Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řezník - 3

01.07.2012 (07:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2124×

Řezník – 3

Nasadil jsem si bílé rukavice, roušku na ústa a oblékl si zelený nemocniční plášť. Přešel jsem práh laboratoře a do nosu mě udeřila zatuchlina mrtvoly. Ohrnul jsem nad tím ret a zatnul jsem zuby, když jsem se ocitl nad mladou dívkou, ze které skoro nic nezbylo. Díval jsem se na její bledý obličej, na kterém byly jizvičky a stopy krve, ale žádné známky násilí.

Chytil jsem ji za zápěstí a díval se na namodralé modřiny, které zřejmě už nikdy nezmizí. Nevypadalo to, že by se známky bránění byly až tak drastické, podle mého se dokonce poddala, ale o co vrahovi vlastně šlo? Proč si vzal jen orgány a tělo oběti nechal na místě činu? Otázky mi šrotovaly hlavou a přitom jsem se dívce díval do široce rozevřených očí. Měly blankytně modrou barvu a z jejích plných rtů pomalu nezbývala žádná barva, byly tmavě fialové.

Dotkl jsem se vysokého čela a otočila ji na bok, abych se mohl podívat na záda. Přesně to, co jsem očekával. Stopy ohromných rukou a otlačeniny. Přesně jsem viděl tu scénu před očima, jak se před ním Erika brání a vrah ji pevně svírá ve své náruči, drtí jí kosti a snaží se ji pokořit, utišit, aby nešlo hned vše tak násilně.

Musel jsem být opatrný, jakmile jsem s tělem rychleji zahýbal, cítil jsem, jak se v něm pohybují orgány. Bylo nelogické, proč by si vzal pouze tyto tři orgány. Proč ne mozek? Proč jen ledviny, játra a srdce? Podle řezu, který byl veden od krku až po střed těla, jsem usoudil, že to nebyl žádný laik. Tento člověk uměl s nožem zacházet a rozhodně to nebylo poprvé, co v ruce držel skalpel. Byl tady důvod, proč by si vybral zrovna Eriku? Znal ji osobně?

„Takový psisko by nemělo na světě co dělat!“ zamumlal jsem si pro sebe a zaťal ruce v pěst. Klouzal jsem pohledem stále dolů, až jsem se zastavil na vnitřní straně stehen. Byla to velmi pohledná dívka a tipl bych, že i vášnivá, když byla ochotna provádět takovou profesi. Jak jsem se tak na ni díval, přímo do obličeje mě praštila ještě jedna věc.

Radím ti, ať to není pravda, hajzle jeden!

Rukavicemi jsem jí oddělil stehna od sebe a podíval se mezi stehna, kde byl střed jejího těla mírně poškozen. Nezdálo se, že by jí poškodil i tam dole, spíše naopak, jako by její svatyni nechal nedotčenou a nepoškozenou, což ve mně zanechalo mírný otřes. Napadla mě ještě jedna věc, která se mi ani náhodou nezamlouvala. Odebral jsem jí vzorky a nechal je poslat do laboratoře. Bylo jen polemizující otázkou, zda tady došlo k sexuálnímu aktu, nebo ne.

Vzal jsem si do rukou UV záření a přejížděl jím od hlavy až k patě, když jsem zahlédl kolem úst fialový miniaturní prášek. Kdybych jej ani neosvítil, nic bych nenašel. Setřel jsem z povrchu trochu prášku na vatičku a odebral se s ní pod mikroskop. Eričino tělo jsem nechal na stole pod světlem reflektorů. Bylo absurdní, jak se člověk stával známým až po tom, co jej muselo něco zabít. Byl jsem si jist, že do té doby Erika žila jako pouliční flundra a byla ráda, že je ráda.

„Pane doktore Cullene,“ křikla na mě Susane a vtrhla mi do ordinace bez zaklepání. Zamračil jsem se na ni a překřížil si ruce na prsou.

„Slečno Morrissová, už jsem vám jednou říkal, že slušností je klepat. Co kdybych tady byl třeba nahý?“ vyjel jsem na ni a následně se zastyděl za svůj neobezřetný tón. Nebyl důvod, proč tady na mladou sestřičku křičet, ale byl jsem napjatý a moje myšlenky se odebíraly pouze jedním směrem. A kupodivu, tělo oběti to nebylo. V ruce jsem svíral fotografii ze střední školy, na které jsem byl já s Bellou. Pravou ruku mě držela kolem hrudě a tiskla se ke mně jako malá holčička, kterou jsem směl opatrovat. Přesně v tomhle spočívalo to kouzlo – byl jsem pro ni bratr, nejlepší přítel a milující milenec.

„Mo-c se om-louvám, pane doktore, ale přišly výsledky z vzorků, které jste poslal a -“ Na nic dalšího jsem nečekal a vrhl se na obálku, kterou držela v ruce. Susane na mě hleděla se strachem v očích, jak jsem přetrhl obálku zuby a nedočkavě jsem rozevřel papír.

S vyděšenýma očima jsem hleděl na výsledky a v duchu jsem toho bastarda trhal na malé kousky.

„Ta svině by si zasloužila to samé, co udělal té dívce,“ zavrčel jsem hrdelně a složil jsem papír do kapsy na prsou. Klusem jsem se dostal k Erice a ještě jednou se zadíval na její stehna. Měl jsem pocit, jako bych něco opomněl, že jsem něco důležitého, podstatného vynechal. A taky že ano. Na vnější straně stehen byla rozmazaná šmouha krve, ale když jsem si na ni posvítil, tak to nebyla obyčejná šmouha. Pod ní bylo něco napsané a to něco bylo vyřezané zvláštním písmem.

Navlhčil jsem si bílé tampony a odstranil jsem krev z rány. Čím víc jsem se na to díval, tím víc se mi krčilo obočí a já překvapeně hleděl na vyřezané písmeno na neobvyklém místě.

Ř.

Co to mělo, sakra, znamenat? Bylo tady mnoho zvláštních informací, které nevedly k ničemu, a spíše vyvolávalo více otázek, ale jedno jsem věděl jistě. Ať už chci, nebo ne, budu se muset sejít s Bellou Swanovou, tohle bude chtít víc než jen jednu hlavu.

A na to naše budoucí setkání jsem se vážně těšil.

Těkala jsem pohledem mezi hodinami na stěně a na obrazovce počítače. Byla jsem nesvá a velmi nervózní. Za celý den mi Jay nezavolal a Steve byl také jako klubíčko nervů v kleci, i když to na sobě nedal znatelně najevo. Nedozvěděli jsme se zatím vůbec nic ohledně toho případu, a abych byla upřímná, měla jsem z něj poměrně nahnáno. Stále jsem měla před očima její otevřené oči, vyděšený výraz, rozpárané tělo, chybějící orgány…

„Bello, měla bys myslet taky na něco jiného,“ napomenul mě Steve, když zvedl hlavu od své detektivky, a přitom se netvářil moc přesvědčivě. To promluvil ten pravý, pomyslela jsem si a spustila jsem ruce podél těla. Doteď jsem si stále kreslila myší kolečka a čekala, kdy odbije šestá hodina, abych si mohla vzít kabát a vypochodovat z té prokleté kanceláře, kde jsem měla pocit, jako by mě chtěla stěny sežrat zaživa.

„Vím, že je tady kopa práce,“ ukázala jsem prstem na kopy papírů, které, jestli v brzké době nevyřídím, tak mě tu zavalí a budu první obětí papírování v policejní kanceláři, ale neměla jsem vůbec myšlenky na nějaké úřadování, když moje hlava byla jasně někde jinde. A nepochybně jistou část zabíral i Edward.

Ten postoj dneska, jak se opíral o žlutou pásku, a svým bystrým zrakem mě pozoroval. Moc dobře jsem si pamatovala na chvíle, kdy jsem jeho obličej pozorovala detailněji. Bylo to absurdní, ale dokonce jsem chvílemi pocítila i jistou žárlivost vůči oběti. Edward ji pozoroval a nespouštěl z ní oči a bylo i možné, že by se mu mohla zamlouvat. Měla sice znetvořené tělo, ale většina z jejího obličeje zůstala.

Proboha, Bello! Měj trochu úcty k mrtvým! nabádala jsme se a nenáviděla se za to, jakými směry se moje myšlenky odebraly.

Vystrašeně jsem nadskočila, když mi začal vyzvánět mobil. Podívala jsem se na displej a zrychlený tep srdce se pomaličku začal vracet do normálu. Na displeji mi svítila fotka Jaye a jeho dokonalého úsměvu. Přiložila jsem si telefon k uchu a přijala hovor.

„Prosím,“ vydechla jsem úlevně, i já jsem ve svém hlase slyšela, jak je napjatý a nepřirozený.

„Lásko, čekám dole, můžeš vyjít.“ Jeho hlas byl jako hřejivý balzám, který mě upokojil. Zamručela jsem do telefonu a už se hnala pro kabát a šálu, abych mohla z práce vyletět pryč. Obyčejně jsem se tu zdržela ještě déle, než bylo mojí povinností, ale dneska jsem byla tak unavená a vyvedená z míry, že jsem děkovala chvíli, kdy to uteklo. Steve se znovu zaobíral svou knihou a možná by si ani nevšiml, že odcházím, kdybych ho neoslovila.

„Ty nejdeš?“ zeptala jsem se a sledovala jeho reakci. Když zvedl pohled ke mně a já se mohla podívat do jeho obličeje, ve skrytu duše jsem žasla nad jeho klidem. Byl naprosto stejný, bez známky nějaké rozpoložení. Čekala jsem, že i v něm by dnešní den zanechal nějaký divný pocit, ale Steve byl stejný jako včera, předevčírem, před měsícem… před rokem.

Zakroutil hlavou a poklepal prstem na plně zahuštěné strany písmenky. „Ještě tu chvíli budu. Hezký večer ti přeju. A, Bello,“ oslovil mě nejistě a přitom se potutelně usmíval, „na spolupráci Edwarda si budeš muset zvyknout. Mám pocit, že tenhle případ nebude procházkou růžovým sadem, a on nás bude doprovázet po celou dobu, dokud se případ nevyřeší.“ Bylo od něj opravdu velkorysé, že mi to dal vědět předem. Nejdříve mě napadlo tolika peprných poznámek, že by se z toho někomu mohla zamotat hlava, ale pak jsem si řekla, že Steve za to nemůže a že se nebudu chovat jako puberťačka, co je v rozporu se svým exmilencem a současným snoubencem.

„V pohodě, nejsme přeci děti, ne? Taky dobrou noc,“ rozloučila jsem se s ním a vypochodovala z kanceláře. Elena ještě seděla za stolem a prohlížela si něco na monitoru. Mávnutím ruky jsem ji pozdravila a přivolala si výtah. Když jsem před ním tak stála, zasáhla mě úzkost. Měla jsem strach ze stísněného prostoru a rozhodně jsem nejezdila ve výtahu ráda sama. Přehodila jsem si kabelku na druhé rameno a rázným krokem jsem se vydala ke schodišti. Jednou rukou jsem se držela zábradlí a rychle jsem cupitala dolů. Kdybych mohla, brala bych schody po dvou, ale v podpatcích to šlo sakra špatně.

Schodiště u nás bylo prosklené, a když člověk scházel ze čtvrtého patra, viděla všechna světla města. Dneska jsem se tou nádherou ani nekochala, měla jsem takříkajíc naspěch a už jsem si přála, abych byla pryč. Měla jsem podivný pocit, jako by mě někdo sledoval, což nebylo možné. A všechny pochybnosti začaly právě ve chvíli, kdy se do mého života začal znovu vloupat Edward.

Nenávidím tě, Cullene!

Nejhorší na tom bylo, že schodiště vedlo rovnou na parkoviště a z parkoviště to bylo asi dvacet metrů před budovu. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem se vydala přes cestu plné tmy. V podzemním parkoviště svítilo pár světel a ostatní reagovala na pohyb. Ozvěna podpatků se rozléhala celým prostorem a už jen to mi nahánělo husí kůži. V dáli jsem viděla světla Jayova auta.

Už jen pár metrů, Bello, nebuď srab, opakovala jsem si dokola a snažila se korigovat svůj sípavý dech. Měla jsem ale pocit, jako by se ode mě vzdalovala a já k nim nikdy neměla doběhnout. Konečně! křičelo moje nitro, když u auta vystupoval Jay s úsměvem od ucha k uchu a pospíchal mi otevřít dveře spolujezdce. Udýchaná jsem se k němu otočila čelem a překvapeně jsem vyjekla, když byl tak blízko u mě.

„Vypadáš vyděšeně,“ vmetl mi vášnivě do tváře a přitlačil mě na kapotu auta. Znovu se mi srdce rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí, ale tentokrát to nebylo ze strachu, nýbrž z neukojitelného chtíče a vzrušení. V prstech jsem pevně sevřela jeho bedra a natiskla se ještě více na něj. V úrovni plochého bříška jsem cítila jeho chloubu, jak se napíná, a byla jsem potěšená. Hladově se vrhl na moje rty a silně přirážel svým tělem na to mé, až jsem myslela, že to nevydržím a vybuchnu. Zbrkle jsem se od něj odtáhla a utírala si koutky úst.

„Jayi, tady ne!“ křikla jsem pohoršeně a nemohla jsem v hlase skrýt to vzrušení. Pochopitelně mi plálo i v očích, o tom nebylo pochyb. Bylo velmi lákavé splynout znovu s jeho mužným tělem a zarývat nehty do jeho bronzové kůže, ale odpudil mě fakt, že by to mělo být na kapotě auta, při pěti osmi stupních celsia a před firmou, kam se dnes a denně budu vracet. „Miluju tě a chci to, ale ne tady a ne teď.“ Posmutněla jsem a vzpomněla jsem si na překvapení, které jsem pro něj měla.

Odkašlal si a narovnal si košili, kterou jsem mu během té chvíle stačila vyrvat z kalhot. Napřímil se a promnul si oči. Nebyl z toho nadšený a já taky ne, ale nedalo se nic dělat. „Omlouvám se ti,“ špitla jsem a cítila se krapet vinna. Jay nad tím jen zakroutil hlavou a na jeho ústech se zas objevil úsměv, který jsem na něm milovala. Přiblížil se ke mně a chytil mě za zmrzlé prsty.

„Nic se neděje, miláčku, máme ještě celou noc před sebou, nebo ne?“ usmál se a políbil mě na čelo. Spokojeně jsem zapředla a nasedla jsem do auta. Jay auto rychle obešel a už startoval. Než jsme vyjeli, ještě se ke mně natáhnul pro polibek a já mu jej se slovy „I ty jeden nenasyto“ věnovala. Propletla jsem naše ruce v jedny a usmívala se na něj po celou dobu, co jsme se plétaly cestičkami Springfieldu.

„Neměla jsi pro mě dneska nějaké překvapení?“ vzpomněl si na odpoledne Jay a mně se roztáhl úsměv ještě více.

„Jo, měla, proto na druhé křižovatce zahni doleva,“ odpověděla jsem nadšeně. Jay se na mě nechápavě podíval a chvíli se mračil, ale učinil tak, jak jsem mu řekla. Napětí v autě bylo znát, ale aby nebyl tolika nervózní z toho, co ho čeká, tak jsem mu vlastně neřekla, co mám v plánu. Myslela jsem si, že je na to ta pravá chvíle, neboť s Jayem jsem zasnoubená už dva měsíce a přitom jsem ho ještě nepředstavila ani svým rodičům.

Když projížděl ulicemi, kde to svítilo vánočními ozdobami, jeho zkrabatělé čelo se stalo ještě více vrásčitým. Pohladila jsem ho po čele a s kyselou poznámkou jsem pronesla, ať se nemračí, nebo mu ty vrásky zůstanou.

„Zastav u toho velkého osvětleného stromu,“ poručila jsem mu a snažila se působit normálně, ne moc natěšeně. Jay učinil tak, jak jsem mu poručila, a natočil se směrem ke mně.

„Je čas, abys poznal svou budoucí tchýni a tchána,“ sdělila jsem mu celá nadšená a Jayovi se po tváři rozlil blažený úsměv. 

 Ukázala jsem vám kousek Edwarda a jeho myšlenek, ale to není vše, větší část jeho života se dozvíte v příštích dílech. Snad se vám kapitolka líbila a děkuju. :))

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řezník - 3: