Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 33. kapitola

16.02.2010 (13:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8427×

Bella

Sledovala jsem krev stékající po mém prstu. Popadly mě instinkty a prst jsem strčila do pusy. Jakmile mi na jazyku ulpěla ta lahodná tekutina, chtěla jsem ji víc. Sála jsem svou vlastní krev, dokud rána nepřestala krvácet, mohlo to trvat půl minuty, maximálně minutu.

Vytáhla jsem prst z pusy a pozorovala ho. V tu chvíli mi to došlo, já chci krev, mé tělo, mé miminko touží po krvi. Spustila jsem ruku do klína a hleděla do prázdna. V hlavě jsem měla jako po výbuchu, rojily se mi tam všechny myšlenky a zároveň jsem tam neměla žádnou.

„Bello, lásko,” mluvil ke mně Edwardův sametový hlas a jeho ruce semnou jemně třepaly. „Princezno, prosím!” žadonil.

Párkrát jsem mrkla, abych se probrala a zvedla jsem k němu oči. „Edwarde, naše dítě…” objala jsem si pažemi bříško. „… ono touží po krvi,” dostala jsem ze sebe.

„Já vím Bells, slyšel jsem tvoje myšlenky a viděl tvou reakci,” začal opatrně.

„Proto mi to jídlo nechutnalo, připadalo bez chuti,” pokračovala jsem a Edwarda ignorovala. „To pálení v krku…” zatřepala jsem hlavou.

„Bells, to nic, to bude v pořádku, ano?” Edward na mě upíral svůj pohled. Dívala jsem se do jeho onyxové zbarvených očí, přikývla jsem a pevně ho objala.

„Vlastně je to celkem pochopitelné, je to napůl upír…” slyšela jsem, jak si Carlisle mumlá pro sebe. Měl pravdu, taky mi to mohlo dojít dřív. Už tolikrát mi všichni popisovali, jaké to je, když jsi upír, cítíš žízeň a mě to nedojde.

„Bello, to není tvoje vina, mělo nás to napadnout dřív,” mumlal mi Edward do ucha.

„Jo jenomže ty jsi to necítil a já…” Zabořila jsem mu hlavu hlouběji do ramene.

„A já si mohl kdykoliv přečíst tvé myšlenky, přemluvit tě, aby si mi je ukázala, Jasper mohl vycítit tvé pocity. Ty nejsi upír, nevíš jaké to je toužit po krvi. Rozhodně to není tvoje vina!” Při poslední větě se mi pozorně zadíval do očí. Nepatrně jsem přikývla. „Dobře?” zeptal se znovu.

„Dobře,” souhlasila jsem.

„A co teď?” zeptal se s humorem Emmett. Teprve teď jsem si uvědomila, že nás pozoruje celá rodina. Vypadali trochu otřeseně, ale smířeně a v obličeji měli pochopení. „Půjdeme Belle ulovit medvěda, nebo snad pumu? Určitě nechceš srnku, že?” otočil se na mě Emmett s úsměvem na tváři.

„No slyšela jsem, že nejvýživnější je puma, takže…”

„Kdo ti takovou hloupost nakukal? Určitě ten tvůj povedený manžílek!” zhrozil se Emmett. „Medvěd je stokrát výživnější, než puma, o srně nemluvě,” kroutil hlavou. Něco se mému bratrovi muselo nechat, pokaždé mi dokázal zvednout náladu.

„V tom případě,” dusila jsem v sobě smích, „si dám koktejl, půl na půl.” Všichni v místnosti jsme se zasmáli, a spadla z nás ta ztuhlost.

„Obávám se, že budeš muset pít lidskou krev, přece jen je to pro upíry přirozené, a neměli bychom to maličké šidit,” uvažoval otec.

„Tím chceš říct, že někoho zabijete?” zhrozila jsem se, i když jsem tušila, že to tak nebude, přece jen mé emoce v těhotenství byly trochu rozhozené. Jasper to registroval a poslal ke mně vlnu klidu.

„Ne to ne, jako doktor mám stálý přístup k dárcovské krvi, takže to nebude problém,” usmál se. „Půjdu to hned zařídit,” oznámil nám a odešel nahoru, zřejmě do pracovny.

„Ty rady ohledně zdravé výživy pro dítě asi potřebovat nebudeme,” podotkla jsem a opřela se o Edwardovu hruď, přitáhl si mě pořádně do náruče a položil si bradu na mé temeno.

„Ne to asi ne, pokud tam neradí, jestli je lepší 0, A⁺ nebo B‾,” usmála se Alice a sedla si naproti nám.

„Co budeme dělat teď? Hádám, že líbánky skončily,” zajímal se Jasper.

„Skončily, ale byly dokonalé. Mimochodem moc děkuju za dům, je perfektní,” usmála jsem se na ně.

„Není vůbec zač,” oplatila mi úsměv Esme.

„Co kdybychom si zahráli šachy, nebo videohry?” Jiskřilo Emmettovi v očích.

„Monopoly,” prohlásila rozhodně Alice a vydala se pro hru, ani ne za pět vteřin bylo všechno připraveno a my se dali do hry.

Carlisle někdy během naší hry odešel a před chvílí se vrátil. V ruce měl chladicí box se znamením červeného kříže. Každý věděl co v něm je, ale nikdo se nevyjadřoval. Carlisle zmizel v kuchyni a za pár minut se objevil ve dveřích se zavřeným hrníčkem, ze kterého trčelo brčko.

„Bello, holčičko na,” podával mi hrnek. Opatrně jsem si ho vzala a koukla na Edwarda, ten se na mě povzbudivě usmál.

Zhluboka jsem se nadechla, do nosu mě udeřila ta nádherná vůně. Na nic jsem nečekala, vložila si brčko do úst a začala sát lahodnou teplou tekutinu. První doušek krve se mi rozléval v ústech. Poválela jsem ho po jazyku jako to nejdražší nejlepší víno, snažila jsem se pojmenovat každou příchuť, ale nemohla jsem, neměla jsem na to dostatečně bohatý slovník. Chutnala jako nejsladší med, nejjemnější čokoláda, nejkřehčí maso, nejlahodnější broskev, nejvyzrálejší jahoda. Jakmile mi první doušek stekl do krku, nemohla jsem přestat. Rychle jsem nasála další dávku a spolkla ji, už jsem si tak neužívala lahodnou chuť, ale vnímala jsem ji. Jakmile ve mně zmizela i poslední kapka podala jsem hrníček zpátky Carlisleovi. Všichni na mě s očekáváním hleděli.

„Tak co?” prolomil ticho Carlisle.

„Chutná to dobře,” odpověděla jsem nesměle. Trochu jsem se za to styděla, ale vlastně nebylo za co, miminko to potřebuje, tak to bude mít. A já taky, už jsem necítila to podivné škrábání v krku, ani hlad, bylo mi skvěle.

„A jak se cítíš?” pokračoval.

„Výborně, vlastně bych si asi ještě dala.” Poukázala jsem na prázdný hrníček, Carlisle se zamyslel a pokýval hlavou, za dvě minuty mi donesl další dávku krve a já ji vypila, tentokrát pomaleji než napoprvé.

Čas plynul a kvapem se blížily Vánoce, což v naší rodině znamenalo pečení cukroví. Bylo naprosto jedno, že já jediná ho jím, Carlisle stejně většinu vezme do nemocnice, pokud bude jedlé, záleželo na procesu pečení. Za ty roky se to stalo jaksi rituálem. Každoročně, teda od mých pěti let, jsme čtyři dny před Vánocemi pekli dva dny v kuse cukroví. Teda Esme pekla a my ostatní jsme jí to ztěžovali.

„Bello, pohni, táhneš se jako želva,” hulákal na mě Emmett z kuchyně. Na sobě měl zástěru a v ruce držel vařečku.

„Zkus si ty, před sebou vláčet desetikilový fotbalový míč, uvidíme, jak rychle ti to půjde!” odsekla jsem mu a opatrně sestupovala ze schodů. Emmett měl pravdu, trvá mi to, jsem ve 20. týdnu upířího těhotenství a připadala jsem si jako obrovská koule.

„Bells, tak to není, jsi nádherná. Moje překrásná princezna,” uklidňoval mě Edward a přidržoval mě při cestě ze schodů.

„Ale připadám si tak,” povzdechla jsem si. Zakroutil hlavou a lehce mě políbil. Společně jsme šli za ostatními do kuchyně.

„Tady máte,” podávala nám Alice modré zástěry. Edward mi pomohl s tou mojí a dali jsme se do ‚pečení‘. Rodiče dělali tradiční biskupský chlebíček a perníčky, Jasper a Alice vytvářeli čokoládové sušenky. Emmett si našel recept na sněhové rohlíčky s pařížskou šlehačkou, tak ho teď s Rose realizovali, popravdě se mi na ně zbíhaly sliny, a my s Edwardem jsme dělali marcipán.

„No tak Jaspere, přidej tam čokoládu,” kritizoval Emmett bratra.

„Ty si laskavě míchej ten svůj sníh a nám dej pokoj,” nenechal se Jas vyprovokovat. Vlastně celé pečení bylo o tom, kdo koho vytočí a schytá první dávku těsta. Emmett bezkonkurenčně vede.

„Emmette, nechci ti do toho moc mluvit, ale ten sníh ti nějak padá,” rýpla jsem si.

„Hele ségra, tvaruj si tam ty svoje sněhuláky a nech můj sníh na pokoji.”

„Carlisle, to těsto máš tekuté,” zapojila se Al.

„Alice, myslím, že se ti pálí sušenky,” odbyl ji otec. Takhle to pokračovalo ještě deset minut, než došlo ke zlomu.

„Edwarde, to jsou pumy nebo tvůj klavír?” rýpla si Rose. Tím přetekla hranice trpělivosti, chytl do ruky kus těsta a hodil ho nepostřehnutelně, aspoň pro mé oči, po Rose, ta se mu elegantně vyhnula a marcipán přistál na okně. Emmett se už napřahoval, že po Edwardovi hodí zbytky sněhu, ale v tom…

Upustila jsem marcipán na zem a chytla se za břicho, v místě kde mě mé dítě koplo. Byl to malý, ale citelný žduchanec z útrob mé placenty. Rozhostil se ve mně naprosto nepopsatelný pocit radosti, mé dítě mě poprvé koplo, poprvé se znatelně pohnulo.

Všichni v místnosti mě vystrašeně pozorovali, až na Edwarda, jeho pohled byl obdivný, láskyplný.

„Bello, co se děje?” dožadovala se odpovědi Esme. Ale já jsem je všechny ignorovala, chytla jsem Edwardovu ruku a přiložila ji na místo, kde mně naše zlatíčko koplo podruhé. Netrvalo to ani dvě vteřiny a dítě mě opět koplo v místech, kde měl Edward ruku.

S úsměvem jsem se zadívala do jeho obličeje, a on obdivně sledoval mě.

„Řekne nám konečně někdo, co se děje?” ptal se netrpělivě Emmett, teprve teď jsem si uvědomila, že nejsme v místnosti sami.

„Prcek kope,” oznámil všem Edward, to co následovalo, se dalo nazvat jediným slovem, chaos. Všichni se k nám nahrnuli a začali se překřikovat, každý si chtěl šáhnout jako první, vlastně druhý. Stáli kolem mě, pozorovali mé bříško a odstrkovali jeden druhého, Carlisle mě chtěl vyšetřovat. Nakonec to utnula Esme. Velitelským hlasem uklidnila mé sourozence, kteří si postupně šáhli, jak jejich synovec či neteř kope. Na pečení už nikdo ani nepomyslel.

Vánoce proběhly v klidu a míru, strávili jsme je společně s denalijskými. Ani jsem se nenadála a byl tady nový rok. Prospala bych ho, nebýt Edwarda, který mě na naléhání rodiny vzbudil. Společně jsme sledovali ohňostroj, který Jasper s Emmettem sestavili, byl vážně velkolepý.

Zároveň s časem stoupal i můj apetit, pila jsem čtyři-pět hrnků krve denně, a k tomu jedla normální jídlo. Společně s apetitem se zvětšovalo i mé bříško, byla jsem doslova obrovská, jako velryba. Edward mi to všemožně vymlouval, ale mé hormony si dělaly své.

Bezdůvodně jsem se uprostřed noci vzbudila a hystericky se rozbrečela, nebo jsem se naopak začala nekontrolovatelně smát. Když jsem někde zahlédla opuštěné kotě nebo psa, okamžitě jsem ho chtěla vzít domů, a brečela jsem, když to nešlo.

Taky jsem nebyla schopna sama vstát, sejít ze schodů nebo si lehnout. Byla jsem doslova odkázaná na svou rodinu.

„Edwarde, dones mi prosím zmrzlinu,” zvedla jsem oči k Edwardovi.

„Jakou by sis dala, lásko?” zeptal se s něžným úsměvem.

„Hmm… oříškovou.” Jenom přikývl, pod hlavu mi dal místo svých nohou dva polštáře a odběhl do kuchyně.

„Teda Bells, ty sis z něho udělala cvičeného pejska. Sotva kývneš hlavou, už letí,” pochechtával se Emmett.

„To není pravda.”

„Vážně? Pamatuješ, kdy tě naposledy opustil na víc jak čtyři hodiny? Neustále je s tebou, dokonce ani nechodí lovit pumy, stačí mu srnky,” ušklíbl se.

Emmett měl pravdu, jsem strašná manželka. Kvůli mně se Edward ani pořádně nenají, jsem otřesná. Škaredá, tlustá a sobecká. Přepadla mě vlna lítosti a zmaru, popotáhla jsem a rychle mrkala, ve snaze zahnat slzy, které se mi draly do očí a také vzlyky, ale marně, nemohla jsem si pomoct. Z očí mi začaly stékat slzy a já se rozvzlykala.

„Emmette, ty jsi vážně vůl, podívej se, co jsi udělal.” Praštila Rose Emmetta a vydala se za mnou.

„Bells, to nic, uklidni se. Vůbec si ho nevšímej, neví, co říká,” začala jemným hlasem a opatrně mi stírala slzy z tváří.

„Ale on… on má… pravdu… Jsem příšerná… Edward, Edwa… on kvůli mně…” Snažila jsem se dát dohromady smysluplnou větu, ale nešlo to, neustále jsem vzlykala.

„Bells, nesu ti tu zmrzlinu…” Edward vešel do obýváku, když jsem se na něj podívala, rozplakala jsem se ještě víc. „Co se děje?” zajímal se hned. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nešlo to. Rose mu to musela ukázat v myšlenkách, protože Edward okamžitě pokládal misku se zmrzlinou na stůl a klečel u mě, cestou ještě stihl zpohlavkovat Emmetta.

„Bells, lásko, vůbec Emmetta neposlouchej. On nemá nejmenší tušení, o čem mluví. Jsi nádherná.” Edward mi stíral slzy z tváře a přitom mě hladil.

„Ale on má…pravdu… Kvůli mně…” Hlas mi přeskakoval a byl přerušován vzlyky. „… Jsi jenom na srnkách, nezajdeš si na pořádný lov.”

„Bells, mě vysoká chutná, dokonce je ještě lepší než puma. Ty za nic nemůžeš, je to moje rozhodnutí, ano.” Díval se mi do očí, jeho hlas byl tak přesvědčený, uklidňující. Hleděli jsme si navzájem do očí, a mě začal přecházet smutek, možná za to mohl i Jasper, který se objevil s Alicí u paty schodiště.

„Dobře,” kývla jsem, teď už klidným hlasem.

„Vidíš,” usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem a políbil mě. „Dáš si tu zmrzlinu?” Mrkl na mě, jakmile se mi uklidnil dech.

„Dám,” usmála jsem se. Edward zpode mě vyndal všechny polštáře, kterými jsem byla obložená, pomohl mi posadit se, hned nato mi podal oříškovou zmrzlinu s obrovskou porcí šlehačky a čokoládového sirupu. Pohodlně jsem se o Edwarda opřela a dala se do zmrzliny.

Z kuchyně jsem slyšela prapodivné duté zvuky a padající nádobí. Hned potom následovala rána, jako by do sebe narazily dva kameny. „Emmette, ještě jednou něco takového řekneš, tak přísahám, že tě sama roztrhám na kusy.” To byl Esmin hlas, nikdy jsem ji neslyšela tak naštvanou.

Čím více se blížilo datum porodu, které Carlisle stanovil na poslední únorový týden, tím jsem byla větší a mrzutější. Všichni kolem mě chodili po špičkách. Nemohla jsem se sama zvednout, posadit se, či si lehnout. I obyčejné přetočením na posteli byl nadlidský úkol. Ještě dva dny a mohlo by se dítě narodit.

„Bells, nechceš si jít zahrát videohry?” Vstrčil Jasper hlavu mezi dveře.

„Ráda,” usmála jsem se na něj. Jasper stál hned vedle mě a zvedal mě z postele, nasadil mi papuče, do normálních bot se mé nateklé kotníky už dávno nevešly. Opatrně mě vytáhl na nohy a já si upravila kostkované těhotenské šaty.

„Půjdeme?” zeptal se. Kývla jsem a za Jasperovy podpory jsem sešla schody.

„Auta?” ptal se Emmett, jakmile jsme se objevili pod schody.

„Klidně,” usmála jsem se. Jasper mi pomohl posadit se na pohovku, Alice s Rose mi naskládaly za záda polštáře. Opravdu jsem byla neschopná. Emmett mi podal do ruky ovladač a začali jsme hrát.

„Bells, ty nespíš?” Objevil se ve vchodových dveřích Edward. Nebyl pryč ani tři hodiny, musel jít na lov, jeho duhovky už byly černé. Teď ovšem znovu vypadaly jako tekuté zlato.

„Nechtělo se mi,” usmála jsem se na něj a dál pokračovala ve hře. Právě jsme jeli předposlední kolo závodu a já se kupodivu držela. Edward si sedl vedle mě, a tím nehezky odstrčil Emmetta, který ztratil náskok, a já se rázem ocitla v čele. Už mi zbývalo jenom pár metru do cíle, když mnou projela ostrá bolest a já upustila joystick.

Tak co, líbí se vám kapitola?

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 33. kapitola: