Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 15. kapitola

Eclipse logo

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Rodina 15. kapitolaPání, moc děkuju za komentáře, jsem za ně opravdu vděčná. S pondělím přidávám 15. kapitolu, jak jsem slíbila.

Doufám, že se na tuhle kapitolu těšíte, protože Bella konečně zjistí pravdu!

Bella

 

Doma jsem si hodila batoh do pokoje a vyšla na chodbu. Na dveřích byl malý háček, takže jsem musela najít tyč, kterou se otvírají. Nejblíže byl Edwardův pokoj, šla jsem hledat k němu. A opravu v rohu za dveřmi stála teleskopická tyč. Stáhla jsem si dveře a vydala se prozkoumat tu záhadnou místnost.

Počítala jsem, že tady budou vrstvy prachu, ale opak byl pravdou. Našla jsem světlo a rozhlédla se. Všude bylo perfektně uklizeno, všechno mělo svoje místo. Nevypadalo to tady jako na normální půdě. Spíš to byl jeden obrovský pokoj, kde má všechno své místo i když nebyl zaplněný ani z půlky.

Šla jsem do nevzdálenějšího koutu v místnosti. Dívala jsem se do polic. Většinou tady bylo oblečení, které Alice vyřadila a nějaké Esminy záznamy o rekonstrukci. Carlislovi staré spisy.

 

Už jsem to chtěla vzdát, když jsem zahlédla krabice s mým jménem. Vytáhla jsem je z polic a otevřela. V první bylo mé staré oblečení. Dupačky, stará bíla dečka, značně zašedlá. První dětské hračky, dudlík, botičky, plyšáci a ještě dost dalších věci. Krabici jsem zvřela a podívala se do další, byly v ní kazety a CD popsané jako ‚Isabelin 1 rok. První narozeniny. Druhé narozeniny... První odpal, Bella na zahradě...‘ Rozhodla jsem se na ně podívat. Přece jen jsem viděla všechny videa z dob svého dětství, ale tyhle mi byly neznámé. Zavřela jsem jí a nakoukla do další krabice. Ta už sice nebyla nadepsaná mým jménem, ale byly v ní staře vypadající dokumenty, které budou jistě stát za přečtení. Poté mou pozornost upoutala taška. Byla to taková ta velká brašna, co jí nosí sportovci. Otevřela jsem jí a vykulila oči. Celá byla naplněna penězi. Musí v ní být aspoň 500 tisíc.

Tašku jsem si přehodila přes rameno a krabice táhla ke dveřím. Dostat je dolů byl sice větší problém, než jsem si myslela, ale nakonec se mi to podařilo a já se s nimi uvelebila u sebe v pokoji.

Teď jsem v duchu děkovala své prozřetelnosti, že jsem si nechala i staré video, ne jen DVD přehrávač.

 

Vložila jsem do videa první karetu, která mi přišla pod ruku. Podle popisky to měly být moje první narozeniny. Byla na konci, tak jsem jí dala přetočit a mezitím se dívala do krabice s papíry. Bylo tam osm složek, každý z rodiny měl svojí. Zvláštní nikdy jsem je neviděla. Rozložila jsem je na podlahu vedle sebe a pustila kazetu, která se mezitím přetočila. A opravdu to byly moje první narozeniny.

Na obrazovce se objevila Ros peskující Emmetta, ať natáčí mě a ne jí. Em řekl něco o Rosině kráse a nutnosti jí zachytit, hned nato otočil kameru na mě. Esme mě držela v náručí a nechala mě trhat balící papír. Na celé kazetě jsem byla já a má rodina, vypadající pořád stejně. To mnou otřáslo. Tušila jsem, že nestárnou, ale nikdy jsem si to neuvědomovala tak jasně, jako teď.

Kazeta skončila a já tam vložila další, nic moc se tam nedělo, byla jsem tam já, moje první slova, moje první krůčky, jak si se mnou všichni hrají atd. Dala jsem tam další kazetu.

Nechala jsem to běžet a otevřela jsem Carlislovu složku. Byla ze všech nejtlustší. Hned na začátku byl staře vypadající dokument, možná ze 17. století. Byl psaný anglicky, ale takovou tou starou angličtinou, které nerozumí nikdo kromě profesorů na univerzitě. Bylo na ní napsané Carlislovo jméno a rok 1643. Ztuhla jsem, to nemůže být pravda, to nemůže být rodný list!!! Vždyť to by mu bylo tři sta šedesát pět let. Rychle jsem se podívala na další dokument, byla tam podobně vypadající listina, akorát s datem 1669, to mohl být úmrtní list. To nemůže být pravda, vždyť žije, dýchá, chodí kolem mě.

 

V tom mou pozornost upoutala televize.

„Emmette, nechoď s ní na slunce, zkazíš mi záběr!” Křičel Jasper. To ovšem Emmetta nezastavilo, vyšel i se mnou v náručí na slunce a začal se třpytit!!!

„No a je to, zkazil si mi celý snímek.” Rozčiloval se Jas.

„No dovol, můžeš si mě natočit v celé mé upíří kráse. Potom to pošleme do Hollywoodu a vyděláme na tom majlant.”

„Emmette ploč tak zažiš? Ja ci taky jisklit!” hladila ho holčička v jeho náručí po nahé kůži.

„To nemůžeš prcku. To můžu jenom já.” Smál se na ni.

„Ale Los tak taky záží.” Ukazovala holčička na plavovlasou krásku blížící se k nim.

„Zlatíčko, ty jsi člověk a ti nezáří.” Uklidňovala jí.

„Ale jí chci!!!” začala holčička trucovat.

„Vidíš Emmette, co jsi provedl!” vzala kráska holčičku do náručí a uklidňovala ji. „Na to si ještě moc malá, možná až budeš větší ano?”

„Slibuješ?” Ptalo se podezřívavě děvčátko.

„Slibuju Bello, slibuju.” A přivinula jsi jí do náručí.

„Možná bychom mohli Belle natočit upíří filmeček, co myslíš Jaspere?” Ptal se Emmett do kamery.

„A co bys tam asi tak chtěl dělat?” zeptal se kameraman.

„No to nevím, ale možná bych mohl skákat do vzduchu.” Řekl a hned na to vyskočil bez sebemenší námahy 10 metrů vysoko a dopadl tak lehce a tiše jako kočka. „Nebo bych mohl běhat.” Začal běhat do kolečka tak rychle, že z něho zbyla jenom rozmazaná čmouha. „Taky bych mohl předvádět kulturistu.” Vzal do ruky kámen a rozdrtil ho na písek.

Děvčátko stále odpočívající v Rosině náručí se zasmálo a začalo hulákat. „Já taky! Já taky!”

Emmett k ní přistoupil s malým kamínkem a podal jí ho.

„Na prcku, ale pochybuju, že to zvládneš.” Usmál se na ní. Děvčátko se úporně snažilo, ale nic se nedělo.

„Ukaž, já to udělám.” Řekla kráska a rozdrtila kamínek mezi palcem a ukazováčkem.

„Anebo bych mohl přesazovat stromečky. To by se Belle mohlo líbit, co myslíš?” Navrhnul a hnal se k velkému javoru stojícímu 50 metrů od něj.

Než ho stihl vytáhnout ze země, ozval se naštvaný hlas „Emmette Cullene! Nech ten strom na pokoji!” V tu chvíli se vedle něj objevila rozzuřená mladá hnědovlasá žena a kontrolovala, zda se stromu nic nestalo. Jakmile zjistila, že je v pořádku, šla za blondýnkou a vzala jí dítě z náručí.

„Nebo bych jí mohl vyprávět, jak se k nám dostala a zahrát jí to.” Pokračoval Em nadšeně.

„A co jí chceš říct? Že jí Ros našla pohozenou v lese u stromu, a jediné co u sebe měla, byla stará bíla dečka, do které byla zabalená. Na sobě dupačky a v ruce žmoulala řetízek s přívěškem, na kterém bylo napsané Isabella?” Mírnil ho přicházející Edward, se značným sarkasmem v hlase.

Okamžitě mi ruka vystřelila k řetízku, který se mi houpal na krku.

„Uznávám, že to není nejšťastnější začátek, ale konec to má šťastný co myslíš drahá?” Přitulil se Emmett k Ros, a pozoroval Bellu spící v matčině náručí.

„Ano konec je to šťastný,” uznala jeho žena.

„Stejně by ten film neviděla.” Namítl natáčející Jasper.

„Třeba jo, třeba jí jednou řekneme, co jsme.” Nedal se odbýt Emmett.

„A co potom? Proměníme jí v krev sající vraždící monstrum?” Odpověděl naštvaně Edward.

„Edwarde, nech toho, nejsme monstra. Nikdo z nás si tenhle život dobrovolně nevybral! Ale nejsme monstra!” Rozčilovala se černovlasá elfka, která se zjevila v záběru.

„Alice má pravdu, kdybychom byli monstra lovili bychom lidi a ne zvěř Edwarde.” Řekl blonďatý muž, který zezadu objal svou ženu, společně sledovali spící dceru. Kamera se pohnula a hned nato se v záběru objevil i Jasper, a šel obejmout Alici. Byl to naprosto dokonalý obrázek. Všichni stáli kolem nejstaršího páru a pozorovali spící dítě.

 

Dál jsem video nevnímala. To nemůže být pravda, oni nemůžou být upíří proboha. Nemohli mě přece najít pohozenou v lese, to je nesmysl. Ale v mysli se mi začali objevovat zapomenuté vzpomínky. Ros běžící po schodech tak rychle, že jí skoro nevidím. Emmett ušklebující se, když jí jídlo. Ano přece jí jídlo, to by jako upíří nemohli. I když ho většinou jenom šoupají z jedné strany talíře na druhou. Kdyby byli upíři, tak je spálí slunce, i když podle videa je to nesmysl. Upíří spí přece v rakvi, a oni mají postele. V tu ránu jsem si vybavila Edwarda sedícího u mé postele, když se probudím. Když jsem bývala mladší, byl tam skoro pořád. Když jsem měla noční můry, vždycky jsem chodila za ním do pokoje a on nikdy nespal, ať byla půlnoc nebo sedm hodin ráno. To není pravda, to nemže být pravda... i když by to asi dost věcí vysvětlovalo.

 

Popadla jsem Carlislovu složku a začala v ní listovat. Byly v ní diplomy z různých lékařských fakult, během několika století. Z posledních šedesáti let tam byly i jeho pasy, vždycky stejné jméno a jiný rok narození. Taky tam bylo spoustu dokumentů, týkajících se zahraničních účtů s neuvěřitelnými sumami peněz.

Potom jsem popadla Esminu složku a začala v ní listovat. Našla jsem její rodný list, byl tam rok 1895. Hned pod tím byl její úmrtní list s rokem 1921 a poznámkou, že se její tělo nikdy nenašlo. Opět zde byly pasy.

Vzala jsem si Edwardovu složku a našla jeho rodný list s datem 20. června 1900 a úmrtní list z roku 1918. Taky tam byly úmrtní listy Edwarda a Elizabeth Masenových, jeho skutečných rodičů.

Alicina složka byla ze všech nejtenčí, měla v ní jen pasy, maturitní vysvědčení, vysokoškolské diplomy a dokumenty o uzavření manželství s Jasperem z roku 1956. Taky nějaké záznamy z blázince.

Jasperova složka byla obdobná, ale měl tam svůj rodný list. Narodil se v roce 1843. Taky tady byly dokumenty o jeho službě v armádě.

Rosáliina složka obsahovala rodný a úmrtní list s daty 1915 a 1933. Vysvědčení, diplomy a dokumenty o uzavření manželství s Emmettem, bylo jich snad 12.

To samé bylo i v Emmettově složce. Zjistila jsem, že se narodil v roce 1915 a zemřel 1935.

 

Na dně krabice byly ještě alba. Začala jsem v nich listovat, byly tam všichni z mé rodiny. Jediné, co se na těch fotkách měnilo, jsem byla já a okolní příroda.

 

To nemůže být pravda! Přece jsem celou dobu nežila s upíry. Vždyť... Ne, ne a ještě jednou ne, to nejde! Oni nemůžou být... Vždyť to jsou jenom pověry, hloupé výmysly pověrčivých bláznů.

Panebože... Jsou to monstra, sající krev! Proto jsme se co pět let museli stěhovat, proto nikde nezůstávají moc dlouho, nechodí na slunce, nejedí, s nikým se nebaví.

 

Ne to nejde. Tady nemůžu zůstat! Rychle jsem vstala a běžela do šatny. Popadla jsem tašku a začala do ní házet první oblečení, které mi padlo pod ruku. Když byla taška plná, popadla jsem druhou a proces opakovala. Vzala jsem si mobil, peněženku, doklady, tašku s penězi, co jsem našla na půdě a mojí složku. Spěchala jsem do garáže. V obýváku jsem se zastavila a zadívala se na naši společnou fotku. Byla focena na moje narozeniny. Strčila jsem jí do tašky a spěchala do auta. Všechno jsem naházela do kufru a odjela, jak nejrychleji to šlo.

 

Nevěděla jsem, kam pojedu, jenom jsem chtěla pryč. Pryč od těch... těch... Nemůžu to ani vyslovit.

Jela jsem směrem na Great Fallis a přemýšlela jsem, kam půjdu. Mola bych jet do Denali za tetou Carmen, ale... Carmen, Elezar, Tanya, Irina, Kate a její přítel Geret oni jsou taky tak bledí, studení, tvrdí... upíři. Proboha kolik jich tady je!? Kolik stejných příšer běhá po Zemi? A je některý z mé rodiny vůbec člověk?

Polly, že mě to nenapadlo hned, mohla bych jet za Polly. Ale tam mě hned najdou, bude to první místo, které je napadne. Možná bych mohla jet za Viktorem, je na Yalu. Když jsme spolu před týdnem mluvili, říkal, že se můžu kdykoliv stavit. Možná bych toho pozvání mohla využít.

Jela jsem pořád dál, teď když jsem měla cíl, nebyl to problém. Řízení mi pomáhalo na nic nemyslet, řízení a hudba. Porušovala jsem snad všechny dopravní předpisy, ale vůbec mi to nevadilo. Problém byl, že jsem neměla nejmenší tušení, jak se do New Havenu dostanu.

Na nejbližší benzínce jsem zastavila, natankovala a koupila si mapu USA. Nejdřív jsem chtěla platit kreditkou, ale to by mě mohli najít. Takže jsem vytáhla jeden balíček dolarů z tašky, co byla na půdě a zaplatila požadovanou sumu. Hned na to jsem se vydala na cestu.

 

Jela jsem celý zbytek odpoledne a ještě kus noci, nechtěla jsem nikde zastavovat. Chtěla jsem být daleko od tvorů, co se nazývají mou rodinou. Kolem půlnoci jsem už pomalu usínala za volantem. Právě jsem projížděla městem Glendive. Zastavila jsem u prvního lepšího hotelu, popadla jednu tašku a šla se ubytovat. Recepční se na mě dívala podezřívavě, když jsem si objednávala pokoj na jednu noc. Zaplatila jsem a vydala se do pokoje číslo 13. Jak příhodné číslo, nikdy jsem nebyla pověrčivá, ale to co se stalo, značně přehodnotilo mé pojetí světa. Nešla jsem se ani osprchovat, svlékla jsem se do spodního prádla a zalezla si do měkkých peřin. Myslela jsem si, že hned usnu, ale opak byl pravdou. Převalovala jsem se a v mysli mi neustále vířilo všechno, co jsem se dozvěděla, vynořovaly se zapomenuté vzpomínky. Před týdnem bych dala cokoliv za to, abych se dozvěděla pravdu. Teď bych dala všechno za to neznat jí. Pravda je temná neuvěřitelná a bolestivá. Nakonec jsem usnula.

 

Probudila jsem se druhý den kolem 9 hodin, moc jsem toho nenaspala, ale lepší než nic. Otupěle jsem vstala, šla se umýt, převlékla jsem se a vydala se ke svému autu. Nastoupila jsem a hledala nejvhodnější a nejrychlejší trasu k Viktorovi. Označila jsem si jí a vyjela. Řídila jsem celý den, jediný důvod pro zastavení, bylo mé autíčko, kterému docházel benzín. Na pumpě jsem si koupila něco k jídlu a pití a hned se vydala zpátky na cestu. Projela jsem přes celou Severní Dakotu a kus Minnesoty, dostala jsem se až do Minneapolis. Tady jsem se ubytovala v hotelu. Noc probíhala stejně, jako ta předešlá, s tím rozdílem, že jsem měla noční můry.

 

Probudila jsem se celá zpocená a vystrašená, naštěstí už bylo ráno, takže jsem se umyla, nasnídala a vydala se na cestu. Odpoledne jsem projížděla Chicagem a neubránila se vzpomínkám. Tady se narodil Edward, tady vyrůstal. Zajímalo by mě, co teď dělají, kde jsou. Jestli mě hledají nebo si oddychli, že se zbavili takového břemene, kdo ví.

Večer jsem se dostala do Clevelandu. Jakmile jsem si lehla do postele, usnula jsem jako zabitá. V 11 hodin mě vzbudila pokojská, s tím že chce uklidit. Poslala jsem jí pryč a šla se umýt. Poslední 3 dny se na mě dost podepsaly a dnešní noc nebyla o moc lepší, snad 3x mě vzbudila stejná noční můra.

 

Běžela jsem lesem. Utíkala jsem pryč, něčeho jsem se příšerně bála, ale neviděla jsem to, slyšela jsem jenom kroky. Už jsem skoro byla venku z lesa, v bezpečí ale v tom jsem zakopla. Ležela jsem na zemi a ty kroky se ozývaly čím dál tím blíž. Snažila jsem se vstát, ale v tu chvíli mě popadly dvě studené ruce a otočily mě čelem k sobě. Dneska to byl Edward, ale ty tváře se měnily sen od snu. Edward se ke mně nahnul, a zakousl se mi do krku, v tu chvíli jsem se probudila.

 

Nasedla jsem do auta a vydala se opět na cestu. Do New Havenu to bylo už jenom 400 mil, což znamenalo maximálně 5 hodin jízdy. Takže nejpozději v šest bych měla být u Viktora. Plány mi ale přerušila nehoda, která zablokovala cestu na dvě hodiny, takže než jsem se dostala na kolej, bylo osm hodin. Zaparkovala jsem na parkovišti a opřela si hlavu o volant. Možná to nebyl až tak dobrý nápad, možná jsem mu měla nejdřív zavolat. Možná jsem ho měla připravit na to, že...

‚Tak dost Isabello, takhle to dál nejde! Když už jsi tady, tak za ním půjdeš.‘ Venku se během mého vnitřního boje rozpršelo. Vystoupila jsem z auta a pomalu šla k budově, ve které by měl Viktor bydlet. Vyšla jsem do třetího patra, zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře od pokoje 543, podle toho, co mi říkal, to měl být jeho pokoj.

 

Po chvilce se dveře otevřely. Stál v nich Viktor, když mě viděl, zatvářil se překvapeně. Nedala jsem mu šanci jakkoliv zareagovat a skočila mu kolem krku.

„Bello co tady děláš?” Ptal se mě překvapeně Viktor a opětoval mi objetí.

„Viktore kdo to je?” Ozvalo se mu za zády.

„To je Bella.” Odpověděl a dál mě objímal.

„Bello co se děje, co tady děláš?” Zeptal se mě znovu, když jsem ho pustila.

„Já jen... Mohla bych tady pár dní zůstat?” Zeptala jsem se nesměle.

„Jasně že jo, ale řekneš mi co se děje?” Vtáhl mě dovnitř a zavřel dveře.

„Já jen... máme teď doma nějaké problémy. Kdyby ti volal někdo z mé rodiny, tak nevíš, kde jsem jo?” Mluvila jsem možná moc rychle.

„Neboj se.” Ujistil mě. Za ním se ozvalo odkašlání. Až teď jsem si všimla, že nejsme v pokoji sami a ostatní náš rozhovor poslouchají.

„Bello tohle jsou mí spolubydlící. Lukas.” Ukázal na hnědovlasého, hnědookého mladíka.

„Těší mě.” Promluvil hlubokým hlasem a potřást si se mnou rukou.

„Ahoj, taky mě těší.” Slabě jsem se na něj usmála.

„Tohle je Jerry.” Tentokrát ukázal na nakrátko ostříhaného blonďáka s melírem.

„Ahoj,” pozdravil mě a podal mi ruku.

„Ahoj.” Opět jsem se slabě usmála.

„A tady to je William.” Ukázal na černovlasého mladého muže.

„Ahoj, já jsem Will,” pozdravil mě tajuplným hlasem. Opět jsme si potřásli rukou a já odpověděla něco v tom smyslu, že mě moc těší.

„Bells nechtěla bys něco k jídlu? Můžu něco objednat. Řekni si, cokoliv.” Zajímal se hned Viktor.

„Něco bych si dala, ale nejdřív bych se ráda osprchovala, pokud to nevadí.” Řekla jsem nesměle. Byla jsem sice na mužskou společnost zvyklá, ale když vás pozorují čtyři páry očí a hodnotí, tak je to nepříjemné.

„Jasně, tady je koupelna, počkej, donesu ti čisté ručníky a něco na oblečení. Nebo máš tady nějaké věci?” Ptal se Viktor.

„Jo mám, v autě, ale dost se tam rozpršelo, tak bych to nechala na zítra.” Odpověděla jsem.

„Jasně.” Křikl Viktor a šel mi pro ručníky. „Tady máš, bude ti tričko stačit nebo...”

„Neboj, tričko mi postačí.” Ujistila jsem ho hned a vydala se do koupelny.

Než jsem pustila sprchu, slyšela jsem, jak se Viktora ptají. ‚Kdo to je?‘ A on jim začal vysvětlovat, odkud se známe.

 

Vysušila jsem si vlasy, jak nejlíp to šlo a oblečená ve spodním prádle a Viktorově tričku, které mi bylo po kolena, jsem vylezla ven. Hned se na mě všichni podívali a já zčervenala.

„Bells objednal jsem ti sýrovou pizzu, doufám, že jí máš pořád ráda.” Hlásil mi Viktor a hned mi udělala místo vedle sebe na pohovce. S vděčností jsem si sedla a snědla půlku pizzi, o zbytek se podělili kluci. I když polovina pizzy je pro 4 muže jako nic.

„Už mi řekneš, co se doma stalo?” Zeptal se mě Viktor. Jen jsem odmítavě zakroutila hlavou.

„Ublížil ti někdo, sáhl na tebe.” Vyzvídal dál, jeho pohled přitom potemněl.

„Ne! Víš, že takoví nejsou.” Ujistila jsem ho rychle. „Dali by za mě život.” Nad touhle myšlenkou jsem se musela ušklíbnout. „Řekněme, že mi zatajili něco moc důležitého. Viktore já se o tom vážně nechci bavit... Rozhodně ne dnes.”

„Dobře, tak co chceš dělat.” Zeptal se mě po chvíli.

„Nevím, co byste dělali, kdybych tady nebyla?” Ptala jsem se zvědavě.

„No, dneska je hokej, hraje Chicago proti Columbusu. Takže bychom šli do baru dívat se.” Vmísil se do hovoru Luk, myslím.

„Nechtěla jsem vám kazit zábavu, jděte já stejně...” Začala jsem provinile.

„To nic Bello, zůstanu tady s tebou, přece tě tady nemůžu nechat samotnou. Kluci to přežijí i beze mě,” řekl Viktor s úsměvem. Vděčně jsem se na něho usmála.

„Tak se můžeme kouknout tady.” Začal Jerry. „V baru je stejně poslední dobou nuda.”

Nadšeně jsem přikývla. Rozhodně to bude lepší než přemýšlet o tom, co se děje. Pohodlně jsem se opřela o Viktora a přikryla se dekou, kterou mi donesl Will. Poslední co si pamatuju je, že Chicago dalo gól.

 

Alice

 

Už je to pět dnů a Bella nikde.

 

V úterý jsme odjeli na lov do parku Glacier. Celé dva dny jsme lovili společně s Jasperem a měli čas jenom pro sebe. Ve středu večer jsme si dali sraz na tábořišti, kde jsme byli o prázdninách s Bellou. Posledních pár hodin jsem byla dost nervózní, měla jsem pocit, že mi něco důležitého uniká, ale nevěděla jsem co to je. Snažila jsem se dívat do budoucnosti, ale neviděla jsem nic podstatného. Jasper se vedle mě ošíval, jak na něj moje nálada působila.

 

Kolem půlnoci jsme dorazili na mýtinu a šli jsme si sednout k ostatním.

„Alice se s tebou děje.” Zajímal se Edward, když uslyšel mé myšlenky. Všichni se na mě se zájmem podívali.

„To nic, jenom mám pocit, že mi něco uniká, to bude v pořádku. Nic to není.” Pokusila jsem se je uklidnit.

„S Dannym jste to přehnali.” Řekla po chvíli mlčení Esme.

„My víme, ale chtěli jsme se ujistit, že to bude v pořádku.” Obhajoval nás Emmett.

„Přece jen je to naše malá sestřička. Musíme vědět, že je v bezpečí. Nemůžeme jí nechat s nějakým hulvátem.” Dokončil myšlenku Jasper.

Esme se jen chápavě usmála a napomenula nás. „Ale mohli jste to udělat decentněji.”

„To máš pravdu.” Souhlasila jsem.

 

„Už jste přemýšleli, jak to bude s Bellou za pár let?” Řekla po hodné chvíli Ros. Tohle bylo citlivé téma. Nechtěli jsme jí opustit, ztratit, ale neměli jsme na výběr. Pokud jí teda neřekneme pravdu a neproměníme.

„Mohli bychom fingovat svou smrt a nechat jí peníze a majetek.” Odpověděl Carlisle. Všichni jsme si povzdechli.

„Já se jí nechci vzdát. Nechci jí nechat samotnou, bez rodiny, bez přátel,” namítla Ros.

„To já taky ne, je to má dcera. Ale co jiného můžeme dělat? Říct jí pravdu? Proměnit v upíra?” Ptal se Carlisle. Na to Edward temně zavrčel. Tahle myšlenka se mu vůbec nelíbila. Považoval nás za monstra, a nechtěl, abychom Bellu do něčeho nutili.

 

Po zbytek noci nikdo nepromluvil, seděli jsme na mýtině a přemýšleli o Belle, o tom co je a co bude. K ránu jsme se vydali ještě na jeden lov a jeli domů. Sluneční paprsky mají zmizet ve tři hodiny odpoledne a tři deset dorazíme domů my. Bella by tam už měla být a my se jí můžeme omluvit. Takový byl plán.

 

Přesně 15.10 jsme parkovali v garáži a vydali se do domu. Bylo to divné, nejen že Bella a její auto nikde nebyly, ale její pachová stopa byla přes den stará.

„Možná jen přespala u Helen, nebo Rachel.” Přemýšlela Ros nahlas.

„Anebo Dannyho.” Dokončil její myšlenku temně Edward.

„Podíváme se po domě, jestli nenechala někde vzkaz. My si s Esme vezmeme přízemí. Ros a Emmett okolí, Alice s Japerem první patro a Edward se podívá do druhého patra. Ano.” Pronesl Carlisle tónem nepřipouštějícím námitky. Jak řekl tak se taky stalo. Okamžitě jsme se vydali hledat nějaký vzkaz.

Naše hledání přerušil téměř okamžitě Edwardův bolestný výkřik. Okamžitě jsme všichni stáli u něj a viděli, co ho tak rozzuřilo.

Dveře na půdu byly otevřená, stejně jako ty do Bellina pokoje. Vešli jsme dovnitř a ztuhli. Byly tady krabice s pravými fotkami a filmy z Belina života. Ne že by ty, co jsme jí ukázali, nebyly pravdivé. Při jejich tvorbě jsme vycházeli ze skutečných událostí, jenom jsme tam dávali, své mladší já. Alba a kazety byly porozhazované kolem televize.

Rovněž tady byla krabice s našimi osobními dokumenty. Všechny složky byly vytažené a otevřené. Ve videu byla páska. Edward jí přetočil na začátek a pustil. Byla to zrovna ta kazeta, které se Emmett předvádí a zmiňuje se o naší skutečné identitě. Němě jsme na to zírali.

 

„Pane bože.” Hlesla téměř neslyšně Esme a hned na to začala hystericky křičet. „Musíme jí najít, musíme zjistit kde je, co se jí stalo.” Carlisle jí pevně objal a Jasper se pokoušel uklidnit její emoce. Marně. I bez jeho schopnosti jsem viděla zen zmatek, nevěřícnost a zármutek na všech obličejích. Hlavně jsem cítila úplně to samé. Emmett vzal Ros pevně kolem pasu, tak jako Jasper mě.

 

„Co budeme dělat?” Zeptala se Ros zmateně.

„Musíme jí najít. Pokusit se jí to vysvětlit.” Hlesl Carlisle a ještě pevněji objal Esme.

„Kam mohla jít, kam mohla zmizet?” Ptal se Emmett.

„Alice jak to že jsi nic neviděla?” Zajímal se Edward.

„Nevím. Podle mého posledního vidění mělo být všechno v pořádku. Bella na nás měla čekat a měla nám odpustit. Tohle se nemělo stát.” Odpověděla jsem zdrceně.

„Klid miláčku, to bude dobré. Najdeme jí. Není to tvá vina.” Uklidňoval mě Jasper.

„Ros zkus jí zavolat na mobil.” Ujal se Carlisle slova, jakmile se trochu vzpamatoval. „Já zavolám do Denali, jestli nejela náhodou tam. Esme, ty zavolej Polly a ostatním jejím přátelům z Nazka. Edwarde, ty se běž podívat do města, jestli tady někde není. Emmett, Jaspere zkuste najít její stopu. A Alice pokus se něco vidět, prosím.” Jak řekl tak se taky stalo.

 

Ros vytáčela neustále Bellino číslo a psala jí SMSky ale jedinou odpovědí jí bylo pípání a hlasová schránka. Esme obvolala všechny její přátele a nikdo nic nevěděl. Já jsem se snažila soustředit na vize týkající se Belly, ale viděla jsem jenom mlhu.

Carlisle zavolal Elezarovi.

„Carlisle příteli děje se něco?” Zajímal se hned Elezar.

„Ano, chtěl jsem se zeptat, jestli vám v posledních třech dnech Bella nevolala, nebo u vás není.” Řekl.

„Ne neviděli jsme jí od naší poslední návštěvy. Proč, děje se něco?”

„Bella zmizela, když jsme byli pryč a nevíme kde je.” Odpověděl Carlisle zničeně.

„Nemáme přijet, pomoct vám ji najít?” Staral se hned Elezar.

„Ne to bude dobré, mi jí najdeme, ale kdyby se vám ozvala...”

„Samozřejmě vám dáme hned vědět. Hodně štěstí.”

Do hodiny se vrátili kluci, ale výsledek veškerý žádný, nenašli jí.

 

„Měl by si zavolat do banky, a zjistit, jestli nepoužila kreditkartu a pokusit se najít její auto přes GPS.” Řekl Jasper. V tu ránu v nás začala klíčit naděje, ale hned zvadla. Bella na poslední 3 dny kartu nepoužila a GPS měla vypnutou, nebo jí vyhodila.

 

Další dny jsme se snažili zachytit její stopu, vyptávali jsme se lidí, jestli neviděli mladou dívku v tmavě modrém sportovním autě, ale nikdo nic neviděl, nebo si nevzpomínal. Esme zjistila, že si sebou Bella vzala oblečení, mobil, peněženku, doklady a tašku plnou peněz, která byla na půdě, pro případ nouze.

 

V pátek odpoledne Carlisle volal do školy s tím, že jsme všichni chytli nějakou nakažlivou nemoc a nemůžeme chodit do školy, a máme zakázané návštěvy.

 

Právě je neděle večer a my jsme naprosto bezradní.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 15. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!