Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 15. kapitola

03.06.2012 (09:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2976×

Po milování a tulení s Edwardem jsem nemohla spát. Celou tu dobu jsem si užívala jeho přítomnost. Celou tu dobu jsem se přemlouvala, abych ho neopouštěla. Hladil mě po vlasech a těle. A já ho na oplátku hladila po břichu a líbala ho na hrudi. Nikdy nezapomenu na ten pocit. Ten pocit, který jsem s ním měla. Je on můj život? Je on ta šance začít znovu? Nevěděla jsem to, ale chtěla jsem, aby to tak bylo.

Nad ránem jsem nakonec přece jen usnula. Ráno jsem se probudila a on tam nebyl. Zamrzelo mě to. Chtěla jsem, aby tady byl. Celá rozlámaná jsem vstala a protáhla se. Bylo mi ještě hůř, než když jsem nabourala s autem. To víte, milování s upírem není jen tak.

Ve sprše jsem si připomínala chvilky, které jsem včera prožila. Vadilo mi, že to musí skončit. Nikdy v životě jsem nezažila nic tak krásného. Nikoho jsem v životě nemilovala a už vůbec ne tak, jako Edwarda. Všechno mi to přišlo líto, a tak jsem celou ranní sprchu probrečela. Potichu. Nebyla jsem si jistá, jestli není Charlie ještě doma.

Oblečená a připravená opustit Forks jsem proběhla dům a zjistila, že tu Charlie není. No, připravená. Rozhodně jsem nebyla připravená. Byla jsem nešťastná, že musím odjet, a rozhodně se mi nechtělo. Ale nebylo zbytí. Případ uzavřu a tím i všechno ve Forks. Třeba dostanu šanci na nový život. A třeba ho najdu v New Yorku.

Narvala jsem kufry do auta a napsala tátovi vzkaz, který jsem mu přilepila na věšák v předsíni. Rozloučila jsem se tam s ním a za všechno mu poděkovala. Nezapomněla jsem se mu zmínit, že si má svoje auto vyzvednout na letišti. I on mi nechal vzkaz. Zalepená obálka ležela na jídelním stole. Celé ráno jsem kolem ní chodila. Neotevřela jsem ji. Nechtěla jsem vědět, co je tam napsané.

Pověsila jsem klíče na věšák a naposledy se rozhlédla po domě. Mezi předsíní a obývákem jsem uviděla stát mamku. Stála tam a dívala se na mě. Usmála se tím jejím úsměvem a mně naběhla husí kůže. Necítila jsem stesk. Usmála jsem se na ni a zabouchla dveře. Věděla jsem, že půjde se mnou. Vždycky bude se mnou. Nastoupila jsem do auta a vydala se na cestu do Port Angeles.

***

Vstoupila jsem na stanici a mířila do kanceláře pana Taylora. Cestou jsem míjela lidi, ale nevnímala jsem je. Cítila jsem ten pocit odlehčení. Ten pocit škrcení zase mizel. Zhluboka jsem dýchala a nic necítila, jen tu obrovskou bolest u srdce.

„Postupovali jste naprosto správně. Tady máte moji zprávu, která potvrzuje váš závěr. Myslím, že již nic nebrání uzavření případu,“ odsouhlasila jsem panu Taylorovi a podala mu svoji zprávu.

„Dohlédnu na uzavření případu,“ odkýval mi a já přikývla na souhlas.

„Všude vás vychválím, pane,“ usmála jsem se a připravila se k odchodu. Podali jsme si ruce a rozloučili se.

Hned ze stanice jsem zamířila na letiště. Zaparkovala jsem auto a poklepala ho na kapotu. Až teď si uvědomuji, jak jsem byla sentimentální. Vyndala jsem kufry a zamířila do letištní haly.

Vyřídila jsem veškeré papíry a odevzdala do úschovy klíčky od auta. Došla jsem k odbavení a poslala kufr napřed. S letenkou v ruce jsem mířila ke vstupu do odletové haly.

Bylo mi úzko. Na chvíli jsem zaváhala, že bych měla zůstat, ale rozmyslela jsem si to. Poslala jsem kabelku pod scan a stoupla si před kovový rám, který mě poslední dělil od Forks a Edwarda. Edward! Edward, zakřičelo ve mně a srdce se mi sevřelo.

Prošla jsem rámem a došla ke vchodu, který vedl do letadla. Stála jsem ve frontě, než na mě došla řada. Zhluboka jsem se nadechla. Ještě se můžeš vrátit, proběhlo mi hlavou. Podala jsem té milé letušce svou letenku a čekala, až ji zkontroluje.

Z dálky jsem zaslechla svoje jméno. Někdo na mě zběsile volal. Prudce jsem se otočila. Ten někdo proběhl kontrolou a přeskočil vozík, který stál v cestě. Řítil se ke mně, ale lidskou rychlostí. Nemohl riskovat, že ho někdo odhalí. Ochranka se k němu blížila a pomalu ho doháněla. Slzy se mi draly do očí. Vzala jsem si zkontrolovanou letenku a vykročila do letadla. Ochranka ho zřejmě chytila, nevzpouzel se jim. Dveře za mnou se totiž zavřely.

Seděla jsem v letadle a chvíli přemýšlela, jestli nezastaví letadlo. Pak jsem si uvědomila, že to neudělá. Ublížila jsem mu. Opustila jsem ho. Po vzlétnutí jsem si objednala panáka a takhle jsem pokračovala dál. Musela jsem i chvilku letu zaspat. Probudila jsem se právě včas. Přistávali jsme. Po přistání jsem si vyzvedla kufr a chytila si taxíka. Nadiktovala jsem mu adresu do práce.

Zastavil a já vystoupila. Nasadila jsem si sluneční brýle a vzala si kufr. Došla jsem do té budovy, která pro mě celé ty roky znamenala úplně všechno a pochopila, že teď už je to jiné.

Otevřely se dveře výtahu a já vystoupila. Trošku nejistě jsem kráčela po koberci a rozhlížela se. Všichni okolo si mě prohlíželi. Přesně tohle jsem čekala, proto jsem si ty brýle nechala. Nemusejí vidět, že jsem pila.

„Izzi!“ uslyšela jsem před sebou. Podívala jsem se tím směrem a snažila se nezavrávorat. Aiden po mně skočil a pořádně mě objal. Objetí bylo velmi vřelé a milé. Každopádně mi zajistilo, že na dalších pár sekund jsem v bezpečí a nerozplácnu se tu.

„Ahoj,“ vyslovila jsem nesrozumitelně.

„Tys pila?“ zašeptal mi velmi slabě do ucha.

„J-jo,“ zakoktala jsem. Aiden dělal, jakože nic. Chytil mě okolo ramen a sebral mi pojízdný kufr. Zapřela jsem se do něj a to zajišťovalo, že ve zdraví dojdu do své kanceláře.

„Cos vyváděla?“ Posadil mě do křesla a přisedl si ke mně na stůl. Zhoupla jsem se na židli a nechápavě jsem se na něj podívala.

„Zapíjela jsem konec minulosti a nový začátek. Co asi,“ usmála jsem se a protočila očima. Prohrábla jsem si vlasy a snažila se trošku zkoordinovat. Aiden zavolal na recepci a objednal mi silné kafe.

„Z Forks přišla tvá zpráva. Další vyřešený případ. Zvládla jsi to. Tak proč tohle, Is?“ ptal se a nechápavě kroutil hlavou. Nepřítomně jsem se na něj podívala.

„Co je ti do toho!“ odsekla jsem mu. Nafoukl se. V uších mi zazněl hlas mojí matky. Všem jenom ubližuješ, Isabell, křičela na mě a ta věta se mi pořád dokola opakovala. Chytila jsem se za uši. Chtěla jsem, aby přestala. Já to přece vím, oponovala jsem jí.

„Promiň,“ špitla jsem a otevřela konečně zase oči. Složila jsem ruce z uší a poposedla na židli.

„Ty se mi omlouváš?“ uchechtl se. Zašklebila jsem se, ale moc mi to nešlo. Propukla jsem totiž v proud smíchu. Nemohla jsem přestat. Aiden se smál se mnou a stále opakoval. Ty ses mi omluvila. Ty ses mi omluvila. Náš smích přerušila sekretářka z recepce, která mi nesla to objednané kafe.

Po dopití kafe jsem se trošku probrala. Smutek se mě opět zmocnil. A vyptávání Aidena mi moc nepomáhalo. Naopak. Při každé otázce mi před očima tančil Edward. Nemohla jsem ho dostat z hlavy a nejhorší bylo, že jsem snad ani nechtěla.

Výborně, další přelud, který mě bude strašit. Můj život je opravdu k smíchu, povídala jsem si sama k sobě.

„Jdu domů,“ zahlásila jsem a pomalu se zvedla ze židle.

„Nemá cenu, abych tu zůstávala. Stejně nejsem schopná cokoliv dělat,“ ujistila jsem se, že mé rozhodnutí je správné. Vzala jsem si kabelku. Aiden mi pomohl projít bez nehody kolem něj. Když jsem vzala za kufr, chytil mě zezadu okolo pasu a přitáhl si mě k sobě.

„Chyběla jsi mi,“ pošeptal mi do ucha a přimáčkl mě k sobě ještě víc.

„Zvláštní, ty mně vůbec,“ utrousila jsem a pousmála se. Nasadila jsem si brýle a nejistě vyšla ke dveřím.

„No proto. Jsi zpátky,“ zajásal a usmál se. Provokovat, to by mu šlo.

„Ahoj,“ pronesla jsem slabě a zavřela ho ve své kanceláři.

***

Doma jsem neměla sílu ani vybalit. Šla jsem rovnou do koupelny a tam si napustila vanu. Relaxovat! To je to, co potřebuju! Ne! Ne! Zapomenout! To je to co potřebuju, bušila jsem si do hlavy. Opřela jsem se o umyvadlo a podívala se na sebe do zrcadla. Tužku jsem měla rozmazanou. Kruhy pod očima to jen dozdobily. Vlasy rozcuchané. Vypadala jsem vážně příšerně.

Došla jsem do kuchyně a vyhrabala poslední láhev vína. Kruci! Musím udělat zásoby, nadávala jsem si.

Vlezla jsem do vany a v tom obrovském tichu se snažila zapomenout. Na co vlastně? To už jsem sama nevěděla. Láhev byla už dávno prázdná a já stále ležela ve vaně. Voda byla už studená, ale já to nevnímala. Jen jsem přemýšlela o svém ubohém životě. O tom, kolik chyb jsem udělala. O tom, jak ubohá jsem, když dovolím, aby mě to takhle zabíjelo. Šestnáct let před tím utíkám. Jenže nejhorší zjištění bylo, že já před tím utéct nikdy nechtěla. Nikdy jsem se s tím nechtěla vyrovnat. Nikdy jsem nechtěla… odpustit.

Napadlo mě, jaké by to bylo, kdybych to teď skončila. Kolik lidí by po mně vlastně truchlilo. Nikdo. Všem jsem ublížila. Neměla jsem nikoho a mohla jsem si za to sama. Všechny jsem opustila. Já. Ne oni mě. Bylo mi mizerně. Potopila jsem hlavu pod hladinu a čekala, co bude. Po chvilce mi začal docházet vzduch a já věděla, že tu Edward není, aby mě zachránil, jako předtím.

Tohle přece nejsi ty, Bellinko! Tohle jim nemůžeš udělat! Tohle nemůžeš udělat! Slyšela jsem, jak na mě naléhavě volá hlas mojí matky. Vynořila jsem se a zalapala po dechu.

„Teď ses vrátila, co?! Celou tu dobu tu jsi! Nenecháš mě, abych našla klid!“ zakřičela jsem do prázdna a chytila se za hlavu. Po chvilce jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že mluvím se svou zavražděnou matkou. Musím vyhledat odbornou pomoc, napadlo mě. Chtěla jsem si opět lehnout do vany, když jsem uslyšela klepání na vstupní dveře.

Osušila jsem se, vzala si na sebe župan a dovrávorala ke vstupním dveřím.

„Co chceš?“ zaskřehotala jsem.

„Říkal jsem si, že třeba budeš potřebovat ještě flašku,“ usmál se a mával mi před nosem lahví chlastu. Otevřela jsem dveře dokořán a došla si sednout na sedačku. Zavřel dveře a došel ke mně.

„Nevypadáš dobře,“ zhodnotil mě po tom, co si sedl na konferenční stolek naproti mně.

„Ty máš co říkat,“ ubroukla jsem si. Dělal, že to neslyšel. Otevřel tu flašku a napil se. Hned potom ji nabídl mně. Neváhala jsem a napila se z plného hrdla.

„Fuj. To je hnus.“ Pusa se mi hnusem zkřivila. Sesedla jsem si na zem a opřela se o sedačku. Aiden se usmál a vzal místo vedle mě.

„Miluju tě, Is. Víš to, viď?“ Naklonil se po dalším loku ke mně.

„To mi říkáš teď, protože víš, že si to zítra nebudu pamatovat,“ usmála jsem se a vzala si zase tu flašku a otočila ji do sebe.

„Měl jsem ti to říct už dávno. Bál jsem se, že se už nevrátíš a uvědomil si, že je to proto, že tě miluju,“ vyslovil, sebral mi tu flašku a napil se.

„Spali jsme spolu jen jednou, Aidene. A už nikdy nebudeme,“ zdůraznila jsem. Nevím, proč mě napadl sex. Vždyť ten s jeho vyznáním neměl nic společného.

„Neříkám to proto, abych tě dostal do postele. Na to by mi stačil jeden pohyb. Podívej, jsi opilá,“ usmál se a dloubnul do mě. Spadla jsem na zem a po chvilce se opřela o loket.

„Jsem totálně zamilovaná, Aidene. A už nikdy nebudu stejná,“ vykoktala jsem ze sebe, zavřela jsem oči a představila si tvář Edwarda, tehdy poprvé u něj doma. Jeho obličej byl tak blízko toho mého. Jeho oči mě rentgenovaly a já si uvědomila, že jsem navždy jeho.

Když jsem je zase otevřela, uviděla jsem nad sebou Aidena. Skláněl se ke mně a chtěl mě políbit. Zastavila jsem ho rukama a on na mě nechápavě koukal.

„Co blázníš?! Ne do tebe!“ vyprskla jsem v smích. Usmál se a zase si sednul na svoje místo. Pomohl mi posadit se.

„A do koho jiného?“ usmíval se.

„To není tvoje věc,“ uzemnila jsem ho a znovu se napila. Měla jsem dost. Po posledním loku si už nic nepamatuju.

Doufám, že nejste moc zklamaní. :) Další kapitola bude taková odpočinková. Nejdřív se bude Bella probírat z alkoholu, potom bude chtít zavolat Carlisleovi, protože nemá odvahu zavolat Edwardovi. Zavolá mu nakonec? :DD

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 15. kapitola: