bylo ve mně. Stejně jako vzpomínka na hádku, která vše odstartovala. Nebyla jen jedna. Do týdne jich bylo snad padesát. Jedna horší než druhá. A ta poslední skončila… špatně.

I když byla kvůli té nejnepodstatnější věci. I když to byla úplná hloupost, po všech těch hádkách a sporech to byl vrchol. Mé i Edwardovy nervy přetekly, a byl konec.

„Pak si popovídáme, slibuji,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě. Vytrhla jsem se mu z náruče a z očí mi sršely blesky. Ani nevím, co to do mě vjelo.

„Mám takový pocit, že si o tom chci popovídat hned!“ řekla jsem upjatě a Edward se na mě smutně koukl.

„Teď mě neošálíš těmi svými pohledy,“ zakývala jsem hlavou a s bradou vystrčenou bojovně vpřed jsem čekala, co odpoví.

Všechen ten hněv, který ve mně vězil za každým, když jsme si na tohle téma povídali, když jsme se, neustále a opakovaně, hádali, a já jsem se nechala zmást, vystoupil na povrch.

„Já tě nimi nikdy nešálím naschvál,“ usadil mě chladným hlasem a já zamrkala.

„A taky nechápu, proč se musíme bavit zrovna o tomhle. Prostě jsem řekl, že ti život nevezmu a už se o tom nechci bavit,“ vydechl unaveně a ani se na mě nepodíval. Celá moje zlost najednou explodovala.

Takže on vůbec nemá v plánu mě proměnit! Nuž dobrá! A asi začínám chápat ty jeho nemožné myšlenkové pochody. To, jak se ke mně chová. Mám toho dost. Takhle, když jsem člověk, mě může opustit, zbavit se mě raz dva. Ale až budu upír, kdyby mě proměnil, nezbavil by se mě tak lehko. Celá jsem zrudla. Takhle to bylo? Má intuice mi to říkala. Chtěl mít jistotu, že se mnou nebude muset být navždy.

„Ty se o tom nechceš bavit? A kde je to - pak si popovídáme, slibuji?“ zaječela jsem a zhluboka jsem se nadechla.

„A co já? To ti na mně už vůbec nezáleží?“ otázala jsem se, vyběhla jsem nahoru do pokoje, abych se s ním nemusela už hádat. Bylo mi špatně z toho, kvůli jaké hlouposti se hádáme. Kvůli čemu se hádáme už tak dlouhou dobu. Mé nervy ale přetékaly a já jsem se nedokázala ovládat. Kde je ten krásný vztah?

Lehla jsem si na postel a zabořila jsem tvář do peřin.

Všechno zmizelo, všechny vzpomínky se ztratily, byly postavené do pozadí kvůli těmhle hádkám. Dnes jsme se pohádali už dvakrát. Měli jsme se znovu milovat, ne hádat se.

„Isabello,“ řekl Edward tiše, ale takovým tónem, až mě zamrazilo v zádech.

„Určitě sis vymyslel další rozumné důvody, proč mě neproměnit, viď?“ zeptala jsem se kousavě a on zakýval hlavou.

Musela jsem tentokrát naši hádku vyhrát. Neustoupím.

„Stejně mě nebudeš poslouchat. Stejně mi nebudeš věřit, že to všechno dělám pro tvoje dobro. Že to dělám jen pro tebe.“

„Pro mě? Kdybys to dělal pro mě, splnil bys má přání. Děláš to spíš pro sebe!“ vykřikla jsem.

Bylo to zlé. Velmi zlé.

A taky to zle skončilo. Odešel. Odešel a nevrátil se. V dopise říkal, že jen na čas. Že si vše urovná v hlavě a vrátí se.

Že prý mám zatím žít. Nechápal, že já bez něj nedokážu žít? Vím, že jsem se chovala neskutečně hloupě, vím to. Jsem si toho vědoma. I když možná pozdě, ale jsem. Udělala jsem chybu. Ale ten dopis byl bohužel pro mě jen další, milosrdná lež. Alicina vize, naše hádky. Zdálo se mi, že to všechno nějak spolu souvisí, ale zatím jsem měla příliš málo kousků skládačky, než abych věděla jak.

Možná se to jednou dozvím. Možná není pozdě. Pořád jsem doufala. Díra ve mně se otevřela a zkoušela krvácet.

Nedovolila jsem jí to. Nesměla jsem. Dusila jsem svoje city v sobě. Jen dnes, když bylo mé výročí, odemkla jsem všechny zamknuté zámky a dovolila jsem si přemýšlet. Možná mi to způsobuje jen zbytečnou bolest, ale nechtěla jsem zapomenout.

Na povrch se vyplavila jedna z mnoha vzpomínek a já znovu zavřela oči. Byl v ní můj otec.

„Bello, chtěl jsem se tě na něco zeptat.“

„Na co?“ zeptala jsem se opatrně a on se posadil do houpacího křesla v rohu pokoje. Tam obvykle sedával Edward. Otřásla jsem se a vzpomínka vyvolala další příval slz. Zamyšleně na mě koukal.

„Kde je ten tvůj Edward? Už jsem ho tu dlouho neviděl a… Nerozešli jste se? Není tohle důvod tvého… smutku?“ ptal se opatrně, jako kdyby se bál, že mi jen ta slova ublíží. A měl pravdu. Chytila jsem se rámu postele, abych nespadla. Já jsem mu pravdu říct nemohla. Nesměla jsem, a i kdyby… Nedokázala bych to. Nejde to. Ale teď po ránu má fantazie nefungovala a…

„Tati,“ zasténala jsem a on nadzvedl obočí.

„Já vím, že o tomhle by sis radši chtěla popovídat s mamkou, ale… Já ti možná taky pomůžu. Mám zkušenosti,“ usmál se smutně a mě zaplavila lítost. Má toho dost. A já ho trápím. Zbytečně. Ale copak to jde jinak?

„Nerozešli jsme se,“ řekla jsem tiše, ale pak jsem zapochybovala. Byl to rozchod? Řekl, že se vrátí, ne? Najednou jsem se roztřásla. Není tohle konec mezi námi? A ty sny…  Co je pravda a co ne!?

„Ale je to kvůli němu, že?“

„Je.“

„Ublížil ti?“

„Ne.“

„Tak co se stalo?“

„Nic,“ řekla jsem nevlídně a on se zvedl z křesla. Smutně se na mě podíval. Pak se postavil a ve dveřích se, jakoby jen tak mimochodem, otočil.

„Zaplatil jsem ti letenky do Phoenixu. Pozítří odjíždíš.“ Ta slova se do mě zabodla a já jsem vzdorovitě zvedla hlavu. Tvrdě jsem se na něj koukla.

„Neodjíždím.“

„Proč?“ zeptal se šikovně Charlie a já jsem se zamračila. Tak takhle to ze mě rozhodně nedostane.

„Chci tu zůstat.“

„Nenávidíš to tu.“

„To není pravda.“

„Tak to řeknu jinak. Miluješ to tu jenom, když je tady on. Bez něj…“

„Jdi k čertu,“ doporučila jsem mu tiše, aby to neslyšel, a pak jsem měla chuť začít se mu omlouvat. Co se to se mnou děje? Možná bych měla odejít. Zapomenout? Ne… To nejde. Nedá se to. Tiše jsem vzlykla. Pomoc!

„Odešel jenom na měsíc. Vrátí se.“ Zoufale jsem se snažila věřit tomu, co jsem řekla. Vrátí se. Vrátí se a všechno bude dobré… Jako dřív…  Musí se vrátit. Řekl, že mě miluje. Ale taky ve snu řekl, že mě nemiluje. Řekl mi tolik pravdivých slov. Ale i tolik lží. Tak čemu mám věřit? V to dobré nebo v to zlé? Mám být optimistická a potom se zklamat? Ale jedno mi bylo jasné. Bez něj nemůžu žít. Musí se vrátit. Musí.

Charlie mě vytrhl z úvah.

„Za měsíc. Do té doby se od Renée vrátíš. Neboj se,“ uklidňoval mě, ale já jsem pokývala hlavou.

„Bojím se,“ řekla jsem zlomeně a on se mi podíval do očí s náhlým pochopením.

„Pohádali jste se?“

„Ano?“

„Chceš si o tom promluvit?“

„Ne,“ odpověděla jsem mu a on se zamračil.

„Odjeď, Bello. Jen na chvíli. Dej se do kupy. Mamka ti pomůže a všechno bude fajn. Neboj se. Jsme s tebou.“

„Jdi pryč. Pozítří odjedu. Ale nic víc neslibuji,“ zašeptala jsem zničeně a on odešel.

Nehýbala jsem se. Spalovala mě bolest. Ubližovala jsem svému otci, trápila ho. A nakonec jsem mu zlomila svým útěkem od něho srdce. Jak hloupá jsem byla. Ublížila jsem někomu, koho jsem milovala.

Ubližovala jsem všem lidem. A nejvíc těm, na kterých mi záleželo. Zhnuseně jsem zatřásla hlavou. Opravdu jsem byla taková? Odpověď však byla jasná a nelíbila se mi. Ano, byla jsem zlý člověk.

„Díky tati,“ slzela jsem nad smaragdem, který mi daroval, a on se usmál.

„Nemáš mi za co děkovat. To spíš já. Jsem tak moc rád, že jsi tady se mnou byla,“ říkal sklesle a já jsem se zasmála.

„Ale tati! Vždyť já se za měsíc přece vrátím. Za chvíli zase budeme spolu,“ řekla jsem, ale Charlie nic neříkal.

„Tati?“ začala jsem panikařit, ale on nevydal ani hlásku. Konečně mi to došlo. Do tváře se mi nahrnula krev a já jsem se roztřásla.

„Ty nechceš, abych se vrátila,“ řekla jsem s náhlým poznáním v hlase a on se na mě tvrdě koukl.

„Nechci, bude to tak lepší,“ řekl.

V tu chvíli jsme se dostali na letištní parkoviště a já jsem vyskočila z auta. Tak takhle to na mě ušili. Z kufru auta jsem si vzala svůj vlastní malý kufřík, třískla jsem dveřmi a uháněla k letišti.

„Bello!“ křičel Charlie, ale neotočila jsem se. Zradil mě. Hrozně mě zradil! Celé jsem to chápala. On nevěří, že se Edward vrátí. Ani máma. Vlastně ani já tomu nevěřím. Ale jedno bylo jasné - chtějí mě dostat z Forks.

Usekla jsem proud myšlenek a vztekle jsem zavrčela. Chudák můj otec, co jsem mu to provedla? Vždyť můj útěk od něj byl stejně úplně zbytečný. A samozřejmě byl hloupý a nepromyšlený.

Stejná jsem byla v té době já. Hloupá a nepřemýšlela jsem. Konala jsem impulzivně. Teď ale bylo marné plakat nad rozlitým mlékem. Už to nenapravím. Chytila jsem se smaragdu na mém krku. Chtělo se mi plakat. Byla jsem zrůda. Hnusila jsem se sama sobě.

Vzpomínky na otce jsem znovu zamkla. Nedalo se to vydržet. Ta bolest. Ale zasloužila jsem si to. Věděla jsem to. Moje další kroky z letiště vedli do Denali. Další z mých hloupých, nepromyšlených plánů. Absolutně netuším, proč jsem tam tehdy šla. Buď jsem opravdu byla šílená. Anebo je tu ještě jedna možnost. Možná mě tam vedlo srdce. Znělo to hloupě, ale přišlo mi to tak. Možná mě tam něco podvědomě táhlo.

Tiše jsem zaklepala. Věděla jsem, že to budou slyšet. Stála jsem tam, s novou nadějí, že všechno bude jako dřív. Prsty jsem měla úplně zkřehlé od zimy a třásla jsem se. No tak, otevřete ty dveře!

Zaklepala jsem znovu, trošku hlasitěji… Počkala jsem… Ale nic. Zoufale jsem stiskla kliku, ale nedokázala jsem s ní pohnout. Zaklepala jsem ještě jednou, až se sklo zatřáslo. Lomcovala jsem klikou a zoufale jsem křičela. Najednou na mě přišla slabota.

„Edwarde, Edwarde!“ Slyšela jsem, jak můj hlas křičí, a ani jsem si neuvědomila, co za jméno jsem to vlastně řekla. Rozbolela mě hlava. Šla jsem sem jen kvůli němu. Doufala jsem, že bude tady. Že tu o něm budou mít nějaké zprávy.

Prosím! Najednou se mi podlomily kolena a já jsem se svezla zpátky na zem. Konec… Tohle je konec. Takže celá cesta, celý útěk z Forks, byl k ničemu. Není tady ani on, ani nikdo jiný, kdo by mi mohl pomoct. Zoufale jsem vzlykla a začala jsem si o sebe třít ruce, třesoucí se zimou.

Oblečení jsem měla úplně mokré, ale nedokázala jsem se zvednout a jít se někam ubytovat. Už jsem nemohla. Má poslední naděje se rozplynula… Konec. Tohle je konec. Když jsem zavírala oči, poslední, co jsem viděla, byla jeho tvář.

„Odpust,“ zašeptala jsem a ponořila se do tmy.

„Slečno?“ šeptal někdo a třásl mnou.

„Slečno!“ Teď už křičel a já jsem se zamračila. Ať mě nechá tak, ať je to, kdo je to.  Ať mi dá pokoj, a nechá mě umřít. Stejně umřu, tak nebo tak. Jestli zimou, nebo žalem, to je jedno… Všechno je už jedno. Život nemá smysl. Já jsem si ho pokašlala. Tím, jaká jsem. Mou chybou. Všechno je má chyba!

„Jdmi hmryč,“ zašeptala jsem slabě třesoucím se hlasem a ačkoliv moje slova nedávala smysl, už jsem neslyšela volání. Necítila jsem dotyky, které se mě ještě před chvílí snažily probrat.

Kdyby mě Edward neopustil, nikdy bych je nepoznala. V mých myšlenkách jasně zářily, protože jsem si je za tu krátkou dobu neuvěřitelně oblíbila.

Hlavně jeho. Možná proto mě tam něco dotáhlo. Potřebovala jsem je. Oni mě uzdravili. Oni mi dali naději. Tohle byla další rána, nová rána, která mě sžírala zevnitř. Chyběli mi. A taky jsem se bála, co jsem jim to vlastně způsobila. Ale na to, jak jsme se seznámili, nikdy nezapomenu.

I když jsem byla psychická troska, čas strávený u nich byl dokonalý. Vlastně téměř dokonalý. Jedna věc mi bude scházet navždy. Vzpomínky na červenovlasou Amy vyplavaly na povrch.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě milým hlasem, když jsem se konečně vzbudila.

„Bella,“ odpověděla jsem jí šeptem.

„Bello, našli jsme tě s mým synovcem před dveřmi našich sousedů. Dovolila jsem si tě vzít sem, umřela bys, kdybych tě tam nechala. Koho si tam hledala?“

„Tanyu a její rodinu,“ řekla jsem tiše, možná jsem trochu lhala. Ta žena byla ke mně hodná, možná mi pomůže. Možná se o mě na chvíli postará, i když jsem pravděpodobně psychicky labilní.

„Oni tady už ale nebydlí. Šli po nich Volturiovi a ...“

„Ty znáš Volturiovy?!“ vykřikla jsem. Myslela jsem si, že je člověk!

„Bohužel ano,“ usmála se smutně. Vybídla jsem ji, aby pokračovala. Začínalo to být zajímavé. Žena se posadila na postel a usmála se.

„Říkala jsem ti, že mám synovce. Víš, co dělal Eleazar, že? Víš, že odešel od Volturiových. Ale za to, že od nich odešel a žil se svou rodinou platil. Každých deset let musel vyhledat talentovaného člověka a přivést ho Volturiovým. Říkával mi, že můj Miles je ten nejtalentovanější člověk, kterého kdy viděl. No oblíbil si mě a snažil se existenci Milese před Arem utajit. Nepodařilo se mu to. Za trest je teď celá Eleazarova rodina ve Volteře. A Miles tady čeká, až si pro něj přijdou. Dali mu čas do osmnácti let, potom se k nim musí přidat, jinak nás zabijou. Už má jen rok a půl,“ vzdychla si. Soucitně jsem se na ni podívala. Volturiovi. Noční můra všech upírů. A jak vidím, tak i lidí.

Bylo mi Milese líto, i když jsem ho neznala. Buď umře, nebo se k nim přidá. Jiné možnosti nebyly.

„To mi je líto,“ řekla jsem jí a povzdechla jsem si.

„I mně, ale nic se s tím nedá dělat. Co se stalo tobě?“ zeptala se mě a smutně se pousmála. Tahle otázka ve mně vyvolala vlnu smutku. Byla jsem tak náladová!

„Nechci o tom mluvit, promiň. Tanyu jsem hledala, protože jsem si myslela, že u ní budou mí přátelé, ale jak vidím, nejsou tu. Možná bych měla jít,“ povzdechla jsem si. Určitě bych měla jít. Ale kam? K tátovi?

Ten mě asi všude hledá, mrzelo mě, co jsem mu způsobila, ale nelitovala jsem toho, že jsem utekla, i když se můj útěk vlastně nijak nevyplatil. K mamce jsem nechtěla. Nedokázala bych tam žít. Byla jsem si tím jistá.

„Dobře, Bello, jestli chceš, jdi se vyspat. O tom, že tu zůstaneš, nebudeme diskutovat, pokud mi nedokážeš, že máš kam jít. Večeři ti pošlu po Milesovi, tak za dvě hodiny. A jinak, já se jmenuju Amy,“ představila se konečně.

Chyběla mi. Ta nejhodnější žena, jakou jsem kdy potkala. Zatnula jsem zuby. Netušila jsem, kde je teď. Doufala jsem, že je v pořádku. Snad jsou oba v pořádku.

Tiše jsem si vzdychla. Na povrch se prodrala myšlenka na Milese, a byla tak silná, že jsem ji nedokázala potlačit. Slunce už pomalu zapadalo. Když jsem ho já spatřila poprvé, také byl večer. Ale přišlo mi to jako v jiné době, v jiném čase.

Všechno bylo jiné. Od té doby, co jsem ho viděla naposledy, uběhly skoro dva roky. Určitě už byl ve Volteře.

Vstala jsem ze země a pomalounku kráčela ven z lesa. Dva dlouhé, předlouhé roky. Co tam s ním asi dělali? Je v pořádku? Otázku, která mě zajímala nejvíc, jsem si nepoložila. Věděla jsem, že by mě zlomila.

A tak jsem se radši ponořila do dalších vzpomínek. Kdy jsem ho viděla poprvé?

„Můžu vejít, nebo mam jít pryč?“ zeptal se pobaveně Miles za dveřmi a uchechtl se. I já jsem se musela pousmát, i když mě bolela hlava a neustále se mi chtělo plakat. Tak přecitlivělá! Tak náladová. Tak blbá, no dobře, řeknu si to narovinu.

„Jasně, pojď dál,“ řekla jsem.

Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem Milese. Když mi o něm Amy povídala, neuměla jsem si ho představit.

A teď, když přede mnou stál, byla jsem uchvácena. Nehodnotím lidi podle vzhledu, to ne, ale byl krásný. Měl světle zelené oči, světlou pleť a hnědé, kudrnaté vlasy.

Rovný nos, krásná ústa. Nádherné ruce, skvělé tělo. On na mě koukal, stejně jako já na něj, a když jsem si představila, co si o mně musí myslet, a co vlastně vidí, začala jsem se chichotat. Supr, Bello, teď svou očividnou debilitu ještě potvrzuješ svým chováním!

„Čemu se směješ?“ zeptal se s úsměvem. Dokonce i úsměv měl krásný. A ten hlas!

„Tomu, jak jsem pitomá,“ šeptla jsem.

„S tím můžu jen a jen souhlasit,“ řekl úplně vážně a já jsem ztuhla. No fajn, myslí si, že jsem idiot. Asi jsem musela vypadat dost divně, protože se začal smát. I smích měl krásný, no bože! Celý byl hezký a konec! Uklidni se, Bello.

„Žertuju,“ usmál se. A já se taky pousmála. Bylo to vtipné. A vůbec nejvtipnější bylo, že já, Bella Swanová, známá masochistka a duševně narušená osoba, se směju.

„Já jsem Miles,“ představil se.

„Bella,“ představila jsem se já a sklouzla jsem pohledem na jeho ruce. Měl na nich položený vrchovatý tác plný… jídla! Naprázdno jsem polkla.

„Máš hlad, Bello?“ ušklíbl se a já přikývla. Možná mi i tekla slina po bradě. Bože, kde se ve mně bere něco jako dobrá nálada? Byla jsem v šoku. Zas.

„Kdybych šel tenkrát pryč, už by si ten tác neviděla, uvažovala si o tom?“ řekl drze a zase se ušklíbl. Ksakru, co je to za chlapa? Vyplázla jsem na něj jazyk.

Teď jsem se musela smát i já. Byli jsme strašná dvojka. Miles mě držel nad vodou. Taky zářil jako slunce. Slunce, plné pozitivní energie, nepopsatelné slunce. Miles patřil do kategorie zázrak. A to byla velmi uzavřená skupina. Byli v ní jen dva lidé. Muž a dívka. Nikdo víc. A oba patřili mezi největší zázraky v mém životě. Hlasitě jsem polkla. Zázraky.

Dodnes nevím, jak to dělal, ale s ním se nedalo myslet na ošklivé věci. Dalo se jen smát, smát a smát.

A i když mi do smíchu nebylo, vždy u mě stál. Snažil se mi pomoct. Jen díky němu jsem zase začala věřit a doufat v lepší časy. Jen díky němu jsem se už nikdy nepokusila sáhnout si na život.

„Bello?“ ozval se jeden přátelský, krásný hlas a já jsem se zamračila. Neumřela jsem snad?

„Bello, otevři oči,“ říkal, ale já jsem nechtěla poslechnout. Chtěla jsem odejít ze světa, který pro mě neměl smysl.

„Nechci žít,“ zašeptala jsem. Chytil mě za ruku.

„Proč nechceš žít? Je to dar. Nemůžeš tak mluvit. Nemůžeš dělat takové věci.“

„Protože pro mě život nemá smysl,“ řekla jsem, pořád se zavřenýma očima.

„Vždy je pro co žít. Stačí trochu věřit a mít trochu naděje,“ šeptl. Uměla jsem si představit jeho tvář. Smutnou. Chudák Miles.

„Já nevěřím, a nemám už žádnou naději,“ řekla jsem mu vzdorovitě, i když to, co mi říkal, byla určitě pravda. Ale já jsem tomu nechtěla uvěřit. Chtěla jsem se trápit. To byla moje chyba. Možná, kdybych se snažila na něj zapomenout a žít dál, všechno by bylo jinak. Ale já jsem nechtěla a tvrdohlavě jsem se držela svého smutku.

Chtěla jsem, aby mi chyběl. A asi jsem chtěla i to, abych já nechyběla jemu. Chovala jsem se podle toho. Ale pro mě to byla realita. Ztratila jsem ho. Tiše jsem si vzdychla.

„Máš, tady,“ řekl a jemně ukázal prstem.

Zhluboka jsem dýchala a třásla jsem se.

„Dost, Bello, uzavři mysl,“ šeptala jsem si sama pro sebe. Akorát jsem stála u mého malého domku uprostřed lesa a odemykala jsem dveře.

Zašla jsem se vzpomínkami moc daleko. Musela jsem si okamžitě uzavřít mysl. Zdálo se mi, že padám. Modlila jsem se, abych nespadla do mých nejhorších vzpomínek. Nikdy bych se z toho už nevyhrabala.

Chytila jsem se za hlavu a svalila se na postel. Má mysl se mnou bojovala, ale nakonec jsem boj vyhrála. Naštěstí.

Už nikdy nesmím víc zajít tak daleko. Zničilo by mě to. A přece jenom - ještě jedna zvláštní vzpomínka vyplavala na povrch. Nebo spíš jen útržek.

Poslední, co jsem viděla, než jsem zavřela své oči, byly krvelačné červené oči Ara Volturiho.

Trvalo to sice trochu déle než obvykle, ale měla jsem s touhle kapitolou hodně práce. Tohle je na čas poslední kapitola z pohledu Belly, příště se podíváme za Sophií. Trochu jsem to urychlila, původně ty útržky vzpomínek byly celé kapitoly. Takhle se vám to asi bude líbit víc. Tak prosím vyjádřete svoji spokojenost či nespokojenost komentářem. Zanechte mi tu nějaký, abych věděla co a jak. Puccinka10

4.kapitola

Shrnutí

6.kapitola

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový slib - pátá kapitola: