Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 33. kapitola

16.07.2011 (13:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2625×

Plán B

„Becco???“ ozvalo se ze všech stran.

„Upřednostňuje, když jí budete oslovovat Rebecco,“ odvětil Aro a já pokývla.

„Dceruško!“ zavolal Jacob a vztáhl ke mně ruku, jako by mezi námi nebylo sto metrů.

Neodpověděla jsem. Jeho slova pro mě nic neznamenala.

„Myslím, že teď proti nám vaše posila bojovat nebude,“ zavolal k jejich vůdci Aro a ukázal na Cullenovy.

Ten snědý zavrčel. „Já bych zase řekl, že to nebude takový problém. Vás zničíme, ona může žít.“

„V momentě, kdy na nás zaútočí, ona zemře,“ zasmál se chladně Aro.

Bylo to, jako by ani nemluvili o mně. Brali to oba spíš jako obchod.

„Jedna rybka se v malém moři vždycky ztratí. Navíc její smrtí proti sobě hněv jen obrátíte,“ odpověděl jejich vůdce.

„Jen urychlíme boj, který vyhrajeme,“ křikl Aro.

„Tím bych si nebyl tak jistý.“

„Hm,“ vydechl Aro. „Nejdřív bych přece jenom znal širší kontext vašeho útoku. Co vás k němu vedlo, statečný vůdce?“

Zhluboka se nadechl. „Jsem Ricardo. Začalo to na podzim roku 1862. Občanská válka byla v plném proudu, lidé umírali, upíři tvořili armády, bojovali o území. I já a můj bratr jsme začali jednu armádu tvořit. Nabývali jsme na síle, ovládali jsme polovinu všeho území, jenže pak jste přišli ničit. Jednu armádu po druhé a zabili jste mé novorozené. Další a další lidé umírali, abychom vám mohli vzdorovat. Už nebylo téměř koho přeměňovat. Zničili jste nás. Naše kmeny, druhy, přátele. Nutili jste nás skrývat se. Bylo jasné, že se pomstíme.“

„Pěkný příběh,“ zhodnotil to Aro. „Ano, velmi dobře si tento zákrok pamatuji. Bylo to nutné.“

„Nutné?“ vypískl Ricardo. „Zahubení půlky upírského světa bylo nutné?“

„Ovšem,“ kývl Aro. „Lidí je omezený počet. Nenakrmili by se všichni. Dbáme o budoucnost.“

„Ó, jak laskavé,“ řekl s předstíraným souhlasem.

„Ano, ano,“ přitakal Aro, jako by neslyšel tu ironii v jeho hlase.

„Dost bylo slov,“ křikl k nám Ricardo a já jsem s ním souhlasila. Chtěla jsem bojovat, chtěla jsem zabíjet, chtěla jsem pomoct nám, Volturiovým, vyhrát.

Aro mlčel, jen se otočil ke gardě. Sledovala jsem jeho pohled, díval se na Aleca a Jane. Jane nepatrně kývla, Alec zůstal kamenný, ale určitě Arovu němou výzvu vyslyšel.

Jane hrozivě zavrčela a Bella na druhé straně se zasmála. Alec se soustředěně díval k nepřátelům. Brzy přes naše kotníky přeběhla mlha a mířila přímo vpřed. Snadno překonala těch padesát metrů mezi námi, ale tam se zastavila o průhledný štít babičky Belly.

Mlha to sice nevzdávala, hledala skulinku, kterou by nepřátele odřízla od smyslů, ale bylo jasné, že to je marné.

„Trochu nečestné, nemyslíš? Začít s bitvou tajně?“ pískl k nám Ricardo a mě se zmocnil vztek a řevnivost.

Aro neodpověděl, díval se směrem k nim. „Ať tedy začne.“

„Váš boj je předem prohraný,“ zasmál se Ricardo.

No to určitě, ty Casanovo, pomyslela jsem si v duchu.

„Jane, víš, co máš dělat,“ zašeptal Aro a ona jemně kývla. V ten moment jsem ucítila jeho ledové papírové rty na mém krku.

Edward:

„Ne!“ křikl Emmett a rozběhl se směrem k Volturiovým.

„Emmette, stůj!“ volal jsem na něj, ale on mě neposlouchal. Stačila by tisícina vteřiny a překročil by půlku vzdálenosti mezi námi. Byl by jejich. Naštěstí jsem si přečetl Arovy úmysly a stihl jsem ho zastavit. Emmett se pral, ale Jasper mi pomohl udržet Emmetta na místě.

Fajn, čas na plán B, myslel si Aro. Z kapsy pláště vytáhl nůž a sjel jím Rebecce po krku. Několik kapek krve steklo z její rány. Držela, nehýbala se, byla Volturiovými úplně ovládaná. Chelsea ji k nim připoutala, dokonce ji nechala, aby Becca cítila náklonnost k těm volterrským krysám.

Zacítili jsme pach krve.

Několik upírů z naší strany se rozběhlo ke kořisti. Křičel jsem na ně, ať se zastaví, ale neposlouchali mě. Plán B mu vyšel – dostal je z Bellina ochranného štítu. Už jsem tomu nemohl zabránit. Bitva začala.

Felix a několik nových tváří z řad Volturiových, které jsem později identifikoval jako Marcellu, Adriana, Lea a Heidi se mihli před Ara a Beccu, takže Ferreirovi museli projít kolem nich – a tím se zbavili mentální ochrany. Jane, která na tuto chvíli čekala, jednoho po druhém ochromila. Ostatní byli připravení a v této chvilce, kdy se upíři z naší strany zhroutili v bolestech k zemi, je trhali na cáry.

Aro stáhl Rebeccu dozadu, ustupoval s ní z hlavního bojiště. Carlisle a Esmé se sice snažili situaci zachránit, volali na druhy, ať toho nechají, jenže touha po pomstě byla silnější. Mysleli si, že vyhrají, a byli ochotni za to položit život.

Aro s bratry bitvu z povzdálí sledovali. Marcella vrhala mezi nepřátele ohnivé koule, Qwen z nebes přivolávala blesky, Dorkey svým mohutným dechem odfoukával nepřátele na míle daleko.

Jenže na naší straně bylo také mnoho darů. Neměl jsem čas sledovat to, jak si počínají, protože jsem očima kontroloval Bellu, jestli je stále v pořádku. Zahlédl jsem i bojujícího Emmetta a Rosalie. Mimo to všechno jsem ještě zběžně četl myšlenky Ara, kdyby náhodou měl ještě plán C. Becca jím byla úplně ovlivněná. Chelsea ji k Volturiovým naprosto připoutala a odstřihla ji od nás. Nedivil jsem se, že se k nim pak Becca sama řadila, ale vyvolávalo to ve mně vztek.

Dnes padnou, pomyslel si Aro. Naše moc ještě vzroste!

Vřava kolem mě stále neutichala. Jedna ohňová koule se dostala až ke mně, sotva jsem se stačil jí uhnout. Prolétla těsně kolem mě a zapálila strom deset metrů za mnou.

Jake a Nessie bojovali těsně vedle mě, ale věděl jsem, že je jen otázka času, kdy se Jake začne probojovávat k Becce. Zatím byl ale tady, a to bylo dobře. Neměli jsme totiž žádný plán, jak ji od Ara bezpečně dostat. Byla stále člověk – a asi už navždy.

Mihl jsem se kolem jedné plavovlásky, dostal jsem se jí za záda a škubnutím jsem oddělil její hlavu od zbytku těla. Hned nato jsem přiskočil k Andie a shodil jsem z ní jednoho upíra. Pak jsem si všiml, jak Esmé stojí zkoprnělá na okraji louky a nějaký upír se ji snažil zapálit. Polilo mě skutečné horko, neváhal jsem, dal jsem do běhu všechnu svou sílu a podařilo se mi Esmé dostat z jeho dosahu dřív, než bylo pozdě.

V mé hlavě se překřikovaly myšlenky všech lidí tady. Některé byly zmatené, jiné tvořily různé strategie, a pak jsem zaslechl ještě jedny myšlenky. Byly plné strachu – ne o tu osobu, kterou jsem nejprve nemohl zařadit, ale o Beccu...

Becca:

Stála jsem úplně stranou celé bitvy, i když jsem chtěla být v jejím středu. Chtěla jsem bojovat, přestože moje šance byly mizivé. Sledovala jsem tak, jak postupně různá těla upírů odpadávají. Počty se snižovaly na obou stranách. Jen málokdy jsem zaregistrovala bitvu samotnou – ta se totiž odehrávala v nadpozemské rychlosti.

Čekala jsem. Ubíjelo mě to. Nechtěla jsem se dívat, jak moji Volturiovi pomírají. Netrpělivě jsem se otočila na Ara a očima jsem zaprosila.

„Musíš zůstat tady,“ odmítl mě hned.

„Chci bojovat!“ křikla jsem.

„Ne, Rebecco,“ odsekl tvrdě a mně bylo jasné, že tím naše debata skončila.

Naštvaně jsem se od něj odvrátila a dál jsem zírala na bitvu. Minuty plynuly a já jsem byla netrpělivější a netrpělivější. A pak se to stalo.

„Bex!“ křikl někdo a já nevím proč, ale musela jsem se za tím hlubokým hlasem otočit.

Stál na opačném konci louky a zíral na mě. Teď jsem měla něco cítit, ale moje srdce zelo prázdnotou. Necítilo vůbec nic kromě určité zmatenosti.

„Bex!“ zvolal znova.

Mou hlavu ovládl tichý zmatek.

„Bex, slyšíš?“

Velmi pomalu jsem si začínala uvědomovat, co pro mě to jméno znamená. To je přece moje jméno! Moje stará přezdívka. To tedy znamená...

„Bex!“

Znamená to, že je to skutečně on! Že je tady, že pro mě přišel. Nezapomněl...

„Bex, Bex!“ nepřestával na mě volat.

Hledala jsem to místo v hlavě, to místo se vzpomínkami. Věděla jsem, že tam někde je, jen jsem ho nemohla najít. Bylo to, jako když v nekonečném hotelu hledáte to správné číslo pokoje. Bylo to, jako kdyby mi někdo od toho pokoje vzal klíč.

„Bex, to jsem já, Matt!“

To slovo jako by bylo tajné heslo. Ta pomyslná dvířka se pootevřela a já konečně mohla nahlédnout dovnitř. Viděla jsem to všechno – nás dva, propletené ruce, zamilované pohledy do očí, ty chvíle u studánky, náš první polibek, jeho pevná objetí. Ty vzpomínky mě zaplavily, opanovaly mě. Viděla jsem i svou rodinu, jejich vlídné úsměvy – a pak, pak jsem uviděla ji. Mou matku, která mě mateřsky objímala.

To všechno způsobilo, že ze mě ta pouta v mé mysli začínala padat. Čím víc jsem si uvědomovala, že patřím k nim, k němu, tím víc jsem se cítila volná. Jakmile jsem si to připustila, že to jsem já, kdo stojí na špatné straně, když jsem našla místo, na které patřím, spadly ty okovy úplně. Stála jsem tam zase já, svobodná.

„Bex!“

Aro si té změny nemohl všimnout. Odehrála se v mé mysli, navenek jsem nedala nic znát. Věděla jsem, co musím udělat.

Otočila jsem se zpět k Arovi a jedním dotekem jsem způsobila, že ležel na zemi pode mnou. Caius a Marcus zareagovali překvapeně, ale nezaútočili na mě – zřejmě nechtěli skončit jako on. Teď už mi nic nebránilo rozběhnout se přímo za ním.

Rozeběhla jsem se, moje nohy si chvíli potřebovaly zvyknout, ale začínala jsem nabírat na rychlosti. Mířila jsem přímo k němu a tvář se mi roztahovala do úsměvu. Utíkala jsem přes to válečné pole, přeskakovala jsem mrtvoly. Oči jsem z něj nespouštěla.

„Matte!“ zavolala jsem na něj a i on se rozběhl směrem ke mně.

Dělilo nás pouhých třicet metrů. Periferním viděním jsem postřehla záblesk pohybu vedle mě, ale bylo mi to jedno, soustředila jsem se pouze na něj. Usmál se, což zapříčinilo, že jsem ještě přidala.

Byla to pouhá vteřina. Jedna jediná vteřina, která mi vzala život.

Stačilo by patnáct kroků. Než jsem je však stihla udělat, sledovala jsem, jak Matt padá k zemi. Těžce klesl na kolena, pak dopadl na břicho a naprosto nelidsky se natáhl na zem. Takhle nemohl upadnout. Bylo v tom něco víc.

Začínala jsem sípat, ale na tom nezáleželo. Doběhla jsem k němu a poklekla jsem vedle něj na zem. Otočila jsem ho na záda a pohlédla mu do obličeje. Jeho oči byly prázdné.

„Matte?“ zatřásla jsem s ním. „Matte!“

Pohladila jsem ho po obličeji a znovu pohlédla do těch měděně hnědých skelných očí.

„Matte!“ volala jsem na něj panicky. „Matte!“

Ne, ne, tohle nemůže být pravda, nemůže! Běhalo mi hlavou. Položila jsem svou hlavu na jeho hruď. Jeho srdce nebilo.

„Ne,“ hlesla jsem hystericky. „Krucinál, Matte, prober se! Slyšíš? Musíš se probrat!“

Složila jsem ruce na jeho hrudi a začínala stlačovat. V duchu jsem si počítala. Raz, dva, tři, čtyři, pět. Vdech. Raz, dva, tři, čtyi, pět. Vdech.

„Matte! Prosím! Nevzdávej to. Nesmíš to vzdát kvůli mně. Já tě potřebuju! Matte, potřebuju tě!“

Z očí mi začaly stékat slzy. Plakala jsem, protože jsem věděla, že je to marné. Že se neprobudí. Rozmazával se mi ten pohled na jeho nehybné tělo, ale nepřestávala jsem pumpovat. Byl to grif, kterého jsem se ho nemohla zbavit. Jen jsem počítala dál. Raz, dva, tři, čtyři, pět.

„Prosím, já tě miluju! Nikdy jsem nepřestala. Jsi jediný, kterého mám, nemůžeš mě opustit! Ne teď, když jsi znova u mě,“ breptala jsem si pro sebe.

„Emmette, dostaň je odsud!“ volal někdo, ale ten hlas byl rozmazaný.

Pak už jsem jen ucítila ledový dotek a vřava kolem nás ustala.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Bex a Matt se konečně setkají, vypadá to ale, že to bude setkání poslední. A co zbytek rodiny? A bitva?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 33. kapitola: