Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řezník - 6

28.07.2012 (13:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2084×

Řezník – 6

Když dozněly poslední vlny líbezné rozkoše v mém těle, cítila jsem se šťastná. Uličnicky jsem se usmála a otočila se k Jayovi zády. Tělo jsem měla mírně rozbolavělé, ale uvnitř jsem jásala radostí. Jen co jsme přijeli domů, Jay se postaral o to, abych zapomněla na celou hádku s Renée a na Marka též. Absolutně jsem jej vypudila z mysli a zapomněla na jeho existenci, když mě Jay objal a náruživě se zmocnil mých rtů. Jediné, na co jsem si vzpomněla, byl Edward. A v tu chvíli mě zamrazilo v zádech.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě a přivinul si mě do náruče. Slastně jsem přivřela víčka a zapředla jako kočka. Nemohla jsem se ho nabažit. Pohrávala jsem si s jeho prsty a dívala se na bílou záclonu, jak září v pronikavém světle pouliční lampy. Nechtěla jsem se s ním znovu bavit o jednom a tom samém. A už vůbec ne o Edwardovi, který mi posledních dvacet čtyři hodin ležel v žaludku.

„Na nic podstatného, jen jsem se zamyslela,“ zalhala jsem a více se schoulila do náruče. Na nahém rameni jsem ucítila jeho dotek a následně teplé rty, jak se o mě lehce otírají. Jemným tlakem mě donutil, abych se otočila čelem k němu a zadíval se mi do očí. Jeho oříškový pohled se do mě vpíjel a já cítila silné šimrání v podbřišku.

„Bello, mně bys lhát neměla. Už jsem ti říkal, že se mi můžeš svěřit s čímkoli, jsem tu pro tebe, abych ti byl vždy oporou, o tomhle vztah je,“ něžně mě káral a přitom mě hladil palcem po tváři. Cítila jsem se zahanbeně. Tváře jsem měla červené a dlaně se mi potily. Nechtěla jsem zrovna téhle chvíli zmiňovat svého přítele ze střední, a ačkoli jsem byla zásadně proti tomu si to přiznat, něco se ve mně hnulo. „Je tím problémem ten patolog Cullen?“ zeptal se podezřívavě a zvedl jedno obočí. Při vyslovení jeho příjemní byla znát hořkost.

Chvíli jsem se na něj dívala a pak jsem souhlasně zamručela. „Možná bys mi měla vysvětlit, kdo to vlastně je. Vůbec nevím, kam bych ho měl zařadit, ale soudě podle pohledu, který na tebe upíral, se mi vůbec nelíbí,“ vyjádřil na Edwarda svůj názor a mně zacukaly koutky. Nechtěla jsem se Jayovi svěřovat, ale měl pravdu. Vztah, kde nevládla upřímnost a důvěra, nebyl vztah do budoucna. Zhluboka jsem se nadechla a udělala mezi námi prostor. Vzpomínat na chvíle, kdy jsem byla s Edwardem, nebyly vůbec vhodné.

Společné večery, které jsme prožili příjemným milováním, hlazením, líbáním a šeptáním sladkých slovíček byly pryč. Edward byl neobyčejný milenec, v jeho náruči jsem se cítila vždy bezpečně a vítězně. Dokázal mi dát pocit chtivosti a sebedůvěry, což jsem na něm oceňovala. Možná to bylo tím, že to nebyl člověk. „Edward… Edward byl můj přítel na střední škole,“ vydala jsem ze sebe. Jay se nadechl a strnul v půlce pohybu. Zřejmě to nečekal, pomyslela jsem si, anebo ano, ale zasadilo mu to stejně ránu. Musela jsem mluvit dál, jinak bych ztratila odvahu mu cokoli říct. „Začali jsme spolu chodit a vypadalo to i vážně.“ Nehodlala jsem Jayovi říct, co je Edward zač. Sice mě v tu dobu naštval, jak si neustále stál za svým názorem, že nechce, abych se změnila v to co on, ale nemohla jsem mu tohle udělat. Slíbila jsem to.

„Jenže pak se něco zlomilo a Edward se odstěhoval. Od té doby jsem ho neviděla a setkali jsme se –“

„Teď,“ doplnil mě Jay a jeho objetí kolem mého těla zesláblo. Se strachem v očích jsem se na něj podívala a snažila se zachovat vážnou tvář. Bylo to nadmíru těžké. Nemohla jsem nepozřít jeho zklamání. Jako by tušil, že to se mnou dnes, vlastně včera, odpoledne otřáslo. Pohladila jsem jej po tváři a zlehka políbila a rty.

 „Proč jste se rozešli?“ vypálil na mě nečekanou otázku a já na vteřinku vykulila oči. Sama jsem vlastně nevěděla proč, byla jsem dříve velmi impulzivní a oba jsme si to moc dobře uvědomovali.

Zamyslela jsem se a pokusila se vrátit do svých mladých let. „Hluboce mě miloval, udělal by pro mě první poslední, stejně tak jako já pro něho,“ ušklíbla jsem se nad tou naivní představou, nebylo nic na světě, co by ode mě Edward žádal, měl všechno; milující rodinu, dobrou pověst, krásný vzhled a velkorysé srdce, byť nebylo živé, „ale já byla zaslepená svým snem. Svým dokonalým snem.“ Stiskla jsem Jayovu ruku. „Přála jsem si stát se policistkou, úspěšnou ženou ve Státech, dokázat, že i žena může pro lidstvo udělat mnoho. A na moje plány mi Edward připadal jako ten nepravý, skončila jsem to.“ Nedíval se na mě, díval se do okna, kde tma převzala moc.

„Ale našla jsem mnohem lepšího a rovnějšího partnera,“ zareagovala jsem rychle, „Edwarda jsem milovala, ale tebe přímo zbožňuju. Byla to slepá, pubertální láska, kdežto teď a tady je to silnější, cítím to,“ přesvědčovala jsem ho a snažila se působit věrohodně. Klepal se mi hlas. Hlasivky jsem měla stažené a hrdlo nateklé. Nechtěla jsem si přiznat nic jiného, než co jsem tvrdila nahlas.

„Já vím, lásko,“ zamumlal potichu, ale jeho oči zůstaly stále podivně kalné, „jen bych o tebe nechtěl přijít. Taky jsem před tebou měl partnerky, se kterými to vypadalo vážně, ale teď věřím, že ty jsi ta pravá. A nesnesl bych, kdybych tě mel ztratit, nebo mi tě dokonce někdo ukradl.“ Smutně si povzdechl. „Dala jsi mi do života světlo a já vím, že zbytek života chci strávit jedině s tebou.“ V očích jsem v tu chvíli měla slzy. „Neumíš si představit, jak mě dnes zžírala žárlivost, když -“

„Nemusíš být žárlivý,“ škádlila jsem ho úsměvem. Vysvobodila jsem jednu nohu zpod přikrývky a provokativně ji položila na Jayův bok. Objala jsem ho a pevně se k němu natiskla. „Není nic a nikdo, kdo by ti mě mohl vzít, jsem jenom tvoje,“ řekla jsem mu vděčně a dožadovala se sladkého polibku. Chvíli otálel a palci mě hladil po bradě, hrál si se mnou a schválně uhýbal rty. Nakonec jsem ho ale dostala. Chytila jsem jeho obličej do dlaní, pevně ho držela, a zmocnila se jich. Konečně. A jak je náruživě oplácel.

Jay byl chlap dokonalých, ženských představ a já byla ráda, že ho mám. Dokázal mě podržet i v té chvíli, kdy se potápěl Titanic, a to jsem na něm oceňovala nejvíce. Můj zachránce.

O dva dny později

Zatímco Jay seděl u stolu v trenkách, černých ponožkách a v bílé košili, já jsem pobíhala po bytě a hledala jsem černou tesilovou sukni. Měla jsem dojem, že jsem si ji vyprala, anebo ne? Vzpomínala jsem v duchu. Dnešní ráno bylo to nejlepší, co jsem za poslední týdny zažila. Po celé noci milování jsem se probudila svěží a plná života. Sladkým polibkem, jenž mi můj milovaný věnoval, mě probudil do zasněžené ranní hodiny.

„Zajímavé, není to ani čtyřicet osm hodin, co jsme případ řešili, a už jsou toho plné noviny,“ informoval mě Jay a obracel titulní stranu. Se spěšným úsměvem jsem sundala sukni z ramínka, která byla jen tak mimochodem u Jaye ve skříni, a posadila se vedle něho.

„A divíš se? Je to blázen, jen psychopat mohl nechat oběť na místě činu a ještě v takovém stavu. Je to jednoznačné, touží po slávě,“ oponovala jsem. „Co tam vlastně píšou?“ Jay si odkašlala, položil hrnek s kávou zpět na stůl a začal předčítat.

„FBI objevila další ostrašující případ, zdá se, že ve Springfieldu začíná zářit vraždící psychopat, jenž své objetí nenechává vcelku. Doslova.“ A zas ta FBI…

Pousmála jsem se. Vůbec si neuvědomují, že právě po tomhle náš člověk touží. Je zcela nelogické, proč se pustil do takové činu. Musel vědět, že po něm všichni půjdou. A to nejen my, jakožto místní kriminální policie, ale hlavně federálové. Rozjímala jsem celou situaci v duchu a úplně jsem zapomněla na to, že bych se měla obléknout. Lehké odkašlání a teplý dotek na mém stehně mě vrátil zpět do reality. Podíval jsem se Jayovi do tváře. Měl černé oči, potemněly mu.

„Na co tak koukáš?“ zeptala jsem se škádlivě a plácla ho po ruce, aby ji stáhl k sobě. Potřebovala jsem se obléknout a on mi to moc neusnadňoval. Nakonec ale poslechl. Stáhl ji k sobě a já se tak mohla obléknout. Natáhla jsem si sukni až na stehna a potom se postavila. Otočila jsem se k němu zády a dopnula si zip na straně, když jsem se ohnula pro boty na podpatku. Jayova snědá ruka se mi ocitla na mém pozadí a lehce jej stiskla.

Pohoršeně jsem se otočila a plácla jej přes ruku. „Hej!“ okřikla jsem ho. Tvářil se samolibě a velmi pobaveně. Ani se mu nedivím. „Radši se běž oblíknout, krasavče, čeká nás perný den,“ cepovala jsem ho a už utíkala do ložnice, abych si vzala kabelku s kabátem. Nezapomněla jsem přitom svůdně kroutit zadkem. Áhh, jak já miluju to provokování druhého pohlaví.

Jay mi zastavil před vchodem do kanceláře. Jen co kola auta zastavila, vrhla jsem se nedočkavě na kliku a už chtěla vyjít ven, když mě zastavila jeho ruka. Otočila jsem se k němu a zajíkla se. Byl blíže, než bych čekala. Špulil na mě rty a snažně se prosil o polibek. Jelikož na palubní desce čas utíkal jakoby nic, zahnala jsem peprné fráze do stinného zákoutí a pusu mu nakonec věnovala. Když se začal dobývat jazykem do mých úst, musela jsem ho zastavit.

Prudce jsem jej odstrčila a udýchaně mu pohrozila ukazováčkem. „Nepoučitelnej,“ utrousila jsem a vystoupila z auta. Stáhl okénko a oslnivě se na mě usmál.

 „Nemůžu se dočkat na večer, miláčku,“ řekl mi namísto pozdravu a poslal mi vzdušnou pusu. Napodobila jsem ho a už viděla jen vzdálené zadní sklo auta. Otočila jsem se na podpatku a vydala se do své kanceláře.

Hlavou mi vrtal včerejší rozhovor s Renée. Vzpomněla jsem si na připomínku o tom, že by si Mark našel nějaké děvče. Nevím proč, ale Elenino jméno mě zasáhlo nečekanou prudkostí. Měla jsem divné tušení, že by to mohla být právě ona Elena, ale když jsem si poskládala jedna a jedna, nevycházely mi dva, nýbrž tři. Nepřipadalo v úvahu, aby takové milé děvče, a inteligentní k tomu, se hlásilo ke grázlovi, jako byl Mark. To neexistovalo a bylo to proti přírodě.

Procházela jsem zrovna kolem jejího stolu. Neubránila jsem se pohledu. Naneštěstí tam ještě nebyla. Zamířila jsem k sobě do kanceláře a zprudka otevřela dveře, když jsem se v polovině pohybu zastavila. Zmateně jsem se podívala na sedačku, která stála v koutě rohu, a nestačila se divit.

Steve spal s otevřenou pusou, roztažený, jako by si celou noc dělal pohodlí. Jednu ruku měl opřenou o zeď a druhá mu visela ze sedačky dolů. Podobně to měl s nohama. Na břiše mu ležela kniha, kterou si včera četl, a rámeček s fotografií. V tichosti jsem k němu přešla a opatrně jsem rámeček uchopila do rukou, tak abych jej neprobudila. Otočila jsem jej směrem k sobě.

Úsměv na tváři mi zamrzl. Na fotografii stál Steve, Elison a maličká Ruth. Obě dívky jsem si pamatovala jen z povídání, jež kdysi Stevovi uniklo nedopatřením, ale vždy, když se někdo chtě-nechtě zmíní o těchto dvou, anebo jen vysloví jejich jména, ztuhne a jeho oči se rázem zalijí slzami. Steve byl člověk s velkou čínskou zdí, přes kterou málo kdo viděl. Neprojevoval své city, byl uzavřený a se vším se vypořádal sám. Ovšem stesk, který po sobě Elison s Ruth zanechaly, se nedal jen tak snést. A už vůbec ne o samotě.

Když mi vyprávěl, jak se jeho žena a teprve tříletá holčička vybouraly, myslela jsem, že se ve mně krve nedořežou. Ani jedna z nich silný náraz nepřežila, matka zemřela na místě a maličká upadla do kómatu, ve kterém následně zemřela, neboť jí selhalo maličké srdíčko. Měla jsem sto chutí řidiče nákladního vozu uškrtit a vymlátit z něj duši. Nedokázala jsem porozumět Stevově bolesti, nikdy jsem nezažila takovou ránu, ale určitě to nebylo nic snadného. Bohu díky on sám nehodu nepřežil a zřejmě tomu tak pán Bůh chtěl. Stejně byl na světě jen dalším kazisvětem, jenž se angažoval v prodávání kokainu.

„Ten svět je ale zlej,“ šeptla jsem nahlas a odložila jsem fotku na jeho stůl. Vyhrabala jsem ze zásuvky teplou deku a přikryla jí Steva až po krk. Měl by se ještě prospat. Zřejmě je toho na něj v poslední době hodně a já jej moc dobře chápu. Odložila jsem si kabát na věšák a nechala jsem vařit vodu v konvici, když mi ze stolu začal řinčet telefon.

Klusem jsem doběhla ke stolu a zbrkle jej zvedla, aby hluk Steva neprobudil. Ten se stejně začal na sedačce neklidně ošívat.

„Prosím, tady policistka Swanová,“ ozvala jsem se do telefonu a čekala, kdo se ozve. Byly tu i případy, že si z nás dělali nějací blbci blázni. To jsem potom měla celý den zkažený. Tentokrát to ale nebyl ten případ. Na druhé straně něco zarachotilo a dotyčný si odkašlal, aby si ulevil.

„Zdravím, tady Edward. Potřeboval bych s tebou mluvit, Bello, jedná se o ten případ a ujišťuju tě, že se mi to vůbec nelíbí.“ Polkla jsem tlustý knedlík a křečovitě sevřela koženou opěrku křesla, když mě oslovil zkráceninou mého jména. 

 Omlouvám se, že kapitola je tady až teď, ale musela jsem odjet na tábor, nevychytala jsem to s časem, slibuju, že další kapitola tu bude hned zítra. :)) 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řezník - 6: