Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 14. kapitola

29.05.2012 (07:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3366×

O pár hodin později

Otevřela jsem oči a snažila se uvědomit si, co se stalo. Nemohla jsem si vzpomenout. Automaticky jsem se chytila za bolavou hlavu. Moje pravá ruka byla obvázaná. Zamrkala jsem a prohlížela si ji. V druhé ruce jsem měla zapíchnutou kanylu. Dívala jsem se, kam vede, až moje oči spočinuly na kapačce, která právě dokončovala svou práci.

Chtěla jsem vstát, ale tělo mě bolelo. Opřela jsem se o loket a rozhlédla se po místnosti, ve které jsem se nacházela. Byl to velmi útulný pokoj. Ležela jsem na tvrdší posteli, přikrytá přikrývkou. Když jsem se podívala za sebe, uviděla jsem obrovské prosklené dveře. Hned jsem věděla, kde jsem.

Snažila jsem se posadit se, ale někdo vstoupil dovnitř.

„Jsi vzhůru. To je dobře,“ usmál se na mě Carlisle. Mrkala jsem, ale neodpověděla.

„Dám ti ještě jednu,“ vyslovil mile a začal přehazovat cosi na tom stojanu. Připevnil další plnou kapačku a pustil mi ji do žil. Tělem se mi rozlehlo teplo. Bylo to příjemné. Bolest pomalu ustupovala. Automaticky jsem se opět položila a nechala se unášet bezbolestným pocitem.

Ve dveřích se objevil Edward. Starostlivě tam stál a díval se na mě. Carlisle stále vedle mě něco upravoval. Podívala jsem se na něj a usmála se. Usměv mi oplatil.

„Jak jí je?“ tázal se doktora.

„Nevím. Nic neřekla. Ale soudě podle jejího výrazu to nebude tak zlé,“ usmál se a pokynul na něj, aby přistoupil ke mně. Uposlechl a přišel blíž.

„Nechám vás. Ale ať odpočívá, Edwarde. Nerozrušuj ji,“ upozornil ho a odešel.

„Jak je ti, Bello?“ Starostlivě si ke mně přisedl. Byl tak sladký. Chtěla jsem ho znovu políbit. Pohladit jeho tvář. Přitisknout ho k sobě. Ale nemohla jsem. Musím si tyhle myšlenky vyhnat z hlavy!

„Co se stalo?“ chraplavě jsem k němu vznesla dotaz.

„Dostala jsi smyk. Při nárazu ses praštila do hlavy. Omdlela jsi, tak jsem tě odnesl ke Carlisleovi,“ vysvětlil a mně se to začalo vybavovat.

„Jak to, že ještě žiju?“ bolestivě jsem se usmála.

„Chci být s tebou, ne tě zabít,“ pousmál se, ale mě smích přešel. Uvědomila jsem si totiž, co právě řekl.

„Řekneš mi, co se stalo?“ začal vyzvídat.

„Nějaké děti mi vběhly do cesty. Chtěla jsem zastavit, a tak jsem prudce zabrzdila,“ vysvětlila jsem.

„Bello, bylo to uprostřed lesa. Žádné děti tam být nemohly. Nechceš mi říct, co se opravdu stalo?“ Díval se na mě jako na nějakého blázna, co si snad chtěl vzít život.

„Co tím chceš říct? Že jsem se snad zbláznila nebo že jsem se chtěla zabít?“ začala jsem vyvádět.

Věděla jsem, že má pravdu. Žádné děti tam nebyly. To jen minulost mě opět dohnala. Byla jsem to já a Jake. Došlo mi to hned potom, co jsem zabrzdila. Moje malé já chtělo, abych to utrpení skončila.

Můj život je prázdný a povrchní. Dělala jsem všechno proto, abych měla takovou práci, jakou mám. Obětovala jsem tomu všechno. Z přesvědčení, že mi to pomůže se vyrovnat s mojí minulostí. Čím dýl jsem tu byla, tím víc jsem cítila, že mi to vůbec nepomohlo.

Smrt mojí matky mě straší tam někde vzadu v hlavě. Neopouští mě. Myslím, že mě ani nikdy neopustí. Nedokážu to přijmout a jít dál. Nedokážu se přes to přenést a žít svůj život.

„Jsem unavená. Nech mě ještě spát,“ požádala jsem ho přes své suché rty. Naklonil se ke mně a políbil je. Pod jeho polibky jsem se usmívala.

***

Vzbudila jsem se a venku už bylo světlo. Spala jsem od odpoledne až do rána. Cítila jsem se už mnohem lépe. Vyndala jsem si kanylu a pomalu se začala oblékat. Ruku jsem měla ještě zavázanou, ale už mě ani moc nebolela. Asi byla jen naražená.

„Kam jdeš?“ Uslyšela jsem jeho hlas. Zapnula jsem si kalhoty a oblékla si mikinu.

„Musím na stanici. Ukončit tenhle případ. Pak musím na letiště a konečně domů,“ povídala jsem mu a snažila se ustlat postel. V mžiku byl u mě a chytil deku, kterou jsem se snažila složit.

„Nemůžeš mě opustit, Bello!“ naléhal s hlasem plným smutku.

„Ale můžu. Samozřejmě, že můžu.“ Snažila jsem se mu vytrhnout tu deku, ale nepovedlo se mi to. Normálně se o ni se mnou přetahoval.

„Bello, nedáš si něco k jídlu?“ vtančila do pokoje Alice. Podívala jsem se na ni, ale Edward stále visel pohledem na mně. Byl ztuhlý, nešťastný, tak jako já. Ale musela jsem pryč.

„Ne, děkuji. Už odcházím,“ pronesla jsem směrem k ní a opět se podívala na Edwarda. Pořád tam stál a hypnotizoval mě pohledem.

„Poděkuj za mě Carlisleovi. Řekni, že se s ním spojím z New Yorku a domluvíme se na penězích za poskytnutou pomoc.“ Stálo mě velké přemáhání, abych to vyslovila bez jediného náznaku citu. Věděl, že ho miluji a to mě rozčilovalo. Neměl to vědět. Stejně to k ničemu není.

„Tohle přeháníš, Bello!“ ohradila se na mě Alice.

„Vážně? A co ty o tom vlastně víš, Alice?“ Naštvaně jsem se na ni podívala a zamračila se.

„Vím jen to, že kdyby nebylo mého bratra, už bys tu nebyla. A tohle není zrovna pěkný způsob poděkování,“ umravnila mě.

„Myslím, že bych to přežila i bez něj,“ zamumlala jsem si pro sebe. Zapomněla jsem, že jsem v domě s upíry.

„To těžko!“ zakřičela svým pisklavým hlasem, až mě píchlo v hlavě.

„Alice! Stačí! Nech ji!“ okřikl ji Edward. Uposlechla a zavřela tu svou pisklavou pusu.

„Jak to myslela, Edwarde?!“ dožadovala jsem se odpovědi. Zakýval hlavou. Nechtěl mi to říct. Tázavě jsem se podívala zpět na Alici.

„To Edward zastavil to auto. Kdyby ho nezatavil, bylo by vejpůl. Včetně tebe, Bello,“ dořekla to a mně zakmitalo před očima. Posadila jsem se na postel.

„To stačí, Alice. Měla bys jít,“ ohradil se na ni a sedl si na bobek ke mně.

„Ty bys měl jít taky, bráško. Charlie právě přišel. Chce s ní mluvit,“ vysvětlila a vyplula z pokoje.

„Ne! Já s ním nechci mluvit! Nechci ho vidět!“ šeptala jsem prosebně a upřela pohled na Edwarda. Chytil mě za ruce.

„Vezmi mě pryč! Prosím!“ požádala jsem ho.

Chvilku váhal, ale pak si stoupl a já mu vyskočila na záda. Pak už jsem jen zavřela oči a modlila se, aby mě někde neupustil.

Vyskočil z pokoje těmi obrovskými dveřmi a já pochopila, proč je tam mají. Smála jsem se a Edward se mnou. Lezl po stromech a skákal z jednoho na druhý. Adrenalin ve mně stoupal. Po chvíli seskočil na zem a utíkal. Snažila jsem se zachytit alespoň něco z okolní krajiny, ale měla jsem smůlu.

Nakonec se mnou vyšplhal na obrovský strom. Stál se mnou v koruně toho stromu a mně se naskytl pohled na něco, co snad v normálním světě neexistuje. Držela jsem se ho jako klíště, bála jsem se, ale líbilo se mi to.

Vyprávěl mi o svém životě před proměnou. O své proměně. O tom, jak to snášel. Co obsahuje život neživot upíra. Vyposlechla jsem si celý jeho život. Cítila jsem se s ním dobře. Slezl se mnou dolů a dál utíkal. Vyběhl až nad mraky a snad ještě výš. Byla jsem unešená jeho světem. Najednou mi lidský život přišel tak pošetilý, krátký a ubohý. Všechna ta síla a moc ve mně vyvolávala pocit svobody a spravedlnosti.

Po prožití toho nejkrásnějšího dne, dne s Edwardem Cullenem, se přiblížil večer. Odnesl mě do našeho domu. Slezla jsem z jeho zad a poděkovala mu za krásný den v jeho společnosti. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě tak vášnivě, že jsem z toho málem odpadla. Nakonec jsem se přece jen vymanila z jeho pevného sevření a zamířila do toho domu.

Vyšla jsem po schodech a došla do svého pokoje. Zasněně jsem se posadila na postel a promítala si chvilky prožité s Edwardem. Rukou jsem si přejela po rtech a stále cítila jeho polibky.

„Bello?“ ozvalo se za dveřmi se slabým zaťukáním.

„Ano?“ Dveře se otevřely a v nich se objevil můj otec. Byl vystrašený.

„Promluvíme si?“ začal nervózně.

„Nemáme o čem,“ odsekla jsem mu a začala strhávat fotky vylepené po pokoji. Skládala jsem je do složky a urovnávala ostatní věci. Hlasitě si povzdechl.

„Nechci to rozebírat, tati. Případ zítra odevzdám a nebudu se v tom dál patlat,“ pokračovala jsem ve vysvětlování a začala si balit věci.

„Nevěřila bys mi.“

„To teď už nezjistíme,“ podotkla jsem smutně.

„Neodjížděj, Bello. Prosím.“ Natáhl ke mně ruku. Ucukla jsem.

„Musím domů. Práce na mě čeká,“ utrousila jsem.

„Tady jsi doma, Bell.“

„Prosím tě, nezdržuj mě. Musím se sbalit a napsat tu zprávu pro Taylora. Vážně na tohle nemám čas.“

„Neměl jsem tehdy dovolit, abys odešla.“ Došel ke dveřím.

„Udělal jsi to nejlepší,“ ujistila jsem ho.

„Nemyslím si,“ opáčil mi. Podívala jsem se na něj. Byl zničený, stejně jako já.

„Jacoba to strašně mrzí. To, co se včera stalo,“ pronesl se sklopenou hlavou.

„Mě taky,“ vyšlo ze mě slabě. „Vyřiď mu to, prosím,“ dodala jsem. Přikývl.

Odešel a já ho nezastavila, dál jsem si balila věci. Když jsem skončila, zavolala jsem na letiště a zamluvila jsem si na zítřek letenku. Hned potom jsem zasedla k notebooku a sepsala zprávu, jejíž konec zněl: „Napadení zvířetem.“

Ze sprchy jsem se vracela pozdě v noci. Došla jsem do pokoje a pomalu si lehla do postele.

„Přišel jsi mě zkontrolovat?“ pronesla jsem tichým prostorem mého pokoje. Otočila jsem se k oknu, kde stál Edward.

„Přišel jsem se rozloučit,“ pronesl slabým hláskem. Srdce se mi zastavilo. Nikdy ho už neuvidím! Uši mi zalehly. Nechtěla jsem to slyšet.

„Přišel jsi zjistit, jestli jsem Charlieho nezabila,“ škodolibě jsem se usmála. Pobavila jsem ho.

„Je zajímavé, když mi někdo jiný říká, co si myslím já,“ stále se smál a stál u mého okna. Byl okouzlující. Takhle si ho chci pamatovat. Dokonalého, krásného, mého.

„Bello,“ vyslovil něžně. Věděla jsem, co bude následovat za prosbu.

„Pšššt,“ přerušila jsem ho. Nechtěla jsem, aby to řekl. Bála jsem se své reakce. Sama jsem totiž nevěděla, jak bych zareagovala, kdyby mě požádal, kdyby mě poprosil.

Plazila jsem se po čtyřech po posteli směrem k němu. Jeho oči sjížděly po mém těle a já se pod jeho pohledy usmívala. Dolezla jsem až na okraj. Pomalu jsem si stoupla a tiše našlapovala až k němu. Stále mě hypnotizoval pohledem. Chytila jsem ho za tričko a přitáhla ho k sobě. Udělal dva malé krůčky, ruce stále zastrčené v kapsách u kalhot.

Začala jsem ho líbat a propletla své ruce do jeho bronzových vlasů. Přitáhla jsem si jeho obličej blíž k sobě. Polibky mi po chvilce začal vracet. Jeho ruce se ocitly na mých zádech. Hladil mě a po chvilce mi sjel na zadek. Přitáhla jsem ho k posteli a dál ho líbala. Svlíkla jsem ho a jeho ruce opět šmátraly po mém těle. Pod jeho dotyky jsem se chvěla. Jeho pokožka byla tak hebká a přitom tak tvrdá. Sundal mi košilku a položil mě na postel. Jeho tělo mě pokrylo a já ho líbala, kde jen to šlo. Jeho rty po chvilce klouzaly po mém těle a já byla v sedmém nebi.

Opřená o lokty jsem roztáhla nohy a čekala. Položil se na mě a vnikl do mě. Byl to neskutečný pocit, který mě donutil prohnout se a zaklonit hlavu. Z jeho úst vyšel lehký zvuk vzrušení. Pousmála jsem se a položila se na záda. Po chvilce se naše těla zharmonizovala a my se nechali unášet naším vzrušením.

Naše milování bylo neskutečné. Po chvíli jsem objala jeho tělo nohama a zkřížila je. To dovedlo naše milování k dokonalosti a za chvíli jsme se oba vznášeli kdesi v dokonalosti. Nedokázala jsem zkrotit svá ústa, ze kterých mi vyšel tichý sten dokonalého štěstí.

Položil se vedle mě a přivinul si mě k sobě. Schoulila jsem se na jeho hrudi a ještě jsem se na něj podívala. Musela jsem se ujistit, že se mi to nezdálo. A nezdálo, bylo to skutečné. Políbila jsem ho na hruď a položila na ni hlavu. Začal mě hladit ve vlasech. Přimáčkla jsem se na něj ještě víc. Šťastnější jsem být nemohla.

Tak tohle byla moje, zatím, nejdelší kapitola, jakou jsem kdy napsala. :DD Doufám, že to oceníte. :)

Jinak, co říct? Myslím, že Bella to v závěru zhodnotila lépe, než bych dokázala já. Takže, těšte se na další kapitolu, protože tam nás Bella asi hodně překvapí.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 14. kapitola: