Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řezník - 9

29.12.2012 (14:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2086×

Řezník – 9

Pozoroval jsem je z dálky. Miloval jsem jejich zoufalé obličeje. Mísily se v nich různé pocity; jedni byli naštvaní, druzí vyděšení a někteří měli pouze lhostejný výraz, který mi potěšení nepřinášel. Detailněji jsem se zadíval na ni. Nepomohl jsem nijak popírat, že jsem z ní byl hotový. Děs v jejích očích mě vzrušil natolik, až jsem se natiskl pevněji ke zdi, abych se zchladil. Strach, jenž jsem z ní cítil i na tu dálku, která nás dělila, jsem si užíval. A jak rád bych její prameny vlasů sevřel v dlani a přičichl k nim. Směl bych cítit třes jejího těla, její rozklepané nohy by se třely o ty mé a já bych –

Ne! řval jsem na sebe v duchu. Prober se. Ještě nesmíš udělat chybu. Ačkoli tě vzrušuje a byl bys schopný udělat cokoli, abys ji směl označit a pojmout ji za svou, ještě je čas. Ještě nepřicházejí na to, kdo by mohl být vrahem. Je příliš brzy, abys jim vyšetřování usnadnil. Musíš si s nimi pohrát, radil mi hlas v hlavě. A já mu musel dát za pravdu. Ještě je moc brzy. Ona se teprve dočká svého osudu, který ji čeká a nemine.

Rozhodoval jsem se mezi dvěma oběťmi. Když jsem se nad jejich fotkami usmíval a říkal si básničku, která mi měla pomoc, zabrnělo mě tělo, jakmile jsem si vzpomněl, kvůli komu všichni tito lidé umírají. Měl jsem z toho radost, vyžíval jsem se v křiku, který vydávali, když mi padali omámení do náruče. A pocit, kdy ostří skalpelu projíždí kůží, je nepřekonatelný. Ten nedokáže nikdo přebýt. Možná jen uspokojení, které mi přináší jen jedna jediná osoba na světě.

A ten zbytek? Potřeboval jsem z něčeho vyžít, a tak jsem zabíjel dvě mouchy jednou ranou. Philip Okano byl jedním z největších podzemních krys. Tolika kontaktů neměla ani FBI. Orgány, které jsem mu osobně dovážel, pro mě byly jen formalitou, hlavním cílem bylo, abych měl prostředky ke svému dalšímu plánu.

Působit jí trápení – to mě drželo naživu. Z toho jsem měl radost, když jsem měl možnost pozorovat slzy na její líci. Tohle byl zatím první krok, kdy jsem udeřil na citlivou strunu. Ono to teprve přijde, pomyslel jsem si škodolibě, teprve se budeš pořádně trápit a já si užívat tvoji bezmoc, až mě budeš prosit na kolenou, abych je ušetřil. Abych je nechal naživu a nezabíjel.

A ten čas se blíží, zlatíčko.

„To je hajzl!“ křikla jsem nevyrovnaným hlasem. Steve se na mě překvapeně podíval, když jsem začínala rudnout vzteky. Drtila jsem v ruce kabelku a přitom se snažila nedívat na zohavené tělo oběti. Nepochybně se jednalo o stejného vraha; pár vnitřností nám chybělo, na místě činu nebylo tolika krve, což byl největší oříšek pro vyšetřovatele, a kolem úst měla dívka fialové kolo.

„Vůbec se mi to nelíbí,“ konstatoval vedle mě Jay. Mračil se směrem za žlutou páskou a já měla co dělat, abych nezačala sršet slova ostrá jako dlaždič. Edward si Stellu prohlížel na betonu, zatímco ji odborníci balili do igelitu a odváželi rovnou na jeho stanoviště, kde byl pánem. Zrovna když jsem se chystala vyndat si krabičku cigaret a jako klubko nervů si pořádně popotáhnout, uslyšela jsem za sebou Edwardův hlas.

„… Steve, já ti vůbec teď nepovím, co je to za blázna. Na oddělení pošlu zprávu o tom, co jsem zatím zjistil, a zbytek bude vědět slečna Swanová,“ moje jméno z jeho úst bylo řečeno surově, až jsem pocítila husí kůži na zádech, „každopádně se mi tohle nelíbí. Zkouším stále zahánět myšlenku, že se jedná o sériového vraha,“ mumlal dál. Uvědomila jsem si význam jeho skrytých slov. Otřásla jsem se při pomyšlení, že naším člověkem je pravděpodobně chlap, který se ukájí při pohledu na krev. Pocítila jsem znechucení a malé kotrmelce žaludku, který byl poměrně prázdný.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Jay, když se dotkl mé paže a mně vypadla ze sevření cigareta. Zamračil se na mě. Neměl rád, když jsem si ničila zdraví nikotinem, ale ve chvílích, kdy moje tělo procházelo depresí, jsem ani jinak nemohla. Stal se z toho středoškolský zlozvyk. Zašlápl tenkou, mentolovou cigaretku a postavil se čelem ke mně.

„Nezdáš se mi v pohodě, vypadáš bledě,“ poznamenal potichu.

„Taky nejsem,“ vydala jsem ze sebe, „nejsem vůbec v pohodě. Já ji znala!“ křikla jsem pohoršeně a ukázala prstem k již zabalenému tělu, ostatkům. Dívala jsem se do jejího obličeje jen chvíli, stačila mi maličká chvíle na to, aby se mi převrátil žaludek vzhůru nohama a já toho bastarda nenáviděla o chlup víc. „Znala jsem tu ženu a nedokážeš si představit, jaký je to pocit, vidět ji mrtvou.“ Slova ze mě plynula jako nic. Jay se mě snažil uklidnit klidnými slovy, doteky, ale já ho odháněla.

„Nech mě!“ sykla jsem podrážděně, když mi vytrhl krabičku cigaret z ruky. „Vrať mi ji!“ přikázala jsem mu rozklepaným hlasem. Jeho silné paže se pod svetrem vzepjaly.

„Kvůli nějakému psychopatovi nedovolím, aby sis ničila zdraví.“ Krabičku vzal a jednoduše ji v dlaních rozdrtil. Zlomené kousky tabáku hodil do popelnice za sebou a přitom se stihl ještě zašklebit, když si přičichal k dlaním. „Jsi rozrušená, Bello, musíš se uklidnit, abychom mohli vést vyšetřování dál,“ přiblížil se ke mně, „a rozhodně nechci, aby sis to brala tak osobně. Zvládneme to, neboj se.“ Podívala jsem se do jeho oříškových očí a zmohla se jen na slabé přikývnutí.

Udělala jsem jeden nerozvážný krok a vpadla mu do náruče. Jay měl pravdu, teď se musím soustředit na to, co se děje, a ačkoli to bolí a je mi to nepříjemné, čím profesionálněji k tomu budu přistupovat, tím dříve toho hajzla dostaneme. „Omlouvám se,“ špitla jsem a polkla slanou slzu. „Nechci na tebe být protivná, nezasloužíš si to.“ Přidržel si můj obličej u svého. Lehce se dotýkali svými rty těch mých.

„Nic se neděje, já tě chápu, miláčku.“ Bože, co já bych bez něj dělala.

V ruce jsem držela stoh papírů a cítila, jak se mi klíží víčka. Už jenom hodinu a končí mi směna, ale dokážu usnout, když vím, že teď není nikdo v bezpečí? Pane Bože, proč se všechno děje právě tady.

„Jsi unavená, měla bys to zapíchnout dřív,“ promluvil na mě od vedlejšího stolu Steve. Vzhlédl ke mně a upravil si brýle na kořeni nosu. Zamračila jsem se. Najednou se mi zamotala hlava a místnost se začala pohybovat, jako by dostala nohy. Posadila jsem se do křesla, přiložila si studenou rukou na čelo a zhluboka oddechovala. „Jsi v pořádku?“ Stín Stevova těla se objevil u mého stolu. Přikývla jsem na souhlas.

„Jo… jenom se mi nějak zamotala hlava,“ zamumlala jsem. Těžké kroky se z místnosti vzdalovaly, a tak jsem usoudila, že se můj starší kolega někam vydal. Když se vrátil, skoro jsem nadskočila ze židle leknutím. Strčil mi do ruky aspirin a sklenici vody.

„Vypij to,“ přikázal mi a já ho poslechla. Podívala jsem se na Steva a chtěla mu poděkovat, když jen přikývl. Věděl, co jsem chtěla říct.

„Díky, nějak jsem dneska vyčerpaná.“ Židle vedle mě se pohnula. Dostala jsem do ruky mokrou utěrku. S vděčným zamručením jsem si ji přiložila na čelo a už se v duchu viděla v posteli s peřinou až po krk, čajem a teplými ponožkami. Tiché zaklepání na dveřích mě vyrušilo. Zdvihla jsem hlavu a rozostřeným pohledem jsem se zadívala na Elenu.

„Ruším?“ Zavrtěli jsme oba hlavou. Na hrudi tiskla žlutou obálku a křečovitě ji svírala prsty. Hned mi svitlo, a nejen mně, že to budou výsledky z laboratoře, možná i z pitevny. A zase ten obraz Cullena.

„Už na ně čekáme, Eleno, tak nám to dejte,“ promluvil za nás za oba Steve. Ruce se mu netřásly, když ji otevíral. Byl si tak sebejistý a vyrovnaný s tím, co se stalo, ať už tam bude napsané cokoli. Někdy jsem si kladla otázku, jak dlouho bude trvat mně, než si zvyknu na bolest, kterou prožívá každý občan úmrtím svého blízkého. Zatracených pět let jsem v tom běhala, snažila se porozumět a vyřešit záhadu. Alespoň to málo jsem pro ně chtěla udělat, ale… člověk si uvědomí, jak velká bolest to je, až když se ho to týká osobně.

Jeho šedé, bystré oči se zadívaly na maličká písmenka, obočí měl vyrovnané, kolem očí byly zřetelné vrásky stáří a rty měl pevně semknuté k sobě. „Tak, jak zní verdikt?“ zeptala jsem se chraplavě. Bez dalších slov mi Steve předal papíry. V mých dlaních lehce zašustily a pak jsem shledala několik tabulek, pro mě, s neznámými zkratkami.

„Stačí ti jen posudek patologa, zbytek je jen detail z laboratoře.“ Můj pohled spadl na poslední list papíru.

Kontrola oběti byla provedena; zjištěna tržná zranění, podél hrudi řezná rána až k tříslům, absence životně důležitých orgánů. Byly nalezeny známky po pohlavním styku, ale neprokázali jsme DNA, neboť důkazy v podobě spermatu nebyly dokázány. Osobní údaje o oběti byly potvrzeny příslušníkem rodiny, jednalo se o dlouholetou učitelku na střední škole, Stellu Stevensonovou.

MUDr. Edward Cullen

„Dobře,“ odkašlala jsem si a položila mokrou utěrku na stůl, „je důležitý, abychom si nechali vytáhnout jména těch, kteří se někdy obtěžovali zdejší něžné pohlaví sexuálně obtěžovat.“ Představila jsem si řadu chlapů a dělalo se mi zle. Nejraději bych pro tyhle typy zajistila kastraci, ale nebylo možné je usvědčit z něčeho, čeho se ani nemuseli dopustit.

„Jo, to bude asi první nejrozumnější krok. Řeknu Bradovi, aby se nám po seznamu podíval,“ navrhl Steve a já ho zastavila.

„To zvládnu i já, Steve.“ Pokusila jsem se usmát, ale když jsem se zahlédla v odrazu černé obrazovky, viděla jsem, jak jsem bledá. Něco na mě lezlo, pomyslela jsem si, zrovna teď, sakra. Přesunula jsem se ke klávesnici a vyťukala potřebné informace k tomu, abych zjistila, o jakých mužích máme záznamy o znásilnění. Vyšlo mi deset jmen, z nichž pár jsem znala osobně a o některých jsem slyšela.

„Tihle tři to asi nebudou.“ Steve zabodl prst doprostřed sloupce. Zadívala jsem se na jejich jména a musela jsem souhlasit. Všichni tři byli jiné národnosti, ale stejně zvrhlí. „Byli zajati do vazby, následně propuštěni a o dva týdny později se po nich slehla zem. Jejich těla byla nalezena rok poté,“ sděloval mi informace. Aspoň že tak, pomyslela jsem si.

„Tihle,“ ukázala jsem na Burrowskiho, Markhaima a Jonese „si odpykávají trest, takže ti to být nemohli.“

„Výborně, takže jsme na čtyřech podezřelých, kterým se vina nedokázala, je to tak?“  Přikývla jsem. První a zároveň poslední jméno na seznamu bylo Philip Okano. Už jen znění jeho jména ve mně působilo nepohodu.

„Myslíš, že to byl on?“

„Nevím, Steve, ale tenhle chlap je z nich nejvíce podezřelý a je kluzký jako had. I kdybychom na něj měli potvrzené důkazy, že se dopustil hanebných činů, stejně by za sebou měl kopu právníků, co by ho z toho vysekali. Nepamatuješ si na poslední soudní řízení?“ Moje první soudní líčení, kdy jsem měla toho parchanta poslat za mříže. Nepodařilo se. Stále měl věrohodné alibi a s důkazy, jež jsem proti němu měla, jsem nic nezmohla. Svině jedna podzemní.

„Bello, je to hlava nejvyšší mafie, divíš se? Prodej drog mu taky neprokázali a je více než zřejmé, že z toho žije,“ připomínal mi Steve.

Odkašlala jsem si. „Dobře, zítra oběháme naše čtyři podezřelé, musíme začít s nimi, dokud nebudeme vědět něco víc. Jen doufám, že nepřijdeme pozdě.“

„Doufej…“ Stevův hlas byl tak tichý a nahánějící husí kůži, až jsem se oklepala.

Měla jsem další důvod, proto abych Řezníka dostala co nejrychleji. Zlostným pohledem jsem se zadívala na tabuli, jež honosila celé pracovně. Všechna jména zločinců byla přepsána z červené na černou a škrtnuta, jen v levém sloupečku honosilo jedno jméno, které mělo mnoho otazníků.

Řezník.

Omlouvám se za ty prodlevy, ale holt nějak není čas a ani chuť psát. Nějaké kapitoly mám navíc, ale víte, jak to je... chápu, že to už asi většina nečte, ale pro tu menšinu (které děkuji) to sem mile ráda dám. :))

Jinak k ději... snad jsem vás alespoň trochu posunula dále, příště se podíváme, jak si poradí naši vyšetřovatelé s podetřelými.

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řezník - 9: