Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rumunská princezna - I

23.11.2012 (21:45) • Agule99, Kaisa • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1738×

Pohled Isabella Maria Tremundi Tostev

 Naše těla byla propletena v jeden nijak složitý celek. Byli jsme jedna mysl, duše, oba jsme byli aktivní účastníci. Každým krokem či zhoupnutím jsem pocítila jiskru tam, kde dřív bývalo srdce. Neustále jsem měla v hlavě jen jedno jediné slovo, věnované svému milenci: nepřestávej! Svírala jsem mezi prsty jeho mužná ramena, drtila jsem mu je pouhou vášní, která mi zatemnila moje chápání. Chtěla jsem stále víc, přestože se mi dostávalo tolik lásky a rozkoše, že již bylo doslova nemyslitelné, abych dokázala pojmout ještě více. Má víčka byla pevně stisknutá, nedovolila jsem si jediný pohled do jeho chápavých, ale jemných očí, které by mi podkoply sebedůvěru; nechtěla jsem se do nich dívat, protože bych v nich spatřila umanuté jiskry, jež by mi řekly jen dvě slova, která jsem v žádném případě nechtěla slyšet. Ten, co mi dopřával tolik štěstí, něhy a touhy, si zasloužil někoho lepšího. Já již od útlého věku nebyla schopna tu větu, která každého zahřála na srdci, říct. Nedokázala jsem vypustit z úst jen čtyři slabiky. Nechtěla jsem, stále nevím proč. Neuměla jsem se někomu zadívat do očí, a říci: Miluji tě.

Zatřásla jsem hlavou, abych vyhnala vzpomínku na dnešní noc z hlavy, přičemž se moje vlasy rozprostřely na ramenou. Nemohla jsem myslet na takové věci, jelikož bych tím odhalila tu slabou část své osobnosti. Tu, která je šťastná po boku svých milenců a tu, která má při jakékoliv situaci strach něco říci, byť jen naznačit. Ne, nesměla jsem, to bych nebyla já. I kdyby ano, tak dávno, když jsem byla člověk; zranitelná, prachobyčejná dívka. Teď nemám myslet na minulost a ani na budoucnost, je tu pouze přítomnost a v té jsem princezna. Mrcha, která má všechno, co si zamane. Zvedla jsem hlavu a nasadila sebejistý, i když lživý, úsměv. Mé myšlenky mi zatemnily mozek, nevnímala jsem nic, než samu sebe. Vydržela bych dlouho se jen dívat z okna na nekončící lesy, i přestože kousek z toho bylo město, ale tyto chvíle se mi nedostávají často, protože se mi nedostávalo času. Přestože jsem tvor, který žije navěky, tak ho nemám tolik, kolik bych potřebovala a chtěla.

Kráčela jsem chodbou osvětlenou pouhými plameny a netušila, kam mne mé nohy donesou. Tam, kde bývávalo srdce, díky kterému jsem žila, teď byl tvrdý a chladný kámen. Kostka ledu, jež si nepřipustí víc, než je možné, kterou živí pouze krev a smrt. Jak ironické je, že po mně touží kdokoli, kdo mne spatří a já ho odkopnu, no přesto se snaží dál. Co by za takovéto snažení dala lidská dívka, která má jen lásku, jež je její život? Lidé jsou prachobyčejní tvorové, kteří slouží pouze pro jídlo, nic více, ani méně. Je to podřazená rasa. Upírů by se měli lidé bát, ale my je fascinujeme, zkoumají nás! Ale neví, že každý týden zmizí několik lidí kvůli nám, netuší, že my jsme ti na vrcholu pyramidy, ne oni. A pro mě jsou obyčejné kosti plavající v tekutině tak lahodné, že by pro ni upír zabil i svého druha. Pro svojí životní lásku; krev. Ty myšlenky mě popoháněly, ale nutila jsem se na ně zapomenout, protože bych kvůli nim trhala.

„Má paní? Kam vás vedou vaše úmysly, kde je cíl vaší cesty? Doprovodím vás kamkoliv, třeba i na konec světa. Pro vás vše.“ Z mé hrudě se mi vydralo pobouřené zavrčení, když jsem se otočila a nespatřila nikoho jiného, než patolízala, který se mi neustále pletl do cesty. Mnohdy jsem začínala litovat, že jsem ho přijala do armády a ovlivnila darem.

 „Edwarde,“ procedila jsem mezi zuby jeho jméno, „nejdu nikam, kam bys mohl jít ty. Ale úkol pro tebe mám, krom toho, abys vypadnul. Zvolej armádu a hlavně zařiď potravu. Pro všechny. Máš hodinu, jinak…“ nedokončila jsem výhrůžku. Ostatně to nebylo třeba, protože každý, kdo mne zná, ví, co dokážu. A když něco chci, není bezpečné se mi vzpírat a nesplnit úkol. Upír byl sice na vrcholu, ale i ten se dále dělil. Já byla mezi těmi, co se mohli vychloubat. Lov byl hlavní součástí našeho živobytí a já měla vlastní způsob, jak si přímo pod nos dostat potravu.

„Má paní? Poslíček s pizzou dorazí za chvíli. Jakmile budete připravená, řekněte mi, abych zavolal policisty.“ Zpráva, kterou mi donesl Edward, mě značně uspokojila, jelikož se na mně nedostatek krve vyznačoval.

 „Děkuji, drahý, kde jsou novorození a zbytek…?“

 „Čekají na vás v předsíni, má paní. Jsem rád, že jsem vám dobře posloužil. Teď již, pokud mi to dovolíte, půjdu, abych vám nekřížil cestu,“ prohlásil smutnou pravdu, která se mu zračila v zoufalých, ale oddaných očích. Jeho důvěra a láska ke mně mi vykouzlila na tváři úsměv, který kupodivu nebyl falešný. Pro jednou…

 „Ne, naopak. Pojďte se mnou, potřebuji společnost. Cítím ve vzduchu zradu, chci vaši stráž. Jasné?!“ dodala jsem. Masku blahosklonnosti si nesmím dovolit nasadit ani na okamžik. I přes značný rozkaz se mu rozzářila tvář. Dále jsem se jím zabývala jen okrajově. Šel by za mnou kdykoli to jen bylo možné, nepotřebovala jsem ho hlídat. Úsměv jsem si z tváře smazala skoro násilím, jelikož nejsem na pódiu, ale v hradě, kde je důležité si hlídat záda. Rozdávat dary a milost není v mé povaze a ani mi to není po chuti.

„Kdo je?“ položila jsem zbytečnou otázku, která se však nabízela. Ještě než se ozvala odpověď, začal jeden z novorozených otevírat dveře. Zpražila jsem ho pohledem, jejž ho doslova ukamenoval na místě. Všichni jsou tak nadržení při pohledu na lidskou krev a neumí se ovládat… Ale čemu se divit, je jim rok a mně asi tak o 2000 let více. Prudce jsem novorozeného odstrčila a pomalu otevřela. Slyšela jsem, jak se poslíčkovi vteřinu po vteřině zrychluje srdeční tep a i dech. Samozřejmě při pohledu na můj vzhled, na bohyni z nebes.

 „Ehm,“ výrazně polkl a srdce mu přitom zabubnovalo, aby podtrhlo jeho nervozitu, „já mám pro vás tu pizzu, co jste si objednali.“ Jen co to dořekl, ozvala se za mnou řada vrčení. Já je mávnutím ruky uklidnila, přesto jsem však cítila ve vzduchu ten hutný pach krve a měla co dělat, abych se nezachovala stejně.

 „Ale, děkujeme! Jaká čest pro nás, mít tu tak vzácnou návštěvu! Pojďte dál, jen pojďte. Nic se vám tu nemůže stát,“ dodala jsem líbezným hlasem, který ho omámil a on tak neměl vlastní hlavu. Jen co za ním zaklaply dveře, odvedla jsem ho do jedné z místností pro hosty, kde jsem se usadila a nechala ho, aby to po mně zopakoval. Podal mi pizzu, která sice skončí v koši, ale to je vedlejší. Já mu dala peníze, schválně víc a poručila mu, aby mi je nevracel. To bylo samozřejmě součástí plánu.

 „Jak se vám dnes daří, ehm…?“ načala jsem naprosto nevinnou konverzaci.

 „Gustavo,“ vydechl zhypnotizovaně, ne do mých očí, ale směrem k mému dekoltu. Nahnula jsme se k němu a bradu mu rukou pozvedla. Spatřila jsem tak blankytnou modř v jeho očích.

 „Víte přeci, že je neslušné dívat se někam jinam, než je dáno, že?“ Opět kývl, tentokrát mu však zrudly tváře. To vyburcovalo mou upíří podstatu a já jen marně držela své chutě na uzdě. Věděla jsem, že brzo dospěji k bodu, kdy uznám za vhodné poslíčka zabít. Tohle mi nikdy netrvalo dlouho.

 „Edwarde,“ dala jsem signál svému sluhovi, byť to bylo pouhé zašeptání. On věděl, že má být připravený zakročit. Poslíček tázavě zdvihl obočí. Asi tušil, že je něco v nepořádku.

 „Myslím, že již můžete jít, Gustavo, jen bych ráda, abychom dorovnali dluh,“ načala jsem hru.

 „Jaké dorovnání? Nic vám vracet nemám,“ svraštil obočí. Chytila jsem ho za krk, zpočátku jen jemně. Nesmím nechat utéct tu lahodnou tekutinu, musím vydržet.

 „Jste si tím zcela jistý, drahý Gustavo?“ optala jsem se poslíčka sladkým a líbezným hláskem. Ráda si s oběťmi hraji, je to pak o mnoho… zábavnější. Lov může začít! Hodila jsem s ním o zeď, ale jen slabě. Přeci mu hned nechci poškodit smysly. Můj záměr se setkal s úspěchem, Gustavo stále vnímal a já si pomalu vychutnávala šílený strach a hrůzu, která se mu stupňovala v očích. Nebyl schopný slova, žádné odpovědi, dokonce ani té neverbální. Ach, ta lidská slabost…

 „Odpovíte mi?!“ zavřeštěla jsem na celý hrad. Na rozdíl od těch napodobenin života, to můj hlas vydržel.

 „Já vám nic,“ sípavě se nadechl, když jsem ho sevřela pod krkem, „nedlužím,“ dokončil lživě načatou větu pisklavým, slabým a roztřeseným hlasem. Jenom jsem naklonila hlavu na stranu v důsledném gestu, že mu nevěřím.

„Ale, ale… vás doma matinka nenaučila, že lhát se nemá?“ zasyčela jsem. Potom jsem ho ze svých rukou pustila a on sletěl k zemi. Pomalu už neměl sílu žít, ale já nepanikařila. V dálce už jsem uslyšela policejní houkačku. Teď teprve ochutnám sladkou tekutinu, která mé momentální oběti koluje v žilách. Zvedla jsem Gustava za krk a ohnula mu ho do nepřirozeného úhlu. Jen jsem k tomu zašeptala líbezným sopránkem pár slov na rozloučenou.

 „Pozdravujte na onom světě!“ Pak jsem se mu zakousla do krční tepny, kde kolovala tekutina tak moc lahodná. Krev určená jen pro mne, pro rumunskou princeznu.

Když jsem vysála celý krevní oběh do poslední kapky a olízla si ze rtů zbytek té výtečné tekutiny, mé hrdlo zaplálo novým ohněm - nestačilo mi to. Ale pohled do mrtvých očí Gustava mi to vynahradil. Jeho víčka byla otevřená, jeho výraz byl skelný. Mé rty se zkroutily do ďábelského úsměvu… Potrava mi dělala dobře, ostatně jako každému krvelačnému upírovi. Z hrudi se mi vydral bláznivý smích, byla jsem opojená jako drogou. Rychlostí světla jsem opustila místnost. Mrtvolu jsem tam nechala ležet, on ji pak někdo uklidí. V předsíni již byly stěny pocákané krví a to mi na náladě jedině přidalo, protože až přijdou malovat, tak to znamená další potravu… Prostě začarovaný kruh - v tom dobrém smyslu pro naši řadu, pro upíry.

Trochu jsem se porozhlédla. V koutě se krčil jeden policista, kterého se ještě nikdo neujal. Hmm… Během chvilky jsem měla jeho hrdlo v mých ocelových břitvách a sála blahodárnou tekutinu, která mu proudila v cévách a žílách po celém těle. Neuvědomila jsem si potenciální nebezpečí, dokud se nestalo. I když jsem rutinně ušima pozorně poslouchala okolí, netušila jsem hrozbu od novorozeného. Do té doby, než mě napadl – i když neúspěšně. Odhodila jsem napůl vysátého muže, který se však přesto už propadl do bezvědomí, a zavětřila. Upír, co mě napadl za cílem sebrat mi potravu, zmizel.

 „Kdo. To. Byl. Slyšíte mě?!“ Snaha udržet si chladný a klidný hlas přišla nazmar a já poslední dvě slova zaječela vysokým tónem. Díky svým schopnostem jsem viníka objevila ve vteřině. Jméno jsem neznala, rejstříky si nevedu.

 „Proč?“ procedila jsem mezi zuby. Upír nebyl strachy a žízní schopen slova, jen si ukázal na hrdlo. To mě vybouřilo k ještě větší zuřivosti a popadla jsem ho za krk. Tam, kde dřív býval vaz.

 „Tak abyste věděli,“ zakřičela jsem na upíry v místnosti, až všichni pustili potravu, co právě hodovali, „co se stane s tím, co mi bude odporovat,“ dokončila jsem větu normálním, i když stále vysokým, tónem. Vzápětí jsem opětovala upírovi v mých rukou hrozivý pohled a skenovala i všechny ostatní v místnosti. Pak jsem mu oddělila hlavu od těla a vhodila jeho ostatky do plápolajícího krbu. 

Tak jsme za vodou :)

Doufám, že se vám kapitolka ode mne líbila, pokud ano, já ani Kaisa nepohrdneme komentářem :)

Příští kapču pro vás sepíše Kaisa, tak si počkejte, protože tahle povídka bude pokaždé něčím překvapovat...

Agule99 a Kaisa :) 

Autor: Agule99 (Shrnutí povídek), Kaisa, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rumunská princezna - I :