Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 3. kapitola

Sakra! Já se s ním vyspala! - 3. kapitolaKdyž jsem rozrazila dveře a všechny pohledy mých spolužáků se obrátily mým směrem, na chvíli mě napadlo, že to vědí. Tím to myslím skutečnost, že jsem měla sex s Edwardem Cullenem…
Příjemné počtení! ;)

V pondělí ráno mě probudilo pípání budíku. Potichu jsem zaklela a otočila se na druhý bok. Ne, rozhodně se mi nechtělo vstávat… Vypadalo to ale, že budík má na to úplně jiný názor, protože nepřestával vydávat to otravné pípání. Proč že jsem si ho vlastně včera nastavovala?

Možná proto, že musíš do školy? odvětilo hned kousavě moje podvědomí. Opět jsem zasténala a pak se přinutila zvednout, abych mohla budík umlčet. Před očima se mi okamžitě objevil obrázek baseballové páky. I tak by to šlo… Nakonec jsem se ale rozhodla, že to radši udělám tradičním způsobem. Když v pokoji konečně nastalo tak vytoužené ticho, došlo mi, že je vážně pondělí, což znamenalo, že vážně musím jít do školy. Potlačila jsem nutkání znovu zasténat, vylezla z postele a ještě v polospánku se došourala do koupelny. Umyla jsem si obličej ledovou vodou a pak pohlédla do zrcadla.

Je vůbec možné, abych vypadala každým dnem hůř? napadlo mě hned, když jsem spatřila svůj strhaný obličej. Vlasy mi trčely do všech stran a moje kruhy pod očima vypadaly spíš jako dva čerstvé monokly. No super… povzdechla jsem si a dala se do úpravy svého vzhledu. Jestli mám jít dneska do školy, tak rozhodně ne takhle…

Při čištění zubů jsem se vrátila do pokoje a ze skříně si vytáhla oblečení. Úzké modré džíny a modrozelenou kostkovanou košili. Hodila jsem to na postel a vrátila se do koupelny, abych si mohla vyplivnout. Nevím proč, ale nikdy mě nebavilo si čistit zuby v klidu – jako třeba stát na jednom místě… Vždycky jsem u toho musela něco dělat. A protože jsem si včera nastavila budík na trochu později než obvykle, napadlo mě, že to vlastně vůbec není k zahození.

Poté, co jsem si učesala vlasy, vrátila jsem se do pokoje, kde jsem se oblékla. Nato jsem se opět šla do koupelny a pohlédla do zrcadla. Měla jsem chuť zaúpět. Vážně jsem vypadala, jako by mě o víkendu někdo zmlátil. – Ale jelikož jsem nechtěla, aby mě takhle někdo viděl, šáhla jsem po krajním řešení… Otevřela jsem šuplík a zašmátrala až úplně vzadu. S odporem jsem vytáhla taštičku plnou líčidel. No, jo, nic jinýho mi nezbývá… povzdechla jsem si v duchu a pak si na prst vymáčkla trochu krycího krému.

Po chvíli jsem už sama mohla zaznamenat tu změnu. Když jsem si naposledy přepudrovala tvář, vypadala jsem už docela k světu. Musela jsem uznat, že líčit se není zas tak hrozné. Docela mě to i bavilo… A když už jsem u toho byla, namalovala jsem si i trochu řasy. Musela jsem se na sebe do zrcadla usmát. Líbilo se mi, jak jsem vypadala. Po pohledu na hodiny v pokoji mi ale úsměv z tváře hodně rychle zmizel.

Popadla jsem tašku s učením, a co nejrychleji seběhla ze schodů. Už jsem neměla čas ani na zabalení svačiny – vypadalo to, že dnešek strávím o hladu. Ale co se dá dělat… můžu si za to sama.

Rychle jsem si obula tenisky, oblékla bundu a vyběhla z domu. Až když jsem zamkla a došla ke svému rozpadajícímu se náklaďáčku, došlo mi, že klíčky od něj zůstaly na lince v kuchyni.

„Sakra!“ zaklela jsem, odhodila tašku s učením na zem a znovu se začala dobývat do domu.

Když jsem konečně vyjížděla, bylo za deset minut osm. Vypadalo to, že přijdu pozdě, což se mi ještě nikdy nestalo.

Znovu jsem zaklela. Poslední dobou jsem zažívala až moc poprvé…

Smykem jsem zaparkovala na prvním místě, které jsem uviděla, a aniž bych se obtěžovala auto zamknout – což mi ale ani moc nevadilo, protože jsem si byla jistá, že nikdo by moje auto krást nechtěl, protože řekněme si upřímně – to, čím jsem právě přijela, se stěží dalo nazývat autem…

Vrazila jsem do školy jako rozzuřené tornádo a hnala se na první hodinu – angličtinu. Když se ozval zvonek, který hlásal začátek hodiny, srdce se mi rozbušilo. Já vážně přijdu pozdě! Schody do patra jsem brala po dvou a přitom děkovala Bohu, že jsem se nepřerazila. Ale ač jsem se snažila být seberychlejší, do třídy jsem stejně dorazila pozdě.

Když jsem rozrazila dveře a všechny pohledy mých spolužáků se obrátily mým směrem, na chvíli mě napadlo, že to vědí. Tím to, myslím skutečnost, že jsem měla sex s Edwardem Cullenem… Naštěstí mi hned došlo, že to bude tím, že jsem sem takhle vrazila a ještě pořád tu stojím mezi dveřmi jako solný sloup. Okamžitě jsem zrudla. Pohlédla jsem na postaršího profesora Johnsona, který na mě překvapivě civěl s pozvednutým obočím.

Rychle jsem zamumlala omluvu a vyrazila do předposlední lavice, odkud se na mě zubila Lisa. Zapadla jsem za stůl a cítila neuvěřitelnou horkost ve tvářích. Měla jsem pocit, že takhle moc jsem se snad nikdy neztrapnila. Ani když jsi po bouřlivé noci strávené s Edwardem, potkala jeho sestru Alici? – A to ještě bez kalhotek? rýplo si moje podvědomí. Měla jsem neuvěřitelnou chuť mu něco odseknout, ale asi by vypadalo divně, kdybych si začala povídat sama se sebou…

Z tašky jsem si vytáhla penál a sešit. Zatímco jsem ho otevírala a následně v penále hledala nějakou píšící propisku, neuniklo mi, že mě Lis s poťouchlým úsměvem od ucha k uchu velmi zaujatě pozoruje. Střelila jsem pohledem po profesorovi, a když jsem shledala, že vykládá něco tak zapáleně, že vůbec nevnímá své okolí, otočila jsem se na Lisu. „Co je?!“

Lisa se znovu zazubila a pokrčila rameny. „Nic… jenom že za tu dobu, co tě znám, tě vidím poprvé namalovanou a navíc jsi přišla pozdě… Děje se snad něco neobvyklého, s čím by ses mi chtěla svěřit?“

Nevědomky se mi rozbušilo srdce. Tuší snad něco? Prohlédla moji lež? Bože, co jí mám říct…?

Zvesela jsem se usmála a napodobila její pokrčení rameny. „Nic… co by se mělo dít?“

Lis mě pozorně sledovala. „Nevím… připadáš mi nějaká jiná…“

Nuceně jsem se zasmála. „O čem to tu mluvíš?“

Lis na mě ještě jednou pohlédla tím svým zkoumavým pohledem a pak zakroutila hlavou. „Víš co, neřeš to… asi jsem se zbláznila,“ zazubila se.

Oplatila jsem jí úsměv a snažila se nenápadně polknout knedlík, který se mi zčistajasna utvořil v krku. Ne, rozhodně jsem neměla ráda lhaní a po mnoha zkušenostech jsem mohla i říct, že jsem v tom nijak extra dobrá nebyla. Proto jsem z celého srdce doufala, že jsem zněla přesvědčivě. Zrovna dvakrát jsem netoužila po tom, aby měla Lis pochybnosti – to by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by mě díky citovému vydírání přinutila samotnou všechno vyžvanit. Jo, vážně dost záleželo na tom, jestli moje herecké představení bylo věrohodné…

Snažila jsem se soustředit na výklad učitele, ale zrovna nějak moc mi to nešlo (Čemuž se ale vůbec nelze divit!). Myšlenky mi v hlavě zběsile poletovaly a málem mi na čele vyrazil pot, když jsem si uvědomila, že další hodinu mám společnou s Edwardem. Snad ani nemusím říkat, jak jsem se toho okamžiku děsila. Možná bych mohla zahrát náhlou nevolnost. Omdlít například. Třeba by mě pak vrchní sestra pustila domů a já bych se tak nemusela setkat tváří v tvář s panem Náfukou.

Zbytek hodiny jsem už nebyla schopná se soustředit. Zato jsem si všimla, že mě Lis opět pozoruje. Nedala jsem na sobě nic znát a začala si kreslit na kraj sešitu. – Nicméně se mi ruce klepaly tak, že z toho vyšla jen neidentifikovatelná čmáranice.

Když zazvonilo, jako náměsíčná jsem si sbalila věci, krátce se rozloučila s Lisou, která se mnou na další hodinu nebude (nemohla jsem se rozhodnout, jestli to je dobře nebo špatně) a vyšla ze třídy. Do další učebny jsem se ploužila tak pomalu, jak bych šla na vlastní popravu. Upřímně řečeno – tak jsem si taky ve skutečnosti připadala…

Když mi ke dveřím zbývalo už jen několik kroků, srdce mi bušilo tak, že jsem se bála, aby mi nevyskočilo z hrudi. Hrozně se mi potily ruce a trošičku se mi i motala hlava. No tak, Bello! Vzchop se! snažila jsem si dodat trochu odvahy, ale nijak zvlášť to nepomáhalo. Zhluboka jsem se nadechla, jako by to byl poslední kyslík, jakého se mi dneska dostane a s co nejvyrovnanějším výrazem vešla do třídy.

Nevím, jak jsem se donutila zvednout zrak od země, ale když jsem to udělala, ze srdce mi spadl tak obrovský kámen, že tu ránu muselo zaznamenat celé Forks. Edward Cullen tu nebyl. Na tváři se mi objevil náznak úsměvu a s myšlenkou, jaké to mám dneska štěstí, jsem se odebrala do poslední lavice u okna, kde jsem obvykle sedávala. Sama.

Vyštrachal jsem z tašky tu hromsky těžkou učebnici biologie a taky sešit, kdyby se mi chtělo dělat poznámky – ale už předem jsem nějak tušila, že nebude… Taky mě napadlo, že by nebylo k zahození si přečíst látku z minulé hodiny – kdyby přeci jenom profesor Collins naplnil své neustálé hrozby a zkoušel. Doposud se to sice ani jednou nestalo, ale kdo ví…

Třída se brzy zaplnila a mě srdce doslova plesalo radostí, že tu Edward Cullen – neboli naše školní hvězda – není. Že by se přeci jenom někdo tam nahoře nade mnou slitoval?

Dočetla jsem zápisky z minulé hodiny, zavřela sešit a pohlédla ke dveřím. Když se teď k tomu okamžiku vracím, vlastně ani nevím, proč jsem to udělala. Ale hned jsem shledala, že to rozhodně byla chyba. Ve dveřích totiž stál on… Zhrozila jsem se, když jsem si uvědomila, že se dívá přímo na mě. Ale i přesto, že jsem měla srdce až v krku a měla pocit, že každou chvílí omdlím, našla jsem v sobě sílu a pohled mu opětovala. Najednou se za jeho zády objevil profesor Collins a vynadal mu, jak to, že není na svém místě. Edward přerušil náš oční kontakt, který mi přišel vážně podivný, a šel si sednout na své místo. Naštěstí to bylo na opačném konci třídy, než jsem seděla já, takže nehrozilo, že by se naše oči mohly znovu střetnout. Obrátila jsem pohled na učitele, ale absolutně nevnímala, co mu vycházelo z úst. Říct, že jsem byla naprosto mimo, bylo slabé přirovnání.

Po chvilce mi přeci jenom začal fungovat sluch, takže jsem ještě mohla zaslechnout Collinse, jak říká, abychom si sedli do dvojic – že pro nás připravil nějakou práci. Ale jelikož jsem ještě pořád byla naprosto mimo, informace, že bych si měla najít někoho, ke komu si sednu, se dostavila do mého mozku o pár vteřin později, než měla. A to byla zásadní chyba… Než jsem se totiž stihla nadát a sednout si ke komukoli, všichni už své dvojice měli. Dobře, tak ne všichni… To by totiž nebyl zákon schválnosti, kdyby na mě někdo nezbyl – respektive Někdo – s velkým N.

Musel to být zákon schválnosti, protože jinak mi prostě nejde do hlavy, jak je možné, že ze všech lidí ve třídě na mě zbyl právě Edward. Z jakého důvodu si k Edwardovi nikdo nesedl? Vždycky jsem si o něm myslela, že je to pan Oblíbený…

Nicméně… faktem bylo, že Edward seděl sám a já taky. A dalším faktem bylo to, že jsme měli udělat dvojice. Takže z téhle rovnice vyplývalo, že bych se právě teď měla zvednout ze židle a jít si k němu sednout. Taky tu byla druhá možnost – vyskočit z okna… A musím se přiznat, že ta se mi líbila o něco víc… Ale ať už k Edwardovi nebo k oknu – nebyla jsem schopna pohybu. Zaraženě jsem seděla na místě a srdce mi bušilo tak rychle, že jsem se divila, že jsem se tu ještě nesklátila v srdečním kolapsu k zemi.

Po chvíli jsem si všimla, že na mě kouká skoro celá třída – včetně profesora Collinse. To u mě samozřejmě vyvolalo takovou horkost ve tvářích, že jsem měla pocit, že ze mě musejí šlehat plameny.

„Slečno Swanová…“ slyšela jsem jako by z dálky hlas profesora. Donutila jsem se zvednout hlavu a pohlédnout na něj.

Když jsem to udělala, okamžitě mi došlo, že je dost naštvaný. Upřeně na mě hleděl zpod půlměsíčkových brýlí a tvářil se nadmíru nakrknutě. V duchu mě napadlo, že tohle bude hodně zlé. Střelila jsem zoufalým pohledem k oknu…

„Slečno Swanová, byla byste tak laskavá a šla si sednout k panu Cullenovi? Tahle hodina má jenom padesát minut a já je nehodlám promarnit tím, že budu čekat, až si uráčíte přesednout…“ zazněl celou třídou jeho zlostný hlas. Teď už jsem si mohla být jistá, že se na mě dívají naprosto všichni. A to včetně toho Idiota, kterému, jak jsem stačila povšimnout, pocukávaly koutky. No jo – to je zábava!

Vlastně ani nevím, jak se mi povedlo zvednout ze židle a dojít až k Edwardově lavici. Taky se divím, že se mi přitom nezamotaly nohy a já tam sebou nešvihla. Ale ukázalo se, že jsem pro jednou měla štěstí – v rámci možností, protože to, že jsem se nacházela od Edwarda ani ne půl metru se za štěstí rozhodně pokládat nedalo…

Za dobrou zprávu se dal pokládat ten fakt, že už na nás nezírala celá třída. Pouze pár jedinců ještě zvědavě pokukovalo a vzrušeně si mezi sebou šeptali, ale po chvíli to přešlo i je.

Nevím, kde jsem našla odvahu k tomu zvednout hlavu a pohlédnout na kluka, který mě připravil o panenství. Ale udělala jsem to. Edward si všiml mého pohledu a pokřiveně se usmál.

„Čau… Jak je?“ zeptal se jako by se nechumelilo – tedy jako bychom se spolu nevyspali…

Chvíli jsem na něj čučela jako právě vyoraná myš, ale nakonec se mi podařilo ze sebe vypravit něco mezi dobře a hůř mi ještě nebylo. Tím naše slavná komunikace skončila. Za což jsem byla opravdu nesmírně vděčná.

Profesor nám rozdal nějaké cvičné testy, které jsme měli společně se sousedem vypracovat. Edward si jako pravý džentlmen papír vzal a bez jediného slova ho vyplnil. Jak se později ukázalo – docela dobře. Měli jsme to totiž bez chyby…

Když jsem to zjistila, s překvapeným pohledem jsem se na něj obrátila. Až doteď jsem si myslela, že naše hvězda školy má v hlavě slámu. V koutku mysli jsem se uklidňovala tím, že to byla náhoda, ale dokonce ani já sama jsem tímto argumentem ubezpečit nedokázala. Chtěla jsem se ho zeptat, jak je to možné, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit jediného slova. A toho jediného, čeho se mi dostalo od něj, byl jeho namachrovaný úsměv, kterým říkal: Jsem největší borec planety!

V duchu jsem si nad tím odfrkla a po zbytek hodiny se ho snažila ignorovat. Především ten jeho úsměv, který mu ne a ne zmizet z tváře. Idiot…

Když zazvonilo, vrátila jsem se na své místo a sbalila si věci. Pak – aniž bych na něj znovu pohlédla – zamířila jsem ze třídy. Ale pocitu, že mi tím svým pohledem vypaluje díru do zad, jsem se po zbytek vyučování už nezbavila. Občas mi připadlo, že jsem se musela zbláznit.

Na obědě jsem seděla s Lisou. Přihnala se tam celá rozjařená a já už předem věděla, o kom bude celou pauzu mluvit. Hned mě přešla chuť na jídlo… V duchu jsem si povzdechla a nechala svou kamarádku, ať se vypovídá. Přitom jsem všechno co mi pověděla, pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Normálně bych to asi neudělala, ale po dnešku… po víkendu… prostě po všem co se stalo, jsem si nemohla pomoc. Na jméno Edward se spojením božský jsem pomalu ale jistě začínala být alergická.

„Bells? Posloucháš mě?“ uslyšela jsem z dálky Lisin hlas. Pohlédla jsem na ni a cítila, jak se červenám. Doslova mě nachytala na švestkách.

„Promiň, Lis… já dneska nějak nemám náladu. Není mi moc dobře,“ začala jsem vysvětlovat. A tentokrát jsem ani nemusela lhát. Vážně mi nějak začínalo být zle. Že by to bylo z Edwarda Cullena?

Lisa se na mě soucitně podívala a pak se usmála. „Dobře, tak víš co? Nechám tě v klidu. Uvidíme se za hodinu!“

Než jsem stačila cokoli říct, Lisa se už zvedla a rychlým krokem opustila jídelnu. Bylo mi naprosto jasné, že jde najít Elitku. V tuto chvíli jsem se ale nemohla rozhodnout, koho bych měla litovat víc – jestli Elitku, protože je Lisa bude otravovat, anebo Lisu, protože mi bylo nad slunce jasné, že oni ji budou naprosto ignorovat.

Nechápavě jsem zakroutila hlavou. O čem to tu vlastně přemýšlím? Povzdechla jsem si. To asi bude tím počasím. Už od rána to totiž vypadalo, že bude lejt. Možná proto se cítím tak mizerně. Z nedostatku slunce má v tomhle zapadákově deprese snad každý druhý člověk.

Pohlédla jsem na hodinky a usoudila, že bych už měla jít. Další hodinu jsme měli informatiku a profesorka Youngová byla všeobecně známá tím, že chodí přesně se zvoněním.

Do počítačové učebny jsem dorazila za pár minut. Bylo tu ještě dost volných míst, což znamenalo, že máme ještě několik minut, než se sem dostaví profesorka a nastolí diktaturu.

Najednou jsem si všimla Sophie Fosterové, která seděla jen několik míst ode mě a znuděně koukala na obrazovku. Vzpomněla jsem si na telefonát s Lisou, ve kterém jsem jí nalhala, že mě od Cullenů odvezla domů právě Sophie. Napadlo mě, že by nebylo na škodu o tom Sophii říct – přeci jenom byla Lis celkem podezíravá, takže by se docela hodilo mít nějakou pojistku. Rozhodně jsem totiž netoužila po tom, aby za mnou Lis jednoho krásného dne přišla s tím, že ví, že mě Sopie toho večera vůbec neviděla.

Proto jsem překonala svůj stud a nervozitu a s milým úsměvem zamířila k Sophii. Sedla jsem si na volnou židli vedle ní a už si v duchu připravovala proslov, který jí řeknu. Snad ani nemusím dodávat, že jsem zatím nic, co by dávalo smysl, nevymyslela.

„Ahoj, Sophie! Jak se máš?“ zeptala jsem se na úvod a snažila se působit co nejvíc uvolněně.

Sophie se na mě s překvapeným výrazem otočila a vypadala vážně zaskočeně. Ani jsem se jí nedivila, protože se moc často nestávalo, abych se sama od sebe začala s někým bavit.

V tuto chvíli ale bylo nejdůležitější, abych Lise nedala sebemenší vodítko k tomu, aby začala zpochybňovat mou historku. Nechtěla jsem, aby zjistila pravdu – kterou by nepochybně zjistila, kdyby se zeptala Sophie, jestli mě vezla domů. Lise je sice blonďatá, ale to neznamená, že je úplně blbá.

„No… čau, mám se docela dobře…“ vyblekotala ze sebe Sophie a nedůvěřivě si mě prohlížela. Potřebovala jsem si polknout sliny, které se mi nahromadily v ústech, ale bála jsem se, aby si toho Sophie nevšimla. Proto jsem se pouze zářivě usmála.

Sophie pozvedla jedno obočí. „Takže… Potřebuješ něco?“

Ta otázka byla jako dar z nebe. Znovu jsem se usmála a pak se dala do vysvětlování: „Víš… vlastně bych od tebe něco potřebovala. Nemusíš se bát – nejde o nic závažného. Jenom bych potřebovala, kdyby se tě náhodou Lisa ptala, jestli jsi mě v pátek večer vezla domů z té párty u Cullenových, tak řekni, že jo…“

Sophie se zamračila. „Jako Lisa Petersonová?“

„Jo, přesně ta… ona se asi ani ptát nebude, ale kdyby přece jenom…“ řekla jsem a pro důvěryhodnost přidala další úsměv.

Sophie ještě chvíli váhala – určitě přemýšlela, proč mi má vlastně pomáhat, ale nakonec kývla. S úsměvem jsem jí poděkovala a byla nesmírně ráda, že se nevyptávala na nějaké podrobnosti. Třeba jak jsem se od Cullenových doopravdy dostala…

Když se ozvalo zazvonění a do dveří rázným krokem vešla profesorka Youngová, už jsem seděla na svém místě a úsměv jsem měla od ucha k uchu. V duchu jsem si gratulovala, jak jsem to suprově vymyslela – teď už nehrozilo, aby Lis přišla na něco, co by nesouhlasilo s mou historkou.

Hodina proběhla relativně v klidu. Profesorka Youngová sice seřvala partičku kluků, kteří vůbec nedávali pozor a koukali na internetu na bůhví co, ale jinak to byla fajn hodina. Když zazvonilo, rozloučila jsem se se Sophií a vyrazila přes celou školu na dnešní – už naštěstí – poslední vyučovací hodinu (ale taky snad na tu nejnudnější) – psychologii.

Když jsem s namáhavým oddechováním došla do třídy, protože jsem cestou musela zdolat snad stovku schodů, Lisa už seděla na našem místě v předposlední lavici prostřední řady a vesele se na mě zubila. Vysíleně jsem se na ni usmála a zamířila k ní.

Jen co jsem dosedla na židli, Lisa už zase něco mlela. Avšak takovou rychlostí, že jsem jí rozuměla tak akorát každé páté slovo. Napadlo mě, že ji zastavím, ale při představě, že to začne vykládat zase všechno od začátku, jsem si to nakonec rozmyslela.

Hodina uběhla celkem rychle – čemuž jsem se sama divila, protože mi vždycky připadalo, že je nekonečná. Možná to bylo tím, že mi Lis pořád něco vykládala. Tentokrát jsem ji poslouchala a kolikrát jsem se neubránila smíchu – to především při tom, když mi vykládala, co jí včera proved mladší bráška Henry. Musela jsem uznat, že je to vážně takový malý ďáblík.

Po hodině jsme spolu zamířily k mému autu. Lisu dneska do školy hodila mamka, když Henryho odvážela do školky, takže se teď neměla jak dostat domů – pokud nechtěla jít pěšky. A při pohledu na její boty na podpatku jsem tak nějak už tušila, že nechce… Proto jsem jí nabídla, že ji hodím domů já. Lisa pochopitelně s nadšením souhlasila.

V autě pak zapnula rádio a po několika minutách ladění se z onoho přístroje rozeznělo něco, co vzdáleně připomínalo hudbu. Asi bych si vážně měla pořídit nové rádio… Lise ovšem kvalita tedy nekvalita zvuku vůbec nevadila a začala zpívat – nutno podotknout, že dost falešně. Ale já jsem jí prostě nedokázala říct, aby sklapla. Přenesla na mě dobrou náladu, která nezmizela, ani když začalo pršet. Dokonce jsem se k ní přidala – což se taky moc často nestávalo.

Zasmála jsem se, když to Lis neuvěřitelně ujelo. Zvesela se zazubila a pak začala zpívat schválně hrozně falešně. Já jí naopak začala vyhrožovat, že jestli okamžitě nepřestane, asi ji někde vyložím. V autě panovala výborná nálada a já měla pocit, že se všechno zase začíná vracet do starých kolejí. Jako by se ona bouřlivá párty nikdy nestala…


Ohromné díky za komentáře u předešlé kapitoly. ;) Doufám, že se vám tato kapitola líbila a zanecháte nějaké i tady. :)

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 3. kapitola:

 1 2 3   Další »
25. kvitko
01.08.2013 [22:52]

Super, jsem zvědavá čím nás překvapíš v další kapitolce. Jen nemohly by být kapitoly delší? Emoticon

01.08.2013 [21:01]

barcinaTo byla vážně boží kapitola!!! Emoticon Emoticon Emoticon Těším se na rozhovor Edwarda a Belly. Emoticon To bude stát za to! Emoticon Emoticon Piš rychle dál (vím, že už čtvrtou kapitolu máš - myslím pátou a dál). Prosím rychle. Díky. Emoticon Emoticon Emoticon

23. marcela
29.07.2013 [18:54]

Skvělá kapitola.Moc se těším na pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon

22. izzie22
29.07.2013 [10:58]

Nechápem prečo si Edward nemohol sadnúť vedla Belly... Ten učiteľ je nejaký divný!
Ale kapitola bola dobrá teším sa čo sa stane v tej nasledujúcej Emoticon

21. Pegi
29.07.2013 [10:43]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. chloe
29.07.2013 [5:40]

chloeSkvele nemuzu se dockat dalsi kapitoly Emoticon jsem napnuta jak struna Emoticon

19. BabčaS
29.07.2013 [0:18]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. martina946
28.07.2013 [22:40]

Moc pěkná kapitola, i když jsem čekala, že Bella na Edwarda vyjede, nebo si to spolu nějak vyříkají. No neva Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Bella teda má pevné nervy, já sedět vedle takového debila vydím rudě a musela bych se držet abych ho nepraštila. Jinak jsem zvědavá na další díl. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Niki
28.07.2013 [22:05]

pěkná kapitola... doufám, že bude brzo další Emoticon

16. ANIčKA
28.07.2013 [20:23]

bolo to dobré až vyborné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!