Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 6. kapitola

06.05.2012 (15:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2962×

„Dobré ráno,“ pozdravil mě táta. Lekla jsem se ho. Nečekala jsem ho tak brzo vzhůru. A taky ještě pořád nejsem zvyklá, aby na mě po ránu někdo mluvil.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho a dál pátrala v ledničce, co bych si mohla dát dobrého k snídani.

„Omeletu?“ zvídavě jsem se na něj podívala. Jeho přikývnutí mi stačilo. Vyndala jsem vše potřebné pro přípravu a pustila se do toho. Po chvíli jsem už servírovala snídani na stůl.

„Tohle mi opravdu chybělo,“ prohodil a dál drtil talíř. Pousmála jsem se, ale nereagovala.

„Tys mi chyběla,“ dodal po chvilce. Zamrzelo mě to.

Všechny ty roky, co jsem ho neviděla. Byla jsem ponořená do studia a zaměřená na práci, že jsem zapomněla na jediného člověka, který mě má opravdu rád. Zastyděla jsem se nad svým sobeckým chováním. Ale co jsem měla dělat? Nešlo, abych zůstala. Musela jsem jít za tou utkvělou představou zavírání vrahů a psychopatů.

„Taky jsi mi chyběl,“ vyslovila jsem s hrdlem plným bolesti. Dojedla jsem a šla umýt nádobí.

„Bello, něco pro tebe mám,“ něčím zacinkal a já se otočila.

„Nevím, jak dlouho tu sice hodláš být, ale tady jsou klíčky od auta. Měla bys být pro všechny případy mobilní. Až odjedeš, zase ho prodám, s tím si nedělej starosti,“ dořekl a odcházel do obýváku.

Stála jsem tam v němém úžasu a přemýšlela nad jeho gestem. Chtěl mi tím něco říct? Mělo to znamenat: Bello, neodjížděj? Ne, to ne. Bylo to už moc dlouho na to, abych zůstala.

„Díky, Charlie,“ zavolala jsem na něj, než stačil odejít po schodech nahoru.

Mlčky jsem poklidila a vydala se zpět do pokoje. Měla jsem schůzku s Chrisem Taylorem. Oblíkla jsem se a lehce se namalovala. Vyšla jsem z pokoje a vrazila do táty, který akorát procházel ke schodům.

„Promiň,“ špitla jsem.

„Pořád stejná,“ hlasitě se rozesmál. Trochu jsem se nafoukla. Je pravda, že za ty tři dny, co jsem ve Forks, jsem hodně otočila.

Kam se vytrácela moje zarputilost a nepříjemnost? Moje odhodlání, co nejrychleji odjet, mizelo kamsi. Moje nenávist se rozplývala. A chtíč odjet zpět nepatrně klesl.

„Uvidíme se večer,“ zavolala jsem a nasedla do auta. Opatrně jsem vycouvala. Je pravda, že couvání není moje silná stránka. Konečně jsem se vydala na cestu.

Projížděla jsem hustým lesem už nekonečně dlouho. Trochu jsem se nudila, když jsem uslyšela hlasitou ránu. Volant sebou začal házet a já se ho snažila udržet. Prudce jsem zabrzdila.

No super! zhodnotila jsem si pro sebe, když jsem uviděla prasklé kolo.

To mám jako vyměnit kolo? Sama? Tady si asi taxíka nechytím, co?!

Do háje! naštvaně jsem kopla do prasklého kola. Otevřela jsem dveře spolujezdce a hledala v kabelce mobil. Ale vypadá to, že nebude potřeba.

Před mým autem zastavilo stříbrné auto. Vylezla jsem a zadívala se na ochotného řidiče, který zastavil dívce v nesnázích.

„Oh, děkuji, že jste zastavil,“ křičela jsem směrem k autu, ze kterého vystupoval vysoký kluk s bronzovými vlasy.

Zadívala jsem se na něj a málem mě porazilo. Jeho dokonalá sněhobílá pokožka mě upoutala. Jeho vlasy rozcuchané do všech stran byly tak přirozené, jako kdyby každý pramínek měl své místo. A jeho oči. Neměla jsem slov. Snažila jsem se přijít na to, jak je popsat. Rukou jsem si prohrábla vlasy a snažila se přesvědčit, že se mi to nezdá.

Jak se ke mně blížil, usmál se a já myslela, že z jeho úsměvu oslepnu. Plné rty a dokonalé bílé zuby. Na chvilku jsem zhřešila a zatoužila vědět, jak chutnají. Blížil se ke mně a jeho perfektní tělo mě vzrušilo. Trochu jsem svoje emoce při něm nechápala, ale momentálně nebyl čas na to myslet. Blížil se ke mně a já nenacházela slova.

Zastavil se a podíval se na prasklou gumu. Já ne, nemohla jsem z něho spustit zrak.

„Máte rezervu?“ pronesl medovým, sladkým, přesto mužným hlasem.

„Co?“ vyhrkla jsem ze sebe. Podíval se na mě, a tak se mi naskytla možnost se opět zadívat do jeho očí. Byly zářivě zlaté, hluboké. Snažila jsem se jimi nahlídnout až do jeho duše. Ale nemohla jsem.

„Rezervní kolo?“ zopakoval. No, jo. No, jo. Jen jsem se chtěla ještě chvilku dívat, pousmála jsem se pro sebe.

„Oh, ano. V kufru,“ konečně jsem zareagovala. Trošku nervózně jsem popošla ke kufru. Foukl vítr a rozcuchal mi tím vlasy, rukama jsem si je uhladila. Když jsem se podívala zpět na onoho zachránce, byl jiný. Oči měl černé jako uhel a nakrčený nos. Dobře, dobře, co se to tu děje? Zbláznila jsem se já nebo on?

Koukal zle. Přiložil si ruku na obličej a já poodstoupila. Měřil si mě a já pod jeho pohledem klopýtla. Přichytila jsem se kufru a stále před ním couvala. Hlavou se mi honily nesmyslené myšlenky.

Prohlížel si mě a jeho pohled mě propaloval. Nakonec se otočil a šel zpátky ke svému autu. Popošla jsem zpět k prasklému kolu a dívala se na jeho odjíždějící auto. Rozhodně jsem nezapomněla zapamatovat si jeho poznávací značku. My dva se ještě potkáme!

Můj švarný zachránce zbaběle odjel a mně nezbylo než zavolat o pomoc.

„Jaku? Ahoj. Mohl bys, prosím tě, přijet? Měla jsem menší nehodu…“

xxx

„To jste mě nepotěšil, pane Taylore. Znamená to, že jsme stále na začátku,“ nervózně jsem si prohrábla vlasy. Ale neznepokojovalo mě to tak, jak bych původně čekala. Měla jsem v hlavě totiž něco úplně jiného. Obraz toho chlapa.

Po skončení naší úplně zbytečné schůzky jsem vyrazila zpět do Forks. Měla jsem v plánu zastavit se u Charlieho.

Cestou jsem se snažila vybavit si každý detail jeho obličeje, těla. Ten medový hlas. Ta neuvěřitelná dokonalost a neskutečná podoba. Jasně, Carlisle Cullen, došlo mi.

Dorazila jsem na stanici a šla rovnou do kanceláře mého otce.

„Ahoj, Bells,“ rozrušeně se usmál.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a posadila se do křesla u jeho stolu.

„Nepůjdeme na oběd?“

„Dobře. To bude fajn,“ mile se usmál.

„Fajn. Mohla bych na chvíli na tvůj počítač?“

„Jistě. A co Chris? Mají něco nového?“

„Samozřejmě, že ne. Chlácholí se verzí: napadení zvířetem,“ ironicky jsem se usmála a ťukala do počítače.

„Nechám tě tu. Budu venku.“

„Dobře,“ kývla jsem.

Pak už moji pozornost měl pouze můj zachránce nezachránce. Projížděla jsem databázi registračních značek a našla tu potřebnou.

Edward Cullen. No, výborně, moje tušení se potvrdilo.

xxx

„Znáš dobře toho Carlislea Cullena, tati?“ zeptala jsem se při obědě.

„Přistěhovali se před pár lety. A občas se s nimi stýkám. Jsou fajn. Proč tě zajímá, Bello?“ zvědavě se na mě podíval.

„Jen tak,“ tajemně jsem se usmála.

„Je ženatý, Bells,“ usmál se a já nechápavě zamrkala.

„A má pět dětí,“ dodal pobaveně.

„To jako, že mám o něj zájem?“ nevrle jsem se usmála, „zbláznil ses?“ pokračovala jsem.

„No, jen abys to věděla,“ usmál se.

„Pět dětí, jo?“ vyzvídala jsem.

„Jo, pět. Ale jsou nevlastní. S Esmé je adoptovali,“ vysvětlil a já ho se zájmem poslouchala.

„No proto. Přijde mi dost mladý.“ Dál jsme se o nich nebavili.

Večer jsem seděla u svého stolu a se zájmem koukala na výpis z registru Edwarda Cullena. Prohlížela jsem si jeho údaje a dívala se na jeho fotku. Strávila jsem hodiny pozorováním jeho fotky. Neustále jsem se vracela k našemu setkání.

Proč odjel? Čeho se lekl? Co se u něj změnilo? Byl tak milý, když na mě poprvé promluvil, proč utekl? A ty jeho oči. Zdravý rozum mi nebral to, co jsem viděla. Dokonalé zlaté oči, pak černé a nenasytné.

Ať to bylo jakkoliv, můžu se ho přece zeptat. Ještě že jsem přislíbila tu nedělní návštěvu.

Co říct? Čeká nás nedělní oběd u Cullenů. A Bellino zásadní zjištění. :D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 6. kapitola: