Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 25. kapitola

05.02.2010 (13:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8419×

Bella

"Předtím, než se stanu upír, chci najít své biologické rodiče…" Najednou bylo v domě ticho. Edward na mě vykulil oči a posadil nás. Za dvě vteřiny jsme měli v pokoji celou rodinu. Emmett si oblíkal tričko, Ros si upravovala vlasy, Alice si stahovala šaty, Jasper si zapínal opasek, Carlisle si zapínal košili a Esme si dopínala blůzu.

„Bello proč?” zeptala se mě smutně Esme. Teď mi došlo, jak to mohla pochopit. Určitě si myslela, že jako matka zklamala, zanedbala moji výchovu. To jsem nemohla dopustit.

Zvedla jsem se z postele a šla za ní, podívala jsem se jí do očí. Kdyby mohla, tak teď brečí. „Esme, ty jsi ta nejlep ší matka na světě, lepší bych ani nemohla chtít,” objala jsem jí. Objetí mi oplatila tak silně, až mi málem vyrazila dech.

„Esme, měla by si jí pustit,” usměrňoval Carlisle svou ženu a vyprostil mě z jejího pevného sevření. Zhluboka jsem se nadechla, usmála se na svého adoptivního otce a objala ho. Carlisle mi objetí opětoval, ale šetrněji než Esme.

„Já… jste ta nejlepší rodina, jakou jsem mohla chtít.” Edward mě ze zadu objal. „Zachránili jste mi život, vychovali mě jako vlastní, dali mi všechno, po čem jsem zatoužila. Ale než se stanu… upírem. Chci vědět, odkud pocházím.” Dívali se na mě, ani ne šokovaně či překvapeně spíš smířeně. Edward si mě přitiskl pevněji na hruď.

„Bello, my to chápeme, potřebuješ znát svůj původ,” promluvila jako první Ros a objala mě, dokonce docílila toho, že mě Edward pustil.

„Pomůžeme ti v hledání,” pokračoval Jasper.

„Dokonce už jsme začali, sice jsou ty informace skoro 18 let staré, ale jsou. Mohly by nám pomoct… ze začátku,” oznámil Emmett. Překvapeně jsem se po nich podívala.

„No než jsme si tě nechali, pokusili jsme se je najít, jestli si se někomu neztratila, někdo tě neunesl, ale k ničemu jsme nedošli,“ pokračovala Alice.

„A popravdě jsme za to byli rádi. Už bychom tě asi nevrátili,” pronesl Edward. Všichni mě sledovali tak zbožňujícím láskyplným pohledem, že jsem nemohla nic jiného, než je obejmout. Přičemž jsem se rozbrečela. Mám takové štěstí, miluje mě tolik lidí a přitom jim tu lásku nějak zvlášť neoplácím, ani nevím, jestli si to zasloužím.

„Samozřejmě, že si to zasloužíš, co bychom bez tebe dělali. Ty jsi dala našemu životu směr, řád, lásku,” uklidňoval mně Edward a stíral mi slzy z tváře. Hned na to mě pevně objal.

Nevím kdy, ale najednou byl pokoj prázdný a zůstali jsme tady jenom my dva. Edward mě opatrně vzal do náruče a položil zpátky na postel, zachumlal do přikrývky a lehl si vedle mě. Pevně jsem ho objala a za zvuků své ukolébavky jsem přemýšlela nad tím, jak velké mám štěstí. Kolik laskavých milujících bytostí mám. Bytostí, které mě milují víc než svůj život a já miluju je. S úsměvem na tváři jsem usnula.

Ráno mě probudilo nezvyklé světlo. Připomnělo mi to prázdniny. To mě slunce budilo pokaždé. Počkat, slunce, a tady ve Fairfieldu, to je takřka zázrak. Ale taky to znamená den bez Edwarda, i když bych do školy vlastně nemusela. Tenhle nápad na mé tváři vykouzlil úsměv a já se otočila a přitulila ke studené hrudi na druhé straně postele.  Objala jsem dotyčnou osobu a přehodila přes ni nohu, jak jsem zvyklá. Ale bylo tady něco divného, tohle nebyl Edward! Rychle jsem se posadila a rozhlížela se kolem sebe. Vedle mě neležel Edward ale Emmett a smál se na celé kolo.

„Můžeš mi laskavě říct, co tady děláš?” ptala jsem se pobouřeně. Emmett se na nic nezmohl, jenom se smál.

„Lásko, zašel jsem na lov, doufám, že…” Edward skočil do pokoje oknem, když uviděl Emmetta ležícího na posteli, jak se směje na celé kolo, zarazil se. „Co se tady děje?”

„To by mě taky zajímalo,” naštvaně jsem sledovala svého bratra. To už se do pokoje dostali všichni a zvědavě nás pozorovali.

„Emmette, co tady děláš?” ptala se podezřívavě Ros.

Emmett se už uklidnil, a tak odpověděl. „No víš, lásko, Edward si odběhl na lov, a tak jsem nechtěl, aby byla naše malá sestřička sama a přišel jsem Belle dělat společnost,” usmál se Emm.

„To teda byla společnost, takhle mě vyděsit,” mračila jsem se na něj jako sto čertů, on si z toho zřejmě nic nedělal a pobaveně koukal.

„Měli jste jí vidět, ten pohled, když zjistila, že nejsem Edward,“ začal se znovu spát.

„Emmette, vypadni!” zařvala jsem na něho. Kupodivu se přestal smát a opravdu odešel, aspoň z postele. „Dneska do školy nejdu. A byla bych ráda, kdybyste mě nechali o samotě.” Všichni odešli bez protestů, než se zavřely dveře, viděla jsem, jak Emmett dostal pohlavek od všech členů rodina, až na Edwarda. Edward zůstal semnou v pokoji a přisedl si ke mně.

Svalila jsem se zpátky na postel. „To bylo ale probuzení, víš, jak jsem se vyděsila.”

„Emmett je holt Emmett… Možná bych ti mohl zlepšit náladu,” usmál se a políbil mě. Měl pravdu, tohle mou náladu přinejmenším rozptýlilo.

„Už je to lepší?”

„No trochu ano, ale pořád to není ono, chtělo by to ještě zlepšit,” přitáhla jsem si ho zpět. Strávili jsme v pokoji ještě dlouhou dobu, když jsme se nelíbali, jen tak jsme vedle sebe leželi.

„Bello, měli bychom jít dolů, Carlisle s tebou chce mluvit.” Vstala jsem a zapadla do koupelny, když jsem ze sebe udělala člověka, vydali jsme se dolů.

„No konečně, už jsem myslel, že tě budu muset jít zase budit,” začal Emmett. Zpražila jsem ho pohledem a pokračovala do kuchyně nasnídat se.

Hned jak jsem si sedla do obýváku Carlisle začal. „Bello, co se týče tvých rodičů, když jsme byli ve Forks, a potom co jsme se přestěhovali, hledali jsme jakoukoliv zmínku o zmizelých dětech, podezřelých úmrtích. Moc jsme toho nenašli. Po půl roce jsme zjistili, že byla nalezena mrtvola ženy. Byla mrtvá tři měsíce. Podle její pitevní zprávy krátce před smrtí porodila. Časově by se to shodovalo s tvým narozením. Ale nevíme, jestli je to tvoje matka, vůbec s tím nemusí mít nic společného.”

„Ale může to být ona,” dokončila jsem za něj.

„Ano může. Nejlepší by bylo, kdybychom odjeli do Seattelu a zjistili, co se stalo.”

„Carlisle má pravdu, tady se nic nedovíme. Nemáme přístup k archívům, nemůžeme mluvit s lidmi, máme omezené možnosti,” přitakal Jasper.

„Ale jak to uděláme? Co škola? Co vaše identita? Nepoznají vás tam?” strachoval jsem se.

„Neboj, už je to skoro osmnáct let, co jsme tam byli. Navíc jsme bydleli ve Forks,” uklidňovala mě Esme.

„A pokud si nikdo nepamatuje Aliciny nákupní maratony, tak by to mělo být bez problému,” dodal Emmett, ignorovala jsem ho.

„Co se týče školy, odhlásíme vás, řekneme, že se budete učit doma. Teď je to dost populární, přinejhorším se můžeme odstěhovat, stejně by to dřív nebo později přišlo,” plánoval Carlisle.

„V Seattelu bych mohla najít nějaký větší byt, nebo budeme bydlet v hotelu,” začala Esme.

„Hotel bude lepší, dlouho tam nezůstaneme,” řekla vědoucně Alice. „Zítra má být od půl desáté do jedenácti zataženo.”

„Dobře, Esme vás půjde zítra odhlásit ze školy, já si vezmu v nemocnici volno a vy zabalíte,” rozhodl Carlisle. Dál už se probíral plán cesty.

Přemýšlela jsem, jestli se sem ještě někdy vrátím, jestli uvidím své přátele. Chtěla jsem je navštívit, ale co jim řeknu? Ahoj mám vás ráda, ale už se asi neuvidíme. Budu se učit doma. Nevím, na jak dlouho odjíždím. To nebyl dobrý nápad, stejně se budeme stěhovat. Možná bude lepší jim jenom zavolat a říct, že na nějakou dobu odjíždíme a nevím, jestli se vůbec vrátíme. Zrovna teď. Bylo mi to líto, ztratit přátele, ale na druhou stranu, svou rodinu miluji nadevše, a získám mnohem víc.

„Bello,” třásl se mnou lehce Edward.

„Co se děje?” rozhlédla jsem se poplašeně po místnosti. Byl tady jenom Edward. „Kde jsou všichni?”

„Před chvilkou odešli na lov, byla si duchem úplně mimo. Snažil jsem se tě probudit. Na co jsi prosím tě myslela? Měl jsem strach, jestli ti něco není.”

„Přemýšlela jsem, jestli se sem ještě někdy vrátím, uvidím své přátele, nebo se s nimi mám rovnou rozloučit,” odpověděla jsem popravdě.

„Ach Bello,” pevně mě objal. „Promiň mi to, promiň, promiň,” šeptal mi do ucha.

„Co ti mam prominou?” ptala jsem se nechápavě. Vyprostila jsem se mu z náručí a zadívala se do jeho karamelových očí.

„To že ti beru tvůj lidský život, že tě připravím o tolik zážitků, o přátele, o děti. Možná to nebyl nejlepší nápad, možná by si měla zůstat člověkem, najít si muže, kterého budeš milovat víc než mě, někoho, kdo ti dá to, co já nemůžu…”

„Edwarde Anthony Massene Cullene, teď mě poslouchej! Ty jsi jediný muž, kterého kdy budu milovat, ty jsi jediný, s kterým chci strávit věčnost, a o nic mě nepřipravíš. To si opravdu myslíš, že kdybych chtěla lidský život, lidského muže, děti, dům s plaňkovým plotem na předměstí a psa, tak tady zůstávám? Já mám rodinu, velkou milující rodinu. Ty jsi to jediné, po čem toužím každou minutu dne.” Dívala jsem se mu do očí, dokud z nich nezmizely i poslední zbytky pochybnosti. „Už takhle nikdy nemluv, ani nevíš, jak jsi mě vyděsil.” Objala jsem ho, jak nejpevněji jsem mohla, a on mi obětí rád opětoval.

„Už nikdy slibuju,” jako potvrzení svých slov mě políbil.

Nakonec jsem zavolala Eliz a Helen, že na pár týdnu odjíždíme pryč, rodinná záležitost, a proto nás odhlásili ze školy. Taky jsem jim řekla, že se možná nevrátíme, ale přestěhujeme. Byly z toho v šoku, ale popřály mi hodně štěstí.

„Takže, v nemocnici mám dovolenou na neurčito, Esme vás odhlásila ze školy. Za čtyři hodiny odlétá letadlo, takže bychom si měli pospíšit,” hodnotil Carlisle situaci. Všechny zavazadla byly naložené, stačilo jenom vyrazit, a taky jsme to udělali. Na letišti jsme byli za dvě hodiny, nechali jsme si odbavit zavazadla, nasedli do letadla a vydali se na cestu za mou minulostí.

„Kde budeme bydlet?” zeptala jsem se při čekání, než naložili zavazadla do auta.

„Alice zamluvila apartmány v jednom hotelu,” odpověděla Ros. Pokrčila jsem rameny a šla si sednout do připraveného auta. U hotelu jsme byli za půl hodiny. Pokud jsem čekala nějaký skromný hotýlek, mýlila jsem se. Mohla jsem čekat, že Alice nezarezervuje pokoje nikde jinde, než v nejluxusnějším hotelu ve městě. Vystoupila jsem z auta a povzdechla si. Edward mě chytil za ruku a vydali jsme se za členy rodiny, kteří právě vcházeli dovnitř. Přesně jak jsem očekávala, hala byla obrovská, kombinace mramoru, zlata a moderního nábytku tvořila dokonalou kombinaci. Šli jsme k recepci a každý se na nás díval, všichni nás sledovali. Byly to ty samé obdivné, toužebné, chlípné a závistivé pohledy, jako všude. Recepční na nás nejdřív omámeně zíral, po chvíli se ale vzpamatoval a nasadil profesionální výraz.

„Vítejte v hotelu Fairmont Olympic, čím vám mohu posloužit?” Carlisle se okamžitě ujal slova, jako správná hlava rodiny. Za chvíli jsme už jeli výtahem do nejvyššího poschodí, ubytovat se v našem apartmá.

Alice zamluvila to největší, jaké zde měli, shodou okolností zabíralo polovinu vrchního patra a mělo čtyři ložnice. Opatrně jsem vešla dovnitř a rozhlédla se. Byl to luxus, to je jediné co mohu říct. Přede mnou bylo asi pět schodů, vedoucích do velkého obývacího pokoje. Přímo naproti mně ústil v obrovský balkón, ze kterého byl určitě vidět skoro celý Seattel. Uprostřed stály sedačky a křesla umě rozestavěné kolem konferenčního stolu. Taky tady byl kout s jídelním stolem a barem. Trochu bokem byla obrovský plazmová televize, a pohodlně vypadající sedačka. Po stranách byly čtyři dveře vedoucí do ložnic.

„…každá z ložnic má vlastní koupelnu,” zaslechla jsem poslíčka.

„Děkujeme. Zavazadla nechte tady,” udával Carlisle poslední pokyny, než propustil zdejší personál.

„Který chceš pokoj, lásko?” zeptal se mě Edward, a tím přerušil mé myšlenky.

„Nevím, který je nejhezčí?” zeptala jsem se ho. Upíří rychlostí všechny prohlédl a než jsem to stihla postřehnout, už bral do rukou naše kufry.

„Ten druhý vpravo.”

Sledovala, no spíš jsem se pokusila sledovat jeho pohyb. Pokrčila jsem ramena a vydala se do pokoje.

„Tenhle pokoj si bereme my,” hulákal Jasper na Emmetta.

„Ne, je tam největší televize, ten si bereme my!” odpovídal mu stejným tónem Emmett.

„Emmette, my si berem tamhle ten pokoj,” ukázala Ros na pokoj sousedící s naším. „Je tam nejlepší světlo.” Protočila jsem oči a usmála se. Nikdo by neřekl, že to jsou upíři, chovají se tak lidsky.

Vešla jsem do našeho pokoje a zavřela dveře. Když jsem se otočila, zůstala jsem nehybně stát. Naše ložnice byla obrovská, celá laděna do tmavě modré a krémové barvy. Velká postel dominovala celému pokoji. Kromě postele tady byly křesílka postavená kolem stolu, toaletní stolek, noční stolky, po stěnách byly umě rozvěšené obrazy, skvěle doplňující interiér. Prostě nádhera.

Edward právě vybaloval upíří rychlostí naše oblečení. Usmála jsem se nad jeho rodinným smýšlením a šla vyzkoušet postel. Cestou k posteli jsem sundala bundu, přehodila jí přes opěradlo jednoho křesla a skopla boty, potom už jsem jenom spadla do měkoučké postele. Když jsem pochvíli otevřela oči bunda a boty už nebyly tam, kde jsem je nechala, a nade mnou se skláněl Edward.

„Už jsi uklidil?” pronesla jsem s potlačovaným smíchem v hlase.

„Ano, a teď bych si zasloužil odměnu,” usmál se dokonalým pokřiveným úsměvem. Přitáhla jsem si ho blíž a líně ho políbila.

„To si nezasloužím víc?” zeptal se smutně a zvedl se na loktech, aby mě nedrtil svou váhou. Nahlas jsem si povzdechla a opět si ho přitáhla blíž. Tenhle polibek se nepodobal tomu prvnímu, ani zdaleka. Edward se po chvíli přesunul k mému ušnímu lalůčku a já nasála do plic vzduch. Rukama jsem Edwardovi bloudila po těle, Edward nezůstal pozadu. Přitáhla jsem si jeho obličej zpátky a začala se věnovat jeho rtům, přitom jsem cítila jeho ruce pod svým tričkem. Pomalu jsem mu začala jeho tričko sunout nahoru a prohlubovala náš polibek. Když jsem dostala do druhé poloviny jeho trupu, nadzvedl ruce a já mu tričko rychle sundala, moje následovalo hned poté. Opět jsme se k sobě přisáli rty a hladili svá těla.

Esme

Potom, co se naše děti konečně dohodly, který pokoj chtějí, jsme se mohli s Carlislem ubytovat. Nejprve jsme si vybalili oblečení, jakmile bylo všechno venku, Carlisle mě objal. Bylo dokonalé, jak mi rozuměl beze slov. Vždycky věděl, jak se cítím, jediný muž, kterého jsem kdy milovala a milovat budu.

„Neboj se, bude to v pořádku. Bella zjistí, co potřebuje vědět a odjedeme domů. Je to naše holčička, na tom se nic nemění. Víš, že nás miluje, jsme pro ni rodiče,” uklidňoval mě můj manžel.

„Já vím, já vím, je to naše holčička,” usmála jsem se do jeho hrudě a naléhavě ho políbila.

„Pojď, půjdeme se podívat, co provádí naše děti,” usmála jsem se na svého manžela. Ruku v ruce jsme vešli do obývacího pokoje, kde Emmett sledoval zápas. Podívala jsem se na hodinky, byl akorát čas dát Belle večeři.

„Emmett zajdi se prosím Belly zeptat, jestli nemá hlad.” Protáhl obličej, ale zvedl se a lidskou rychlostí šel do jejich pokoje. Těsně před tím, než vzal za kliku, jsem se zaposlouchala do zvuků kolem sebe a zděsila se. To co se ozývalo z jejich pokoje, rozhodně nebylo určeno pro Emmettovy oči. Nebyla jsem jediná, kdo si to uvědomil. Ros vyletěla z jejich pokoje, stejně jako Alice a Jasper. Ve chvíli, kdy Em otevřel dveře, jsme ztuhli.

Bella

„Bello, Esme se ptá, jestli nemáš…” vpadl do pokoje Emmett. Dneska už to palačinkami nezachráním, byla má první myšlenka, když jsem ho viděla překvapeného stát ve dveřích.

Nezmohla jsem se na nic, ani já, ani Edward, jenom jsme tam leželi a čekali na Emmettovu reakci. Mohlo to trvat tři čtyři vteřiny, ale přišlo mi to jako věčnost. Emmettovi se během té chvilky vystřídalo na obličeji spoustu pocitů, nejsilnější bylo překvapení, děs, vztek, pochopen a nakonec veselí. Emmett se začal neuvěřitelně smát a skočil šipku k nám do postele, byl div, že nerupla. Těsně předtím jsem slyšela z vedlejšího pokoje úlevné výdechy.

„Emmette, mohl by si prosím tě vylézt s té postele? Nerad bych vysvětloval, jak rupla,” vyhazoval ho Edward. Ležet v jedné posteli se dvěma upíry nabylo vůbec příjemné. Z jedné strany se nehorázně roztahoval Emmett a z druhé strany ležel Edward, sice se neroztahoval po víc jak polovině postele, jako Emmett, ale jeho tělo bylo stejně nepoddajné, jako to Emmettovo. Oba dva taky studili, takže mi po chvíli naskočila husí kůže. Edward si toho všiml, vyprostil zpod nás deku a zabalil mě do ní. Vděčně jsem se na něj usmála.

„Emmette, co chtěla vědět Esme?” zajímala jsem se, jakmile mi bylo teplo.

„Chtěla jsem vědět, jestli nemáš hlad,” nakoukla Esme do dveří.

„Vlastně ano, něco bych si dala,” usmála jsem se na ní.

„Nechám Alici, aby ti něco vybrala,” oplatila mi úsměv. „Emmette, pojď, jdeme vedle,” dokončila nekompromisně. Emmettovi ztuhl úsměv na rtech, vstal a odešel se sklopenou hlavou za Esme.

„To teda bylo,” povzdechla jsem si a lehla si vedle Edwarda.

„To teda bylo.” Usmál se na mě. Zvedla jsem se a odešla do koupelny, cestou jsem si vzala pyžamo, přeci jen už bylo deset večer a zítra mě čekal perný den.

Moc děkuju za komentáře, jsem ráda, že se vám kapitola líbila a doufám, že budete spokojeni i s touto. 

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 25. kapitola: