Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ruku na to? - 1. kapitola

17.11.2016 (21:00) • Heidin • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2605×

Mary se přihnala do pokoje lékařů jako obrovská smršť, zabouchla dveře a zády se o ně opřela. Zaujatě jsem ji sledovala a s úsměvem na rtech si říkala, že asi vypadám úplně stejně, když opustím Cullenovu mučírnu. Úsměv mi ale pohasl ve chvíli, kdy jsem si všimla přeplněné složky v jejích rukou, což znamenalo jediné: Ten blbec jí to vrátil a Swanová to bez jediné připomínky musí předělat, klasika.

„Och! To je takový debil!“ zaskučela a snažila se zklidnit ovíváním papíry.

„To jsi zjistila až teď?“ odvětila jsem řečnicky, hodila rozečtený časopis vedle a vstala, abych si od ní převzala zábavu na celý zítřejší den a dost pravděpodobně i večer.

„Ani se na to nedívej. Podle jeho vědeckého rozboru je už první řádek úplně špatně, takže bych se na to upřímně dneska vykašlala a šla domů. Na opravu téhle blbosti máš dost času zítra,“ radila mi a nezapomínala u toho našeho pana primáře pořádně zesměšnit.

„Pořád říkám, že mu chybí jen červená propiska, bodovací systém a pár školních lavic, do kterých by nás posadil…“ zasmála jsem se tiše, ale zrak pro jistotu nespouštěla z dveří, protože u Cullena člověk nikdy nevěděl. Někdy mi připadalo, že slyší přes celou nemocnici a výhradně to, co nemá.

„Asi nechápe, že jednou přijde čas, kdy se budeš ty rozvalovat v tom jeho křesle v místnosti na konci chodby,“ básnila Mary a už se nejspíš viděla na postu zástupce primáře traumatologie.

„To teda nevím,“ usmála jsem se zatrpkle a konečně si vzala tu hloupou složku, kterou jsem bez okolků prostě hodila na stůl, ani se do ní nepodívala. Rozhodně si nehodlám kazit nedělní večer.

„S tvým mozkem? Tři roky maximálně,“ pokračovala ve svém snu, v kterém jsem nedobrovolně hrála hlavní roli.

„Radši půjdu domů,“ zašeptala jsem sekaně přes zuby a s kabátem v ruce raději opustila místnost i budovu.

Kabát jsem nasupeně drtila v pěsti, když jsem procházela hlavním vchodem. Nesnášela jsem podobné kecy o mém IQ, mozku a přirozeném talentu. Byla jsem na ně alergická už od sedmi let, protože mě v tom věku krmili podobnými žvásty úplně všichni a já si brzy začala myslet, že jsem něco lepšího. Chyba! Tahle dokonalá bublinka totiž praskla hned první den na internátu výběrové školy, kdy se mnou zametl úplně každý, koho jsem potkala.

Štrádovala jsem si to rázným krokem napříč parkovištěm a vůbec si nevšimla, že déšť, který mě dopálil už ráno, zmrzl. Všimla jsem si toho až ve chvíli, kdy jsem se natáhla před mým autem.

„Kruci,“ zaskučela jsem a snažila si oprášit ze stehen těch pár kamínků, které to tady nejspíš měly udržet bez úrazů a havárií. Zkrátka není nad kvalitní sypače.

O tom se ale ihned přesvědčil i nějaký Aston Martin, který dostal ukázkový smyk, když zajížděl vedle mého Volva a málem tak přibral celý bok. V tu chvíli se o mě pokoušel infarkt. Mý auto!

„Jste normální?“ zapištěla jsem na řidiče a vykulenýma očima těkala mezi jeho otevřenými dveřmi a částí mého auta, která to mohla schytat.

„Já? Naprosto! To vy jste se tu před chvíli ještě válela,“ zasmál se ten, který z toho auta vylezl, a moje představa božského chlapa v ten moment začala nabírat nové rozměry.

Kdybych nebyla přesvědčena o pravosti téhle situace, klidně bych se vsadila, že předem mnou stojí dobře retušovaná fotka. Alabastrová pleť, dokonale tvarované rty, rovný nos, hnědé vlasy a… zlaté oči!!! Neklamný znak dětí doktora Cullena. A ten škleb, který mi ušel při mém průzkumu jeho obličeje a který nasadil, když si mě dostatečně prohlídnul? Od pohledu arogantní blbec na entou. Zřejmě dobré vlastnosti zdědil po svém drahém otci…

Mé nadšení nad ním netrvalo ani tři vteřiny, stejně jako u většiny mužů, ale až po hodné chvíli mi došel význam jeho slov.

„Co...?!“ začala jsem naštvaně, ale absolutně nevěděla, jak pokračovat. Mozek mi úplně zamrzl při pohledu na jeho postavu a jeho opovržlivý úsměv to ještě roztáhlo. Zamknul auto a přešel přede mne.

„Nejste tak hrozná, jak vás popisoval otec,“ zkonstatoval, prsty přejel po jednom z pramenů mých vlasů a stáhl při tom chomáč sněhu, který tam přistál.

Já se zkrátka nezmohla na nic jiného než na něj civět a lapat po dechu jako ryba na souši. Nutno dodat, že ani u toho jsem se sama se sebou nemohla dohodnout, jestli to je kvůli naštvání, zděšení nad tím, že je tak blízko mě a narušuje můj prostor, nebo z toho, že je ještě hezčí, než jsem si myslela.

„Ale chtělo by to trochu víc make-upu a dával bych si pozor na kalorické jídlo. Jde vám to do boků a nejspíš i zadku,“ zkritizoval můj vzhled, prohrábl si prsty vlasy a s výrazem patří mi celý svět si to namířil do nemocnice.

„No, je tohle vůbec možný?!“ zakřičela jsem přes celé parkoviště, když jsem se vzpamatovala, on byl ale dávno vevnitř. Jak někdo může člověka za tak krátkou dobu shodit a tolik ztrapnit? Odpověď byla jasná. Cullen.

***

Zamyšleně jsem si to dupala do jedenáctého patra, protože někdo chytrý z prvního úplnou náhodou zapomněl zavolat údržbu a výtah stále nefungoval. Přes moje kroky a zrychlený dech ozývající se mi v hlavě jsem vůbec nic neslyšela, ani přihlouplý smích blondýny, na jejíž nohy v lodičkách mi ihned padl pohled. Ničila mi fungl novou rohožku před bytem a strkala mému spolubydlícímu jazyk do krku. Že si ten Emmett nedá chvíli pokoj…

„Ahoj, Králíčku!“ zahulákal na mě, když si mě všimnul a odstrčil tu krásku stranou, abych mohla projít do bytu. Bohužel, krásku jsem nemohla myslet ironicky, protože ona byla opravdu krásná. Sice jsem ji nesnášela, ale tohle jsem jí odepírat nemohla.

„Zavolám,“ slíbil té Rosalie, nebo jak se jmenovala, a jakmile jsem překročila práh, zabouchl jí dveře před nosem.

„Jsou dvě odpoledne. Od včerejšího večera tu být nemohla, tak co tu dělala?“ zaskřípala jsem zuby směrem k němu, unaveně jsem se opřela rukou a zeď a začala zkopávat vysoké kozačky. Nemohla jsem si pomoct, ale vždycky, když došla řeč na ni, plivala jsem síru na všechny strany.

„Promiň, Králíčku, ale Rose měla depku, tak se stavila,“ vysvětloval vehementně a stačil se přitom i drbat na hlavě.

„Já mám depresi dva týdny z měsíce a lezu za někým?“ zasyčela jsem podrážděně a posledním kopancem shodila druhou botu. Hašteřit se s ním byl špatný nápad, ale spát s Rosalií byl ještě horší, zvlášť v případě, že na druhé straně města sedí v bytě muž, který vás přinejmenším miluje.

„Možná bys měla,“ zašeptal si pro sebe, ale vzhledem k tomu, že stál třicet čísel ode mne, minulo se to účinkem a bez dalšího slova se zabouchnul ve svém pokoji. Jako dítě…

Že já tu pusu vůbec otvírala, ještě se budu muset omluvit, že doma říkám, co si myslím.

Trochu jsem odpustila páru, pomalu se docourala k jeho dveřím a položila na ně dlaň.

„Budu se s tebou dívat na Kamarád taky rád,“ začala jsem slibovat a k dlani přidala i čelo. Doufala jsem, že pro takovou pidi hádku toho nebudu muset obětovat zas tolik.

„Půjdu s tebou do toho nového baru.“ Nic, moje nabídky zůstaly bez odezvy. Nejspíš to bude chtít větší kalibr.

„Fajn! Doprovodím tě i na tu návštěvu u Jasperovy rodiny!“

„A sbalíš v tom baru nějakýho chlapa,“ ozvalo se z pokoje a dveře se otevřely, „protože když ti to chybí, jsi k nesnesení.“

„To součástí nebylo!“ obvinila jsem ho, ale proklouzla pod jeho rukou do pokoje a rozvalila se na neustlané posteli.

„Ale mám pravdu,“ trval si na svém a já se do stropu zašklebila, protože ji vážně měl.

„Emmette, mám tě ráda. Nechci se hádat, ale taky nechci, aby sis ublížil, a vím, jak moc ti na Jasperovi záleží... A jemu na tobě taky,“ zvážněla jsem, ale podívat se mu do očí jsem se neodvážila.

„On tě miluje,“ pronesla jsem přesvědčeně, ale přesto, kolik jsme toho o sobě věděli a jak dlouho se znali, jsem si nebyla jistá jeho reakcí.

Následující odmlka vůbec nebyla dobré znamení, on vždycky věděl, co říct…

„Králíčku, už tě někdy napadlo, že by ti bylo líp, kdybys mě tenkrát nepoznala?“ povzdychl si s nešťastným smíchem. Něco bylo opravdu špatně. Zadívala jsem se na něj a snažila se přijít na to, co stojí za jeho současným chováním.

Když jsem nic nezjistila, prostě jsem jen potřásla hlavou a řekla:

„Ne, nenapadlo a ne, rozhodně by mi líp nebylo... Takže na stěhování zapomeň,“ prosnesla jsem výhrůžně, aby jej nenapadaly žádné vylomeniny. Oba jsme se zasmáli.

„Škoda,“ zabědoval sarkasticky a potom si začal prohlížet prostěradla, ve kterých jsem se válela.

„Králí? Víš, co jsme tam s Rosalií dělali?“ Vyletěla jsem, jako by mi hořel zadek, když mi došlo, čeho všeho jsem se tam dotkla.

***

„Když jsem ti slíbila ten bar, nemyslela jsem to zrovna dneska večer,“ lamentovala jsem, přešlapujíc pořád na jednom místě před barem, co měl v názvu tolik přehláskovaných písmen, že jsem se je ani se svou angličtinou nepokoušela přečíst.

„To byla právě tvoje chyba – nemyslela jsi,“ vysmíval se mi Emmett. Od úst se mu vznášely malé obláčky páry, ale jinak vypadal, že je naprosto v pohodě, oproti mně, která tady mrzla v nevkusně krátkých šatech a letním kabátku.

„Víš, že vypadáš docela étericky?“ popichoval mě a současně tak upozorňoval na to, že sněží a mé vlasy se začínají třpytit jak celými vločkami, tak už roztátými kapkami vody. Musela jsem vypadat strašně. Vlnité vlasy jsem před odchodem poupravila žehličkou, ale s vodou na hlavě to teď nejspíš vypadalo jako čerstvá trvalá.

„Tak to fakt díky,“ odsekla jsem.

„Já si myslím to samé,“ ozval se za mnou medový hlas. Mé tělo zareagovalo bez rozmyšlení a bez jakéhokoliv pokynu mozku se otočilo za tím hlasem.

Kompliment by to asi byl, kdyby to ovšem nevypustil z pusy Cullen junior.

„Odstřel, kamaráde, tenhle podnik je pro dospělé, ne pro ucha ze střední,“ pošklebovala jsem se jeho mladistvému vzhledu, ačkoliv bych nad tím spíše měla brečet. Byla jsem oproti němu úplná stařena… A ještě k tomu vypadal mnohem, mnohem líp než před nemocnicí. Černý rozhalený kabát a užší kalhoty dělaly zkrátka své…

„Nepovídej, tak co tady potom děláš ty? Říkala jsi dospělé, ale tebe bych zařadil do kategorie přestárlí,“ odpálkoval tu mou urážku svou.

A zase jsem nevěděla, co říct! To snad není možný!

„No, Edwarde! A já si doteď myslel, že dokážeš být jen galantní!“ smál se mi za zády Emmett a já na něj vrhla ten nejhnusnější pohled, jaký jsem v tu chvíli dokázala. On z toho má srandu? A jak to, že ho zná?

„Bello, tohle je Jasperův brácha Edward, Edwarde, tohle je moje nejlepší kámoška Bella, ale vy se snad už i znáte, ne?“ představil nás a mně málem upadla čelist. Jak, bratr?!

Prosím o komentáře!!! Pomáhá mi to psát dál. :))

H.

Autor: Heidin, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ruku na to? - 1. kapitola: