Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 34. kapitola

17.02.2010 (07:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8689×

Edward

Sledoval jsem Bellu, jak se snaží udržet si náskok. Jasper s Emmettem jeli pomaleji než obvykle, nechávali Bellu vyhrát, chtěli jí tím udělat radost. Musím přiznat, že to fungovalo, na tváři měla úsměv a v očích jiskřičky štěstí. Pár metrů před cílem Bella upustila joystick a chytla se za bříško.

„Bello, lásko co se děje? Co je s tebou?” můj hlas byl prosycen panikou. V okamžiku se kolem nás postavila celá rodina a vyplašeně sledovali Bellu.

„To nic, jenom… myslím, že mi praskla voda.” Zvedla hlavu a podívala se mi do očí.

„Cože?” vyjekl jsem. „Ale to ne, máme ještě čas, je brzo!” vyděsil jsem se, Bella měla rodit až za týden, nebyl jsem připravený.

„Edwarde, uklidni se,” peskovala mně Rose.

„Má manželka tady rodí upíří dítě, a já se mám uklidnit?!” vyjel jsem na ní, byl jsem nervózní, hodně a měl jsem velký strach.

„Bella potřebuje tvojí podporu, a ne, abys tady vyšiloval,” usadila mně Rose, měla pravdu.

„Máš pravdu, promiň,” kývl jsem. „Bells jsi v pořádku? Potřebuješ něco?”

„Edwarde, klid, to budu v pořádku,” uklidňovala mě.

„Vezmeme ji na ošetřovnu,” zavelel Carlisle. Rychle jsem ji vzal do náruče a v místnosti speciálně připravené na porod jsem Bellu položil na lůžko.

„Bello, teď se uklidni, natočím ti monitor, budeš mít stahy, budou stále častější. Snaž se je rozdýchávat.” Carlisle udílel Belle rady, moc jsem ho nevnímal. Společně s námi se v pokoji objevila Alice, která Bellu převlékla do speciální košile, během toho, co si Carlisle připravoval věci na vyšetření.

„Bello, cítíš se dobře?” ujišťoval jsem se a chytil ji za ruku.

„Ano,” usmála se na mě. Její úsměv se ale změnil na bolestnou grimasu. Bella se chytla za břicho a zhluboka dýchala a mačkala mou ruku.

„Carlisle,” houkl jsem na otce a starostlivě sledoval Bellu.

„Edwarde, uklidni se, to jsou stahy.” Začal Bellu vyšetřovat.

Trvalo to dvě hodiny, Beliny stahy nabraly na intenzitě, také byly častější. Pokaždé, když se jí tvář zkřivila bolestí, proklínal jsem sám sebe. Za tohle jsem mohl, tohle jsem jí způsobil já. Seděl jsem za Bellou na posteli, byla opřená o mou hruď, mezi mými roztaženými koleny a držela mě za ruce, lépe řečeno drtila je. V tuhle chvíli měla na člověka obrovskou sílu, což jenom prozrazovalo, jak moc ji to bolí. Nemusel jsem zkoumat Jasperovu mysl, abych to cítil.

„Bells, dýchej, zhluboka, nádech, výdech… Tak je to správně.” Má hruď se zvedala a klesala společně s tou její.

„Bello, už vidím hlavičku, když přijde stah, ta zatlač,” instruoval Carlisle Bellu. Šeptal jsem Belle do ucha uklidňující a povzbudivá slovíčka, byť jsem věděl, že je to k ničemu. Opatrně, ale pevně jsem ji držel, když přišel stah, a ona tlačila. Ani jsem se nenadál, a celým domem se rozlil dětský pláč.

„Je to chlapec,” usmál se Carlisle. Bella se mi unaveně zhroutila do náruče, mezitím se Esme s Rose staraly o našeho chlapečka, omyly ho a zabalily do teplé osušky.

„Bells, Edwarde, váš syn,” usmála se Esme a položila Belle chlapečka do náruče.

„Je nádherný,” hlesla Bella.

„Ano, je krásný jako jeho maminka.” Políbil jsem Bellu na čelo a prstem jsem opatrně pohladil našeho chlapečka po ručičce.

„Jak se bude jmenovat?” ozvala se Esme.

„Bude se jmenovat Henry Edward Cullen,” oznámil jsem všem. Trvalo ještě tři hodiny, než si byl Carlisle téměř jistý, že může opustit sál.

„Můžeme dál?” Emmett zaťukal na dveře a v zápětí je otevřel.

„Musí si odpočinout,” mračil jsem se na Emmetta a celou rodinu, která stála za ním.

„Jen pojďte dál,“ hlesla Bells unaveně a slabě se usmála.

„Přišli jsme se podívat na synovce,” usmál se Jasper a sledoval malý uzlíček v Bellině náručí.

„Chceš si ho pochovat?” zeptala se Bella Jaspera a opatrně mu podávala našeho syna.

„No já nevím…” Jasper byl rozpačitý, měl strach, aby Henrymu neublížil, ale opatrně ho vzal do náruče.

„Je nádherný,” hlesl. Henry, spokoje chrupkal a cucal si přitom paleček. Bylo až neuvěřitelné, jak přirozeně všechno šlo, nikdo by neřekl, že je napůl upír, nebýt jeho stravy. Za čtyři hodiny, co je na světě už stačil vypít lahvičku teplé krve.

„Půjč mi ho taky,” šeptal Emmett a už si bral Henryho do náruče. „Ahoj prcku, já jsem tvůj strejda Emmett. Jenom co trochu povyrosteš, půjdeme hrát baseball. S tvojí mámou to není žádná sranda, o tátovi nemluvě. A taky tě vezmu do…” Bylo neuvěřitelné, jak rychle začal Emmett plánovat lumpárny, které s Henrym vyvedou.

„Emmette,” přerušila ho Rose a už držela Henryho v rukou. Něžně ho kolíbala ze strany na stranu, v očích přitom měla nebývalou něhu.

„Holčičko, jak se cítíš?” zajímala se Esme.

„Dobře mami,” odpověděla Bella a dál sledovala našeho syna v Alicině náručí.

„Budeš ten nejlépe oblékaný chlapeček na světě, o to se postarám,” cukrovala naše sestra. Bella se shovívavě usmála, hned na to zavřela oči. Hlava jí klesla do polštářů a rytmicky oddechovala. Opatrně jsem ji přikryl pokrývkou.

„Bella si potřebuje odpočinout, a Henry také,” pronesl jsem nekompromisně. Vzal jsem si syna z Esmina náručí a decentně je vyhodil z pokoje. Jakmile se za nimi zaklaply dveře, zabalil jsem Henryho do další teplé deky a společně s ním si lehl vele Belly.

Sledoval jsem dvě nejdůležitější osoby ve svém životě. Bylo skoro neuvěřitelné, že tady jsou. Až teď mi začalo docházet, že mám syna. Krásného zdravého syna a hlavně Bells je v pořádku.

Bella spokojeně spala na mé hrudi společně s Henrym, který se občas pohnul. Sledoval jsem je celou noc, občas do pokoje někdo nakouknul, aby se zeptal, jak se jim daří, a hlavně je viděl.

Mohlo být kolem šesté ráno, když se Henry probudil a začal plakat. Dřív než jsem ho stihl utišit, se probudila i Bella.

„Co je s ním?” ptala se rozespale.

„To nic, má jenom hlad. Zajdu ho nakrmit, spi dál, potřebuješ to.” Usmál jsem se na ní a chtěl i se synem vstát z postele, ale Bella mě zastavila.

„Ne Edwarde dej mi ho.” Natáhla ke mně ruce, chvíli jsem váhal, Bella si potřebovala odpočinout, ale taky potřebovala svého syna. Opatrně jsem ji ho podal a podepřel jsem jí záda polštáři. Henry se v Belině náručí po chvilce uklidnil, ale hlad měl pořád. Než jsem stihl vstát, objevila se v pokoji Esme a nesla Henrymu dětskou výživu smíchanou s krví, hned zase odešla, nechávala nám soukromí. Sledoval jsem, jak náš chlapeček spokojeně leží v Belině náručí a bumbá.

„Je nádherný,” rozplývala se Bella. Velké hnědé oči lemoval buclatý obličej, na hlavičce měl bronzové chmýří.

„Je dokonalý, stejně jako ty,” usmál jsem se na Bellu a opatrně ji objal. Společně jsme sledovali, jak náš chlapeček jí, hned potom si odříhl a spokojeně usnul v Belině náručí. Bella se o mně pohodlně opřela, se synem v náručí a následovala ho do říše snů.

„Bells, půjč mi ho taky,” škemral Emmett. „Edward mě k němu nechce pustit, buď aspoň ty sestra,” žadonil Emmett usazený na naší posteli. Bella se na něj chabě usmála a podala syna Emmettovi. Henry vypadal jako dvou denní miminko, jeho překotný růst v děloze se zastavil společně s porodem, nyní rostl jako normální děti.

Od porodu uplynuly dva dny, ale Belin stav se moc nezlepšil, spíš naopak. Byla bledší a unavenější. Carlisle byl právě v nemocnici a dělal rozbory její krve. Měl podezření na infekci, ale nebyl si jistý. Upřímně jsem se o ni bál.

„Už abys povyrostl prcku.”

„Emmette, dej mi Henryho,” zaprosila Rose svého manžela a už mu brala našeho syna z rukou a usmívala se na něj.

„Co kdybyste ho vzali dolů? Bells si odpočine,” navrhl jsem jim. Najednou přikývli a s obavami v očích sledovali Bellu, nikomu z nás se její stav nelíbil, měli jsme strach. Sledoval jsem, jak se za sourozenci zaklaply dveře a okamžitě jsem se otočil na Bellu.

„Lásko, nepokoušej se mi namluvit, že je ti dobře.” Zastavil jsem její protesty a chytil ji za ruku. „Musíš si pořádně odpočinout, o Henryho neměj strach, Jasper se právě hádá s Emmettem, o to, kdo ho nakrmí.”

„Mají ho rádi,” hlesla Bella.

„Spíš ho zbožňují.” Něžně jsem se na ní usmál, ano, zbožňování byl mnohem lepší výraz pro vztah, který k němu všichni chovali.

„Ano, to ano,” chabě se usmála. Bella byla bledší, než ráno, šáhnul jsem jí na zpocené čelo a zděsil se. Měl jsem si toho všimnout mnohem dřív, měla horečku.

„Donesu ti něco k jídlu, ty se zatím prospi.” Políbil jsem Bells na čelo a rychle pospíchal dolů.

Cestou jsem vytočil Carlisleovo číslo. Po prvním zazvonění to zvedl.

„Bella má horečku,” oznámil jsem do sluchátka. V místnosti se ne mně všichni otočili a napjatě poslouchali náš rozhovor.

„Je to infekce, testy to potvrdily. Jenom se stavím pro antibiotika a hned pojedu domů. Zatím ji udržujte v teple a ať hodně pije.” Carlisle položil telefon. Okamžitě jsem běžel do kuchyně a uvařit jí teplý čaj a připravit jídlo.

„Edwarde, jdi za Bellou, já to udělám.” Se strachem v hlase se za mnou objevila Esme a poslala mě nahoru. Na nic jsem nečekal a utíkal za svou láskou.

„Esme ti to za chvíli přinese,” usmál jsem se na Bellu ležící v obrovské posteli. Rychle jsem ji zabalil do peřiny a přinesl další deky.

„Edwarde, to není potřeba já…” chtěla protestovat.

„Nech mě, ať se o tebe postarám.” Políbil jsem ji na čelo a lehl si vedle ní, objal jsem ji a začal broukat její ukolébavku. Bella po chvíli upadla do neklidného spánku. Převalovala se, něco si mumlala, ale hlavně jí stoupala teplota.

Trvalo dvě hodiny, než Carlisle dorazil domů, okamžitě běžel za námi.

„Jak je na tom?” zajímal se hned, a utíkal Bellu prohlédnout.

„Má horečku, přes 40°, celá se třese,” informoval jsem ho roztřeseným hlasem. Měl jsem strach, že ji ztratím, že mi umře, už ji nikdy neuvidím, neobejmu, nepolíbím.

„Dám jí antibiotika, ale nevěřím, že něco zmůžou. Infekce se rozšířila, nejlepší by bylo proměnit ji.”

„Jaká je pravděpodobnost, že jí antibiotika pomůžou?”

„Malá, postupuje to rychle. Večer byla v pořádku, a teď… Nejlepší by bylo proměnit ji, ušetříme ji tím bolesti.” Carlisle se na mě upřeně díval a v myšlenkách přemítal, co by se mohlo stát, přeměnu hodnotil, jako nejlepší působ, jak Belle zachránit život.

„Dobře, udělám to,” hlesl jsem. „Bells, lásko vstávej, musíš se probudit.” Jemně jsem s ní třepal. Pomaličku otevřela oči a hned je zase zavřela.

„Bello, lásko, podívej se na mě,” nutil jsem ji.

„Co se děje?” pronesla to tak tiše, že jsem ji skoro neslyšel.

„Bello, musím tě proměnit, teď hned. Slyšíš mě?”

Jemně přikývla. „Proč?”

„Dostala jsi infekci, antibiotika by nepomohly, takhle to bude nejlepší.”

„Dobře,” slabě přikývla.

„Bells, lásko.” Přiblížil jsem svá ústa k jejím. „Miluju tě strašně moc.” Lehce jsem ji políbil na ústa.

„Taky tě miluju, Edwarde,” usmála se a zavřela oči. Do pokoje přiběhli Emmett a Jasper, aby mně odtrhli od Belly, kdyby bylo třeba. Svými ústy jsem sjel na její krk a jazykem obkružoval její tepnu. Po chvíli jsem se do ní zakousl a sál tu nejlepší krev, jaká kdy existovala. Probudila se ve mně má upíří část, monstrum. Polykal jsem její krev a zaslechl pláč našeho syna, v tu ránu jsem si uvědomil co se děje a odtrhl se od Belly. Okamžitě jsem se podíval na Carlislea.

„V pořádku Edwarde, přeměna začala, všechno dopadne dobře. Jsem na tebe hrdý synu,” usmál se můj otec a poplácal mě po rameni. Bella sebou škubla, rychle jsem se na ní podíval. Zmítala se v záškubech bolesti, občas něco vykřikla. Celé tři dny jsem se od ní nehnul, ostatní se starali o Henryho a nosili mi ho sem. Broukal jsem mu a jeho matce ukolébavku a vyprávěl pohádky.

Tak co, líbila se?

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 34. kapitola: