Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 9. kapitola

obrazbyjane


Rodina 9. kapitolaMoc děkuju za komentáře, opravdu mě hodně potěšily. A proto taky přidávám 9. kapitolu, a opravdu je zajímavější a delší.

Hned na začátku si Edward něco uvědomí. Bella tráví skoro celé prázdniny u Polly a díky ní odhalí tajemství, které nikdy neměla poznat.

Edward

 

Už zítra! Zítra se Bella vrací z  Nazka. Všichni jsme se na ni těšili. Byla tam skoro celé prázdniny, nejdřív to bylo 14 dní, které se protáhly na 3 týdny, poté na měsíc a nakonec na měsíc a půl. Nedokážu pochopit, jak jsme jí to mohli dovolit. Vydržet bez ní takhle dlouho byl nadlidský, vlastně nadupíří výkon.

Za tu dobu, co byla pryč, jsme se přestěhovali do Fairfieldu. Je to malé město na severu Montany poblíž parku Glacier. Žije zde největší populace medvědů v USA a početná stáda bizonů, takže Emmett má o zábavu postaráno. Slunce tady svítit jednou za uherský rok, což je naprosto ideální.

Náš dům se podobal tomu ve Forks, městečku, kde jsme našli Bellu. Celá zadní stěna domu je prosklená a tím pádem nám poskytla výhled na jezero, u kterého dům stojí. Jsem přesvědčený, že se jí tady bude líbit. Z jejího pokoje je nejlepší výhled. Vlastně celou dobu, co byla pryč, Esmé s Rose a Alicí upravovaly její pokoj, pořád se jím zdálo, že něco není ono a to se jí líbit nebude atd. Ale výsledek je naprosto perfektní.

Když si uvědomím, že ještě jedna noc a budu mít svojí Bellu u sebe, skákal bych radostí. Ostatní na tom byli podobně, Esmé a Carlisle se nemohli dočkat svojí malé holčičky. Carlisle si vzal do začátku školního roku volno, aby s ní mohl trávit celé dny. Emm s Jasem se těšili, až spolu budou zase blbnout, Alice neměla s kým chodit na nákupy a Rose. Rose na tom byla podobně jako Esmé, brala Bellu jako své dítě, v podstatě byla jejím dítětem. To ona ji našla, ona všechny přesvědčila, že si ji necháme, ona byla její druhou matkou.

Ale mé pocity se od jejich přece jen nepatrně lišily. Tanya to tehdy o Vánocích vystihla přesně. Doteď jsem si to nechtěl přiznat, ale když odjela, poznal jsem, že měla pravdu.

Tehdy na vánočním lovu mě překvapila, pamatuju si to jako dnes, a není to jen kvůli upíří paměti.

 

Přišla ke mně a začala, „Edwarde, uvědomuješ si, že Bella je dítě a tvá sestra? Sice ne biologická, ale rozhodně tě bere jako bratra. Jenom jako bratra!“ Naštvaně jsem ji sledoval a nechápal, co tím myslí.

„Tanyo, já ji taky beru ‚jenom‘ jako sestru.“

„Jako sestru? Pche! Bereš ji jako Alici nebo Rose? To těžko, Edwarde! Už teď pro tebe znamená mnohem víc, a nepokoušej se mi to vymluvit! Nemusím číst myšlenky nebo ovládat emoce, abych to věděla. Vidím, jak se na ni díváš. Máš stejný pohled jako Eleazar, když sleduje Carmen, Carlisle Esmé, Emmett Rosalii, Jasper…“

„Nech toho, Tanyo, nechápu, kde jsi na to přišla. Ale jestli si myslíš, že mě tímhle donutíš všímat si tě jinak, než jako ‚sestřenice‘, moc se pleteš. A nepokoušej se mi to vymluvit, slyšel jsem tvoje myšlenky a vyděl tvé představy!“

„Nepopírám, že chci, aby mezi námi bylo víc, než jen přátelství, ale říkám ti, Edwarde, ty Bellu miluješ, a ne jen jako sestru.“ Nato se otočila a utíkala zpět domů.

 

Měla pravdu, ale já si to nechtěl přiznat. Trvalo mi celých 10 let, než jsem to pochopil. Divím se, že to Jasper nepoznal anebo se jen nezmiňoval a čekal, než mi to dojde.

Ale teď není čas na úvahy, musím jít na lov. Vyskočil jsem z okna, zavětřil a vydal se za svou pozdní večeří, nebo spíše brzkou snídaní.

 

Jasper

 

Leželi jsme z Alicí vedle sebe a užívali si vzájemnou společnost. Už je to měsíc a půl, co naše sestřička odjela. Všichni se na ni těšili a nejvíc Edward, zrovna seděl ve svém pokoji a přemýšlel.

Nejdříve jsem z něj cítil nadšení, netrpělivost, nostalgii, úžas, nevíru, smíření a nakonec lásku. Lásku tak silnou, jako je ta moje a Alicina, možná ještě silnější. Hned nato vyskočil z okna a utíkal pryč.

Přitáhl jsem si Alici těsněji do náruče. „Edward konečně pochopil.“ Nemusel jsem jí vysvětlovat, co mám na mysli, věděla to už dávno. Naklonila se nade mě, oslnivě se usmála a prohlásila.

„Trvalo mu to deset let, už jsem začínala pochybovat o jeho zdravém rozumu.“ Hned nato mě vášnivě políbila a pokračovali jsme tak, kde jsme před hodinou skončili.

 

Bella

 

Zítra jedu domů. Strašně se na všechny těším, ale zároveň se mi tam nechce vracet. Tady u Steva a Emily je všechno mnohem jednodušší, otevřenější, pohotovější a hlavně přirozenější. Doma mi všichni přijdou do určité míry napjatí, jako by všichni dělali něco, co nechtějí, jako by permanentně předstírali. Je to zvláštní, tohle slovo se v mém životě objevuje až moc často, všechno je zvláštní, někdy skoro tajemné.

S Polly jsme si to perfektně užily. První týden jsme nedělaly nic jiného, než že jsme chodily po okolí a navzájem si líčily své zážitky. Polly mi vyprávěla o všem, co se tady během let dělo. Dokonce jsme navštívily Lenu. Strávily jsme u ní celý den a ona polovinu času básnila o svém příteli Jerrym.

Druhý týden jsme jely do Portlendu, kde jsme zůstaly 4 dny. Jenom jsme nakupovaly, válely se, jedly a chodily do kina. Byla to zábava, ale Emily nás měla po 2 dnech nakupovacího maratonu dost, prohlásila, že jsme maniačky a dál nejde, my pokračovaly bez dozoru. Večer jsme se všechny 3 sebraly a šly do kina nebo jenom tak chodily po městě. Byl to naprosto perfektní půltýden. S Esmé a sestrami taky pořádáme dámské jízdy, ale tohle bylo jiné, víc lidské. Je to zvláštní - zase to slovo – přirovnání, ale pravdivé.

Po návratu k Polly jsem měla letět domů, ale přemluvila jsem rodiče, abych mohla ještě týden zůstat. Souhlasili překvapivě snadno, nestálo to ani moc přesvědčování. Vlastně se mi zdálo, že se jím to hodí. Potom jsem je přemlouvala ještě dvakrát. To už nebylo tak jednoduché. Dokonce jsem se jim do telefonu rozbrečela, naposledy jsem to udělala, když mi bylo 9 let a chtěla jsem jet s Polly do Disnylandu.  Po mém citovém výlevu mě pustili s Pollyninou rodinou a teď mi to dalo o 2 týdny navíc u Steanových. Nedělám to moc ráda, ale účel světí prostředky.

 

Zrovna jsem zavřela poslední kufr, pyžamo a zbytek věcí si tam dám ráno.

„Tak co, zabaleno? Už se těšíš, až se mě zbavíš?” skočila mi vysmátá Polly na čerstvě zabalený kufr ležící na posteli.

„Už se nemůžu dočkat, až tě budu mít z krku.” Na to se Polly uraženě otočila a já jí skočila na záda a shodila ji na postel. Hned jsem to schytala polštářem do hlavy a okamžitě jí to oplatila. Takhle jsme pokračovaly dalších 10 minut, dokud do Pollynina - a dočasně i mého - pokoje nevtrhl Viktor, Pollynin bratr. Zrovna jsem na ní seděla a mlátila ji polštářem, když otevřel s nasupeným pohledem dveře, ale jakmile nás viděl, začal se smát na celé kolo.

Viktor byl o 2 roky starší, než my dvě. Měl blonďaté vlasy, které mu padaly nedbale do obličeje, a když se usmál, udělal se mu na bradě malý dolíček. Viktor byl krásný...

Ta chvíle nepozornosti mě stála mou výhodu v naší malé polštářové bitvě. Polly mě ze sebe shodila a chytla tak, že jsem se nemohla hnout.

„Dobře, dobře, vzdávám se,“ zasyčela jsem a hodila naštvaný pohled po Viktorovi, který se pořád smál mezi dveřmi. Jakmile ho zachytil, ušklíbl se a zmizel.

„Viktor je hezký, že?” prohodila Polly jako by nic. Okamžitě jsem zrudla jako rajče. „Nic si z toho nedělej. Líbí se každé holce s dobrým vkusem starším 14 let. Vlastně by bylo fajn, kdybyste se dali dohromady, byly bychom sestry…”

Vytřeštila jsem na ni oči, Viktor byl krásný, ale nikdy mě nenapadlo na něj myslet jinak než jako na bratra mojí nejlepší kamarádky. Vlastně jednou mě to napadlo.

Bylo to předevčírem, když jsem mu vlezla do koupelny a on tam stál mokrý jenom v ručníku. V tu chvíli jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Stála jsem tam jako přikovaná a obdivovala jeho vypracované tělo, po kterém stékaly kapičky vody. Poté jsem se podívala do jeho šokovaného obličeje.

„P-p-promiň, nevěděla jsem, že tady budeš, ale Polly to strašně trvá…” Hned nato jsem zrudla a vystřelila z jeho koupelny. Ten večer jsem nemohla usnout, před očima jsem měla skoro nahého Viktora.

„Ale to není to, co jsem ti chtěla říct,“ vytrhla mě ze vzpomínek a ušklíbla se. „Našla jsem fotky, na kterých jsme s tvojí rodinou.” Hned ze mě slezla a hnala se pro album ležící na stole.

„Dávala jsme tam naše fotky a všimla si jich. Všichni tam vypadají tak krásně a taťka měl pravdu, Carlisle se za tu dobu vůbec nezměnil. Zajímalo by mě, jakého má plastického chirurga,“ zasmála se, ale já ji nevnímala. Vyjeveně jsem se koukala na fotky. Byli jsme na nich všichni Cullenovi a Steanovi. Emily, Stev, Viktor, Polly a já jsme byli viditelně mladší, mně a Polly bylo kolem 6 let. Ale moje rodina vypadala pořád stejně, ne jenom táta, ale i máma Ed, Emm, Jas, Rose, Al, prostě všichni vypadali stejně jako dnes, a to mají být v mém věku.  Šokovaně jsem na tu fotku hleděla a nevěděla co dělat.

„Polly, víš, kdy a kde byla tahle fotka focena? Přesně?”

Polly vytáhla fotku a přitom vysvětlovala, „mamka si vždycky na zadní stranu píše, kdy a kde fotku pořídila. Cullenovic zahrada 6. 9. 1998. Proč to chceš vědět?”

„Jenom tak. Myslíš… myslíš, že bych si tu fotku mohla vzít. Vrátím ti ji, ale teď bych si ji chtěla odvést.”

„Jasně, že váháš, ale na co ji potřebuješ? Bello, neděje se něco? Celkem si zbledla, vypadáš trochu… no vystrašeně?” Nechápavě jsem se na ni podívala a potom mi to došlo, musí vypadat strašně.

„Ne, to nic, jenom potřebuju být chvíli sama na čerstvém vzduchu.” Popadla jsem z postele svetr a běžela dolů ke dveřím. Přitom jsem ignorovala Pollyn varovný hlas.

„Bello! Počkej, venku se zatahuje a vypadá to na bouřku.”

Vyběhla jsem ven. Nevěděla jsem co dělat. V ruce jsem svírala fotku a pádila pryč. V hlavě jsem měla naprosto vymeteno, netušila jsem, co se děje. Běžela jsem k našemu starému domu, jako by mi mohl nějak pomoct. Vím, je to směšné, ale nevěděla jsem, co dál. Určitě ten dům někdo koupil, nějaká jiná rodina. Pche, rodina, co to vůbec znamená, jenom slovo plné lží, tajemství a přetvářky. Přišla jsem k domu, byl opuštěný a prázdný. Mamčina pečlivě udržovaná zahrada byla celá zarostlá malými rašícími stromy, trávou, plevelem a z části také břečťanem.

Nevím, co jsem chtěla dělat, ale šla jsem ke dveřím a zkusila je otevřít, samozřejmě byly zavřené. Podívala jsem se pod starý květináč stojící u verandy a překvapivě tam byl náhradní klíč, odemkla jsem a otevřela dveře. Nábytek byl přikrytý bílými plachtami a všude ležel prach. Zastavila jsem se uprostřed obýváku a rozhlížela se.

Vzpomínky zaplavily mou mysl. Viděla jsem usměvavou Alici tisknoucí se k Jasperovi, jak společně pozorují západ slunce u prosklené stěny. Edwarda sedícího za piánem a hrajícího mojí ukolébavku. Emmetta, jak jednou rukou objímá Rose a druhou přepíná sportovní kanály, přičemž se k němu Rose tiskne a čte módní časopis. Mamku sedící taťkovi na klíně v křesle, jak společně čtou knihu. Viděla jsem Edwarda učícího mě hrát na piano, Jaspera, který mi vysvětluje, jakou jsem udělala chybu v šachu, Alici nutící mě oblíkat si jedny šaty za druhými, taťku jak se mnou čte, Rose, která mě češe a přitom mi něco šeptá do ucha, Emma nadhazujícího míč, který jsem nechytla a on rozbil skleněnou stěnu a mamku, která pozoruje můj nejnovější obrázek…

Otočila jsem se ke kuchyni a vybavila si Vánoce. Mamka mě učila péct cukroví, postupně se k nám přidávala celá rodina, čehož Emmett využil a vzduchem létalo těsto na perníčky.

Zatřepala jsem hlavou a vydala se do svého pokoje. Opatrně jsem našlapovala na každý schod na potemnělém schodišti. Vešla jsem na chodbu a vydala se ke dveřím. Pomalu jsem je otevřela a rozhlédla se. Všude byly bílé plachty, hned jsem je strhla dolů, načež vzduchem zavířilo moře prachu a já se rozkašlala. Jakmile se prach usadil, rozhlédla jsem se. Všechno tady bylo stejné. Ale podivně prázdné, chyběli mi tu plyšáci, výkresy, rozházené noty, pastelky a rozkopaná postel. Šla jsem k šatně a otevřela ji. Překvapilo mě množství věcí, které zde byly. Oblečení, ze kterého jsem dávno vyrostla, boty co mi byly malé a další věci. Všechno vypadalo nově, vlastně si nevzpomínám, jestli jsem na sobě měla něco víc jak dvakrát. Ale zaujalo mě něco jiného. V rohu za židlí vykukovala hlava Pana Tučňáka, plyšáka, kterého Emmett roztrhal. Došla jsem k němu, posadila se na špinavou podlahu a vzala jej do náruče. Měl napůl utrženou hlavu, ale jinak vypadal celkem zachovale.

Pevně jsem ho objala a začala vzlykat. Hlavu jsem zabořila do měkoučkého plyše, do kterého se vsakovaly i mé slzy. Nevěděla jsem, co dělat, netušila jsem, co to znamená. Proč mi lhali? Proč nic neřekli? To mi nevěří? Co to vlastně znamená? Co skrývají za tajemství? Myslela jsem, že jsou moje rodina.

 

Seděla jsem tam ještě asi hodinu. Potom jsem vstala, vzala Pana Tučňáka, zavřela dveře do pokoje, zamkla dům, klíč vrátila na místo a šla na zahradu. Prošla jsem skrz vysokou trávu až k hřišti, které mi kluci postavili, když jsem byla malá. Další paradox, jak mi ho mohli postavit, když byli tak staří jako já? A přitom jsem věděla, že ho stavěli oni, dokonce to stihli za necelý den. Sedla jsem si na houpačku a mechanicky se pohupovala sem tam. Myšlenky jsem úplně vypudila z hlavy, bolelo mě myslet na jejich zradu a houpání mi v nepřemýšlení pomáhalo.

 

Nevím, jak dlouho jsem tam apaticky seděla, ale najednou se vedle mě objevil Viktor. Přišel ke mně ze zadu a objal mě.

„Co se děje, Ještěrko?” Chtě nechtě jsem se musela pousmát, tuhle přezdívku mi vymyslel on, a jako jediný ji taky používal. Opřela jsem se zády o jeho hrudník, zvrátila hlavu a podávala se na něj.

„Vzpomínáš na dětství?” zeptal se znovu a přitom se ušklíbl.

„Spíš se s ním loučím,“ odvětila jsem smutně a hned si uvědomila, že je to vlastně pravda. Do teď bylo v mém životě všechno v pořádku, bezstarostné jako jasný slunečný den bez mráčku, ale odteď to bude jiné. Nevěděla jsem, co budu dělat, ale něco bylo jasné. Už jim nemůžu věřit, ne, dokud mi všechno nevysvětlí. Jakmile jsem si tohle uvědomila, zachvátila mě osamělost, pocit tak silný, až mě vyděsil. Nikdy, v celém svém životě, jsem nebyla sama, a teď najednou jsem. Tak mě to vyděsilo, až jsem seskočila z kopačky a vrhla se Viktorovi do náruče. Nejdříve byl ztuhlý šokem, ale hned nato se uvolnil a přitiskl si mě k sobě ještě silněji. Rozvzlykala jsem se, čím víc jsem plakala, tím víc mě k sobě tiskl. Najednou zvedl můj obličej a přitiskl své rty na mé. V tu chvíli jsem ztuhla já, ale Viktor zřejmě věděl přesně, co dělá. Po chvilce jsem mu vpletla ruce do jeho blonďatých vlasů a přitiskla se k němu ještě těsněji.  Byl to první opravdový polibek, který jsem kdy dostala.

Když jsme se přestali líbat, beze slova vzal Pana Tučňáka ležícího na zemi, objal mě kolem ramen a vedl mě k nim domů.  Nepromluvili jsme celou cestu.

Když mi otvíral dveře, křikl, „našel jsem ji, byla u svého domu.” Takže mě hledali, došlo mi. Byla jsem tak vykolejená, že mě ani nenapadlo, že by se mohli bát. Dokonce mi ani nedošlo, jak se zpozdilo, venku už byla tma.

Emily se ke mně přihnala a objala mě. „Zlato, tohle mi už nikdy nedělej, víš, jaký jsem měla strach? Skoro jsme volali tvým rodičům a na stanici.”

„Emily, promiň, nedošlo mi, že jsem pryč tak dlouho. Nechtěla jsem vás vystrašit.”

Stev na mě jenom kývl a Polly mě hned táhla k sobě do pokoje.

„Víš, jak dlouho jsi byla pryč? Jak teď stihneme všechno, co jsme si na poslední večer naplánovaly?” Jo naše plány, úplně jsem na ně zapomněla.

Ze všeho nejdříve jsem vlezla do sprchy a nechala na sebe téct horkou vodu, která mě probudila. Doteď jako bych byla zavřená v podivné bublině apatie, která se vlivem teplé vody rozpadla a já začala znova přemýšlet. Co moje rodina? Co mají za tajemství, že mi ho nemůžou říct? Nemůžou přece vypadat pořád stejně, to prostě nejde. A co to mělo znamenat s Viktorem, proč mě políbil? Co tím sledoval? Než jsem si to stihla uvědomit, ležela jsem na posteli v Pollynině pokoji a sledovala bezduchý horor. Ale bylo mi to naprosto jedno, hlavou mi pořád vířily ty samé myšlenky.

 

Bylo něco po půlnoci, když jsem si začala uvědomovat realitu a dospěla ke dvěma rozhodnutím. Zaprvé, ‚rodinnou‘ záhadu nevyřeším teď, ale nejdřív zítra, až budu doma a zadruhé, musí zjistit, co to mělo znamenat s Viktorem.

Opatrně jsem vstala, vypnula DVD a zkontrolovala chrápající Polly. Potichu jsem se vykradla z pokoje a po špičkách vklouzla do Viktorova království. Ležel na břiše na posteli a neměl na sobě tričko. Jednu ruku měl přehozenou přes kraj postele a spal, ale to mě nemohlo zastavit. Přešla jsem k posteli, chvíli jsem jenom stála a obdivovala jeho tělo. Hned na to jsem se okřikla, ‚Bello co to děláš!‘ Opatrně jsem se posadila na postel a zatřepala s ním. Reakce byla tak prudká a okamžitá, až mě to zaskočilo. Ani jsem se nenadála a ležela jsem pod ním na posteli, přičemž se na mě tisklo jeho svalnaté tělo.

Jakmile si uvědomil, co se děje vypadal překvapeně a jeho hlas překvapení potvrzoval. „Ještěrko, co tady děláš?” zašeptal, ale sevření nepovolil.

„Přišla jsem kvůli tomu, co se stalo u našeho domu. Proč jsi mě políbil?” Viktor mě chvíli sledoval, sklonil se k mému uchu a zašeptal.

„Chtěl jsem vědět, jaké to je líbat Isabellu Marii Cullenovou...” Trhla jsem sebou, když vyslovil celé mé jméno, neměla jsem ráda, když mě tak někdo oslovoval, ale Viktor to ignoroval. „A musím říct, že je to nepopsatelný pocit.” Upíral na mě své tmavě modré oči a po chvíli dodal, „hned bych to udělal znova.” A začal se ke mně sklánět. Těsně nad mými ústy se zastavil a stále sledoval můj obličej.

Nevím, co to do mě v tu chvíli vjelo, ale překonala jsem vzdálenost mezi námi a políbila ho. Viktor opatrně laskal mé rty a postupně se dobýval dovnitř. Své uvolněné ruce jsem mu zapletla do vlasů a přitáhla si jeho hlavu blíž k sobě. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli a lapali po dechu. Viktor se vzpamatoval jako první a přisál své rty na můj krk, přičemž mě všude hladil. Přejížděl svými dlaněmi od mých ramen až po stehna, jeho rty bloudily po mém krku od ušního lalůčku až po dekolt mého, ne zrovna cudného, pyžama. Měla jsem na sobě kraťasky a tričko na ramínka.

Z úst mi vycházely přerývané vzdechy. „Viktore...” V tu chvíli začal prozkoumávat můj lalůček tak důkladně, že jsem nemohla pokračovat v námitkách a hladila ho po nahých zádech.

„Viktore… tohle nemůžeme...” snažila jsem se po chvíli protestovat. Zřejmě si to uvědomil, odlepil se ode mě a převalil se na druhou půlku postele. Leželi jsme vedle sebe a jediné, co bylo slyšet, bylo naše hlasité oddechování.

Vzpamatovala jsem se jako první a obrátila se na lokti k němu. „Viktore? Co to znamená?”

Chvíli mě pozoroval a odvětil. „Bello, já nevím.” Tím, že použil mé jméno, a ne přezdívku, mě ujistil, že to myslí vážně.

Ještě okamžik jsem ho pozorovala a opět si lehla na postel.

Po chvíli se Viktor otočil na bok a přitáhl si mě do náručí. „Bello, povíš mi, co se stalo odpoledne? Proč si byla tak smutná?” Když jsem mlčela, dodal, „pokud nechceš, neříkej mi to.”

„Nejde o to, že bych ti to nechtěla říct, já jenom nevím, co se děje, jsem hodně zmatená a potřebuju si to promyslet.”

„Dobře,“ pronesl a usmál se. Jeho úsměv jsem neviděla, ale cítila.

„A co my dva? Co to bylo, Bells?”

Otočila jsem se na něj a dívala jsem se mu do očí. „Viktore, já nevím, netuším, co to bylo. Tam v zahradě jsem potřebovala obejmout, cítila jsem se strašně osaměle. A teď jsem se přišla zeptat, co se mezi námi děje.”

„Co kdybychom dnešek brali jako takové malé selhání? Tam u houpačky… Vypadalas tak smutně, a když jsi mě objala, ne, když ses na mě vrhla.” Při slově vrhla, se zašklebila. „Jsem tě zatoužil políbit. Nemůžu to vysvětlit, prostě to byla náhlá potřeba, stejně jako teď.”

Hleděli jsme si navzájem do očí.

„Takže to necháme tak, jak to je? Nazveme to… ‚příležitostnou touhou‘ a bude to naše tajemství?” zeptala jsem se nejistě.

„Příležitostná touha? Hmm… To nezní špatně. Ano, příležitostná touha bude naše malé tajemství,“ usmál se na mě a znovu mě políbil. Tentokrát to byl jiný polibek, nebyl tak dravý, spíše lenivý, pomalý a něžný. Po chvilce jsem se mu stulila v náručí a spokojeně usnula.

 

Ráno jsem se probudila v Pollynině pokoji, takže mě Viktor musel přenést. Polly se o ničem nezmínila, určitě spala celou noc jako zabitá. Ráno šlo všechno strašně rychle. Sotva jsem posbírala zbytek věcí, který jsem nemohla zabalit včera, šla jsem se nasnídat. Jakmile jsem dojedla, už mě hnali do auta.

„Bello, pospěš si, ať stihneme letadlo,“ strachovala se Emily.

Naposledy jsem se rozhlédla po jejich domě a utíkala do auta.

 

Na letiště jsme dojeli s předstihem, vyzvedla jsem si letenku, postarala se o kufry a loučila se. Emily a Stev mě objali a popřáli hodně štěstí. S Polly jsme na střídačku brečely a smály se jako malé, přitom jsme si slibovaly, že si budeme neustále volat. Poté nastalo loučení s Viktorem. Odtáhl mě od nich s tím, že mi musí něco ukázat. Zalezli jsme za roh a rychle ale vášnivě se políbili.

„Až budeš zase cítit ‚příležitostnou touhu‘ zavolej, a já přijedu tak rychle, že na to ani nezareaguješ,“ prohlásil Viktor a objal mě, přikývla jsem. Vrátili jsme se k jeho rodině, naposledy jsem je všechny objala a utíkala do letadla.

 

Cesta mi utekla neskutečně rychle. Půlku letu jsem probírala, všechno, co jsem za ten měsíc a půl zažila a druhou polovinu cesty jsem bádala nad svou rodinou a jejím tajemstvím. Došla jsem k rozhodnutí. Nic jim neřeknu, budu dělat, jako že se nic nestalo, nejdřív je budu nějaký čas pozorovat, potom uvidím.

 

Vkročila jsem do letištní haly, zhluboka se nadechla a podívala se na svou čekající rodinu.


Mocinky děkuju za komentáře a doufám, že se vám kapitola líbila.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 9. kapitola:

 1
23.09.2011 [19:38]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!