Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život - 22. kapitola + Epilog

07.06.2011 (20:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2755×

22. KAPITOLA

Renesmé

„Renesmé, to se musíš tolik vrtět? Takhle ti ty vlasy nikdy nedodělám,“ zavrčela na mě Alice a já protočila oči a odfrkla si.

Zlatá Jane! Vůbec nechápu, jak jsem si někdy mohla stěžovat na ty její oslavy, které tak s chutí při každé možné příležitosti pořádala. Protože ona mě alespoň nijak takhle netýrala, protože nelpěla na společenských šatech a účesech, který se tvoří pomalu dvě hodiny a stejně během pěti minut jsou rozcuchané.

A když jsem prosila Aleca, aby ji zatím trošku ošálil smysly tím svým darem, abychom se mohli spolu někam vypařit a já tak byla ušetřena této šarády, tak ten jen omluvně pokrčil rameny a políbil mě s tím, že si přeci oslavu zasloužím a vzápětí se vypařil a nechal mě napospas Alice a Jane, která teď odešla, aby se taky mohla připravit.

„Esmé se ptá, jak jste na tom?“ zeptala se máma, když nakoukla dovnitř.

„Mami, prosím, zachraň mě, vždyť už mě tu takhle mučí snad celou věčnost,“ zaúpěla jsem zoufale a opět se trošku zavrtěla.

„Renesmé, přestaň!“ okřikla mě hned vzápětí Alice a moje vrčení jí bylo odpovědí.

„Já vím, že je šíleně otravné sedět a nehýbat se, ale snad to ještě chvíli vydržíš, vždyť už by to mělo být hotovo, ne, Alice?“ řekla mi máma a já měla, co dělat, abych se neskácela k zemi z toho šoku, že schvaluje Alicinu péči, kterou mi už několik dlouhých hodin věnuje.

„Kdo jsi a co jsi udělala s mojí mámou, protože ta by se mě zastala, ale ty…“

„Hotovo,“ zatrylkovala Alice a ještě si u toho zatleskala ručičkami.

„Jsi nádherná, Renesmé,“ zašeptala máma, když mě objala a přitom si mě prohlížela takovým zvláštním pohledem. Byl v něm smutek, ale i štěstí zároveň.

„Já se skočím převléknout. A ty, Renesmé, nedělej žádné prudké pohyby, aby sis nezničila účes,“ řekla Alice a vyplula z mého pokoje.

„Děje se něco, mami?“ zeptala jsem se jí.

„Nic… Nic se neděje, jen mě mrzí, že jsi mi dospěla tak rychle.“

„Ehm… Nevím, jestli sis toho všimnula, ale já už dospěla před 73 lety,“ odpověděla jsem jí a začala přemýšlet nad tím, jestli se třeba nevyskytla nějaká nová neznámá nemoc, která by měla nějaký zvláštní účinky na upíří mozky.

„Já vím, ale já to myslím jinak. To neřeš. Pojď, ostatní už na nás čekají,“ řekla mi. A šla ke dveřím, beze slova jsem ji následovala.

Bella

Pomalu bok po boku jsme s Renesmé šly do korunovačního sálu, kde už bylo vše připravené. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jaká to byla nádherná holčička, když byla ještě malá. A tak jako tehdy i teď mě mrzelo, jak rychle mi dospěla. Její dětství bylo zrychlené, takže jsem si nemohla pořádně vychutnat všechny ty pokroky, které jako malé dítě udělala.

A přestože už uběhlo hodně let, co se z ní stala dospělá žena, právě teď nastává ten okamžik, kdy mám pocit, že ji ztrácím. A i když vím, že Alec je pro ni tím pravým a že ji miluje, ale ta představa, že bude jeho ženou, tedy jestli za chvíli bude souhlasit, mě znervózňuje. A já moc dobře vím, že bude souhlasit, protože to si ona přeje ze všeho nejvíce už několik let.

A až vysloví to „Ano“, které z ní učiní Alecovu manželku, tak v ten moment ji opravdu ztratím. Už to nebude jen a jen moje malá holčička, bude jeho ženou. A i když se tím vlastně nic dohromady nezmění, protože stále budeme bydlet spolu, její příjmení jí zůstane stejné, ale v mé mysli už navždy bude, že od této chvíle už si nebudu moc uzurpovat její přítomnost. Už to nebudu já, kdo bude udávat směr jejího života, tak jako to bylo doposud.

Vím, že tím mě nepřestane milovat, ale přesto v sobě nedokážu potlačit ten slabý hlásek, který mi našeptává, abych proti tomu protestovala. Vůbec nechápu, kde se to ve mně tohle všechno bere, vždyť jsem sama souhlasila a řekla Alecovi, že budu ráda, že to konečně udělá, tak proč zrovna teď se ve mně probouzejí pocity, na které nejsem ani trošku hrdá…

„Jsi připravená?“ zeptala jsem se jí, když jsme došly ke dveřím korunovačního sálu.

Renesmé

Máma otevřela dveře od korunovačního sálu a mně se naskytl přesně ten pohled, který jsem očekávala. Všude po zdi byly připevněny různě barevné girlandy s nápisy, které mi samozřejmě přály vše nejlepší. Veprostřed sálu stál stůl, který se prohýbal pod všemi těmi dárky a na jeho kraji stál tác, kde bylo několik šampusových sklenek s krví.

Všichni stály vyrovnáni v jedné řadě, jen Alice s Jane stály trošku mimo ni, takže bylo zcela patrné, pod čí taktovkou se celá moje oslava nachází. Na pokyn Alice všichni sborově spustili tu natolik známou odrhovačku, která se zpívá každému oslavenci. Pohledem jsem přejížděla všechny ty tváře, které tvořily moji rodinu, a kdybych byla člověkem, nejspíš bych teď brečela. Chtělo se mi plakat, protože jsem si uvědomila, že toto je moje první oslava narozenin, kde je se mnou celá moje rodina. A to mě donutilo Alice odpustit, že mě navlékla do těch šatů a bot na vysokém podpatku. Ačkoliv jsem se nikdy nevyžívala v oslavách, tuhle jsem si chtěla rozhodně užít, protože jsem šťastná a také neskutečně ráda, že tu jsou všichni ti, kteří pro mě hodně znamenají.

Můj pohled se zastavil na Alecově tváři, která mi přišla mírně napjatá, ale přesto se na mě nádherně usmíval a v tom obleku mu to neskutečně slušelo.

„Můžu být první. Já chci být první,“ ozval se Emmett, když dozpívali a všichni se hrnuli ke mně. Postupně se u mě všichni vystřídali. Každý mi popřál, objal mě a předal dárek. A já se celou dobu smála. Dostala jsem spoustu dárků, z nichž některé museli stát hotové jmění, ale tím nejkrásnější pro mě bylo, že tu byla se mnou celá má rodina.

„Renesmé, teď je řada na mně, abych ti předal svůj dárek," ozval se za mnou Alecův hlas, když jsem zrovna děkovala Jane a Alice, že mi připravily tak nádhernou oslavu. Byla jsem natolik šťastná, že jsem si ani neuvědomila, že mi Alec ještě osobně nepopřál. Otočila jsem se k němu a usmála se.

„No, ono to vlastně bude i zároveň dárkem i pro mě,“ řekl mi a pohledem sklouzl ke své ruce, kterou vytahoval z kapsy saka. Až do této chvíle se po celém sále rozléhal smích, který byl mísen s veselým hovorem, ale teď utichl. Odkašlal si a jeho pohled opět vyhledal ten můj.

„Vím, že jsem čekal asi zbytečně dlouho, ale…,“ řekl a nervózně se ošil.

„Ale?“ pobídla jsem ho. Upřeně jsem ho pozorovala, když si přede mnou klekal na jedno koleno. Chytil mě za ruku.

„Renesmé, ty moc dobře víš, jak moc tě miluji a co pro mě znamenáš. A také moc dobře znáš mé důvody, proč jsem tak dlouho čekal s vyslovením mé otázky, na kterou se tě chci zeptat už od toho okamžiku, kdy jsi mi poprvé řekla, že mě miluješ. A stále doufám, že si to přeješ stejně silně tak jako tenkrát, proto se tě teď a přede všemi ptám. Prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“ řekl a já měla pocit, jako kdybych se vznášela někde hodně vysoko v oblacích.

„Ano! Ano! Ano!“ vykřikovala jsem stále dokola, když jsem mu skočila kolem krku. Narovnal se se mnou v náruči a políbil mě. Něžně…, láskyplně…, vroucně líbal moje rty a já se v tom polibku naprosto ztrácela. Ani jeden z nás nepotřeboval vzduch, a proto jsme si vychutnávali náš polibek a ani jeden z nás nechtěl přestat a odtáhnout se. Až decentní odkašlání nás donutilo se odpoutat od rtů toho druhého.

A ten objímací a gratulovací kolotoč opět vypuknul. Mezi těmi všemi hlasy mé rodiny, kteří mi gratulovali, jsem nemohla nepřeslechnout Alice, která neustále lamentovala, že můj účes je nadobro zničený.

„Alice, můžeš mi říct, kam mě to chceš odtáhnout a proč?“ zeptala jsem se jí, když mě pevně sevřela za zápěstí a snažila se mě odtáhnout pryč.

„Renesmé, teď není čas na žádné tvoje otázky. Jestli to chceme stihnout vše tak, jak jsem naplánovala, tak si musíme pospíšit,“ odpověděla mi.

„A co musíme stihnout?“

„No, přece tvoji svatbu. Musím ti opravit tvůj účes a převléknout se a do půlnoci zbývá už jenom hodina, takže nestůj a pojď.“

„Svatbu? Dneska? Teď?“ ptala jsem se překvapeně a podívala jsem se na Aleca.

„Já o tom taky nevěděl. Dozvěděl jsem se to až od Jane, která mi to řekla, když se vrátili z nákupů. Ale jestli nechceš, tak to můžeme nechat na jindy,“ řekl mi.

„Samozřejmě, že chci,“ rychle jsem vyhrkla. A dovolila jsem Alice, aby mě odtáhla pryč. Nebo jsem to byla já, kdo táhl Alice do mého pokoje?

„Alice, děkuji, že jsi to takhle všechno připravila. Tohle jsou moje nejkrásnější narozeniny, jaké jsem kdy měla. Jen by mě zajímalo, jak tě to celé napadlo,“ řekla jsem jí, když mi v pokoji podávala šaty, abych se převlékla.

„To je jednoduchý. Věděla jsem, že tě chce Alec požádat o ruku, a to, že budeš souhlasit, bylo přeci jasné. Když jsem si představovala, co vše bude potřeba připravit a zařídit, tak přišla vize, ve který jste s Alecem utekli a normálně se tajně vzali, protože tě rozčilovaly všechny ty přípravy kolem. A to jsem přece nemohla dopustit, ne?“ říkala mi, když mi pomáhala se zapínám.

Epilog

A tak si Renesmé s Alecem pár minut před půlnocí, kdy měl končit její narozeninový den, řekli své ano. A tyto její narozeniny se jí hluboko zaryly do paměti, protože dostala ten nejkrásnější dárek, jaký kdy mohla, a třebaže dostane za svou dlouhou existenci ještě nespočetně dárků a některé z nich budou opravdu stát skoro celé jmění, žádný ji neudělá šťastnou jako právě tento.

A Bella s Edwardem? Tak jak to u každých rodičů bývá, přáli jim jen to nejlepší, a aby se jejich láska nikdy nevytratila, ale naopak vzkvétala každý den. A přestože se radovali s nimi, v koutku duše byli zároveň smutní, protože tak to prostě bývá. A jestli se ptáte, proč z toho byli smutní. Mrzelo je, že už to nebude jen jejich holčička.

I Edward s Bellou se o dva měsíce později dočkali své vlastní svatby, která se vůbec nepodobala té, co se tu konala tak narychlo. Obě tyto svatby se od sebe lišily jako noc a den, ale v obou případech své životy spojili dva lidé, kteří se z celého srdce milovali a neuměli si svou věčnost představit jinak, než po boku toho druhého.

***KONEC***

Uf! Takže touto kapitolou jsem uzavřela celou mou povídku. A já bych chtěla hlavně poděkovat Vám, co ji čtete a i mi tu zanecháte nějaký ten komentík. Děkuji, že jste to s touto povídkou vydrželi tak dlouho. A také bych Vám chtěla poděkovat za všechny ty komentíky, které jste mi u jednotlivých kapitolek zanechávaly, protože i ten obyčejný smajlík mě dokázal zahřát u srdce.

Doufám, že se vám i tato kapitolka bude líbit a možná, že se vám zalíbí moje další povídka, kterou začínám připravovat, ale pustím se do ní, až dokončím mou druhou povídku Jaspere, díky..., která se nám pomalu a jistě také chýlí ke konci.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život - 22. kapitola + Epilog: