Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 18. kapitola

22.07.2012 (17:15) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4274×

Kapitola je věnovaná všem, co tuhle povídku čtou a která je, i přes moje divné psaní, chytla u srdce.

Neměla jsem to dělat, ne, opravdu jsem to dělat neměla. Vždyť já ho prachsprostě vyhodila ven z mého bytu, možná jsem zahodila všechny šance na náš společný život. Ale, proč bych ho u sebe vlastně měla nechávat, když sám nevěděl, co ke mně vlastně cítí? Nebyla tak moje trápení úplně zbytečná?

Možná jsem mu měla dát trochu více času, ne každý hned řekne, že někoho miluje a Edward nejspíš i ten tip je, tak proč jsem to neudělala? Jednat impulzivně a bez přemýšlení mi šlo, dělala jsem to skoro vždycky a pokaždé z toho vyšel nějaký problém, který mě trápil a mučil i ve snech. Ne, hlavně toho nesmím litovat, udělala jsem, co jsem chtěla a nebudu toho litovat, ne!

Odešla jsem do obýváku a sedla si na sedačku. Čekala jsem, že Michael vyleze z pokoje, ale on tam snad usnul nebo co. Byla jsem ráda, jelikož jsem mohla být sama a přemýšlet nad tím, co bude dál. Kdyby Edward přišel a řekl, že mě miluje, letěla bych k němu a padla okolo jeho krku, ale co když jsem se celou dobu mýlila a on mě nemiluje, je možné, aby si se mnou takhle pohrával, opravdu by byl tak zlý a zkažený?

Pohled Edward

Stál jsem na chodbě a zíral do dveří, které Bella před chvílí zavřela, aniž by si vyslechla, co jsem jí chtěl povědět. Možná to byl osud, abych měl ještě čas promyslet, co jsem chtěl říct, ale nebyla by to náhodou hloupost? Kdyby mi poskytla ještě pár minut a vyslechla si, co mám na srdci, určitě bychom byli teď spolu. Možná bychom ještě stáli na chodbě a objímali se, div bychom se neumačkali.

Povzdychl jsem si. Život je těžký, dokonce i ten můj a to jsem poloupír. To byl další problém. Kdybychom spolu byli, musel bych jí říct, co jsem a možná jí i řekl o své rodině. Rodina! Vzpomněl jsem si, jak hnusně jsem se k nim zachoval, když se mi snažili pomoc a jak nevděčně jsem asi musel vypadat. Měl bych to napravit.

Rozhodl jsem se, že pojedu domů a nejdřív si to vyjasním s nimi a pak půjdu za Bellou. Vyznám jí svou lásku a oznámím jí, co jsem zač. Ať se sama rozhodne, jestli mě bude milovat i s tím, jaký jsem, nebo nás navždy rozdělí, každopádně to bude jenom a jenom na ní. Její volba.

Vyběhl jsem ven a naskočil do auta. Pořádně sešlápl plyn a už se řítil domů. Najednou jsem si uvědomil, jak moc mi moje rodina chyběla, vzpomněl jsem si i na své mrtvé dítě a jeho matku, oba by si jistě přáli, abych byl šťastný a Bella by se jim líbila, navíc bychom spolu mohli mít i rodinu, tedy pokud svolí a bude mít se mnou konečně sex, ale tak já si počkám, vždyť jsem čekal doteď.

Za pár minut jsem byl u našeho domu.  Všichni mě očekávali, jelikož měla Alice vizi a viděla, že je přijedu navštívit. Jejich myšlenky byly teoreticky stejné, každý přemýšlel, co budu asi tak chtít a doufali, že nejsem tak nepříjemný a že se jim vrátil ten starý Edward.

Snažil jsem se udržet krok a nepospíchal, aby to nevypadalo divně. Nechtěl jsem, aby věděli, proč jsem přišel. Přál jsem si bouřlivé objímání a milá slova, jimiž by mě ujistili, že pořád patřím do rodiny a že se na mě nezlobí. Vstoupil jsem do obýváku, kde všichni znepokojeně seděli na pohovce a chvilkami sebou nejistě házeli.

„Ahoj,“ pozdravil jsem je. Reakci, kterou po té udělali, jsem si přál, ba doufal, že se to dokonce i stane. Esmé vstala a začala říkat něco o tom, že je strašně ráda, že se jí vrátil její syn. Rozešel jsem se k ní a pevně ji objal. Ona pro mě byla jako opravdová matka a nikdy bych nechtěl, aby se to změnilo.

Carlisle tu nebyl, čemuž jsem byl docela rád, jelikož by si neodpustil všelijaké řeči. Po přivítání a objímání, jsem se usadil do křesla, odkud jsem viděl na celou svou rodinku, tedy až na Carlisla, ale s tím se usmířím později.

„Je mi líto, jak jsem se k vám choval. Bez ohledu na to, co se stalo v minulosti, jste si tohle nezasloužili a mě to upřímně mrzí a ani nevíte, jak moc jsem rád, že jste mi to prominuli. Bál jsem se, že mě odsud vyhodíte s tím, že jsem se tak chovat neměl, nebo něco podobného. Je mi to líto, neměl jsem na něco takového byť jen pomyslet. Všichni jste skvělí a já bych vám rád něco oznámil.“ Pohlédl jsem na ně všechny. Na jejich tváři hrál spokojený úsměv, ale u Alice byl ten úsměv nějaký víc rozšířený.

Nahlédl jsem jí do hlavy a spatřil vizi, kde jsem byl já s Bellou, jak ji představuji všem tady. Celou mi ji přehrála a když to skončilo, vypadalo to jako nějaká krásná fotografie. Celá rodina byla kompletní, jako před mnoha lety, když k nám mělo přibýt i moje dítě. Nemohl jsem si pomoci a možná to ode mě bylo dokonce hnusné, ale připadalo mi to tak nějak přirozenější, jelikož k nám do rodiny sedla víc Bella než Debby.

„Povídej,“ vybídla mě Rosalie. Upřímně jsem se na ni usmál a začal vyprávět o Belle. O našem rande, kde jsme se seznámili, i o tom, jak jsem jí ublížil, prostě všechno, co jsme spolu prožili. Občas jsem uslyšel nesouhlasné zamumlání nebo zamručení, ale jinak mě všichni poslouchali a nepřerušovali mě.

Když jsem skončil, jako první se ozvala Esmé. „Všichni moc rádi tvoji Bellu poznáme, Edwarde, a doufáme, že to znovu nepohnojíš.“ Díky, jak uklidňující. Ani jsem nemusel poslouchat myšlenky, abych věděl, že vše co jsem udělal, je odčiněno a že Bellu, pokud jim bude sympatická a nebude to namyšlená kráva, přijmou do rodiny. Já jsem moc dobře věděl, že Bellu přijmou, i kdyby se jim nelíbila. Pro ně bude hlavní, že ji mám rád já a oni se s tím nějak smíří.

Zůstal jsem tam do večera a poslouchal Aliciino povídání o nové módě, která je velmi podobná té, co byla před mnoha lety a že je škoda, že jsme všechno oblečení vyhodili, jelikož by se teď hodilo. Spokojeně jsem si oddychl, když jsem odjížděl zpět za Bellou. Přemýšlel jsem, co jí řeknu. Ještě předtím, než jsem odjel, jsem si promluvil s Esmé a zeptal se, jestli by bylo vhodné Belle říct, co jsem a co jsou oni.

Její odpověď mě velmi potěšila. Pokud jí věříš ty, tak my jí budeme věřit také. No neřekla to Esmé úplně dokonale? Pevně jsem doufal, že mi Bella odpustí. Teď když jsem přemýšlel o všem, co jsem do této chvíle udělal, musel jsem uznat, že ten drsný Edward nebyl nic pro mě. Já jsem pořád hodný a neměl bych to měnit.

***

Krátce jsem se přede dveřmi nadechl a zaklepal. Nemusel jsem čekat dlouho a za dveřmi vykoukla Bella, měla napuchlý obličej, z čehož jsem usoudil, že plakala. Bylo mi líto, že to bylo kvůli mně a tak jsem jí nedal ani příležitost promluvit a přiložil své rty k jejím. Postupně jsem ji zatáhl více do bytu a zabouchl dveře.

Rychle jsem polibek ukončil a začal. „Vím, že nejsem úplně ideální a že jsem se choval jako úplný pitomec, ale věř mi, prosím, když ti říkám, že já takový ve skutečnosti nejsem. Prosím, miluji tě a nechci tě ztratit. Už jsem jednu dívku ztratil, takže kdybych měl ztratit i tebe, nepřežil bych to.“

Zrychleně jsem dýchal a čekal na její odpověď. Dlouho mě netrápila a vrhla se mi kolem krku.

„Edwarde, bála jsem se, že si to jenom nalhávám. Měla jsem ti dát více času, neměla jsem na tebe tak tlačit, odpusť mi to.“ Přitáhl jsem si její obličej a něžně ji políbil. „Pojď do kuchyně, musím ti ještě něco říct a nechci ti to povědět tady.“

„Dobře,“ souhlasila. „Jenom zajdu za Michaelem a poděkuju mu.“ Měla pravdu, kdyby mě sem Michael nepozval, nejspíš bychom nebyli spolu. Vzal jsem ji kolem pasu a vydal se spolu s ní k pokoji. Zaklepali jsme, ale žádné vyzvání se neozvalo, tak jsme vešli. Místnost byla prázdná, nikde žádná taška ani oblečení. Věděl jsem, co to znamená a v duchu Michaelovi děkoval.

Bella vypadala poněkud zmateně a rozhlížela se po místnosti. Zrak jí padl na malý papírek, co byl položený na posteli. Očividně ho psal Michael, jelikož se usadila na posteli a z očí jí vytryskly slzy. Podala mi lísteček a já jsem začal číst.

Milá Bello,

Věděl jsem, že se s Edwardem usmíříte a že bude všechno v pořádku. Hrozně ti děkuju, že jsi mě u sebe nechala, ale už musím jít. Nerad bych vám způsobil problémy, když jich máte sami dost. Hrozně pro mě znamenáš a já ani slovy nedokážu vylíčit, jak moc ti děkuji, za ta léta s tebou, jelikož to byly nejlepší roky mého života. Jsi dobrá holka a já doufám, že se o tebe Edward postará.

Nejspíš už se spolu nikdy neuvidíme, protože budu muset zaplatit za své činy, ale kdyby se něco změnilo, ozvu se. Nevím, kdy přesně to všechno skončí, ale já doufám, že brzy. Nechci žít do konce svého života ve strachu. Miluji tě Bello, jako sestru a nejlepší přítelkyni.

Nikdy nezapomenu,  Michael.

Toto je teoreticky poslední kapitola, protože poté následuje epilog. Doufám, že se vám kapitola líbila a vy se k tomu nějak vyjádříte. Vaše Forewer.

P. S.: Pokud byste chtěli, mohla bych napsat jednorázovku o Michaelovi a jeho problému. Možná byste se chtěli dovědět, jestli přežije nebo ne, stačí dolů napsat ANO a já se to pokusím napsat.

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 18. kapitola: