Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozhodnutí - 1. kapitola

01.04.2013 (15:15) • Dianeh001 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1020×

1. kapitola

Bella Swanová

Tupě jsem zírala do prázdna a přemýšlela nad dnešním odpolednem. Za necelé dvě hodiny se vdávám. Kolem mě poskakovaly družičky, kadeřnice i kosmetičky, které nadšeně objednala má matka. Stejně tak si dala záležet i na výzdobě a na chvíli by se zdálo, že se na svatbu těší víc než já. Asi tomu tak i bylo.

Jacoba jsem poznala teprve před půl rokem, ale moji rodiče z něho byli nadšení už od první chvíle. Zničehonic z toho byla žádost o ruku a jedna velká, ne tak úplně dobrovolná svatba. Já se nechtěla vdávat, vždyť mám ještě celý život před sebou! Teprve jsem dostudovala první semestr na vysoké a přála jsem si cestovat a být na chvíli volná. Jenomže copak jsem mohla klečícího Jaka před mojí i jeho rodinou odmítnout? Ne.

„Oh, miláčku, v těch šatech budeš vypadat úchvatně!“ rozplývala se nad mým svatebním krojem matka. To ona ty šaty vybírala. Měly korzet, vzadu na zavazování s perlami poskládanými do různých obrazců a velkou nadýchanou sukni s asi tunou krajkových vrstev. Já bych radši volila něco jednoduššího, protože jen tohle muselo vážit nejmíň osmdesát kilogramů, a to nepočítám závoj a obrovskou kytici lilií. Navíc tahle přeplácaná paráda nebyla můj styl.

„Mami, jsou ty šaty vážně nutné?“ ptala jsem se trochu zoufale, když mě do nich moje kosmetička rvala.

„Jsou ty nejkrásnější, jaké tam měly, a taky nejdražší, Bello!“ vysvětlovala mi významně. „Víš, kolik dívek by pro ně vraždilo?“

„Tak ať si je klidně vezmou! Vsadím se, že kdybych rozebrala tu sukni, bylo by z toho oblečení pro celý Seattle,“ odsekla jsem jí.

„Nech si toho a nekaž si svatbu.“

„Občas mi připadá, že je o spíš tvoje svatba! Copak to tys nechtěla mít obřad plný lilií, v botanické zahradě a s krásnými nadýchanými šaty?“ Zdálo se mi, že si moje matka skrze mě plní své sny, protože ona se musela spokojit s malou svatbou na radnici. Otevírala pusu ke dlouhé přednášce o mém nevděčnictví, ale potom zavřela oči, zhluboka se nadechla a odešla dolaďovat dekorace.

Zírala jsem s otevřenou pusou do zrcadla. Tohle přeci vůbec nejsem já! Vlasy jsem měla načesané na vrch hlavy stažené hřebínkem a v obličeji tunu make-upu. Tak to tedy ne! Rychle jsem si to nakráčela k umyvadlu a v momentě, kdy jsem byla v místnosti sama, jsem si celý obličej opláchla vodou a všechno líčení bylo pryč. Spokojeně jsem si nanesla slabou tvářenku a lesk na rty a řasy zvýraznila trochou řasenky. A hned vypadám líp! Jestli mě Jacob miluje, musí si mě holt vzít takovou, jaká jsem.

Pět minut před začátkem jsem seběhla po schodech do haly a přímo ke dveřím, kde už čekal obřad.

„Proboha, Bello! Jak to vypadáš?“ zděsila se Renée při pohledu na mě.

„Úžasně, viď?“ zazubila jsem se na ni. Ve tváři se jí vystřídal vztek, smutek, překvapení a hrůza. Jelikož už ale neměla čas na mě znovu povolat svůj personál, beze slov mě zařadila vedle táty.

Zazněly první tóny hudby a já skrz skleněné dveře viděla, jak se všichni přítomní postavili. Teprve teď na mě začala doléhat ta opravdu silná nervozita. Co když zakopnu a spadnu na zem jako hruška? Nebo mi spadne kytice a když se pro ní ohnu, sukně se mi převalý přes hlavu? Nebo dokonce místo „Ano“ řeknu třeba „sýrová omeleta“?

Charlie se na mě vyzývavě podíval. Měla jsem chuť se schovat za něj, tak aby mě nikdo neviděl, jako malé dítě. V tu chvíli se obřad rozešel vpřed. Dech se mi zrychlil a srdce nabralo nebezpečnou rychlost. A co když je tahle nervozita úplně zbytečná? Třeba se mě Jake lekne hned u oltáře a uteče mi. Alespoň by mě ušetřil toho hrozného pocitu.

Pohledy všech pozvaných samozřejmě hned po tom, co jsme opustili budovu a vydali se do nazdobené zahrady, spočinuly na mně. Bylo více než pravděpodobné, že jsem se červenala jako jahoda. Teprve teď jsem si uvědomila výhodu make upu.

~~~~~

Vůbec jsem nevnímala slova oddávajícího. Jediné, co mě zajímalo, byl odjezd. Bude to tak krásné, až odsud odjedeme. Pryč od těch zírajících lidí, kýčovitých ozdob a těžkých krojích. Už jsem se nemohla dočkat toho, až se budu procházet po egyptské pláži v šortkách a volném tílku. Slunce bude hřát, moře šumět...

„Isabello Swanová, berete si Jacoba Blacka za svého právoplatného manžela?“ vytrhla mě z přemýšlení tahle drsná věta. Samotné mi bylo divné, že mé dnešní pocity se ani trochu nepodobají těm, které by měla nevěsta cítit, totiž radost, štěstí a blaho. U mě to bylo spíš vyděšení, smutek a hrůza. Já se sakra nechci vdávat! Jenomže na to už je pozdě.

„Ano." vyhrkla jsem se slzami v očích. Teď jsem navždy svázaná. Jako pták v kleci nebo hrách v plechovce. Jacob mě obdaroval jedním z jeho šťastných úsměvů a poté mě na zpečetění našeho posvátného svazku manželského políbil. Neochotně jsem mu polibek oplatila a snažila se tvářit, co nejšťastněji to šlo.

~~~~~

Je osm hodin večer a my právě sedíme v letadle. Máme za sebou dvě hodiny letu a Jake už radostně pochrupává na vedlejším sedadle. Zkrátka jako... štěně. Tohle pojmenování nenáviděl. Nějakou dobu už vím, že je to vlkodlak, a snažím se to používat proti němu vždy, když na mě vytáhne s nějakou skvělou historkou z mého dětství, kterou mu milostivě sdělil můj otec.

Za celou cestu jsem nepřestala přemýšlet o naší budoucnosti. Budu teď muset dennodenně stát za plotnou a oblékat si ty hrozné zástěry jako dobrá manželka? Když přijde z práce, budu ho muset hned zasypat otázkami, jak se měl a co je nového, jako dobrá manželka? Co to vlastně znamená být dobrá manželka? Takovéhle otázky mi kroužily v hlavě pořád dokola.

Najednou můj zrak spočinul na mladém páru, který seděl přes uličku od nás. S radostí si prohlíželi mapu světa a z jejich slov, které jsem občas zaslechla, jsem zjistila, že se chystají na cestu okolo světa. Taky jsem na ni chtěla jet. Chtěla jsem procestovat všechna slavná města světa a nevrátit se domů nejméně dva roky. Zamilovat se, odmilovat se, zamilovat se, odmilovat se a takhle pořád dokola, než najdu toho pravého. Třeba i několik let a ne se vázat už v devatenácti.

Ale teď jsem manželka. Takové divné slovo. Najednou si připadám hrozně stará a opotřebovaná. Znovu jsem se podívala na mého spícího psíka. Ten se jen tak neprobudí, a to nás čeká ještě nějaká ta doba cesty.

Ahojda! :) 

Tohle je moje první kapitolovka, tak buďte prosím shovívaví. ;) Jsem tady tak nějak nováček, i když jsem přečetla už několik povídek. Ráda bych Vás taky poprosila o nějaký ten komentář, abych věděla, na čem jsem a jestli má cenu pokračovat. :)))

Autor: Dianeh001 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozhodnutí - 1. kapitola: