Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 4. kapitola

30.04.2012 (19:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3051×

K vybalování jsem se moc neměla. Stála jsem u postele a dokola se rozhlížela po pokoji. Atmosféra v tomhle domě by se dala krájet. Neštěstí, smutek, splín. Asi takhle bych popsala tíhu vzduchu, který jsem momentálně dýchala.

Z tašky jsem vytáhla kalhoty a triko. Konečně se můžu svléknout z toho kostýmu. V práci jsem byla zvyklá nosit všemožné kostýmy, ale jakmile se zavřely dveře mého bytu, letěly do kouta.

Hned po tom jsem vytáhla z příruční tašky můj notebook. Měla jsem potřebu zkontrolovat, jestli v New Yorku všechno běží. Za chvilku jsem už úřadovala. Při práci jsem ztrácela pojem o čase.

Bylo asi něco málo po osmé hodině, když se táta objevil za mými dveřmi.

„Jo. Pojď,“ zavolala jsem na něj od stolu. Dveře se otevřely a táta se objevil v mém pokoji s tácem plným jídla.

„Óh,“ vyjekla jsem překvapeně, když jsem se na něj otočila.

„Myslel jsem, že bys třeba mohla mít hlad,“ pronesl nervózně a šermoval přede mnou s tácem. Neměl ho kam položit, všude jsem měla roztahané papíry.

„Aha,“ pousmála jsem se a vzala si ho. „Díky. Já už sice takhle večer moc nejím, ale dneska mi to bodne. To letištní jídlo nebylo nic moc,“ pousmála jsem se. Opravdu jsem se snažila být milá. Táta můj pokus přístupnosti zaregistroval a přisedl si ke mně na postel.

„Já myslel, že vy tam v New Yorku, jste zvyklí jíst v noci. Ze všech těch fastfoodů,“ pousmál se.

„To asi jsou, ale já moc ne.“ Otočila jsem se ke stolu a vzala si kus nakrájené zeleniny.

„Ale měla bys jíst, Bell. Jsi hodně hubená,“ starostlivě si mě změřil.

„Mám hodně práce. Nemám na to moc čas,“ vysvětlila jsem a vzala si další kousek.

„Procházíš si ten případ?“ zajímal se.

„Zatím ne, musela jsem vyřídit nějaké věci z kanceláře. Mrknu se na to později.“

„Můžeme to probrat spolu, kdybys chtěla.“ Otočila jsem se na něj. Zamrkal a ucukl pohledem.

„Musím se v tom nejdřív prohrabat. Ale pak bys mě mohl vzít na místa činu a ostatní ty věci?“ snažila jsem se ho do toho přece jen zapojit. Chtěl to. A já mu chtěla vyhovět.

„Dobře. Tak dobrou noc, Bells,“ rozloučil se a popošel ke dveřím.

„Doufám, že budeš mít hezké sny,“ narazil do bolavého místa. Od smrti mé matky jsem měla noční můry. A on to dobře věděl. Křičela jsem ze spaní a on u mě proseděl takových nocí.

„Naučila jsem se zlé sny zahánět,“ pronesla jsem směrem k němu a otočila se zpět ke svému notebooku. Otec zavíral dveře mého pokoje.

„Dobrou noc, Charlie,“ tiše jsem zašeptala. Slyšel to, vím to.

Tuhle noc mě čekalo to nejhorší. Probrat se případem, kvůli kterému jsem se musela vrátit. Zalezla jsem si s tou složkou do postele a vzala si sebou jídlo.

Otevřela jsem ji a nastartovala svůj mozek. Procházela jsem si kopie všech zpráv. Včetně fotek obětí. Studovala jsem každou z nich. Byly dvě hodiny ráno, když jsem došla k poslední oběti.

Byla to žena ve věku pětatřiceti. Prohlížela jsem si fotky z místa činu a fotky s její mrtvou siluetou. Při těch fotkách mě mrazilo v zádech. Byla jí tak podobná. Snad milionkrát jsem si ty fotky prohlídla.

Okamžitě jsem vyhledala jeji pitevní zprávu a několikrát ji prostudovala. V posudku stálo: napadení zvířetem. Ostatně tak jako u každé mrtvoly. Nesmysl! To je nesmysl! Jaké zvíře by tohle udělalo?!

Znovu jsem se vrátila ke každé jedné oběti a opět se tím prohrabávala. Nakonec jsem našla pár stop, které všechny oběti spojovaly. Držela jsem fotku té ženy a ruka se mi klepala. Při pohledu na tu ženu se mi vybavila další rána minulosti.

„Pane, nezlobte se, ale to dítě by mělo počkat venku. Nemyslím si, že by bylo vhodné, aby tohle viděla,“ pronesla paní v bílém. Byla jsem vyplašená, ale rozhodnutá jít s tátou dovnitř.

„Bells, počkáš tady na mě?“ klekl si ke mně otec a já zmáčkla jeho ruku, jak nejvíc to šlo. Zakroutila jsem hlavou, že nepočkám.

„Právě přišla o matku. Myslíte, že ji tady nechám samotnou?“ odsekl na základě mojí reakce té paní a vstoupili jsme do té hnusné místnosti.

Než odhrnuli bílou látku z těla mojí matky, otec mě pevně objal. Přitiskl můj obličej na sebe a přikryl mojí hlavu jeho rukou. Nechtěl, abych to viděla. Skoro jsem nemohla dýchat. Když odhrnuli tu látku, vymanila jsem se z jeho sevření a upřela svůj pohled na ni.

Můj pohyb nezaregistroval, plakal. Dívala jsem se na bezvládné tělo mojí matky. Byla bledá, místy fialová. Neuronila jsem ani jednu slzičku. Jediné, co jsem tehdy chtěla, bylo, aby otec našel toho, kdo to udělal.

Zpět do přítomnosti mě vtáhl zvonící mobil. Zahrabala jsem v tašce a zvedla to.

„Izzi?“ ozvalo se.

„Ahoj Aidene.“ Prohrábla jsem si vlasy a snažila se zkorigovat můj zlomený hlas. Stále jsem před očima měla mojí matku.

„Tak jak to tam zvládáš?“ zajímal se.

„Jsem ve svém starém pokoji a někde vedle spí můj otec,“ vysvětlila jsem svoji rozladěnost. Přejela jsem si rukou přes obličej. Chtěla jsem se trochu probrat.

„Věděl jsem to.“

„Ne, nevěděl,“ oponovala jsem mu.

„Věděl. Máš měkké srdce. To všechno kolem tebe je jen tvrdá skořápka. Přetvářka.“ Usmála jsem se.

„Taky si studoval psychologii, nebo co?“ pobaveně jsem na něj vyjela tlumeným hlasem.

„Studoval jsem tebe,“ usmál se. Ha ha.

„Jak to vypadá s případem? Už máš vraha? Jedeš zítra domů?“ pobaveně se tlemil.

„Myslím, že se tu budu muset zdržet dýl. A nech si ty vtipy. Jsou tři hodiny ráno,“ pokárala jsem ho.

„Tři hodiny jsou u vás, jo? A ty ještě nespíš? Takže myslím, že něco máš. Jinak bys totiž už spala.“ Vážně mě znal. Udiveně jsem povzdechla.

„Co v kanceláři?“ zajímala jsem se. Chyběla mi.

„Jo, všechno v pohodě. Dneska jsem ti v kanclu zalil kytky a vyvětral tam. Starám se o ni, jako kdyby byla moje.“ Dneska měl dobrou náladu. V kanceláři žádné kytky totiž nemám. Ve Forks je všechno zelené, takže jsem nechtěla mít nic, co by mi mohlo jen naznačit moji minulost. A okna se u nás neotvírala, byla tam klimatizace.

„Povýšili tě, nebo co?“ smála jsem se.

„Proč?“

„Že sršíš vtipem.“

„Já jsem vtipný pořád! Nemám přijet a pomoct ti s případem?“

„Nejsi,“ usmála jsem se. „A ne, děkuji. Ale kdybych tady chtěla rýpavého lenocha, dám ti vědět,“ zasmála jsem se a on taky.

„To bolelo, Izz,“ zapískal. Myslím, že předstíral bolest u srdce.

„Tak dobrou, Adí,“ usmála jsem se. Chtěl něco namítnout, ale já to už típla.

Lehla jsem si a znovu se podívala na fotku té ženy. Případ byl dost podobný případu mojí matky. O to víc jsem chtěla toho hajzla dostat.

Položila jsem tu fotku na noční stolek a nespouštěla z ní oči.

„Mám tě,“ zašeptala jsem směrem k té fotce a doufala, že to vrah uslyší.

Snad se Vám příběh alespoň trochu líbí. V další kapitole se Bella potká se svým starým kamarádem a navštíví márnici. Bude to poslední kapitola bez Edwarda. Hned v té další se totiž konečně poprvé potkají. :D 

MMonik

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 4. kapitola: