Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S láskou, Neznámý - 1. kapitola

16.12.2010 (17:30) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2796×

Po celodenním maratonu na přednáškách jsem se konečně dostala do svého pokoje, do svého úkrytu před okolním hlukem. Snažila jsem se vnímat jak profesora, tak mé spolužáky – pro mě nové podezřelé. Ale nenašla jsem ani jednoho, kterého bych potkávala častěji, který by se na mě díval jinak. Chodí vůbec do školy? Ale kdyby ne, odkud by mě znal?

„Přestaň!“ okřikla jsem se, poslední dobou to dělám nějak často. Ale copak můžu za to, že mě Neznámý vyvedl z míry? Že nevím, na co mám myslet dřív? A i když dělám něco jiného, proč se mi tam vždy vloudí myšlenka na něj? Na mého neznámého, kterému záleží na tom, abych se smála… Napíše mi dnes?

Pozorovala jsem dveře a v tu chvíli někdo zaklepal. Když řeknu, že by se ve mně krve nedořezalo, tak je to nic oproti stavu, v němž jsem byla. Seděla jsem na posteli neschopná jakéhokoliv pohybu. Je to on???

Znovu se ozvalo zaklepání. To už mě přinutilo vstát a jít vyřešit záhadu, která se skrývá za dveřmi.

„Ahoj, neruším?“ usmíval se na mě ten kluk z dnešního rána.

„Ahoj, ne. Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho. Možná trochu ostře, protože se ošil a sklopil pohled.

„Já jsem Edward,“ promluvil a natáhl ke mně ruku.

„Bella.“ Zmateně jsem se na něj dívala a stále nepochopila důvod, proč přišel.

„Říkal jsem si, jestli bych tě nemohl pozvat aspoň na čokoládu do kantýny. Za to ráno,“ dodal rychle, než jsem stačila položit otázku proč. Jestli jsem byla v transu předtím, tak nevím, jak pojmenovat stav, ve kterém jsem se nacházela teď.

„Bello?“

„Jo, ehm, promiň,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Tak kdy?“ otázal se.

„Co kdy?“ Dívala jsem se na něj, jakoby spadl z višně. On se však pobaveně usmíval. Bezva, asi ze sebe zase dělám blázna. Cítila jsem, jak se mi do tváře žene červeň.

„Kdy zajdeme na tu čokoládu,“ řekl a vytvořil na rtech úsměv aneb mě dívky neodmítají, když se na ně takhle směju. A ani já jsem nemohla.

„Tak… třeba i teď?“ odpověděla jsem a čekala na jeho reakci.

„Super,“ kývl nadšeně a oči se mu rozzářily. „Vezmeš si ještě bundu, nebo můžeme vyrazit? Je tam docela chladno.“

„Tak to si ji raději vezmu, moment,“ souhlasila jsem a zavřela před ním dveře. Až poté jsem si uvědomila, jak neslušně jsem se zachovala, ale potřebovala jsem prostě chvíli na vzpamatování. Včera mi přišel dopis od neznámého, který mě nazývá krásnou, a dnes mě další zve ven. Nebo není další? Může to být on?

Vzala jsem si na sebe bundu a vyklouzla z pokoje.

„Promiň, že jsem zabouchla, nějak jsem si to neuvědomila.“ Dívala jsem se na zem a tvář ukrývala za vlasy, aby neviděl, jak se červenám.

„Tak hlavně, že jsi na mě nezapomněla.“ Přísahala bych, že měl na tváři zase ten omamný úsměv. „Odkud jsi?“ ptal se vzápětí.

„Z Floridy, ty?“

„Momentálně bydlíme ve Forks, tedy část mé rodiny. Já bydlím tady na kolejích. Ve kterém jsi ročníku? Ještě jsem tě tu nepotkal, což je divné, když bydlíš ve stejné budově.“

„Teď ve druhém, ale přešla jsem z jiné budovy. Tam jsem měla pokoj pro dva. Tady jsem sama a aspoň nikomu nezabírám místo,“ sdělila jsem mu popravdě.

Přiblížili jsme se ke dveřím a on mi galatně otevřel. Z venku mě ovál chladný vítr a já si automaticky přitiskla bundu k sobě.

„Říkal jsem, že je chladno,“ usmál se. „Nemáš ráda společnost?“

„Tak bych to neřekla, spíš mám ráda svůj klid a pořádek. Spolubydlící chtěly mít často návštěvy a já se tak nemohla učit. Další zase měla zvyk - dělat si z mé postele odkládací místo na její oblečení. Třetí se vždy zamkla tak, že jsem se nemohla dostat dovnitř. Čtvrtá měla jako mazlíčka obrovskou tarantuli a tak bych mohla pokračovat,“ pousmála jsem se při těch vzpomínkách a Edwardovi při mém proslovu uniklo pár uchechtnutí.

„Neměla jsi moc štěstí. To já bych nemohl být sám, jsem zvyklý mít kolem sebe velkou společnost.“

„Máš velkou rodinu?“ Přiblížili jsme se ke kantýně a Edward mi znovu podržel dveře. Kývla jsem mu jako poděkování a on se na mě usmál.

„Nejdřív si dáme něco teplého a pak ti vše povím. Co si dáš?“ tázal se. Podívala jsem se na výběr a zvolila mou oblíbenou čokoládu se šlehačkou posypanou skořicí, Edward si vzal totéž a společně jsme se usadili ke stolu.

„Mám čtyři sourozence a jsme adoptovaní. Má adoptivní matka je vlastně moje teta, sestra mé matky. Rodiče zemřeli při autonehodě. Ale už je to dlouho, nemusíš říkat, že tě to mrzí.“ Mrkl na mě a pokračoval. „Mám dva bratry. Mladší Jasper je se mnou na pokoji, možná jsi ho viděla na chodbě. To on mohl za to, že jsem do tebe vrazil.“ Zapátrala jsem v mysli, ale nemohla jsem si nikoho vybavit. Edward to zřejmě poznal. „Nevadí, třeba se ještě potkáte. Tak Jasper je můj nevlastní bratr a chodí s Alicí, ta je moje vlastní sestra. Vyznáš se v tom ještě? Vím, že je to hodně zamotané.“

„Snažím se, ale abych pravdu řekla, tak se už trochu ztrácím.“ Sklopila jsem oči a usrkla si z čokolády, ze které jsem zatím lžičkou snědla šlehačku.

„Tak ti to vysvětlím třeba jindy. Ty máš sourozence?“

„Nemám, jsem jedináček, možná proto nejsem zvyklá, že mě někdo omezuje. Vystydne ti to,“ dodala jsem, když jsem si všimla, že se svého nápoje ještě nedotkl.

„Nějak mě přešla chuť. Hlavně, že chutná tobě.“ Dopila jsem, co ještě v hrnečku zbylo, a začala jsem se zvedat.

„Už chceš jít?“ zeptal se, když viděl, že si beru bundu, kterou jsem si předtím odložila na vedlejší židli.

„Potřebovala bych se ještě učit,“ řekla jsem a omluvně pokrčila rameny. „Ale děkuju za pozvání.“

„To je škoda, ale chápu to.“ Zvedl se ze židle, navlékl si bundu a pomalu jsme se vydali ke dveřím.

Zbytek cesty až k mým dveřím jsme mlčeli. Nebylo to však trapné ticho, naštěstí. Přemýšlela jsem o tom, že dnes to byl celkem příjemně strávený večer. Takové překvapení dne...

„Tak jsem rád, že jsem ti to mohl trochu vynahradit,“ řekl, když jsme stáli přede dveřmi mého pokoje.

„Nemusel jsi, ale ráda jsem tě poznala.“ Mluvila jsem pravdu, skutečně jsem byla ráda, že jsem měla možnost poznat tohoto - na pohled - lamače srdcí zevnitř.

„Tak zase někdy příště?“ nadhodil a já nevěděla, zda je to jen takové to „někdy příště“ v překladu nikdy nebo normální otázka.

„Třeba,“ odpověděla jsem neutrálně k oběma variantám. Otočila jsem se a zasunula klíček do dveří.

„A na rozloučenou nic nedostanu?“ dolehl ke mně jeho hlas těsně u hlavy, až jsem nadskočila.

„Co-co?“ Edward se začal smát a já se trochu uvolnila. I když varianty významu těch slov mě rozhodily.

„To byl jen vtip, Bello. Tak ať ti jde učení a pak se pěkně vyspi. Pa,“ šeptl mi u hlavy, otočil se na patě a já viděla jeho mizející záda za rohem. Zmizel tak rychle, že jsem mu nestihla odpovědět. Mohla bych však? měla jsem pocit, že ze sebe nedokážu vydat ani hlásku.

Vešla jsem do pokoje naplněna zvláštním pocitem. Přešla jsem rovnou k posteli, do které jsem se hned svalila. V hlavě jsem měla podivné prázdno a přesto plno… Žádné konkrétní otázky, ale chaos, který jsem neuměla popsat. Přistihla jsem se při mírném úsměvu, když jsem pomyslela na to, co by mohl Edward myslet tím „na rozloučenou nic nedostanu“. Čekal polibek, nebo to byl opravdu vtip? Došla jsem k závěru, že se mé studium začíná značně komplikovat, protože teď už nemusím řešit jen záhadu Neznámého, ale i Edwarda.

Při vzpomínce na dopisy jsem se vyšvihla do sedu, abych se podívala na zem. Byl tam! Na zemi ležela další obálka! Znovu byla sněhově bílá. Zvedla jsem se z postele a chtěla jsem k ní přeběhnout jako střela, to bych však nemohla zakopnout o batoh, jenž byl těsně u postele. Rozplácla jsem se dnes už podruhé na zemi a doplazila se k obálce. Opatrně jsem k ní přičichla a cítila tu stejnou pánskou vůni jako minule. Posadila jsem se a opatrně rozlepila obálku. Vevnitř byl znovu ukrytý meruňkový papír. Dychtivě jsem ho vytáhla a začetla se do jeho obsahu.

„Okouzlující Isabello,

věděl jsem, že někoho omámíš tak jako mě. Jen jsem nečekal, že to bude tak brzy potom, co jsem se ti poprvé odvážil napsat. Dnes jsi vypadala trochu unaveně, doufám, že za to nemůžu já. I když část mne by si to přála. Třeba si říkáš, kdo jsem, ale vše má svůj čas. Já se ti budu dál snažit krátit chvíle a snad rozehnat mračna. Avšak dnes žádné na obzoru nejsou, viď? Možná budou zítra, až se dozvíš výsledky testu z literatury. Ha, ha. Promiň, trochu tě škádlím, jistě jsi to zvládla, jen jsi vypadala trochu smutně. Ale ten modrý svetr ti moc slušel. Říkal jsem si, že bych ti o sobě mohl něco říct, ale pak mi došlo, že tě to asi ani nezajímá, že možná jsou i tyto dopisy ztráta času a já tě jimi jen otravuju... Ale protože jsem to dotáhl tak daleko, že jsem se odhodlal ti napsat, tak toho teď nenechám ani za předpokladu, že mé dopisy skončí v odpadkovém koši. Snažím se řídit tímto moudrým výrokem:

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“

Nechci si jednoho dne vyčítat, že jsem ti nenapsal. Přeji ti dobrou noc, kouzelná vílo.

Tvůj Neznámý“

Při čtení těch slov mi naskočila husí kůže a hrdlo se mi zvláštně sevřelo. Chvílemi jsem se přistihla, jak zadržuji dech. Co to se mnou dělá? Vždyť nevím, kdo to je. Může to být nějaký úchyl, který mě pozoruje a potom mě někde přepadne. Jenže proč to cítím úplně jinak? A má nějakou spojitost s Edwardem? Nebo nás prostě jen viděl? Jak pozná, co cítím?

Snažila jsem se na to nemyslet a věnovat se učení, ale nešlo to. Nakonec jsem to vzdala a přesunula jsem se do postele. Do uší si pustila uklidňující melodii, při které jsem se pokoušela na nic nemyslet a usnout. Kdo ví, co mi přinesou následující dny?

<< // >>

Doufám, že jsem vás nezklamala a zanecháte mi nějaký pěkný komentík jako u minulé kapitolky. Moc vám za ně děkuju, ani nevíte, jak moc mě potěšily a dodaly chuť psát. :)

Avšak pokud máte kritiku, sem s tím. :)

Vaše Veruuuu

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S láskou, Neznámý - 1. kapitola: