Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 28. kapitola

23.06.2011 (18:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2320×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Změna plánu

Ledový dotek na mé ruce mě donutil otevřít oči. Ležela jsem v hradní místnosti a nade mnou klečel Aro. Oči měl zavřené a držel mou ruku. Netušila jsem, co dělá, jen jsem si domyslela, že má asi nějaký dar. Možná ze mě teď vysává život, možná mě proklíná, to jsem opravdu nevěděla. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo to, že nemám dost síly na to, abych ho zneškodnila.

Po pěti minutách oči z ničeho nic otevřel a pustil moji ruku. Nechal mě ležet na zemi, otočil se ke mně zády a kráčel za bratry.

„Zajímavé,“ řekl, otočil se zpět na mě a pokračoval v chůzi.

„Co jsi viděl, bratře?“ zeptal se ten blonďatý upír.

„Carlisle už nežije s Cullenovými,“ odvětil Aro a zamyšleně si mnul bradu.

„Jak to myslíš?“ nechápal ten třetí z bratrů a zvedl se ze svého trůnu.

„Podle všeho zůstal v sídle nějakých mocných upírů,“ vysvětlil Aro. Bolestně jsem si vzpomněla na to, kdo mi tuhle informaci dal.

„Není mocných upírů kromě Volturiových,“ namítl Alec.

Aro neodpověděl, jen dál přecházel po místnosti tam a zpět. „Edward byl chytrý,“ pronesl pak. „Věděl, že čím méně toho budeš vědět, tím to pro tebe bude bezpečnější. Ale naštěstí nebyl moc důkladný.“

„Proč?“ zeptala se Jane.

„Protože zvídavá Rebecca se dost vyptávala. Nechala nám nějaká vodítka. Tu rodinu bychom měli najít a prověřit,“ řekl Aro svůj plán a já si říkala, jak je chce najít. Vždyť ani já jsem netušila a v mé hlavě nebyly žádné indicie, jen spekulace.

„Felixi, postarej se o Rebeccu a dones jí něco k jídlu, ať si nemyslí, že Volturiovi nejsou pohostinní,“ přikázal Aro a hned na to ke mně přišel ten mohutný, hrubě mě chytil za paži a vlekl mě chodbami do toho pokoje, kde jsem se probudila.

Dveře se těžce zavřely a já přešla zpět k oknu. Už dávno byla tma. Na tmavomodré obloze zářil srpek měsíce. Trochu mi to připomnělo domov. Kde teď asi je moje rodina? A co udělají, až zjistí, že nejsem tam, kde bych měla být? No moment – jak na mě vlastně Volturiovi přišli? Však ani nevěděli, kdo jsem, tak proč by mě rovnou unášeli...

A co ta moje přeměna? Táta mi nedal žádné informace, neměla jsem ponětí, jak to funguje. Hlavně jsem se pořád nepřipravila na to, že bych měla sdílet své myšlenky s ním. I když – slyšeli bychom se na takovou dálku? On je ve Forks, já podle všeho ve Volteře. Současně s tím jsem si vzpomněla na tátova poslední slova, že upíří přítomnost mi pomůže se rychleji proměnit. Tady je upírů víc než dost, tak jaktože jsem se ještě neproměnila? Stane se to snad v přístích hodinách?

Nemohla jsem taky nemyslet na to, co se mnou bude dál. Zdali mě Volturiovi vůbec nechají žít...

Aro:

Felix odvedl tu Rebeccu pryč a mně zůstalo spoustu témat na přemýšlení. Její podezření jsme samozřejmě museli prověřit. Museli jsme najít ty mocné upíry.

„Ale kde máme začít, pane?“ zeptal se mě Demetri a Heidi, které jsem se chystal vyslat na tento důležitý úkon.

Krátce jsem se zamyslel. Projížděl jsem si její vzpomínky. Pak jsem se zastavil u toho momentu, kdy s rodinou vymýšleli, kam pojedou na prázdniny. Nechtěli do Jižní Ameriky. To jsem si dokázal vysvětlit jen tím, že tam na ně číhalo nebezpečí. „Vyjeďte do Jižní Ameriky. Obraťte ji třeba celou naruby, ale najděte je. Máte tři dny.“

Demetri kývl a s Heidi odešel.

Musel jsem přemýšlet dál. Carlisle podle všeho zůstal u těch upírů, aby ochránil zbytek rodiny. Ale před čím? A jak se k nim vůbec dostal?

Tolik otázek mi vrtalo hlavou. Mohla to být konkurence, která by nám chtěla vzít moc. Tu moc, kterou jsme si vytvářeli po tisíciletí. Ale ne, to je nesmysl, zavrhl jsem to rovnou. Všechny talentované upíry máme my. V posledních letech se mi podařilo získat obzvláště silné dary.

Linton je velkou posilou. Dokáže nás zaštítit tak, že nejsme cítit. Když jdeme dělat čistky, upíři o nás ani netuší až do chvíle, kdy se objevíme těsně před nimi. Předpokládám, že to funguje i proti daru vzácné Alice, která dokáže předpovídat budoucnost. To proto nás jistě ještě Cullenovi nenavštívili. Nemohla vidět naše rozhodnutí dojít si pro Rebeccu. Tu jsme objevili díky dalšímu daru. Zeta se za posledních pár let vyladila tak, že kdykoliv kdokoliv na světě řekne „Volturiovi“, může to slyšet. Vždycky tam později vyšleme hlídku, aby ty dotyčné zkontrolovala. A když jsme u Rebeccy zjistili, že je to člověk, museli jsme ji vzít s sebou.

Zajistil jsem i další talentované, kteří nám pomohou v boji. Jsou už jen dva upíři na celém světě, které musím mít. Alice a Isabella Cullenovy. S nimi bychom byli neporazitelní. Navíc máme Rebeccu – důvod, pro který se přidají na naši stranu.

I ta malá se ukázala jako cenná. Její dar je velice účinný. Po přeměně by se mohl ještě zdokonalit. Třeba by pak dokázala posílat lidi do bezvědomí pouhou myšlenkou. Chtěl jsem ji ještě prozkoumat, a proto jsem pro ni poslal.

Přišla s hlavou vztyčenou, hrdá a sebevědomá. Musel jsem se nad její pózou zasmát. Přesto všechno bylo patrné, že je potomkem Isabelly. Rebecca tu teď stála přesně tak jako kdysi Isabella. Nebojácná, tvrdohlavá a připravená bojovat. Jen těžko říct, zdali by se Rebecca byla schopna obětovat.

„Co ode mě ještě chcete?“ zeptala se mě drze.

„Musíme si tě tu nechat, dokud neprověříme tvé podněty, drahá,“ odpověděl jsem jí. A ani pak tě možná nepropustíme, dodal jsem si pro sebe. „Poslyš, chtěl bych slyšet něco o měničích. Když jsem se s nimi setkal posledně, neměl jsem mnoho příležitostí zjistit o nich víc.“

„Měničích?“ nechápala.

„Ach tak, vy jim říkáte vlkodlaci,“ vysvětlil jsem jí.

„Já o nich nic nevím,“ odsekla.

„Tak proč ses tolik strachovala o to, až budeš muset sdílet své myšlenky se svým bývalým přítelem, záhadná Rebecco?“

Její obličej se bolestně stáhnul. Toto téma pro ni bylo příliš čerstvé. Žádnou další odpověď už jsem z ní nedostal. Poslal jsem ji tedy pryč.

Demetri se vrátil dvě hodiny a třicet čtyři minut před uplynutím lhůty, kterou jsem mu dal. Vstoupil do místnosti a automaticky mi podal ruku, aby mi předal informace, které získal. Hladově jsem po ní sáhnul.

Dostali se až do hloubi brazilského pralesa. Pátrali po všemožných upírech, kteří by nám mohli dát vodítko. Tam nalezli jednoho velmi starého upíra, který je poslal do Ria. V Riu přimáčkli dva mladé novorozené ke zdi a ti jim prozradili existenci tajné skupiny upírů, kteří si říkají Ferreirovi. Skrývají se na ostrově Fernando de Noronha. Tvoří armádu. Armádu na zničení krutých vládců. Nás.

Pustil jsem jeho ruku a opět jsem se pohroužil do mých myšlenek. Takže je to pravda. Existuje skupina upírů, kteří nám chtějí vzít moc. Budeme se tam muset vypravit a vypálit je i jejich sídlo. Revolta musí být potlačena.

„Začněte svolávat gardu. Za měsíc vyrážíme,“ poručil jsem.

„Ale kam, můj pane?“ zeptala se Jane, která právě přiběhla.

„Vymýtit nepřátele,“ odvětil jsem a odešel jsem do své ložnice.

Musíme vymyslet plán.

Jacob:

Naše drahá Becca před pár hodinami odjela do Evropy a já o ni měl už pořádný strach. Doufal jsem, že nebude vyvádět, jak měla ve zvyku, ale pak jsem si vzpomněl, že v rozpoložení, ve kterém je, bude mít sotva náladu se s někým bavit.

Byli jsme zrovna na lovu pár mil od domova, s Nessií jsem se oddávali sami sobě, když mi zazvonil mobil.

„Neber to,“ zašeptala Ness mezi polibky a zajela mi rukou do vlasů.

„Ale co když je to Becca,“ odvětil jsem a i když nerad, odtrhl jsem se od mé milované a natáhl jsem se pro kalhoty, ve kterých jsem měl zastrčený mobil.

„Jaku? Okamžitě se vraťte domů,“ řekl mi Edward a zavěsil.

„Co se děje?“ zeptala se Ness a mou nahou hruď zasypávala polibky.

„Nevím, ale musíme se vrátit,“ odpověděl jsem a rychle jsem se oblékl.

Nessie neváhala a taky se oblékla, chytila mě za ruku a běželi jsme rychle domů. Edward, Bella, Alice a Emmett čekali na terase.

„Co je s Beccou?“ vyrazil jsem ze sebe, protože bylo jasné, že o nic jiného jít nemůže.

„Já ji nevidím,“ vysvětlila mi Alice. „Před pár minutami se mi ztratila.“

„Co tím chceš říct, Alice?“ nechápala Ness a já taky ne.

„Myslíme si, že se promění ve vlkodlaka,“ osvětlil nám to Edward.

Projednou jsem nejrychleji zareagoval já. „Musíme jet za ní.“

„Jdu zabookovat letenky,“ kývla Bella a vypařila se.

Alice vytočila číslo Beccy. Po pár pípnutích to zvedla a evidetně byla v pořádku. Mluvil jsem s ní a snažil jsem se ji uklidnit, ale vypadala, že není až tak moc rozrušená. Edward domluvil s tou irskou smečkou, aby na ni dohlídla do té doby, než dorazíme my, a tak se okamžitě vydali na cestu.

Nejeli jsme všichni. Domácnost jsme předali na starost Andie a Alexovi, zůstal i Luke a jeho Lindsey a děti Ryan, Joshua a Lily. Byl jsem z toho celý nervózní, ale Bella mě uklidňovala, že bude všechno v pořádku.

Cesta byla neuvěřitelně dlouhá. Belle se nepodařilo sehnat přímý let, a tak jsme to museli vzít přes New York a Paříž. Až po třiceti pěti hodinách jsme dorazili do Curychu a vydali jsme se na jih do Alp, kde teď měli být.

Po cestě z letiště jsem zapnul mobil a viděl jsem tři nepřijaté hovory. Hned jsem zavolal zpátky. Ohlásila se mi učitelka z La Push.

„Jacob Black?“

„Jo, to jsem já,“ přitakal jsem.

„Je mi to nesmírně líto, ale musím vám oznámit, že se Rebecca ztratila. Snažíme se vám už několik hodin dovolat. Ráno nebyla v pokoji. Už jsme to nahlásili policii,“ řekla.

V ten moment jsem strnul na místě. Moje malá dcera byla pryč. Jen jsem si domýšlel, že už si ji odvezli irští. Edward ale zakroutil hlavou a vysvětlil mi: „Siobhan mi právě volala. Když přijeli, už tam nebyla. Našli v jejím pokoji upíří pach.“ Neposlouchal jsem dál učitelku v telefonu a zavěsil jsem.

„Upíři?“

„Nepoznali je,“ vydechl Edward.

„Ferreirovi?“ hádala Ness.

„To je dost nepravděpodobné,“ zamítla Alice. „Viděla bych jejich rozhodnutí.“

„Volturiovi?“ zkusil jsem to.

„Neviděla jsem ani jejich rozhodnutí.“

„Co když si někdo zase zahrává s výpadky v tvém vidění?“ nadhodila Bella.

„To nedává smysl. Proč by unášeli Beccu?“ ozval se Emmett.

Na to nikdo odpovědět nedokázal. Stáli jsme tam v hloučku a nepřítomně jsme na sebe hleděli. Pak jsme se dohodli, že se přece vypravíme na hotel, kde bydleli, a pokusíme se zjistit něco víc. Upíří stopa už byla zvětralá, stejně jsme ji ale nepoznali. Z jejích věcí nic nechybělo, mobil ležel na posteli a oblečení měla naházené v tašce. Nic, co by nám pomohlo ji najít.

Nessie se rozvzlykala. „Ach, Jaku, jestli se jí něco stalo...“

Věděl jsem, co myslí. Becca ji nechala pozdravovat a tím jí konečně dala možnost najít si k ní cestu. Když už si mohly rozumět, Becca zmízí. „To bude dobré, zlato.“

Ještě ten večer jsme se dali do pátrání na vlastní pěst. Prohledávali jsme okolí, ale její zvláštní vůni jsme nezachytili. Irská smečka nám pomáhala, ale ani po třech dnech jsme nebyli k nalezení mé dcery ani o stopu blíž.

„Měli bychom se vrátit domů,“ navrhla Rose a já jsem měl chuť říct něco o inteligenci blondýn.

„Já bez svý dcery nikam nejedu,“ zavrčel jsem v odpověď.

Nakonec jsme se v Evropě zdrželi ještě dva týdny, ale nic nového se neobjevilo. I Edward už se přiklonil k tomu, abychom se vrátili do Forks, ale já nemohl. Becca se ztratila tady, na co nám bude, když se vrátíme do Států? Jak by se pak sama mohla dostat domů? A vrátí se vůbec někdy?

Vrátili jsme se na hotel, který jsme si prozatím pronajali. Rosalie a Emmett odjeli lovit, Edward se někam zašil s Bellou, takže jsme v obýváků zůstali jen já, má Ness, Alice a Jasper. Alice byla jediná, která se míhala po pokoji. Všichni jsme ji sledovali, jasně jsem viděl, že pátrá po budoucnosti, a byl jsem rád, že se aspoň někdo snaží mi pomoct. Zrovna narovnávala přehoz na sedačce, když hlasitě vydechla.

„Co se děje, Alice?“ nachomýtl se k ní Jasper a zatřásl za její paži.

„Alice?“ nabádala ji i Ness k mluvení.

„Co jsi viděla?“ zašeptal jsem zlomeně.

Alice na mě upřela své vystrašené a zoufalé oči.

Předchozí kapitola

Následující kapitola