Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 8. kapitola

2.JessicaBrikker-Zasnoubená


Sakra! Já se s ním vyspala! - 8. kapitolaPondělní ráno. Bella dala na Edwardovu radu a šla do školy. Což samozřejmě vůbec neměla dělat, protože celé vyučování bude jedna velká katastrofa...
Příjemné čtení! ;)

V pondělí ráno mě probudilo zvonění budíku. Zasténala jsem a přetočila se na druhý bok. Bohužel – budík si ještě pořád zarputile mlel svou. Nepomohlo, ani když jsem si přes hlavu dala polštář. V duchu jsem zasakrovala a pak se vyhrabala z peřin, abych konečně to otravné zvonění mohla vypnout. Málem jsem zavrněla blahem, když v pokoji nastalo tak vytoužené ticho. Naneštěstí jsem si vzápětí uvědomila, že je pondělí. A hned nato to, co mi včera řekl Edward. Hned mi nálada klesla na stupeň mrazu. Nechápala jsem, jak je možné, že v jednu chvíli se choval jako docela normální člověk-upír, a pak… no, jako naprostý idiot. Měla jsem hroznou chuť zůstat v posteli – a tím mu dokázat, že mi nemá co rozkazovat. Bohužel mi hned docvaklo, že by mi to asi jen tak neprošlo, takže jsem s dalším zasténáním vstala z postele a odporoučela se do koupelny.

Čistila jsem si zuby a přitom na sebe koukala do zrcadla. Dneska jsem nevypadala zas tak špatně… Zarazila jsem se, když mi došla jedna věc. Překvapeně jsem na svůj odraz v zrcadle kulila oči. Já dneska nezvracela… ještě mi nebylo špatně… Hned mě napadlo, že musí být něco špatně. Vzápětí jsem se ale musela nad svou přehnanou bázlivostí v duchu zasmát. Dneska mi není špatně. Není to spíš důvod k oslavě?

O deset minut později jsem už s úsměvem od ucha k uchu scházela ze schodů a mířila za Charliem do kuchyně.

„Dobré ráno…“ pozdravila jsem svého otce, jen co jsem ho spatřila u stolu, čtoucí si ranní noviny.

„Dobré…“ dostalo se mi zamyšlené odpovědi. Usmála jsem se a s tichým broukáním jsem zamířila k lednici. Udělala jsem si svačinu a na snídani namazala rohlík s marmeládou. Pak jsem se s širokým úsměvem posadila na židli naproti Charliemu.

„Máš dobrou náladu…“ konstatoval Charlie, když konečně odtrhl zrak od novin a s úsměvem na mě pohlédl. Okamžitě jsem se na něj zvesela zazubila. Ano, tati, dneska se ještě nedostavila těhotenská ranní nevolnost… a to je důvod k dobré náladě, nemyslíš?

„Jo, mám…“ odpověděla jsem a ukousla si tak velký kus rohlíku, že se mi málem nevešel do pusy.

Dál jsme už mlčeli. Po jídle jsem umyla nádobí, rozloučila se s Charliem a vydala se do školy. Úsměv mi trochu pohasl, když mi došlo, že tam na sto deset procent uvidím Edwarda.

Zaparkovala jsem na školním parkovišti a jen co jsem vylezla z auta, všimla jsem si Lisy, jak se ke mně s širokým úsměvem na tváři a rozzářenýma očima žene. Její náladu bych fakt chtěla mít… povzdechla jsem si v duchu. Ta moje už totiž byla dávno v trapu…

„Ahojky, Bello!“

„Ahoj, Lis…“ odpověděla jsem trošku přešle. Snažila jsem se svou zhoršující se náladu ovládnout, ale překvapivě to nešlo moc snadno.

„Tak co jsi dělala o víkendu?“ zeptala se mě Lis zvesela. Očividně už zapomněla na tu naši sobotní hádku. Byla jsem jí za to vděčná.

„Nic moc… byla jsem doma…“ povzdechla jsem si a doufala, že mi Lisa uvěří. I když neměla důvod proč. Já většinu času trávila doma… No… předtím.

„Aha, to je škoda… my jsme byli v neděli v bazénu a musím ti říct, že to bylo naprosto super… viděla jsem tam docela fajnovou partičku kluků – jeden z nich dokonce ukázal zájem, ale musím ti říct… nehrabali se Edwardovi ani po kotníky…“

V duchu jsem si povzdechla. A už je to tady zase. Odlepila jsem se od kapoty náklaďáčku a pomalu vykročila ke škole. Lisa mě pochopitelně následovala a nepřestávala pět nad Edwardovou krásou. To nám ten den ale krásně začíná, co?

Vkročila jsem do třídy, kde jsme měli mít první hodinu. Hned ve dveřích jsem se střetla s Edwardovým pohledem, který už seděl ve své zadní lavici. Než to ale mohlo začít být divné, odtrhla jsem od něj oči a zamířila k té naší – naštěstí co nejdál od něj.

Jen co jsem dosedla na židli, ozvala se vedle mě Lisa. „Všimla sis, že to Edwardovi dneska hrozně sekne?“

Měla jsem chuť zasténat. Došlo mi totiž, že tamto před školou bylo pouze rozehřívací kolo…

Naštěstí už za chvíli zazvonilo a do třídy vpadla naše profesorka francouzštiny – postarší paní Trayerová. A naneštěstí – rozhodla se, že začne hodinu zkoušením slovíček z minulé hodiny…

A jelikož jsem poslední dobou měla opravdu štěstí, zvedla jsem hlavu v doslova správnou chvíli. Střetla jsem se s pohledem Treyerové, načež jsem v duchu zoufale zasténala.

„Bello?“ pokynula profesorka rukou k tabuli a spokojeně se usmála. V duchu jsem zaklela a provázena Lisiným soucitným pohledem se vydala k profesorce. Samozřejmě mi neušlo, jak si třída sborově oddechla a každý se uvolnil. Neměla jsem jim to za zlé – kdyby profesorka vybrala někoho jiného, udělala bych to samé.

Zastavila jsem se metr od profesorky a zoufale se rozhlédla po třídě.

Trayerová se mě už chtěla zeptat na první slovíčko, když se mi najednou udělalo zle. Hodně zle. Přikryla jsem si pusu rukou a bez jediného slova vyběhla ze třídy. Přitom jsem se v duchu modlila, abych to na ty záchody stihla…

Nakonec jsem to stihla… a tak celá moje snídaně skončila v záchodové míse. Mezi jednotlivým dávením jsem i stihla nadávat. Především sobě. To jsem si jako myslela, že když se mi ráno neudělalo zle, tak že se mi už neudělá nikdy? Taková naivita…

Vylezla jsem z kabinky a vodou si vypláchla ústa. Co bych tak dala za kartáček! zasténala jsem v duchu. Pak jsem si položila ruku na břicho, důmyslně skryté pod volným tričkem. „Ty mi ale dáváš… co mám teďkom podle tebe říct? Že to byla ranní nevolnost?“ povzdechla jsem si a pak se zarazila. Obrátila jsem se čelem ke třem zavřeným kabinkám. Měla bych asi velký průšvih, kdyby se ukázalo, že mou samomluvu někdo slyšel. Proto jsem opatrně nohou šťouchla do všech dveří a s úlevou sledovala, jak se všechny otevřely. Byla jsem tu sama… Vrátila jsem se k zrcadlu a povzdechla si. Nemůžu tu strávit zbytek hodiny – budu se tam muset vrátit… Potlačila jsem další zasténání a vyšla ze záchodů.

Když jsem vešla do třídy, všechny pohledy se pochopitelně obrátily mým směrem. Cítila jsem, jak rudnu. Na okamžik jsem zvedla pohled a střetla se s karamelovým pohledem. Hned jsem odvrátila zrak. Fajn. – Čím dřív to budu mít za sebou, tím líp. – Proto jsem se hned s omluvným výrazem obrátila na profesorku.

„Moc se omluvám… asi jsem chytla nějakou virózu…“ řekla jsem to první, co mě napadlo, a doplnila to (snad) přesvědčivým provinilým pohledem.

Trayerová na mě ještě chvíli nedůvěřivě hleděla, ale nakonec si povzdechla a pokrčila rameny. „Fajn… Když se slečně Swanové při pohledu na mě zvedá žaludek, vyvolám si někoho jiného…“

Třídou se neslo sborové zasténání, ale já si oddechla. Vážně jsem nebyla ve stavu, kdy bych mohla být zkoušená. Za to jsem byla profesorce vděčná – i když neodolala si do mě rýpnout. Pomalu jsem se vydala ke svému místu. Nemohla jsem si nepovšimnout, jak teď všichni ostatní dělali, že se jich to ani v nejmenším netýká. Věřím, že doufali, že když budou dělat, jako by tu nebyli, Trayerová je zázrakem přehlédne.

Samozřejmě se tak nestalo. Profesorka chvíli přejížděla všechny tváře a nakonec se na jedné zastavila. „Tak třeba ty, Lucasi, ty bys to přeci mohl umět…“

Zaslechla jsem jedno polohlasné zaklení a sborové oddechnutí. Víc jsem profesorce ani ostatním nevěnovala pozornost a se špatnou předtuchou se obrátila na Lisu.

Ta na mě hleděla s ustaraným výrazem. „Jsi v pohodě?“

„Jo,“ hlesla jsem a nervózně se ošila. Tušila jsem, že touhle otázkou naše konverzace neskončí.

„A vážně jsi chytla nějakou virózu?“ zeptala se Lis váhavě a pozorně se na mě zadívala.

Snažila jsem se nedat najevo svou rostoucí paniku. „Jo?“

Lisa se nejistě usmála. „Já jenom…“ povzdechla si a ignorovala můj tázavý pohled. Chvíli mezi námi bylo ticho.

Začínala jsem být dopálená. Jestli mi chce něco říct, tak ať to už sakra řekne! Já mám nervy jenom jedny, a abych byla upřímná, už jsou dost pošramocený…!

„Co?!“ vyjela jsem na ni.

„Že mi od té Edwardovi párty přijdeš trochu jiná…“

Srdce se mi rozbušilo. Už je to tady. Co když na to přišla? Začínala jsem zmatkovat. Co teď?! Bohužel… vzápětí jsem si uvědomila, že už nešlo couvnout. Musela jsem se ptát dál.

„Jak jako?“ zašeptala jsem nejistě a střelila po Lise pohledem.

Ta opět sklopila oči do otevřeného sešitu. „No… buďto jsi přibrala nebo…“

Srdce jsem měla až v krku, takže jsem se divila, že jsem byla vůbec schopná slova. Přesto jsem se rázně zeptala: „Liso?! Nebo…?“

Hleděla jsem na svou kamarádku a čekala, co řekne. Lis zvedla hlavu a zpříma mi pohlédla od očí. Posmutněle se usmála. „Nic… Já jenom doufám, že kdybys byla vážně těhotná, tak bys mi o tom řekla…“

Svět jako by se zastavil. Překvapeně jsem zírala na Lisu a nemohla uvěřit, co právě řekla. Ona to na mně poznala… Panebože! V uších mi zběsile bušilo a ruce jsem měla úplně zpocené. Jestli jsem někdy vážně přemýšlela, že bych Lise o tom řekla, tak teď byl asi vhodný okamžik. I když… plná třída lidí včetně Edwarda… Chtěla jsem tolik publika, až mě Lis začne proklínat až do horoucích pekel? Počkat… Edward… já jí to nemůžu říct… kdybych jí to řekla, musela bych jí taky povědět o světě upírů. A tak nějak jsem tušila, že by se to Cullenovým nelíbilo. Asi tu byl nějaký důvod, proč lidé o existenci upírů neměli ani zdání. Možná by to tak mělo zůstat i nadále…

Proto jsem se na svou nejlepší kamarádku překvapeně zadívala a opět zalhala. „Lis, co blázníš? Já a těhotná?“

Lis pokrčila rameny a pak se na mě zazubila. Úsměv jsem jí oplatila a v duchu si oddechla. Vypadalo to, že mi Lis mou lež uvěřila.

Ale na jak dlouho? ozvalo se dutě moje podvědomí. Povzdechla jsem si. Ano, to je ta správná otázka…

Zbytek hodiny jsme obě mlčely. Já byla hluboce zabrána do úvah, jak dlouho ještě může trvat, než budu mít takové břicho, že přes něj nebudu vidět na cestu, a tudíž, jak dlouho ještě může trvat, než se to dozvědí ostatní lidé. Co bych jim měla říct? Co bych měla říct vlastnímu otci? V duchu jsem si povzdechla. Budu si muset promluvit s Edwardem. Třeba s tím svým super upířím mozkem něco vymyslí.

Nad čím přemýšlela Lisa? Nevím a snad to ani vědět nechci… Když zazvonilo, Lis se na mě usmála a oznámila mi, že jde napřed na další hodinu. Nechala jsem ji jít. Především proto, že jsem měla v plánu udělat jednu věc, o které by bylo lepší, kdyby nevěděla… jako o spoustě dalších.

Pomalu jsem si balila věci a sledovala, jak ostatní rychle opouští třídu. Vrhla jsem nejistým pohledem po Edwardovi. Zrovna si dával učebnici do baťohu.

„Edwarde? Doufám, že mě slyšíš… budeme si muset promluvit… o tom… a to brzo…“ zašeptala jsem s pohledem upřeným na jeho záda a čekala na nějakou reakci. Té se mi však nedostalo. Edward si hodil baťoh přes rameno a ladným krokem vyšel z učebny.

Zůstala jsem tam sama. Zoufale jsem si povzdechla a dosedla na lavici. Buďto mě vážně neslyšel, nebo jenom dělal, že mě neslyšel. A jestli to druhé… myslím, že si to později pěkně odskáče.

Znovu jsem si povzdechla a s myšlenkou, že nemá cenu tady jen tak posedávat a čekat na zázrak, jsem vstala a vydala se na další nudnou a především nekonečnou hodinu. Nehledě na to, že díky tomu, že jsem zvracela (tudíž jsem opět měla žaludek na vodě), mi začínalo být pěkně blbě…

Do třídy jsem dorazila za chvíli. Vyndala jsem si z tašky učebnici psychologie a pak šla k oknu se nadýchat čerstvého vzduchu – doufala jsem, že mi to trošku pomůže. I když nevím, komu v historii na velice nepříjemné stahování prázdného žaludku pomohl čerstvý vzduch…

Chvíli před zazvoněním jsem se vrátila na místo, nervózně se usmála na Lisu, která po mně střelila rychlým pohledem od mobilu a otevřela učebnici, abych se mohla podívat na látku z minulé hodiny. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem na oné stránce našla přilepený žlutý lísteček se vzkazem. Snažila jsem na sobě nedat znát překvapení a dala se do čtení.

Bello, přijeď k našemu domu ve dvě hodiny. Promluvíme si. A pokud ti není moc dobře, běž radši domů… E.

Rychle jsem sklapla knížku, jakoby z ní právě vyšlehly plameny. Toho si samozřejmě všimla Lisa, která zvedla pohled od mobilu a překvapeně se na mě zadívala.

„J-já…“ zakoktala jsem se. Ani v nejmenším jsem nevěděla, co mám teď udělat. Edward si chce promluvit. A taky mě žádá, abych radši jela domů… Nebo mi to přikazuje? Sakra! To je jedno… jsem tak mimo, že stejně nejsem schopná dneska něco vnímat.

„Pořád mi není nějak dobře… to ta viróza. Půjdu za sestrou, jestli mě pustí domů…“ vysypala jsem ze sebe rychle a roztržitě si strčila učebnici do tašky.

Lisa na mě překvapeně zírala. Takové chování u mě asi ještě nikdy nezažila. „Dobře… běž, uzdrav se.“

Usmála jsem se. I když se to občas nezdálo, Lis byla vážně kamarádka a já ji měla vážně ráda. „Díky. Měj se…“ hlesla jsem, a aniž bych čekala na její odpověď, urychleně opustila třídu.

Chodbou jsem skoro utíkala a před dveřmi naší zdravotní sestry musela chvíli počkat, abych se vydýchala. Upřímně řečeno jsem se už nemohla dočkat, až budu z téhle budovy pryč.

O čtvrt hodiny později jsem už smykem odjížděla od školy. Skoro jsem se divila, že můj náklaďáček tu rychlou jízdu domů zvládl a po cestě se nerozpadl. Promiň, kámo…

Když jsem dorazila domů, to první, co jsem udělala, bylo, že jsem si vyčistila zuby. Po tom jsem toužila už od rána… Potom jsem odešla do svého pokoje a znaveně se svalila na postel. To byl dneska den. Doufám, že podobný mě v brzké době nečeká… protože jak už jsem jistě říkala – moje nervy na tom v poslední době nebyly nijak dobře.

Po chvíli, co jsem jen tak zírala na strop, jsem bezmyšlenkovitě vyskočila z postele a hnala se k šatníku. Co si sakra vezmu na sebe?! Vždyť už mi skoro nic není! Vyházela jsem na postel skoro všechno svoje oblečení a začala ho třídit na tři skupiny. To, do čeho se už nevejdu, to, v čem je vidět moje břicho, a to, v čem moje břicho vidět není.

Měla jsem chuť zasténat, když jsem pohlédla na poslední hromádku. Byly tam tři trička… a dvě košile. Jak dlouho bude trvat, než budu muset i tyto věci přesunout na hromádku číslo dvě?

Zasakrovala jsem a přiskočila se stolu. Začala jsem se zběsile přehrabovat v šuplíku. Nakonec jsem s vítězným pohledem na tváři vytáhla krejčovský metr. Třikrát jsem si přeměřil obvod pasu. A pak se vysíleně posadila na židli. Takhle to už dál nejde! Vždyť se z toho co nevidět zblázním! Už teď jsem věděla, že se chovám malinko vyšinutě… Schovala jsem si hlavu do dlaní. Musíme to s Edwardem nějak vyřešit. Když už o tom mluvím… zvedla jsem pohled, abych zjistila, kolik je hodin. Skoro jedna. Asi bych si měla dát něco k jídlu, než tam pojedu. Edward by mě taky takhle – hormony poblázněnou – nemusel vydejchat. Ne, že by na tom ale nějak extra záleželo…

 

XXX

 

K vile Cullenových jsem dojela za tři minuty dvě. Edward už postával na verandě a nepochybně mě vyhlížel. Povzdechla jsem si a vystoupila. Zatímco ke mně Edward pomalu šel, opřela jsem se o auto a zavřela oči. Chvilka klidu by mi teď rozhodně neuškodila – zvlášť když zvážím, nad čím teď spolu budeme debatovat.

„Ahoj… jak ti je…?“ ozval se Edwardův hlas pár kroků ode mě. Pomalu jsem pootevřela oči a zamžourala na něj. Jak si myslíš, že mi může bejt?

„Čau… fajn. Kde si chceš promluvit?“ zeptala jsem se ho vysíleným hlasem.

Edward jenom kývl hlavou k lesu. Super… proč já se vlastně ptám? Mělo mi to bejt jasný hned!

Znovu jsem si v duchu povzdechla a následovala Edwarda do hlubin lesa. Po chvíli mě už pěkně začaly bolet nohy. A Edward byl už dobrých deset metrů přede mnou. „Hej!“ zakřičela jsem za ním.

Edward se otočil. „Co se děje?“

„Kam jako chceš až jít? Do Kanady?!“ vyjela jsem na něj, ale pak si povzdechla. „Bolej mě nohy…“ přiznala jsem tiše a pak si kecla na pařez obrostlý mechem. Rozhodla jsem se, že už neujdu ani krok. A jestli se mu to nelíbí, tak ať mě vezme na záda…

„Fajn. Tady to snad bude stačit…“ hlesl Edward a než jsem se nadála, stál půl metru ode mě. Z toho rychlého pohybu se mi zatočila hlava. Nemohl by ty svoje upíří schopnosti trochu krotit? Ještě to tady se mnou sekne…

„Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se lhostejně.

„O dnešku… asi ti došlo, že na ten záchod jsem neběžela proto, abych si upravila make-up.“

Edward se na mě pozorně zadíval. „Jo, to mi došlo… jsi v pohodě?“

Najednou to už zase byl ten druhý Edward. Ten, kterému záleží na tom tvorečkovi v mém břiše, který neskonale miluje svou matku a žertuje se svými bratry…

„Snad jo…“ povzdechla jsem si a pak pokračovala: „Ale ještě něco se stalo. Lisa se mě ptala…“

Skočil mi do řeči. „Slyšel jsem to.“

Oddechla jsem si. Aspoň že to nemusím znovu vyprávět. Pozorně jsem se na něj zadívala. „Co budeme dělat? Už se skoro nevejdu do žádných věcí, a jestli to Lisa poznala, jak můžeme vědět, že to nepozná někdo další…? Nějaký učitel… můj otec…“ to poslední jsem hlesla tak tiše, že kdyby Edward nebyl upír, asi by to ani neslyšel. Vrhla jsem po něm pohled plný zoufalství.

Edward si odkašlal. „Mluvil jsem o tom s Carlislem a oba jsme se shodli, že musíme odjet…“

Zalapala jsem po dechu. Odjet? Co tím sakra myslí…?

„Jako jen tak…?“ vydechla jsem zděšeně, když mi došel význam jeho slov. „Ale co Charlie, Lisa, škola…“ hlesla jsem a ještě pořád nemohla uvěřit, o čem se tu spolu bavíme. Odjet? Jako vážně?

„Nic… prostě zmizíme.“

„Zmizíme?“ zašeptala jsem nechápavě a pak si složila hlavu do dlaní. Dneska je fakticky šílenej den… Teda jestli to není šílenej sen. – Protože jestli jo, tak se z něj chci sakra rychle probudit!

Edward přitakal. „Teda pokud nechceš, aby se tvůj otec dozvěděl, že jsi otěhotněla s upírem…“

Povzdechla jsem si. To jsem vážně nechtěla. Vypadalo to, že mi došly rozumné argumenty, proč tu zůstávat. A tak jsem se zeptala na to jediné, co ještě nebylo vyřčeno…

„Kdy?“

Edward se na mě smutně zadíval. „Zítra…“

Překvapeně jsem vykulila oči. „Z-zítra?“

Pokýval hlavou na souhlas. „Nemusíš se ničeho bát, všechno už je zařízené… zítra nepůjdeš do školy a zabalíš si nějaké věci. Než se vrátí tvůj otec z práce, přijedu pro tebe…“

„Pojedu vlastním autem…“ vyhrkla jsem najednou.

Edward překvapeně povytáhl jedno obočí. „Je moc nápadné…“

Nevím, jestli to bylo těma hormonama, ale najednou jsem dostala hroznou chuť na něj zavrčet. „Řekla jsem, že pojedu vlastním autem!“

 

XXX

 

Když jsme dorazili do vily, první, co jsem udělala, bylo, že jsem mrkla na Svalovce, rozvalujícího se na sedačce společně s tím blonďákem. Jak jsem po chvíli zjistila, dívali se spolu na basketbalový zápas.

Spatřila jsem Esmé, jak na mě mává z kuchyně. Možná po mně chtěla, abych za ní šla. Už jsem se tam vydala, když mě za ruku popadla jiná doslova ledová ruka. Podívala jsem se na jejího majitele a neubránila se uchichtnutí. Alice na mě zírala jako na svatý obrázek a přišlo mi, že na mě zkouší stejně jako Lisa štěněčí pohled.

„Ahoj, Alice…“ usmála jsem se.

„Bello! Musíš jet se mnou nakupovat!“ vyhrkla hned a už mě tahala ke dveřím. Snažila jsem se jí vykroutit, ale jelikož byla upír, tak mi to moc nešlo. „Alice! Zbláznila ses? Já s tebou teď nemůžu jet nakupovat…! I když je pravda, že už skoro nemám nic na sebe, nemůžu…! Pochop to, prosím…“ snažila jsem se ji přesvědčit a přitom si povšimla, že na nás všichni koukají.

Střelila jsem zoufalým pohledem po Svalovci a doufala, že mi přijde na pomoc. Zvlášť, když jsme mu přišly zajímavější než ten zápas.

Ale jak jsem vyřkla tu věc – „Je pravda, že už skoro nemám nic na sebe…“ – začal se chechtat. Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Bello, tak teď sis to teda zavařila… teď už nemáš nejmenší šanci uniknout tuhle našemu elfovi,“ obeznámil mi Svalovec mezi dalšími záchvaty smíchu.

„Emmette!“ zavrčela na Svalovce Alice, zatímco se mě snažila odtáhnout do předsíně. „Já nejsem žádnej elf!“

Emmett se zasmál. „Ale seš… jenom si to nechceš přiznat.“

Než jsem se stačila nadát, Alice mě pustila a vrhla se na Emmetta (konečně vím, jak se jmenuje!). Zděšeně jsem přihlížela, jak holka skoro o tři hlavy menší mydlí svalovce Emmetta hlava nehlava. Byla to docela fajn podívaná a já byla ráda, že se už nemusím bát, že bych byla nedobrovolně odtažena do nákupního centra. To bych totiž taky nemusela přežít ve zdraví… vlastně bych měla Emmettovi v brzké době poděkovat…

Pohledla jsem na tu kupku rukou a nohou, ze kterého se občas ozvalo zaklení a rány. Jo, až někdy jindy… Ušklíbla jsem se a zamířila hledat Edwarda. Nakonec jsem ho našla s Esmé v kuchyni.

„Dobrý den, Esmé…“ pozdravila jsem slušně a usmála se.

„Ahoj, Bello!“ vyhrkla Esmé nadšeně a objala mě. Což jsem ani v nejmenším neočekávala…

Když mě pustila, trošku nervózně jsem se usmála a pak pohlédla na Edwarda. „Už asi půjdu… takže zítra?“

Edward přikývl. „Zítra. Chceš doprovodit k autu?“

Nevím proč, ale usmála jsem se na něj. „Ne, to je dobrý…“

Rozloučila jsem se s Esmé a zamířila zpátky do obýváku… kde to ještě pořád vypadalo jako na nějakých kohoutích zápasech. Nicméně jsem ani v nejmenším nedokázala poznat, kdo vyhrává… No… to je jedno. Radši jsem na sebe nijak neupoutávala pozornost, aby náhodou Alice přeci jenom nechtěla zrealizovat ten plán s nákupy.

Vyšla jsem z vily, a když jsem došla až k svému náklaďáčku, došlo mi, že tohle je vlastně poprvé, kdy mě odsud nikdo nevyhodil… Divné.

 

XXX

 

Domů jsem se vrátila dřív než Charlie. Až když jsem vcházela do našeho domu, došlo mi, že zítra už to můj dům nebude. Padla na mě tíseň. Všechno mi to přišlo tak strašně rychlé. Tak unáhlené… nebylo správné jen tak odjet. Věděla jsem, že to mého otce zlomí. A proto jsem si v tu chvíli slíbila, že mu musím napsat dopis na rozloučenou. A náležitě bych se s ním měla rozloučit i dneska. Bůh ví, jestli ho ještě někdy uvidím…

Prostírala jsem, když zarachotil v zámku klíč. Rychle jsem popadla utěrku a otřela si slzy. Doufala jsem, že nemám zarudlé oči. Nechtěla jsem, aby Charlie cokoli tušil.

„Tady to ale krásně voní! Copak to bude?“ uslyšela jsem za sebou známý hlas. S bezstarostnou maskou, kterou jsem si předešlou hodinu nacvičovala, jsem se otočila.

„Kuře.“

Charlie uznale kývl. „A čímpak jsem si ho zasloužil?“

Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem na něj měla chuť.“

Charlie si mě chvíli nedůvěřivě prohlížel, ale očividně nezaznamenal nic podezřelého, protože se mu na tváři objevil úsměv. „Tak já se jdu převléct.“

Usmála jsem se a v duchu si oddechla. Nic nepoznal. Věděla jsem ale, že se tento večer budu muset hodně snažit nedat nic znát. Chtěla jsem, aby otec nic nepoznal, ale zároveň, až si zítra vzpomene na tento večer, aby si uvědomil, že tohle bylo rozloučení – důkaz mé lásky k němu…

 

XXX

 

Když jsem ten večer ulehala do postele, na tváři jsem měla úsměv. Dnešní večer byl perfektní. Oba jsme si ho užili… Snažila jsem se, aby nevázla konverzace, ale po chvíli mi došlo, že už se vlastně ani nemusím snažit. Povídat si se svým otcem mi šlo úplně samo. Píchlo mě u srdce. Proč jsem na to nepřišla už dávno? Ale i přesto, že se dnešní večer tak vydařil, hlodaly ve mně pochybnosti. – Co když to nestačilo? Jak můžu jeden večer napravit tolik jiných, kdy jsme si spolu takhle nepovídali…?

Povzdechla jsem si. Minulost nejde změnit, Bello… smiř se s tím…

A tak jsem se s tím smířila. A dala jsem si slib, že ať se stane cokoli, na tento večer do konce svého života nikdy nezapomenu…

Rozhlédla jsem se po ztemnělém pokoji. Tohle byla poslední noc, kterou jsem v něm trávila. Zítra odjedu a už se asi nikdy nevrátím. A i kdybych se vrátila… nic už by nebylo jako dřív.

Smutně jsem se usmála a snažila se zadržet slzy, které se mi tlačily do očí. Ne, nesmím brečet… Zažila jsem tady spoustu skvělých věcí. A právě se vzpomínkou na ně jsem se ponořila do říše snů.


Strašně moc bych vám chtěla poděkovat za komentáře, které mi neustále píšete. Jste hrozně zlatí a já vás asi miluju! :* :D

Doufám, že se tato kapitola líbila a vyjádříte na ni svůj názor níže. ;)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 8. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
33. Jana S
28.08.2014 [10:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

32. Eliška Vimmerová
07.11.2013 [18:19]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.08.2013 [19:30]

dcvstwilightOu maj gaš! Tohle se mi líbí, je to skvělé, ty jsi skvělá autorka! :) Miluju ten vtipno-vážný styl psaní, který používáš! :) Chuděra Bella, bude to mít těžké... ale což, ono to dobře dopadne, tady to ani jinak nejde! :) Tak honem další!!! :*

30. PCullen
17.08.2013 [19:05]

V první řadě se chci omluvit, že jsem nezanechala komentář u minulé kapitoly! :-) A teď zpět k téhle. Byla skvělá!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Je mi Belly celkem líto, že musí odejít z domu :-) ale věřím, že je to pro její dobro. A teď k našemu milému Edwardovi vážně nevím co si myslet. Emoticon Vždyť ty jeho nálady jsou vrtkavý jako aprílový počasí. Jednou slunečno žádný mrak a potom déšť a bouřka Emoticon vždyť to je k zešílení!! Fakt doufám, že se přestane s těmi náladami „slunečno místy bouřky“. Emoticon Emoticon Emoticon
Opravdu velice se těším na pokračování. Emoticon Doufám, že bude co nejdříve.

29. bell
16.08.2013 [14:14]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. Mell
16.08.2013 [11:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. chloe
16.08.2013 [9:21]

chloeNo to si pis, ze libila a moc Emoticon

26. monika
16.08.2013 [6:56]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon těším se na další kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.08.2013 [1:53]

AfroditaAliceCullenTři slova.. Ty Jsi Děsnááá!! Emoticon Proč jsi nečekla aspoň malililinko co bude příště!! Já jsem napnutá jqk kšandy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. Pegi
16.08.2013 [0:15]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!