Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 10. kapitola

Cosmopolis


Rodina 10. kapitolaTak po přímluvě přidávám dneska další kapitolu, jsem strašně ráda, že se vám líbí.

V 10. kapitole se Bella vrátí k rodině a pomalu začíná pátrat po jejich tajemství.

Bella

 

Vkročila jsem do letištní haly, zhluboka jsem se nadechla a podívala se na svou čekající rodinu.

Dívala jsem se na ně, stáli tam tak krásní, dokonalí a perfektní. Sledovala jsem jejich obličeje, vyzařovalo u nich moře pocitů, ale převažovala láska. Pozorovala jsem je a došlo mi, že jsou moje rodina, sice přede mnou mají tajemství, ale vychovali mě, starali se o mě a milují mě. Doufám. A slibuju, že to tajemství odhalím ať je jakékoliv.

 

Usmála jsem se na ně a rozběhla se napříč letištní halou, nevnímaje nevrlé pohledy lidí. Mamka okamžitě rozevřela svou náruč a já do ní skočila. Emmetta to rozesmálo tak, až přilákal pozornost spolucestujících, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

Taťka nezůstal pozadu a hned nás s mamkou objal, postupně se přidala Alice, Rose, Edward, Jas a Emmett, takže jsme vypadali jako obrovská objímající se koule.

Mamka pořád mumlala, „holčičko moje, tolik si mi chyběla. Už tě nikam nepustím, nemůžu pochopit, že jsme to bez tebe vydržela 44 dnů. A jak ses tam měla?”

„Mami, bylo to fajn a všechno vám povím, ale mohli byste mě pustit? Nemůžu dýchat.” Jenom co jsem to dořekla, neobjímal mě nikdo, teda až na mamku. Prozatím se spokojila s tím, že mě drží kolem ramen a tiskne k sobě. Po celou dobu měla slzy na krajíčku… Teď si uvědomuju, že jsem ji nikdy neviděla plakat.

„Mami, nech nám ji taky. Nejsi jediná, kdo si s ní chce hrát.” Samozřejmě Emmett, kdo jiný. Nebral ohled na Esmeiny protesty, lehce ji odstrčil, vzal mě do náručí a začal se mnou točit ve vzduchu, jako když jsem byla malá. Další vzpomínka související s jejich ‚neměnností‘.

Pevně jsem ho objala kolem krku a smála se na celé kolo. Když mě položil, objala jsem se se všemi z rodiny, ale už ne tak bouřlivě. Bratři došli pro mé kufry a vyrazili jsme domů. V autě jsem jela s rodiči a Edwardem, zbytek sourozenců jel s Emmettem v jeho jeapu, který dostal loni k šestnáctým narozeninám.

 

V autě se mě pořád na něco vyptávali, teda hlavně máma.

„Zlatíčko, jak bylo u Emily a Stevna? A co Polly? Jak se má? A co Viktor, už odmaturoval? Kam půjde na školu?” Při poslední otázce jsem nepatrně zrudla, přísahala bych, že si toho všimli, protože si Esmé vyměnila rychlý pohled s Carlislem.

„Mají se dobře,“ začala jsem odpovídat na otázky. „Polly je pořád stejná. Viktor odmaturoval s vyznamenáním a na podzim nastupuje na Yale.”

Přísahala bych, že Edward slabě zavrčel, jakmile jsem se o Viktorovi zmínila, ale to byla blbost. Vlastně se choval divně, na letišti mě objal tak pevně až je div, že mé kosti drží pohromadě. Celou cestu k autu se držel v mé blízkosti. Dokonce ani nepřijel svým Volvem, které dostal v červnu k narozeninám. Auta u nás měli všichni, když nepočítám mou maličkost. A teď mě držel za ruku a seděl tak blízko jak jen mu pás dovoloval.

Sledovala jsem měnící se krajinu kolem a něco mě napadlo. Upřela jsem oči na taťku a zeptala se, „když jsme jeli z letiště k Steanových domů, Stev poznamenal, že ses za těch 10 let, co tě zná, vůbec nezměnil –“ odmlčela jsem se. Na chvilku všichni v autě ztuhli. Já očekáváním, co se bude dít. Edward, který mě doteď hladil po ruce, ustrnul v půlce pohybu, Esmé zamrzl úsměv na rtech a Carlisle vytřeštil oči. Všechno to trvalo maximálně 2 vteřiny, ale poznala jsem, že jsem na správné cestě.

Pokračovala jsem, jako by se nic nedělo, „Polly chtěla hned vědět, jakého máš plastického chirurga, asi už plánuje první zákrok.” Nuceně jsem se zasmála, ale zřejmě se mi povedlo oklamat je. Edward začal okamžitě hladit mou ruku, Esmé prohloubila svůj úsměv a Carlisle prkenně zažertoval.

„Hned jak přijedeme, tak jí pošlu Markovo číslo a domluvím první schůzku, i když popravdě nevidím důvod,“ snažil se o nenucený tón, ale napětí nedokázal úplně zamaskovat. Zvesela jsem se usmála a dělala jako že nic.

 

Otočila jsem se k oknu a upřela pohled na ubíhající krajinu, přičemž jsem shromažďovala známá fakta.

Nestárnou, to je nesporný fakt, který mi právě nevědomky potvrdili. Vlastně tohle byla jediná věc, kterou jsem věděla s určitostí. A to bylo žalostně málo. Budu muset být víc všímavá a vzpomenout si na co nejvíc věcí z mého dětství, a taky budu muset pořádně probrat fotky a videa co máme doma, protože rozhodně nemůžou být pravé.

 

Z myšlenek mě vytrhl Edward. Pevněji sevřel mou ruku a pronesl. „Bello, dívej, tohle je Fairfield, náš nový domov.” Hned nato se pousmál. Zvědavě jsem se rozhlížela po okolí a poslouchala Edwardův výklad.

„Fairfield je menší městečko v Montaně. ”

„Nepovídej, to by mě nenapadlo,“ pronesla jsem s notnou dávkou sarkasmu v hlase.

„Promiň,” usmál se na mě omluvně a pokračoval. „Kousek odsud je parku Glacier. Žije tam největší populace medvědů v USA a početná stáda bizonů. Někdy tam můžeme zajet na výlet. Tady za tou ulicí je střední škola, stojí na okraji lesa.” Z cesty nebyla škola vidět, zato všude stály rodinné domky. Bylo zde pár modernějších staveb, ale většina byla starší půl století. Podle měnícího se typu zástavby a zvětšující se hustoty domů jsem usoudila, že se blížíme k centru, a taky že jo.

„Tady je radnice a policejní stanice,“ oznámil mi. „A tady tou ulicí se dostaneš do obchodu. Přímo naproti je malé knihkupectví, nic moc výběr, ale aspoň něco.” Hned jak to dořekl, zářivě se na mě usmál.

„To je dobré vědět,“ zašklebila jsem se.

Poté jsme jeli hodnou chvíli mlčky, vjeli jsme z města a ozval se taťka. „Tady je odbočka k našemu domu, bydlíme… no kousek v lese. Ale neboj, není to daleko, uvidíš, bude se ti tu líbit,“ začal mě hned uklidňovat. Není to tím, že by se mi v přírodě nelíbilo, právě naopak, milovala jsem ji, byla tak uklidňující, stálá, krásná, tichá ale pokaždé, když bydlíme takhle odříznuti od ‚civilizace’ se cítím odstrčená od městečka a lidí v něm.

Vyjeli jsme z lesa a já uviděla svůj nový domov. Jedním slovem byl nádherný. Krásný a velký moderní dům stál kousek od jezera, v jehož hladině se odrážela okolní krajina a pochmurné nebe. Bylo to naprosto perfektní. Jako omámená jsem vystoupila z auta a hleděla na tu krásu kolem sebe.

Dům stál asi 200 metrů před břehem jezera, na mýtině, kterou vytvořila příroda. Ze tří stran ho chránil hustý lesní porost, ze čtvrté strany byl obepínán jezerem. Byla to krásná dvoupatrová budova a jak znám Esmé, zadní stěna bude celá prosklená.

Z mého snění mě vyrušila matka. Přišla ke mně zezadu, objala mě kolem ramen a zeptala se, „líbí se ti tady, zlatíčko?”

„Jasně, mami, je to nádhera, něco tak úžasného jsem ještě nikdy neviděla.” Otočila jsem se k ní čelem a objala ji.

„Jsem rád, že se ti tady líbí,“ řekl taťka. Hned na to mě vedli do domu.

Veranda vedla k velkým proskleným dveřím, které směřovaly do krátké, prosvětlené chodby ústící do obýváku. Byla to velká prosvětlená místnost, a jak jsem předpokládala, celá zadní strana domu byla prosklená. Byly tam velké francouzské dveře ústící do zahrady vedoucí k jezeru. U prosklené stěny stálo Edwardovo piano. Zadívala jsem se na něj a vybavila se mi vzpomínka.

Dospělý Edward a já, čtyřletá dívka. Sedíme za pianem a Edward mě učí stupnici. Zamračila jsem se a vypudila vzpomínku z mysli, budu se jí zabývat později.

Dominantou světle vymalovaného obýváku byla velká, pohodlně vypadající, šedooražová pohovka a křesla ve stejné barvě. Z obývacího pokoje se plynule přecházelo do velké jídelny a moderní šedozelené kuchyně. Z obýváku rovněž vedlo schodiště do prvního patra.

„Tady je pokoj mamky a taťky a jejich pracovny, pokoj Rose a Emmetta, můj a Jasperův,“ začala mi Al vysvětlovat. Ani mě nenechala si pokoje pořádně prohlédnout a už mě táhla do druhého parta.

„Tady máte pokoje jenom ty a Edward, zbytek je pro hosty.“ Mávla jejich směrem rukou, zběžně mi dovolila nakouknout dovnitř a hned mě táhla k mým dveřím.

„A tohle je tvůj pokoj, co říkáš?” ptala se nedočkavě, zatím co otvírala dveře. Podívala jsem se dovnitř a zůstala nevěřícně zírat.

Pokoj byl vymalovaný tmavě purpurovou a strop zůstal bílý. Celá zadní stěna byla prosklená s nádherným výhledem na celé jezero. V rohu pokoje, u prosklené stěny, byly dva obrovské sedací pytle ve stejné barvě jako stěny, kolem se povalovalo pár světlých polštářů. Velká, manželská posel stála uprostřed boční strany, byla kovová se světlým povlečením a nebesy, ty byly trochu přehnané, ale dokonale sem pasovaly. Psací stůl, noční stolek a poličky byly ze světlého masivu. Stejně jako podlaha, kde, před postelí, ležel huňatý, na dotek plyšový, koberec. Ještě zde byly dvoje dveře. Jedny vedly do koupelny, a ty druhé do obrovské šatny. Šatna byla skoro tak velká jako můj pokoj a z půlky zaplněná oblečením, které jsem z části poznávala, i když většina byla nová, za to mola jak jinak Alice. Dále tu byly boty, kabelky, šátky, šperky a spousta - pro mě nepotřebných - blbůstek, které si Al nemohla odpustit. A hlavně zde byi naskládáni mí milovaní plyšáci, které při první příležitosti přestěhuju do pokoje.

„Tak co, líbí se ti to?” ptala se mě se zatajeným dechem Rose.

„Je to naprosto dokonalé, děkuju.” Přeběhla jsem pokoj a objala všechny tři ženy najednou.

„Doufaly jsem, že se to bude líbit.”

„Líbit? To je slabé slovo, je to překrásné.”

Dojemná chvilka byla přerušena kluky, kteří donesli mé kufry.

„Teda, Izi, nechápu, co v tom vláčíš. Přísahal bych, že jsi odjížděla s jedním kufrem, a teď máš tři,“ neodpustil si Emmett vtipnou poznámku.

„To víš, dárky zaberou spoustu místa, ale ty ten svůj stejně nechceš, tak jsem mohla ušetřit místo, že?”

Na to se Emmett teatrálně vrhl na kolena a pronesl. „To bys mi neudělala, na to mě máš až moc ráda,” škemral a přitom objímal mé nohy. Chtě nechtě jsem se musela smát, tak jako ostatní.

Po chvilce všichni odešli s tím, že si mám vybalit a odpočinout si. „Až bude večeře, tak tě zavolám, a opravdu si nechceš dát něco k snědku? Musíš mít hlad.”

„Mami, děkuju, ale jedla jsem v letadle.” Podívala se na mě pohledem ‚Už vidím, jak zrovna ty jíš něco v letadle,‘ ale nekomentovala to a nechala mě o samotě.

Obsah prvních dvou kufrů jsem hodila rovnou do koše na prádlo, bylo to samé oblečení, ať nové nebo starší. Třetí kufr plný dárků pro rodiče jsem opatrně položila na postel a otevřela. Hned na mě vykoukla napůl urvaná hlava a tělo Pana Tučňáka, a na něm položená fotka od Polly. Překvapivě jsem na ně hleděla. Já ty věci rozhodně nezabalila, takže je tam musel dát ráno Viktor.

Z kapsy kalhot jsem vytáhla mobil a vytočila jeho číslo.

„Nikdy bych nečekal, že se ozveš tak brzo, ještěrko. To už mám přijet?” ptal se mě s neskrývaným veselím v hlase.

„Tak moc si zase nefandi! Chtěla jsem ti jenom poděkovat za tu fotku a Pana Tučňáka. Děkuju.”

„Není zač, napadlo mě, že by se ti to mohlo hodit. Předpokládám, že už jsi doma. Jaké bylo přivítání?”

„Jo, jsem doma, bouřlivé, jak jinak, ale jsem ráda, strašně se mi stýskalo, byť jsem si to neuvědomovala. Nemáš někde po ruce Polly, abych vás vzala jedním vrzem?”

„Ne, to opravdu nemám a asi se budu cítit uraženě.”

„To se moc omlouvám… Netušila jsem, že jsi tak jemná duše. Polly zavolám potom. Ještě jednou dík a ahoj.”

„Ahoj a zase přijeď, už se mi stýská, po tvém raním brblání,“ rozloučil se se smíchem.

Hned na to jsem zavolala Polly a vylíčila jí všechno, co se stalo a hlavně jí popsala svůj nový domov a pokoj. Byla skoro tak nadšená jako já.

 

Pana tučňáka a fotku jsem pečlivě schovala do šatny, kufr jsem zavřela a šla spáchat hygienu. Jenom co jsem vylezla ze své perfektní koupelny, už jsem měla v pokoji Rose.

„Ségra, pojď, mamka vzkazuje, že už je večeře. A Emmett se nemůže dočkat dárků.”

„No jo, vždyť už jdu.” Rose mě nechala obléknout se a s kufrem jsem vyšla ze dveří. Na chodbě jsem se skoro srazila s Edwardem vycházejícím ze svého pokoje, měli jsme pokoje naproti sobě. Když mě uviděl, neodolatelně se usmál, vzal mi kufr z ruky, a nesl ho do obýváku. Já šla beze slova za ním a sledovala jeho perfektní tělo. V půlce dolního schodiště (pozn. autorky: dolní z přízemí do prvního parta, horní z prvního do druhého patra) jsem se zastavila. ‚Počkat, odkdy je Edward neodolatelný a perfektní? Proboha, na co to myslím, vždyť je můj bratr! Sice nevlastní, ale bratr. Prakticky mě vychoval. Sice mi tady všichni něco tají ale...‘

„Bells, jdeš nebo tam hodláš vystát důlek?” vytrhl mě z myšlenek Edward.

„Jo už jdu,” dostala jsem ze sebe přiškrceně, ale ani se nepohnula. Edward si povzdechl, podal kufr Emmettovi, který netrpělivě stál u paty schodiště a šel za mnou. Chytil mě za ruku a upřel na mě své karamelové oči, stál o schod níž, takže jsme měli oči ve stejné výšce.

„Belli, co se děje?” Jak se na mě tak díval, rozutekly se mi myšlenky a já musela zatřepat hlavou.

„To nic, jenom jsem nad něčím přemýšlela,“ pronesla jsem s nejzářivějším úsměvem, jaký jsem zvládla. Bylo na něm vidět, že mi dvakrát nevěří, ale přešel to mlčením. Ruku v ruce jsme sešli zbytek schodiště.

„No konečně, Emmett už málem otevřel ten kufr, byla fuška udržet ho z jeho dosahu,“ smál se Jasper.

Než jsem stačila něco říct, ozvala se Esmé, „dárky budou až po večeři, Bella musí mít hlad a vy taky.” Emmett po ní začal házet nejdříve smutné a prosebné pohledy a nakonec pěkně naštvané. Ovšem nebylo mu to nic platné. Během večeře, mamka udělala mé oblíbené jídlo, jsem musela vylíčit všechno, co se ve Farmingtonu stalo a co jsme s Polly prováděly.

Po večeři jsme šli do obýváku, přičemž nás Emm všechny popoháněl, „no honem, honem, to nejste ani trochu zvědaví, co nám dovezla?” Přitáhl kufr stojící u zdi doprostřed pokoje a začal ho otvírat.

„Emmette, nech ten kufr, je Belly a ona rozhodne, kdy ti dá dárek!”

„No jo, tati,” pronesl Emmett smutně. Pomalu jsem otevřela kufr ležící na zemi a začala vytahovat dárky.

„Mami, to je pro tebe. Emily a Polly mi pomohly s výběrem.” Podala jsem jí zabalený dárek.

„Bello, zlatičko, to je krásné, děkuju.“ Dovezla jsem jí vázu od Alvara Aalta. Náhodou jsme ji objevily v jednou zapadlém obchůdku na kraji Portlendu.

„Tati, tohle je pro tebe, snad jí ještě nemáš,“ podávala jsem mu dárek. Byla to kniha snad 100 let stará. Pojednávala o vývoji lékařských metod a byla celá v latině, taťka, jako lékař, se zajímal nejen o moderní metody léčení, ale i o jejich původ a vývoj.

„Nemám ji, kde si ji našla? Sháněl jsem ji snad ve všech antikvariátech a knihovnách, ale odbyli mě s tím, že něco takového už určitě neseženu.” Tajemně jsem se usmála potěšena jeho nadšením. Hned se začetl do první stránky, takže mu ji mamka musela zabavit se slovy.

„Lásko, teď se, prosím tě, věnuj rodině, číst můžeš i později, tak kniha ti rozhodně neuteče.” Carlisle se zasmál a sledoval Alici rozbalující svůj dárek.

„Izi, to jsou nové boty od Prady, jak si věděla, že chci zrovna tyhle?” Udělat radost Alici bylo mnohem jednodušší než sehnat dárek pro Edwarda.

„Edwarde, doufám, že se ti to bude líbit, ale nejsem si tím jistá,“ řekla jsem omluvně. S úsměvem přebral svůj dárek a rozbalil ho. Hned na to na mě vytřeštil oči a objal mě. „Samozřejmě, že se mi líbí, kde jsi to sehnala?”

„To ti nepovím.” Obětovala jsem jeho objetí. Byly to originální noty několika našich oblíbených skladeb.

Nemohla jsem mu říct, odkud je mám, zaprvé mi je sehnal Viktor. I když nechápu, jak zjistil, že je tam mají. A zadruhé, kdyby viděl toho, co je prodával, rozhodně by mě nepustil z očí. Vlastně to bylo docela komické, ten chlápek z antikvariátu byl nervózní a vysvětloval mi, že majitel zbankrotoval a potřebuje rychle peníze, a proto je prodává pod cenou. Nejdříve jsem mu moc nevěřila, ale když mi ukázal ověřené vlastnické listy, nebyl důvod nekoupit je. Nebylo to sice levné, ale taťka tvrdí, že umění je jedna z nejlepších investic, jaké jsou. Vlastně ani netuším, odkud máme tolik peněz, když jsem na to párkrát zavedla řeč, bylo mi řečeno asi toto.

„Je to mé a Esmeino dědictví po rodině, které jsme znásobili vhodnými investicemi.“ Neměla jsem důvod jim nevěřit, ale teď bych se o to mohla začít zajímat.

„Emmette, tady máš, nebo se z tebe zblázním.” Celou dobu seděl kousek ode mne a nervózně mi koukal přes rameno. Nedočkavě rozcupoval obal a začal zkoumat svůj dárek. Trvalo mu asi vteřinu, než zjistil, o co se jedná a začal radostně skákat po pokoji.

„Bello, ty jsi moje holka, míč s podpisem Michala Jerdyho byl jediný, co mi chyběl.” Věděla jsem, že mu tím udělám radost, ale že až tak velkou, to jsem netušila.

„Rose, tady je tvůj dárek.” Podávala jsem jí tašku plnou módních doplňků, které si zakroužkovala v časopisech. „Doufám, že sis to už nekoupila sama.”

„Bell, díky,“ pronesla nadšeně a pevně mě objala.

„Jasi, pro tebe je tady to, snad se ti budou líbit.” Podávala jsem mu šachovnici z přelomu století, strašně rád je sbíral, i když netuším, k čemu mu jsou.

„Jasně, že se mi líbí, tuhle ještě nemám,“ poděkoval mi a začal zkoumat jednotlivé figurky.

Najednou měli všichni co dělat. Edward si přehrával za pianem jednotlivé skladby. Alice se promenádovala kolem ve svých nových botičkách. Rose zkoušela jeden náramek za druhým a konzultovala s Al, co se ke kterým šatům bude hodit víc. Taťka vydoloval z mamky knihu a pečlivě četl třetí stránku, přičemž si pro sebe něco mumlal a souhlasně pokyvoval, vypadal trochu jako schizofrenik. Emmett zkoumal podpis a poté šel míč přidat ke své sbírce a mamka lítala po místnosti, aby našla nejlepší místo pro vázu.

 

Chvíli jsem je s radostí sledovala, ale poté jsem se zvedla, došla si do pokoje pro bundu a oznámila, že se jdu projít. Všichni jen přikývli a dál se věnovali svým činnostem.

Vyšla jsem francouzským oknem na překrásnou zahradu. Vážně nechápu, kdy ji mamka stihla vytvořit, ale byla perfektní. Všechno sem dokonale zapadalo. Nalevo stál altánek a kousek od něho pohodlně vypadající houpačka.

Došla jsem k jezeru a sedla si na kraj mola, které zde bylo. Jen jsem tam tak seděla a pozorovala tu nádheru kolem sebe.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale objevil se za mnou Edward. Posadil se vedle mě a zabalil mě do deky, kterou přinesl. Doteď jsem si ani neuvědomila, jaká je mi zima. Ještě více jsem se zachumlala a opřela mu hlavu o rameno. V tichosti jsme vedle sebe seděli a sledovali oblohu odrážející se v jezeře.

 

Edward

 

Ještě chvíli po tom, co Bella opustila dům, jsem si přehrával nádherné melodie. Pak jsem zavřel piano a sledoval ji, jak sedí na okraji mola a obdivuje přírodu. Z ničeho nic se vedle mě objevila Alice a hned po ní Rose a Esmé.

„Co to tam sledujete?” hulákal Emmett, který právě přišel z pokoje, kam si zanesl svůj dárek. Svým dotazem přilákal pozornost Jaspera a Carlislea, všichni tři hned objali své drahé polovičky kolem pasu a sledovali Bellu.

„Je nádherná, jsem tak ráda, že se už vrátila.”

„To já taky, strašně mi chyběla,“ odpověděl Carlisle Esmé. „Ale musím říct, že v autě mě vyděsila.”

„Co se stalo?” zajímal se hned Jasper.

„Bella se zmínila, že Stev řekl, že Carlisle vypadá pořád stejně.” Najednou kolem mě stály čtyři ledové sochy. „Potom pokračovala s tím, že Polly chce znát jméno Carlisleova plastického chirurga.” To Emmetta tak rozesmálo, až bylo divu, že si Bella ničeho nevšimla.

„A netuší nic, že ne?” starala se hned Rose.

„Ne chovala se naprosto normálně, asi to brala jako vtip,” odpověděla pohotově Esmé. Bylo vidět, že si všichni oddychli.

„Edwarde, co si slyšel v jejich myšlenkách?” zajímal se Carlisle.

„Vlastně nic, zase je blokovala, ale řekl bych, že neúmyslně. Od doby, co přijela, jsem ji ještě ani jednou neslyšel, a ani teď ji neslyším. Možná, že její štít posílil a ona není schopna ho dále ovlivňovat,“ pronesl jsem frustrovaně.

„Ano, to je jedna z možností a asi pude pravdivá. Alice, vidíš její budoucnost?”

„Ano, bez problému, sice mám kolem mírnou mlhu, ale jinak je to v pořádku.“

„A co ty, Jaspere?” zajímal se náš otec dál.

„Její pocity cítím, ale upravovat jsem je zatím nezkoušel, nebylo potřeba.” Carlisle jen přikývl a v myšlenkách dál bloumal nad mou teorii a důvodem, proč já ji neslyším, ale Alice ji vidí.

‚Edwarde, jdi za ní a vezmi sebou deku, nebo zmrzne,‘ peskovala mě v duchu Alice.

Milerád jsem sestřičku poslechl a za chvilku jsem i s dekou v ruce kráčel po molu k Belle. Ta se na mě podívala, usmála se a ještě víc se zachumlala do deky, kterou jsem jí obmotal kolem ramen. Po chvilce se opřela o mé rameno a v tichosti jsme sledovali okolní krajinu.

Po dalších 20 minutách jsem slyšel její tiché a pravidelné oddechování a zanesl ji do pokoje, kde ji Esmé oblékla pyžamo a přikryla. Když opustila její pokoj, vrátil jsem se k ní a z houpacího křesla stojícího vedle postele jsem hlídal její spánek.

‚Já věděla proč tam to křeslo dát.‘ Slyšel jsem Aliciny myšlenky a v duchu jí poděkoval. ‚Není zač, bráško, jo a za hodinu se vzbudí.‘


Moc děkuju za komentáře, jsem ráda, že se vám povídka líbí a doufám, že se vám líbila i tahle kapitola.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 10. kapitola:

 1
22.04.2017 [22:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!