Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rescue out of Darkness - 3. Kapitola

24.04.2009 (15:00) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2791×

„Cože? Tady? Kde?" ptala jsem se. Li jemně kývla hlavou naznačujíc směr. Podívala jsem se tam a bylo mi to úplně jasné. Pět postav stálo u stříbrného Volva a vzrušeně nás pozorovali. Na první pohled to bylo jasné, bledá pleť, neskonalá krása... oni byli upíři. Uvědomila jsem si, že tu sladkou vůni opravdu cítím z jejich směru.

Hleděli na nás. Jasně, když my cítíme je, oni musí cítit nás, došlo mi.

Asi minutu jsme všichni na sebe navzájem zírali, když se pomalu vydaly k nám. Hrklo ve mně. Najednou jsem se zahleděla do jejich očí - byli zlatohnědé, to znamená, že se živí jen zvířaty! Alespoň malé štěstí...

S Li jsme stály jako dvě sochy, stále jsme se opíraly o své auto. Ti neznámí upíři k nám pomalu došli.

Podrobně jsem si je prohlédla. Všichni byli rozhodně starší než já. Byli to tři kluci a dvě holky. Jeden ten kluk, mohlo mu být něco přes dvacet, co já vím, měl velmi krátké černé kudrnaté vlasy. Byl vyšší postavy a hlavně měl velké svaly. Fíha, nechtěla bych se s ním utkat v souboji. Objímal holku, která byla neskonale krásná. Nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy spatřila. Měla blonďaté vlnité vlasy, které ji volně splývaly po ramena. Byla nevysvětlitelně nádherná. Pak tam byla ještě jedna holka. Černé vlasy ostříhané nakrátko, ale rozčepýřené všemi směry. Měla takový jemný elfí obličej. A hlavně byla hodně malá. Její ruka byla spojená s druhou, která patřila klukovi se špinavě blond vlasy. Měl takový zatrpklý pohled. Sledoval mě, jak nějakého brouka, co se nedaří zašlápnout.

Ještě tady byl jeden kluk. Byl středně vysoké postavy a měl ležérně rozcuchané hnědé vlasy, které házely bronzové odstíny. Vypadal fakt dobře, takového kluka bych si nechala líbit... Najednou se usmál. Wow, ten jeho úsměv... úplně se mi podlamovaly kolena. Usmál se ještě víc. Sakra, to mi snad dělá naschvál!

„Ahoj," promluvil. „Já jsem Edward, tohle je Alice a Jasper," ukázal na tu elfí dívku a zatrpklého kluka, „a tohle Rosalie a Emmett." Přičemž ukázal na tu krásnou bloncku a svalovce.

Li prolomila ticho. „Těší nás," zabrblala. „já jsem Li a tohle je Lu." A ukázala na mě. Usmála jsem se, když použila naše přezdívky. Ten s těmi bronzovými vlasy, Edward, zvedl zkoumavě jedno obočí. „Li a Lu?" zeptal se nevěřícně. „Lilien a Luisa," upřesnila jsem mu. „Trochu jsme si zkrátily jména." Pokrčila jsem rameny.

Najednou se ten černovlasý začal nahlas smát. Já i Li jsme se na něj zkoumavě podívaly.

„Emmett si jen myslí, že je to vtipné," vysvětlil nám Edward. „Hele, brácha, nech si výčty z mé hlavy pro sebe, jo? Já taky umím mluvit," řekl, přičemž se na nás zakřenil. S Li jsme se na sebe tázavě podívaly. Jak to myslel s tou hlavou? Snad Edward... No to snad ne! On určitě čte myšlenky! Podívala jsem se na něj a on se na mě zakřenil. „No jo, už to tak bude." Potvrdil mi. Měla jsem sto chutí si nafackovat za to, na co jsem předtím myslela.

Alice se na něj podívala, vypadalo to, jako by se ho na něco v duchu ptala. „Ano, obě ví, že jim čtu myšlenky." Zodpověděl ji Edward na nevyslovenou otázku. Dobře, takže Li to taky došlo.

„Jaké máte další zvláštní schopnosti?" zeptala se Li podezíravě. „Já čtu myšlenky, ale to už víte, no a Alice..." „vidím do budoucnosti," skočila mu do řeči. Wow, budoucnost.

Najednou promluvil ten zatrpklej, Jasper. „Cítím emoce a dokáži je ovlivňovat." Řekl a dál nás probodával pohledem. Fíha, ti teda průměrnosti nepřekypují, pomyslela jsem si.

Podívala jsem se na Emmetta a Rosalie. „No, Em a Rose nemají žádné zvláštní schopnosti. Teda pokud nepočítám, že je Emmett nadupírsky silný a Rose je ten nejpaličatější a nejurážlivější upír na světě," zakřenil se. Rosalie ho probodla pohledem a strčila do něj. Člověka by asi takové „šťouchnutí" odhodilo pět metrů daleko, ale s Edwardem to ani nehlo.

„A vy?" zeptal se. „Ovládám magnetismus," suše podotkla Li. „No a já zatím nic zvláštního neumím, jsem sotva rok stará," pokrčila jsem rameny. „Ale doufám, že až se projevím, tak to bude stát za to," zakřenila jsem se na něho.

„Bude zvonit," najednou promluvila Alice a sotva to dořekla, vzduchem se roznesl zvuk školního zvonku. „Sednete si k nám na obědě?" zeptala se nás a my obě s Li jsme přikývli. „Tak zatím," zamávala nám a všichni se vydali ke škole.

„No tak to jsem fakt nečekala," zamumlala jsem. „To teda ne," potvrdila mi Li ještě zaraženě. Rozdělily jsme se a každá se vydala na svou hodinu.

První hodinu jsem měla matematiku. Došla jsem ke třídě a s tichým zaklepáním vstoupila dál. Učitel naštěstí přešel jakékoliv představování, takže jsem byla ráda a posadila jsem se na poslední volné místo, které bylo v zadní lavici. Jen co jsem dosedla na místo, ozvala se má sousedka.

„Ahoj, ty jsi tu nová, že?" vybalila na mě. „Jo, to jsem," odpověděla jsem ji. Nebyla jsem zvyklá na takový upovídaný holky, vlastně jsem se nikdy nebavila s žádnou normální holkou...

„Já jsem Sally Walterová, a ty jsi... ?" „Luisa, Luisa Martinsová," odpověděla jsem ji. „Aha, no je fajn, že je tu zase někdo nový, naposledy se sem přistěhovali Cullenovi, ale to už budou pomalu dva roky... ale jsou nějací divní, stále chodí v tom svým hloučku pěti lidí a vůbec s nikým se nebaví." Trochu jsem sebou cukla. Pět? Nejsou to náhodou... ? „Kteří jsou Cullenovi?" zeptala jsem se ji a snažila se, aby můj hlas zněl bez zájmu, což se nepodařilo. Sally si mě trochu pokrytecky prohlídla. „No, vlastně, ty už je znáš." Řekla a pokrčila rameny. „Povídali jste si na parkovišti." Její pohled mi říkal, že chce vědět nějaké informace. Bohužel, asi ji opravdu nebudu říkat, že jsme se bavili o zvláštních schopnostech upírů... Usmála jsem se nad tou představou. Sally se už chystala něco říct, když najednou zazvonila a já byla konečně svobodná. S rychlým „Ahoj," jsem pláchla ze třídy pryč. Další tři hodiny jsem měla angličtinu, španělštinu a trigonometrii. Uteklo to v celku rychle, takže jsem se ani nedivila, když jsem už konečně mířila k jídelně.

Vešla jsem dovnitř a rychle prohlídla tu místnost očima. Jídelna nebyla moc velká, taky pro tak malou školu by to bylo k ničemu. Zahlídla jsem Sally, která seděla u stolu společně s nějakou další partou děcek z prváku. Zamávala na mě, abych se přišla posadit k nim, ale já zakroutila hlavou jako nesouhlas. Měla jsem namířeno k jinému stolu.

Ten stůl byl úplně vzadu v rohu a sedělo u něj šest upírů. Jak vidím, tak Li si s nimi už asi docela rozumí, protože když jsem přišla ke stolu, byli uprostřed rozběhlé konverzace.

Tiše jsem se posadila na volné místo. Podívala jsem se na stůl a usmála se. Tady hru na přetvářku berou fakt vážně, na stole leželo několik táců, na kterých bylo různé jídlo a nějaká ta sodovka. Jsem zvědavá, co s tím udělají, protože sama vím, že je pro nás lidské jídlo nechutné.

„Samozřejmě, že to nebudeme jíst," vytrhl mě z mého přemýšlení Edwardův hlas. Zamračila jsem se na něj. Nemůžeš vypadnout z mé hlavy? Pomyslela jsem si sarkasticky. Zavrtěl hlavou a zakřenil se. Povzdychla jsem si, tak tohle bude vopruz. Ignorovala jsem jeho pitomé šklebící se ksichtíky. Náhle mě upoutala Alice.

„Lu, to muselo být hrozné! Nevidět vůbec nic tak dlouhou dobu... docela tě obdivuji, že si to tak dlouho snášela," švitořila ke mně obdivně. Zamračila jsem se na Li pohledem typu Tos-teda-říkat-nemusela. Li se usmála mému mračení a omluvně pokrčila rameny. Ach jo.

„Jo, nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou," ušklíbla jsem se. „Fakt strašné, Li mi všechno řekla, sedíme společně na dvě hodiny," podotkla ještě. Všechno?! Podívala jsem se na Li a ta pochopila můj pohled. Přikývla k souhlasu. No, alespoň nemusím nic vyprávět, povzdychla jsem si. Všichni byli zabraní do konverzace, Cullenovi byli velmi zvědavý, hlavně je zaujalo to, že se taky živíme jen krví zvířat.

„Tak to by jsme si mohli společně vyrazit na piknik," podotkl Emmett a zazubil se. Všichni jsme vyprskli smíchy a i když jsem měla pochmurnou náladu, taky jsem se zasmála.

Nevím, čím to bylo, jestli tím, že jsem ze všech nejmladší nebo co, ale za chvíli mě to jejich vzrušené švitoření přestalo bavit.

Vytáhla jsem moji starou dobrou empetrojku a vrazila si sluchátka do uší. Věděla jsem, že díky mému upířímu sluchu je budu stále slyšet a oni budou slyšet moji hudbu, ale bylo mi to jedno. Na chvíli se na mě všichni udiveně podívali, ale když uviděli můj kyselý obličej, přestali si mě všímat.

Zapnula jsem přehrávač a naladila jednu ze svých oblíbených písniček od mé nejoblíbenější skupiny - The Rasmus. No fear.

Girl, /Holka/
You lived your life like a sleeping swan /Žilas svůj život jako spící labuť/
Your time has come /Tvůj čas má přijít/
To go deeper /jít hlouběji/

Girl, /Holka/
Your final journey's just begun /tvoje konečná cesta právě začala/
Your destiny chose the reaper /tvůj osud si vybral sekáček/

No Fear /Žádný strach/
Destination Darkness /Cílem cesty je temnota/
No Fear /Žádný strach/
Destination Darkness /Cílem cesty je temnota/
No Fear /Žádný strach/

...

Slova této písničky ve mně probudily hrozné vzpomínky na dobu v temnotě... Vzpomínala jsem na to, jaké to bylo... Být křehký a slepý člověk.

Za ten rok jsem si už zvykla, že nemusím všechno osahávat, že se mi stačí jen dívat. Vzpomínala jsem na svou babičku... na tu jedinou osobu, která mě předtím držela při životě.

Dnešní den byl něčím výjimečným. Měla jsem své desáté narozeniny. Babička mě probudila, jak mě pohladila na tvář. „Luisinko, je ráno," zašeptala.

„Dneska je velký den, máš narozeniny, první kulaté narozeniny," mluvila ke mně svým příjemným starým hlasem.

Usmála jsem se a doufala, že můj úsměv viděla. Poslepu jsem nahmatala její obličej a jemně jsem ji políbila na tvář. „Mám tě ráda, babi," řekla jsem ji a objala ji. „Já tebe taky holčičko, vždycky tu budu jen pro tebe," šeptala mi do ucha. „Mimochodem, mám pro tebe takový malý dárek," podotkla. „Opravdu?" jásala jsem. Co to asi je? „Tady," řekla a podala mi do rukou nějakou krabičku. Ohmatávala jsem ji ze všech stran a teprve pak ji otevřela. Vsunula jsem své prsty dovnitř a vyndala něco, co jsem nedokázala popsat. Bylo to hladké a mělo to oválný podlouhlý tvar. Něco s plastovým obalem. Projížděla jsem jemně přes ten předmět. Našla jsem něco, co vystupovalo o něco výš z toho plastu. Tlačítka? Najednou má ruka zachytila nějaký provázek. Teda dva, dokonce. Opatrně jsem je protahovala mezi rukama až jsem narazila na nějaké dvě kulaté věci na konci.

Asi jsem totální ignorant, ale prostě nechápu, co to je. „Nevím, nechám se podat," vzdychla jsem poraženě k babičce. „Je to taková věcička na přehrávání písniček, empetrojka, nebo jak vy tomu mladí říkáte.

„Cože? Babi, ty mi dáváš empetrojku! Já tě miluji!" vyhrkla jsem a hluboce ji objala. „Jsem ráda, že se ti dárek líbí, ale nemáš tam ještě žádné písničky." Říkala. Byla jsem štěstím bez sebe, když jsem v rukou žmoulala tu úžasnou věcičku, která mi vnášela světlo do mého temného života.

Vytrhla jsem se ze vzpomínek, protože písnička skončila a přehoupla se v jinou. Zaposlouchala jsem se do ní a nic okolo nevnímala, jen jsem prázdně hleděla na puklinu na protější zdi.

Myšlenkami jsem byla v dávné minulosti, znovu jsem vzpomínala na tu havárku... Zesmutněla jsem. Zkřížila jsem ruce na stole a položila na ně hlavu. Tohle by normální člověk udělal, kdyby byl unavený, ale já nebyla. Jen jsem cítila hořký nával smutných vzpomínek z temnoty.

„Lu?" zeptala se opatrně Lilien. Věděla, že vždycky když udělám tohle gesto, jsem smutná a zahalená ve vzpomínkách. „Hmm," zamumlala jsem bez toho abych zvedla hlavu.

„No tak, prosím, nemysli na to zase," přesvědčovala mě, ale nemělo to na mě žádný dopad. „Jak víš na co myslí?" zeptal se z ničeho nic zaujatě Edward. „Znám ji dlouho," odpověděla mu jedovatě. Usmála jsem se při tónu jejího hlasu.

Ani jsem si nevšimla, že hudba dohrála. Asi se mi už zase vybily baterky, super...

Zvedla jsem hlavu a zjistila, že už jsme v jídelně poslední. „Za chvíli bude zvonit," prohlásila Alice. Všichni se začali zvedat. Čekala mě hodina tělocviku, no to bude zábava... pomyslela jsem si sarkasticky.

-----------------------------------------