Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 29. kapitola

26.06.2011 (19:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2566×

Nemáme na výběr

Jake:

„Rozhodnutí padlo,“ vydala ze sebe přidušeným hlasem.

„Ne,“ zasténal Jasper a přitáhl si Alice do náruče, jako by ji chtěl před tím vším schovat.

„Ferreirovi stanovili datum,“ zašeptala Nessie.

Alice jen mrtvě kývla.

V tu chvíli do pokoje vtrhl Edward a Bella, oba zesinalí jako stěna. Alice k nim ani nevzhlédla, jen pronesla do Jasperovy košile: „Bitva začíná.“

Nevím, jak dlouho jsme v té místnosti mlčky seděli. Už jen ta atmosféra by pasovala k nějakému pohřbu. Taky jsem se tak cítil. Všechno bylo špatně. Moje dcera byla pryč. Moje zbylé děti byly za oceánem. A ke všemu tahle bitva, bitva, které jsem se nechtěl účastnit...

Začalo svítat. Ty slabé paprsky zahřály moji rozpadlou duši a ostatní probudily k životu. Po noci plné strnulosti se sochy mých upírů začaly rozpouštět. Jejich oči byly prázdné. Zlaté oči Belly byly se vším smířené. Se vším, co by mohlo přijít a co přijde.

O pár hodin později se vrátil i Emmett s Rosalií a naše nálada vyvolala řadu jejich otázek.

„Co se stalo? Víte něco nového o Becce?“ vyzvídal Emmett. Ta jeho pozornost o Beccu byla neuvěřitelná, a o to víc jsem ho měl rád, protože mu záleželo na mé dceři. Tím ale jen rozdmýchal mou bolest z její nepřítomnosti.

„Naše životy jsou zpečetěny,“ řekl Edward hlasem, který jako by nepocházel z tohoto světa.

„Hej, lidi, vážně, co se děje?“ nechápal.

„Ferreirovi stanovali datum bitvy proti Volturiovým,“ odvětil jsem a už jsem to slyšel taky – hlas jako z hrobu.

„Kdy?“ zeptala se Rosalie monotónně.

„Za tři týdny,“ zacinkala Alice svým hláskem.

„Tak na co čekáte? Musíme se připravit,“ začal Emm a tím jako by všechny probral.

„Zavolám na letiště,“ řekla Rosalie a odešla z místnosti.

Bella začala balit těch pár našich věcí, zatímco Edward zadumaně hleděl z okna. Alice dál hledala v budoucnosti.

„Ale co Becca?“ vypískl jsem. „Nemůžeme ji tady nechat.“

„Jaku, musíme se vrátit domů. Ferreirovi si pro nás přijdou,“ odvětil Edward.

„Ale Becca!“

„Mně se to taky nelíbí, Jaku.“ Otočil se na mě ztrhaně. „Musíme ochránit alespoň zbytek rodiny.“

„Alespoň?“ zopakoval jsem po něm nevěřícně. „Tím chceš jako říct, že když už tu Becca není, konečně začneme dávat pozor na ostatní?“

„Beccu najdeme,“ řekl svým přesvědčivým hlasem, ale na mě to nefungovalo. „Poprosím mé přátele a nomády, aby ji hledali, zatímco my se budeme připravovat na bitvu.“

„Shazuješ svou povinnost na někoho jiného? Myslíš, že by tohle Carlisle udělal?“ vyjel jsem na něj prudce a neuvědomoval jsem si, jak moc jsem ho tím ranil.

„Můžeš si s tím poradit sám,“ zavrčel na mě. „My jedeme domů.“

„Fajn,“ odsekl jsem, vzal jsem si svoje věci a vypadl jsem odtamtud. Já Beccu neopustím. Budu ji hledat klidně sám. Nějací pošahaní upíři mi můžou bejt ukradení, dokud u sebe nemám ji.

„Edwarde, co jsi to udělal?“ Slyšel jsem za sebou Bellin hlas, když už jsem byl před hotelem. „Nemůžeme se teď rozdělit!“

„Ne, Nessie, ty za ním nepůjdeš, jedeme domů,“ nakázal Edward.

„Rebecca je moje dcera a tvoje vnučka, jestli jsi nezapomněl,“ křikla na něj a pak jsem slyšel její kroky.

„Renesmé! Hned se vrať!“ volal ještě za ní, to už ale byla vedle mě a držela mě povzbudivě za ruku.

„Najdeme ji,“ šeptla ke mně a ke svýmu otci se otočila zády. To pro mě znamenalo moc.

Kývl jsem a vydali jsme se na cestu. Vrátili jsme se zpět k hotelu, odkud Becca zmizela. Prozkoumávali jsme terén okolo a snažili se najít alespoň něco – vlákno z jejího oblečení, její tmavé vlasy, zaschlou krev... – ale nic z toho jsme nenašli. Vydávali jsme se dál ve všech směrech, ale k ničemu to nevedlo. Po dvou dnech hledání jsme se vrátili na hotel.

„Pokoj číslo 207,“ ohlásila Nessie v recepci.

„Lituji, madam, ale ten pokoj už je obsazený,“ informovala nás slečna v recepci.

Nessie se na mě zdrceně otočila. „Takže odjeli. Nechali nás tu samotné.“

Beze slov jsem ji vzal do náruče. Mělo mi dojít, že bude doufat, že neodjeli. Nessie se se svým rodiči nikdy nehádala, vždycky je poslouchala a nikdy kromě našich líbánek se s nimi nerozdělila. A teď jsme tu zůstali jen my dva. My dva, bez všech našich dětí. Cítil jsem jen zuřivou touhu něco dělat.

„Pojedeme do Volterry,“ řekl jsem pak.

Nessie ke mně vzhlédla a nechápavě si mě měřila pohledem. „Jaku, ty ses zbláznil. Nemůžeme do Volterry! Víš, že tomu místu se máme vyhýbat.“

„Někdy není jiné cesty.“

„A co jako myslíš, že tam najdeme? Rebeccu?“

„Třeba pomoc. Dám všechno za to, abych ji našel.“

„I vlastní život?“

„I vlastní duši,“ zašeptal jsem. „Nemusíš jet se mnou. Chápu, že od toho setkání,“ to slovo jsem zavrčel při té bolestné vzpomínce, „z nich máš strach.“

„To se nedá srovnat se strachem o tebe, kdybys tam jel sám,“ podívala se mi vroucně do očí.

Trochu se mi ulevilo. Políbil jsem ji na čelo a vyvedl jsem ji z hotelu. Rozhlédl jsem se kolem a spatřil jsem na hotelovém parkovišti černé maseratti.

„Vydrž vteřinku.“

Doběhl jsem k tomu božskému autu, kreditkou jsem ho otevřel, zasedl jsem na místo řidiče a sklonil jsem se pod volant. Strhl jsem krycí panel, vytáhl ty správné drátky, zubama jsem seškrábal izolaci a třemi dobře míněnými doteky se koně pod kapotou probrali k životu.

Zastavil jsem před vchodem, Nessie s nesouhlasným výrazem nastoupila a já jsem odtamtud vypadl tak rychle, že kola jen zapískala.

„Bylo to nutné, Jaku?“

„Jestli se ti chtělo dneska do Volterry běžet...“ ušklíbl jsem se na ni.

Nohu jsem z pedálu za celou cestu neposunul. Mlčeli jsme; asi jsem se oba připravovali na následující setkání. Dobře mi z toho nebylo, vlézt přímo do upírského sídla, ale věřil jsem, že tam najdeme alespoň nějaké odpovědi.

„Neměli bychom jim zavolat?“ kníkla potom do ticha Ness.

„Jestli chceš,“ pokrčil jsem rameny a vytáhl jsem z kapsy mobil, abych jí ho podal.

Uchopila telefon do ruky a zapnula ho.

„Máš vzkaz na záznamníku,“ podívala se na mě nejistě.

„Tak to pusť nahlas,“ odvětil jsem a chytl jsem se pevněji volantu.

Zmáčkla tlačítko a za vteřinu se z telefonu ozval Andiein hlas. „Tati, prosím, vraťte se domů. Edward šílí a Bella se po vás pořád ptá. Přišli pro nás. Musíme odjet. Za tří dny vyrážíme na Fernando de Noronha. V Riu budeme ve čtvrtek v půl šesté večer. Nezapomeň, ve čtvrtek v půl šesté večer. Budeme čekat. Už teď mi chybíte. Rodina vás pozdravuje. Andie.“

Zaryl jsem nehty hlouběji do volantu a snažil se tak zmírnit třas, který se mě zmocňoval.

„Jaku, ta zpráva je ze včerejška,“ zašeptala Nessie a pohladila mě bojácně po ruce.

Mlčel jsem. Zbývaly nám tedy dva dny na to, abychom ji našli a stihli se do čtvrtka dostat do Ria. Jak jsem se měl rozhodnout? Pokud Beccu nestihneme najít, pojedeme do Ria, abychom byli se zbytkem rodiny?

„Pozor!“ vykřikla Ness a strhla volant, protože jinak bychom nabourali do protijedoucího vozidla. Tak moc jsem se zahloubal do sebe, až jsem málem přizabil nás oba.

Snažil jsem se soustředit na jízdu a ještě jsem přidal, protože čas nás víc než tlačil. Teď už jsme jeli dvě stě devadesát kilometrů za hodinu.

V poledne nově nadešlého dne jsme na obzoru spatřili starodávný hrad. Volterra.

Andie:

Slyšela jsem dole kroky a hlasy. Podívala jsem se na budík – bylo půl třetí ráno. Že by se konečně vrátili?

Hodila jsem na sebe župan a sešla jsem ospale dolů. Byli tam, čekali. Jenomže ne všichni. A jak vypadali! Zdrcení, unavení a zdálo se, jako by během těch dvou týdnů, co byli pryč, zestárli alespoň o sto let.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně. „A kde jsou naši? A Becca?“

Jen mlčeli.

„Jsou v pořádku?“ bádala jsem netrpělivě. „Tak mluvte – jsou?“

„Jake a Nessie zůstali ve Švýcarsku,“ zašeptala Bella.

„Jak to myslíš? A co je s Beccou?“ vyjela jsem na ni bojácně.

„Beccu jsme nenašli,“ zakroutil hlavou Emmett a schoval svou hlavu do dlaní. „Asi ji unesli. Jake a Ness tam zůstali, aby ji hledali.“

„Vy jste je tam nechali?“ obvinila jsem je.

Alice vyšla zpoza Jasperových zad. „Museli jsme odjet, Andie.“

„Proč?“

Zvedla oči a podívala se za mě. Po schodech scházel Alex. Došel až ke mně a postavil se vedle mě. Alice jako by hledala ta vhodná slova. „Stanovilo se datum bitvy. Ferreirovi pro nás posílají.“

Srdce se mi rozbušilo. Tohle byla ta slova, kterých jsme se báli, i když jsme věděli, že jednou přijdou. Smířit jsme se s tím nemohli a připravit na to taky ne. Přichází bitva, která změní upírskou historii. Bitva o nadvládu nad upírským světem. Bitva na život a na smrt.

Alex mě sevřel v náručí a tiše mě kolébal. Ani jsem si neuvědomila, jak moc se třesu.

Rodina odjela na lov a my jsme s Alexem osaměli. Zírala jsem do prázdna a přemýšlela jsem. Jak to dopadne? Stojíme vlastně na správné straně? Směšné, jako bychom snad měli na výběr...

Alex byl do sebe zahloubaný stejně jako já. Bylo mi jasné, že ho zdaleka tak netrápí vidina kruté bitvy jako spíš možnost, že to někdo z nás nemusí přežít.

Těžko říct, kolik mohlo být. Dveře se ale najednou otevřely a stál v nich náš syn. Polonahý, akorát přišel z hlídky.

„Ahoj, rodičové,“ usmál se na nás. „Zachytil jsem venku stopy zbytku, takže už se vrátili?“

„Jo, před pár hodinami,“ kývla jsem.

„Co se děje, mami?“ zeptal se Ryan.

Byl to ale Alex, kdo odpověděl. „Přichází bitva.“

„Ta bitva?“ ujistil se a nám bylo jasné, že moc dobře ví, o čem je řeč. Není to tak dávno, co jsme mu o Ferreirových vyprávěli.

Jenom jsme kývli.

„Musíte mě naučit bojovat,“ řekl pak. „Tentokrát už doopravdicky.“

Okamžitě jsem se zvedla z gauče. „Ne!!!“

„Ale já to musím umět,“ trval si na svém.

„V žádném případě! Ty budeš sedět doma a postaráš se o Lily,“ zavrčela jsem na něj.

„Jedu s vámi,“ odvětil klidně.

„Ne, Ryane Clearwatere, zakazuju ti to!“

„Jsem dospělý, můžu si dělat, co chci, mami,“ mluvil vyrovnaně. Spíš jako by on byl můj rodič.

„Dospělý budeš, až já řeknu,“ vyjela jsem na něj. Měla jsem o něj takový strach! Vždyť je to moje dítě. Co pak mohu dopustit, aby se Ryan dostal do těch nejhorších bojů?

„Andie,“ oslovil mě tiše můj manžel. „Už mu nemůžeme nakazovat. Tys taky nikdy neposlouchala, co ti kdo nařídil. On je prostě jenom po tobě.“

„Co tím chceš říct?“ otočila jsem se na něj naštvaně.

„Bylo ti sedmnáct, když jsi byla v sídle těch upírů. A taky ses Jacoba neptala, jestli můžeš. Prostě jsi jela, abys mě zachránila. A Ryanovi už je devatenáct. Musí se sám rozhodnout, jestli pojede s námi, nebo ne,“ odpověděl mi Alex.

„Alexi? Jak můžeš? Vždyť on vůbec netuší, do čeho jde!“

„Mami...“

Nemohla jsem to dál poslouchat. Vyběhla jsem na terasu a během vteřiny jsem se proměnila. Utíkala jsem od nich pryč. Nikdy nedovolím, aby jel Ryan s námi. I kdybych ho měla zranit tak, že by se nemohl hýbat...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Jake a Nessie ve Volteře? Co tam zjistí, koho tam najdou? A stihnou se vrátit?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 29. kapitola: