Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový slib - desátá kapitola


Sametový slib - desátá kapitolaTiskla jsem se ke studené, kamenné zdi a s hrůzou v očích se na ni dívala. A stejně tak ona na mě. Probodávala mě svým rudým pohledem a natahovala ruce k mému hrdlu. „Proč mi to děláš?“ vyjekla jsem, než se mě dotkla. Tyhle rudé oči mě pronásledovaly už dlouho. Staly se mou noční můrou. Sladce se usmála a mně přeběhl mráz po zádech. „Kvůli Edwardovi,“ zašeptala vášnivě a já vydechla. Bože! Nevěřícně jsem na ni zírala. Se svými hnědými vlasy a s tou tváří mi někoho připomínala. Trvalo mi jen krátkou chvíli, než mi vše došlo. „Bella!“

Kapitola je věnovaná NancyWhite. Moc děkuju! :-*

Bella

Říká se, že upíři nemůžou spát. Nač by taky spali? V tomhle těle jsem nikdy nepocítila únavu, nikdy jsem nezatoužila po spánku a ani jsem ho nebyla schopna.

Myslela jsem si, že sny neodlučitelně patří ke spánku. Myslela jsem si, že upír nemůže snít. A přesto… Pokud to, co jsem teď viděla, nebyl sen, co to bylo? Děsilo mě to a nutilo křičet.

***

„Isabello?“ zašeptal někdo moje jméno a já jsem se celá roztřásla. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi a ruce se mi roztřásly. Nejistě jsem se otočila za hlasem a udiveně jsem vydechla. Málem jsem omdlela a nohy se mi podlomily. Stál tam, něžně se usmívajíc, s náručí otevřenou.

„Edwarde!“ vykřikla jsem a vrhla se k němu. Dělilo mě od něj už jenom pár krůčků. Ještě kousek, ještě kousek. Kdybych teď natáhla ruku, mohla bych se ho dotknout. A to bylo to, po čem jsem toužila. Chtěla jsem se ho znovu dotýkat, znovu ho laskat… Usmíval se. To znamená, že už se na mě nezlobí?

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně a on se zašklebil.

„Lepší to už ani být nemůže, když jsi zpátky,“ řekl divným hlasem a mně se roztřásly i ruce. Nezlobí se na mě! Pořád mě miluje! Všechno bude jako dřív. Zavýskla jsem radostí a vrhla se mu do náruče.

„Au!“ vykřikla jsem, a když jsem otevřela oči, neobjímala jsem Edwarda, ale dívala jsem se na skleněnou stěnu, která nás dělila, a do které jsem právě narazila. Chytila jsem se za bouli na čele a zvedla k němu oči plné otázek.

„Co to má být?“ zašeptala jsem a on pokrčil rameny a nepřestával se usmívat.

„Nevím. Ale jsem rád, že jsme zase pohromadě. Chyběla jsi mi. Kdyby nebylo mojí lásky, tak nevím…“ Ta něha. To, s jakou láskou v hlase vyslovil ta slova… Tímhle tónem vždy mluvil jen se mnou. Rozbolela mě hlava.

„Jaké lásky?“ otázala jsem se a už se při tom neusmívala. Už jsem se netřásla radostí, ale strachem. Najednou mi byla zima. Srdce mi bušilo stejně jako předtím, ale…

„Bello, dovol, abych ti představil…“ Trošku se pootočil a já jsem spatřila dívku, které jsem si doteď nevšimla, ačkoliv si jí nešlo nevšimnout. Dívala se na mě očima připomínající svým tvrdým leskem smaragdy. Seděla na zemi a hlavu měla zamyšleně nakloněnou na jednu stranu. Byla krásná. Krásná, s medově zlatými, bohatými vlasy, dlouhými po pás, které se na koncích kadeřily. Krásná, se světlou kůží. Drobná, štíhlá, s pěknými křivkami. A v tom bledém obličeji zářily ty magické zelené oči. Když se usmála, ucouvla jsem. Byla jsem vyděšená.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se Edwarda třesoucím se hlasem, ale namísto toho se dívka postavila a vystrčila bradu. Jemné bílé šaty zdůrazňovaly její bledost, a když pomalu došla až ke sklu, znovu se na mě usmála. Nebyla jsem schopná žádného pohybu, i když se mi chtělo utéct. Nohy mě však neposlouchaly. Objala Edwarda a ten ji měkce políbil na rty.

„Jsem rád, že jsi zpátky, Bello,“ řekl mi Edward mile a znovu ji políbil. V mém nitru všechno křičelo. Bušila jsem do skla celou svou silou a křičela jsem, aby přestali. Nevšímali si mě.

„Chyběla jsi mi. Teď je má rodina kompletní,“ usmál se, a pak ji pohladil po tváři, na kterou bych se vrhla, jen co bych rozbila tu stěnu. Nemohla jsem dál. Nedalo se… Zuřila jsem, přitom jsem plakala. Couvla jsem o krok, o dva. Stáli tam a už si mě nevšímali. Líbali se. Znovu jsem couvla. Tohle nemůže být skutečné! Ještě krůček. S děsem v očích jsem se dívala na Edwarda s ní. Co se to děje?!

„Miluji tě,“ řekl jí, hladíc ji po bohatých vlasech, s tím nejkrásnějším úsměvem na tváři, který doteď patřil jen mně. S bolestí, hromadící se v mé hrudi, jsem znovu couvla. A pak jsem spadla.

***

Opravdu jsem spadla. Ačkoliv mi náraz na jinak tvrdou zem vůbec neublížil, byla jsem tím pádem nemálo překvapená a s vykulenýma očima jsem se dívala na postel nade mnou.

Ten pád dokazoval, že můj sen byl skutečný.

Stejně jako jsem se třásla v tom snu, třásla jsem se i teď. Rukama jsem si objala kolena a vzlykala. Myšlenky na mou minulost byly zamknuté v mém nitru, ale nic mi nebránilo obávat se budoucnosti, bát se přítomnosti.

Ten sen mě vyděsil a rozplakal. Bála jsem se, že je to skutečnost. Bála jsem se, že se to stane. Vlastně jsem celá byla naplněná obavami a jen jsem tiše vzlykala Edwardovo jméno.

On je tedy šťastný? To se mi ten sen snažil říct? Že na mě zapomněl? Dál jsem plakala bez slz a snažila se přijít na význam toho snu. V mé hlavě se najednou objevily ty čarovné, smaragdové oči.

Ta dívka! Roztrhala bych ji na kusy, kdyby existovala!

Existuje? Edward byl přece můj! Znovu jsem zavzlykala. Nedokázala jsem zvuky mého smutku ovládnout.

Ne. On nebyl můj. Už tak dlouho mi nepatřil. A teď… Teď měl přece právo být šťastný.

„Dost,“ sykla jsem sama pro sebe. Věděla jsem, že musím na ten sen zapomenout, že na něj musím přestat myslet. Naplnil mne obavami, donutil bát se. Rozzuřil mě. Nesmím se podvolit. Nesmím na něj myslet. Nesmím.

Rychle jsem vyběhla z domečku a myslela na jedinou věc, která mě v takovéhle chvíli dokázala uklidnit.

Když jsem se zastavila na kraji města a ucítila tu vábivou vůni, pousmála jsem se. Žádný sen už jsem v hlavě neměla. Svou tajemnou, krásně lákavou vůní mě k sobě volala krev.

 

Sophie

Tiskla jsem se ke studené kamenné zdi a s hrůzou v očích se na ni dívala. A stejně tak ona na mě. Probodávala mě svým rudým pohledem a natahovala ruce k mému hrdlu.

„Proč mi to děláš?“ vyjekla jsem, než se mě dotkla. Tyhle rudé oči mě pronásledovaly už dlouho. Staly se mou noční můrou. Sladce se usmála a mně přeběhl mráz po zádech.

„Kvůli Edwardovi,“ zašeptala vášnivě a já vydechla. Bože!

Nevěřícně jsem na ni zírala. Se svými hnědými vlasy a s tou tváří mi někoho připomínala. Trvalo mi jen krátkou chvíli, než mi vše došlo.

„Bella!“

***

„Au,“ zařvala jsem, když jsem se opět ocitla na zemi vedle postele a zíral do stropu. Záda mě z toho pádu bolela a do očí se mi nahrnuly slzy. Otázkou bylo, jestli jsou to slzy bolesti, nebo slzy zděšení.

Opravdu se mi zdálo o Edwardově bývalé přítelkyni? Proč se mi o ní zdálo? Vždyť ona mě neznala a já ji také ne. Tak proč mě chtěla zabít? Tiše jsem vydechla.

Proč se mi tohle zdá? Mám takové sny, protože se bojím, že by mi vzala Edwarda? A kdyby mě někde potkala, chtěla by mě zabít? Žije vůbec? Edward odmítl jakýkoliv rozhovor o ní a já jsem to nechala tak. Právě kvůli tomu se mi teď v hlavě vynořovalo tolik otázek, tolik otazníků. Znala jsem jen její jméno a spatřila jsem kratičkou vzpomínku.

To bylo vše, co jsem o ní věděla, ale i to málo stačilo k tomu, abych se teď klepala strachy. Ať už Edward chce nebo ne, něco mi bude muset vysvětlit. V tom snu… V tom snu bylo něco víc. Cítila jsem to. Děsil mě a naháněl mi hrůzu. Chvíli jsem opravdu věřila, že mi jde po krku. Chvíli jsem se doopravdy bála o svůj život. Celá jsem se roztřásla.

Potřebovala jsem, aby mě někdo objal. A vtom mi to došlo.

Od té doby, co jsem otevřela oči, tady bylo něco špatně.

„Edwarde?“ otázala jsem se a zírala na prázdnou postel, která prázdná být neměla. Proč mě nezvedl ze země, když jsem spadla? Proč mě nedržel ve své náruči a netišil, když jsem se třásla? Proč mě neutěšoval a neříkal mi, že to byl jen sen? Všude samé otazníky.

Odpověď byla však neskutečně lehká a mně přejel mráz po zádech.

Nebyl tady.

Zatočila se mi hlava a podlomily nohy. To první, co mě napadlo, bylo, že mi ho ukradla Bella. Potlačila jsem zavrčení. Tahle možnost byla sice absurdní, ale i přesto mě už jen ta představa naštvala.

A mohl za to ten sen! Doteď jsem si s nějakou Bellou hlavu nelámala, ale teď… Proto se mi to zdálo? Varoval mě můj sen před ní? Zakroutila jsem hlavou a hledala jsem jiné vysvětlení. Ne, určitě v tom nemá prsty Bella. Přeháním to. Byl to jen sen.

V téhle chvíli jsem si přála, aby se mi i tahle situace také jen zdála… Aby tohle nebyla skutečnost, ale jen sen, noční můra, ze které se nakonec probudím. Další možnost mě totiž srazila na kolena. Odešel sám?!

Ne. Nemohl odejít, to nejde. Neexistuje! Proč by odcházel? Musí tady být! Rozhlídla jsem se po bytě a hledala jsem jakoukoliv známku jeho přítomnosti. Mé zoufalství rostlo. Nic! Žádná jeho z jeho věcí tady nebyla.

Všechno bylo pryč a já se začínala cítit prázdná. Kde je? Můj zoufalý pohled se zastavil na bílém papíře na okně, kterého jsem si předtím nevšimla. Čím blíž jsem se jako náměsíčná blížila k odpovědím na mé otázky, tím hůř mi bylo.

Sebrala jsem ten bílý papír a dychtivě hltala řádky. Smutek ve mně rostl. Bolest byla čím dál větší. Ale co bylo zvláštní, se smutkem přicházel i hněv. Hněv mířený na Edwarda. Kdyby aspoň vysvětlil, proč odešel.

Ne.

Jediné co jsem se dozvěděla, bylo to, že už se nevrátí.

Můj hněv vyšel na povrch. A to mi to nemohl říct do očí? Ať už měl k odchodu jakýkoliv důvod, to jsem pro něj tak pramálo znamenala, když se se mnou ani nerozloučil a zanechal tady kousek papíru, který ho měl omluvit?!

I kdyby odešel kvůli Belle, pochopila bych to, kdyby mi to vysvětlil. Pustila bych ho pryč, kdyby to chtěl, z jakéhokoliv důvodu, ačkoliv by mi z toho bylo těžko. Jenže já jsem důvod jeho odchodu neznala! A on se ani neobtěžoval napsat mi ho. Na konci dopisu mě žádal, abych mu tohle odpustila. Tak na to ať zapomene.

Cítila jsem se rozervaná na kusy. Jedna moje půlka plakala. Chyběla jí Edwardova studená náruč. Chyběly jí jeho dotyky.

Nedokázala jsem si představit život bez něj, příliš rychle jsem si na něj zvykla. Nechápala jsem, co se to stalo. Včera mi přece téměř řekl, že mě miluje! A dnes? Dnes byl pryč, ačkoliv jsem netušila proč.

A to mi lámalo srdce. Cítila jsem se zvláštně slabá, zvláštně prázdná. Nic jsem nechápala. Znovu a znovu jsem si přehrávala všechny ty chvíle a snažila jsem se najít chybu. Byl v tom snad ten včerejšek?

Cítil se vinný kvůli tomu, že mě začíná milovat? Měl výčitky svědomí kvůli Belle? Nebavilo mě hádat. Kdyby mi napsal důvod, snad bych se s tím dokázala smířit, ale takhle?

Moje druhá půlka byla plná hněvu.

To, co udělal, nemělo přece odůvodnění! A pokud mělo, nevěděla jsem jaké. V jedné chvíli mi řekne, že mě miluje, a ráno odejde bez rozloučení? To myslí vážně? Tiše jsem zavrčela a začala jsem házet svoje věci do kufru.

Jeho úžasný, nic neříkající, dopis jsem hodila do odpadků. Jak mu tohle můžu odpustit? Byla jsem mu tolik vděčná za to všechno, co pro mě udělal, ale… Tohle mě dostalo. Byla jsem neskutečně rozhněvaná a uvnitř mě všechno plakalo.

Byla jsem tak slabá. Musím s tím přestat. Žila jsem bez Edwarda doteď a zvládala jsem to. Zvládnu to i teď. Smutně jsem se nad tím pousmála. Jaký život jsem měla před Edwardem? Byl to život bez radosti a hlavně bez lásky.

Edward mi dal všechno. Byly to jen dva týdny, ale přesto… Když jsem ho poznala, všechno se změnilo. Bylo to, jako kdyby někdo v tmavém pokoji rozsvítil.

Jenže Edward nenechal rozsvíceno. Z nějakého nepochopitelného důvodu, pokud nějaký měl, o čemž jsem začínala pochybovat, zhasl! Dal mi všechno, a pak mi to vzal.

Dal mi lásku, dal mi štěstí, ukázal mi, jak dobrý může život být, a pak… Ani se neobtěžoval mi říct, proč mi to bere.

Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem si mohla myslet, že by mě mohl milovat? Vždyť kdyby mě miloval, tak by tohle neudělal.

Sebrala jsem kufr a vyšla z bytu. Ani jsem se neohlédla. Vždyť já byla díky němu šťastná. Já jsem ho milovala!

A on… Cítila jsem se prázdná a zraňovala mě bolest v hrudi. Nebyla jsem si jistá, jestli bez něj dokážu žít.

Nasedla jsem do auta a věnovala pohled Chicagské obloze. Nebyl na ní ani kousek modré barvy. Byla bouřkově šedá. V mém nitru taky zuřila bouřka. Nastartovala jsem. Co můžu dělat? Jít ho hledat? To tedy určitě ne. Opustil mě. A já dokážu jak jemu, tak i sobě, že se dá žít i bez něj! Dokážu bez něj být šťastná. Musím to zvládnout!

Celou cestu z Chicaga jsem přesvědčovala sama sebe, že ho k životu nepotřebuju.

Byla to strašná lež. Dokázala jsem bez něj žít, ale nejspíš to bude život prázdný.

Nedokázala jsem se soustředit na cestu přede mnou. Dokonce jsem ani nevěděla, kam teď pojedu.

Můj život na chvíli ztratil smysl a já se ponořila do svých myšlenek. Všude byl Edward a na něj jsem myslet nechtěla. Ze zamyšlení mě vytrhl až zvonící telefon a já mu byla vděčná. Přesto jsem vykulila oči, když jsem spatřila jméno volajícího. Tohle jsem nečekala. Bylo mi jasné, že tenhle telefonát mě rozhodně od myšlenek na Edwarda odvede a vítala jsem to.

„Ano?“ ohlásila jsem se a docela jsem se těšila na ten druhý hlas, který mi odpoví.

„Sophie, ty se neumíš představit do telefonu?“

„A ty ses snad představil?“ Chvíli bylo ticho, a pak jsem se rozesmála. I ten smích mě bolel. To Edward mě naučil smát se. To s ním jsem se začala smát. Zakroutila jsem hlavou. Buď zticha, Sophie. Nebuď takový negativista.

„Zajímalo by mě, jak znáš moje jméno, když jsem se nepředstavila.“ Náš rozhovor se mu musel líbit. Takhle jsem s ním nemluvila už hodně dlouho. Tak přátelsky. Byla to celá věčnost, co jsme si jeden druhého dobírali. Líbilo se mi to. A jemu to dělalo radost taky.

„Podle tvého hlasu a přestaň odmlouvat, holko hubatá! Nechápu, co jsem udělal špatně, když jsem tě vychovával.“ U téhle věty mi zas tak veselo nebylo. Ani já jsem netušila, co je se mnou špatně. Svěsila jsem hlavu.

„Dokonalejší už ani být nemůžeš,“ řekl tiše a s hrdostí v hlase. Řekl to tak… Musela jsem se usmát. Nedokázala jsem se mračit, když už jsem věděla, jaké je to - smát se. Nemohla jsem se neusmívat, když jsem k tomu měla důvod.

Edward odešel. Ano, stalo se. Tečka. A život jde dál.

„Voláš mi kvůli něčemu konkrétnímu, nebo tě unavuje věčnost a chceš si ji zkrátit rozhovorem se mnou?“

„Když mluvím s tebou, zestárnu vždy o dvacet let.“

„Jen aby to dnes nebylo o padesát! Co tě zajímá?“ zeptala jsem se mile. Byl to takový otco-dcerovský rozhovor a musela jsem přiznat, že se mi to opravdu moc líbí. Nikdy jsem ho za otce nepokládala, ale… Po té vzpomínce jsem o něm začala uvažovat trochu jinak.

„Jak se ti daří? Jak si užíváš pobyt mimo Volterru? Určitě se ti to strašně líbí!“ Opravdu to říká zklamaně?

„Líbí se mi to. A daří se mi fantasticky, až na pár drobností.“

„Mám to brát tak, že už jsi našla Cullenovy?“ Och, osudná otázka. Ještě, že jsem měla odpověď připravenou.

„Zrovna jedu z Chicaga do Forks.“ Najednou jsem znala cíl své cesty, jak zvláštní. Před půl hodinou jsem ještě netušila, kam jdu, tak moc jsem byla rozervaná na kusy, a teď se díky Arovi črtal cíl mé cesty přede mnou.

„A jaké drobnosti se ti přihodily?“ zeptal se se skutečnou zvědavostí v hlase. Téhle otázky jsem se taky obávala, i když mě těšil jeho zájem. Netušila jsem, jestli mu mám říct o tom Rumunovi, nebo ne. O Edwardovi jsem neměla v úmyslu mu říct, v tom jsem měla jasno. O Edwardovi se nedozví nikdo.

Ale ten Rumun… Možná tu milost dnes Aro jen hrál, možná ho nezajímalo, jak se mám, snad mu na mně ani nezáleželo, ale… Chtěla jsem s ním mít znovu ten dobrý vztah, jako když jsem byla malá. Ztratila jsem jednoho člověka, i když netuším proč a…

Neztratím i dalšího, kterého sice nějak zvláště nemiluji, ale možná bych ho ráda mít mohla. Povím mu o tom.

„Jak se mají tví přátelé Rumuni?“ zeptala jsem se ho, a tak hodina vyptávání se, vyhrožování a zlosti začala. Když křičel do telefonu, usmívala jsem se. Ani netušil, jakým způsobem mi dal najevo, jak mě má rád.

Anebo se hněval kvůli tomu, že někdo sáhl na jeho majetek? Byla jsem přesvědčená, že tohle je ona otcovská láska. Hřálo mě to u srdce, a když rozhovor konečně končil, byla jsem už skoro v Seattlu. Rozloučili jsme se docela srdečně. Aro musel mít ze mě radost. A to dělalo radost mně. Bylo mi smutno z toho, že tohle jsem se naučila díky Edwardovi. Díky němu jsem přišla na to, že mě dělá šťastnou, když můžu dělat šťastnými lidi kolem sebe. Za tolik mu vděčím…

Už jen kousek, a budu… Doma?

Když jsem si povídala s Arem, měla jsem pocit, že můj skutečný domov by mohla být Volterra. Zdálo se, že jsem opravdu jen na prázdninách. Jenže považovat Volterru za svůj domov bylo pro mě ve skutečnosti nemožné. Nikdy jsem tam nebyla šťastná, nic mě tam nedrželo a hlavně jsem se tam netoužila vrátit.

Budu domovem nazývat dům Cullenových? To jsem zatím nevěděla. Jediný domov, který jsem kdy měla, byl Edwardův byt, a na ten jsem myslet nechtěla. Vzpomínka na byt okamžitě vyvolala vzpomínku na Edwarda a já jsem si slíbila, že na něj nebudu myslet.

A svůj slib jsem porušovat nemínila. Popletl mi hlavu a pak odešel. Nač na někoho takového myslet a lámat si s tím hlavu, když jsem mu nestála ani za pořádné rozloučení? Možná jsem ho milovala, možná ano. Ale i přes to… Ne, nebudu na něj myslet a budu se snažit zapomenout. Budu žít. Usmála jsem se na mraky nad sebou. Už neodrážely moje myšlenky, můj stav. Podařilo se mi schovat Edwarda v tmavém koutě své mysli a hned mi bylo lépe. Dokonce jsem se na Cullenovy těšila.

Jací asi budou? Jak mě přivítají? Doufala jsem, že se jim budu líbit a budou mě mít rádi. Toužila jsem po tom.

Znovu mi zapípal telefon a já čekala nějakou zprávu od Ara. Určitě mi zase píše on. A nemýlila jsem se. Bylo tam telefonní číslo a jméno C. Cullen, což mě překvapilo. Aro chce, abych mu zavolala? Druhá otázka v mé mysli mě přivedla do varu. To to číslo neměl dřív?!

Tak já jsem je hledala v Chicagu, prošla jsem si nevím čím, a on celou dobu věděl, že jsou ve Forks a dokonce na ně měl telefon? To musí být žert. Musí!

I když možná… Možná mi chtěl Aro dopřát trochu volnosti, chtěl, abych něco zažila. Mohlo to tak být? Byl to Arův dárek? Tiše jsem vzdychla. Děkuju pěkně.

Musím se ho na to příště zeptat. Dělá to proto, že mě má rád, nebo má k tomu jiný důvod? To jsem taky nechápala. Teprve když jsem si uvědomila, že jen díky tomu, že mě Aro poslal i do Chicaga jsem potkala Edwarda, přestala jsem se rozčilovat. I když… Bylo by mi asi lépe, kdybych ho nepoznala. Mám být ráda, nebo ne? To je otázka.

Nebudu nad tím radši přemýšlet. Co se stalo, stalo se. Život jde dál. Pořád jsem si to opakovala. Usmála jsem se a vjela do Forks. Obdivovala jsem vysoké stromy, všechnu tu zeleň. Bylo tu krásně. Chvíli jsem bloudila, což mi poskytlo možnost pořádně si to tu prohlídnout, ale pak jsem se rozhodla přece jen zavolat na to číslo. Když jsem se totiž zeptala jedné starší indiánské paní, jestli neví, kde Cullenovi bydlí, odsekla mi jenom, že i já k nim určitě patřím, k tomu něco ve smyslu - no sbohem - a odkráčela pryč.

To mě zaujalo a vyvedlo z míry. Nemají tady dobrou pověst? Vždyť to uvidím sama, nebudu si pokládat zbytečné otázky, dělám to příliš často a potom jsem zmatená - hodně zmatená.

Vytočila jsem to číslo, tiše se chechtajíc, a k mému překvapení jsem okamžitě po prvním zazvonění uslyšela příjemný mužský hlas.

„Prosím, tady Cullen,“ ohlásil se, a já jsem se na chvíli zděsila. Ví vůbec Cullenovi, že mám přijet? Řekl jim o tom Aro? Na chvíli jsem zazmatkovala.

„Ehm, tady Sophie, Sophie Volturiová,“ řekla jsem nesměle a s obavami jsem čekala na reakci. Slyšela jsem smích, a pak se hlas znovu ozval. Se stisknutými rty jsem čekala odpověď. Já toho Ara zabiju!

„Kdo?“ Ano, zabiju Ara! Jeho osud je zpečetěn. Mé obavy se sice naplnily, ale pořád jsem nechápala to chechtání v pozadí. Mátlo mě to. Proč mi to dělají? Jako kdybych už takhle nebyla zmatená víc než dost. Zoufale jsem tedy přemýšlela, co dál.

„Já… Jsem ve městě, ale nevím, jak se k vám dostat. Všechno vám vysvětlím, když na to někdo jiný očividně zapomněl!“ řekla jsem naštvaně a chvíli bylo ticho, pokud nepočítám to neustálé chichotání.

Tyhle prázdniny byly prokletí i požehnání zároveň. Už mi docházela trpělivost. Dnes už toho bylo dost! A to ten den ani zdaleka neskončil. Tiše jsem si povzdechla.

„S kým vlastně mluvím? Je tam Carlisle Cullen?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase, když se minutu nikdo v telefonu neozýval a doufala jsem v kladnou odpověď. Nepřišla.

„Carlisle není doma, přijde až večer, nic nám o tobě neřekl. Tak já pro tebe skočím, počkej tam,“ řekl volající, a než jsem stihla cokoliv říct, zavěsil. Tak to bylo krátké a stručné. Jsem opravdu zvědavá na tvář toho světového telefonistu.

Já jsem si myslela, že ti Cullenovi budou normální. Proč jsem si to myslela? A co to říkal? Že mám počkat? Pustila jsem si tedy rádio, pohodlně se usadila a zavřela jsem oči. Tohle bude asi ještě dost zajímavé. Neubránila jsem se úsměvu. Tak na to se moc těším!

 

 

Bella

 

Výčitky svědomí? Měla bych je mít? Sice jsem si tyhle otázky neustále kladla, ale odpověď na ně jsem nehledala.

Nezajímalo mě mrtvé tělo pode mnou. Jediné, co mě rozesmutnilo, bylo to, že se budu muset znovu stěhovat. V tomhle městě bylo zabito už příliš lidí. Mohla bych být odhalena.

Se zájmem jsem se dívala na mladého, pohledného muže u mých nohou. Nebyl první, ani poslední, co mi neodolal. Nebyl první, ani poslední, kterému jsem neodolala já. Olízla jsem si rty. Vybírala jsem si jen tu nejlepší kořist.

A jeho krev byla tak sladká! Vůbec se nedala porovnat s tou hnusnou zvířecí, kterou jsem se snažila ze začátku živit, a tím jsem se ochuzovala o tohle potěšení. Nic na světě se lidské krvi nevyrovnalo. Až na Edwarda. Zavřela jsem oči, vyhnala jsem tu mučící myšlenku z hlavy a pomalu jsem odcházela. Musím odtud odejít.

Někam daleko. Možná Evropa? Och, ano, to by šlo. V takové Anglii, tam ještě krásnou Isabellu neznají, a je to daleko od Edwarda. To jméno zabolelo, ale jediným nádechem jsem tu bolest vyhnala z hlavy.

I když jsem byla od své oběti už docela daleko, pořád mě v nose šimrala lahodná vůně krve. Nic není lepší než krev, tím jsem si jistá.

 

Právě jste dočetli 10. kapitolu, a já Vás zas a znova žádám o komentář. Jelikož to máme okrouhlé, podívali jsme se i k Belle, i k Sophii. Jak se Vám tahle kapitola líbila? Pokračovat dál? Doufám, že tady najdu Vaše názory, děkuju.

9.kapitola

Shrnutí

11.kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sametový slib - desátá kapitola:

 1
8. Lubka
26.02.2012 [13:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. siniminis
24.02.2012 [17:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

krása, krása :) Dúfam, že tam bude spomenutý EMMET ( PEŤO ) :D:D v ďalšej kapitole ako riadny haluzák ! ;) veľmi peknééé, teším sa ďalej !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.02.2012 [17:22]

NancyWhitePodle mě jsi to pojala velice dobře. Povídku jsi konečně uvedla ve správném světle, aby dávala lepší smysl a trochu jsi tím nastínila, co se bude dít dál. Chválím za připletení Belly, dobře jsi vysvětlila situaci, ale ne tolik, abys prozradila děj. Mně se tahle kapitolka líbila. Emoticon Emoticon Emoticon

24.02.2012 [16:38]

AddyCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.02.2012 [15:34]

anissskaPáni, nádhera, líbilo se mi na začátku, jak jsme se octli na dvou místech! Emoticon Emoticon Emoticon Jsem zvědavá, co je s Edwardem a jak Sophii přijmou Cullenovi.

23.02.2012 [15:22]

EmmettkaBomba! Rozhodně pokračovat! Bella pije lidskou krev? Kráva! :D Doufám, že si Cullenovy moc Sophie neoblíbí!! Rychle prosím další kapitolu!! :) Emoticon Emoticon Emoticon

2. marcela
23.02.2012 [9:00]

No,já zírám a zároveň nemám slov!!!Dokonalé. Emoticon Emoticon Emoticon

23.02.2012 [7:47]

WhiteTieČlánek jsem ti opravila, příště si dávej pozor na tyto chyby:

+ shoda přísudku s podmětem,

+ překlepy,

+ v textu se nepoužívá přeškrtnutý text,

+ čárky,

+ mezery (používá se mezerník pouze jednou, ne víckrát),

+ 10.kapitola -> 10. kapitola.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!