Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 3

Weitz - A better life


Radiace 3Již třetí část, podstatná :) Předem díky za všechny komentáře - chválu i kritiku!!!! Janna

Část třetí

Prvně jsem se nedokázala pohnout a zamrzla na místě. To auto ani nezastavilo a nepodívalo se na to, co způsobilo. Že zabili člověka. Že zabili Renée – mou matku.

Pak jsem se rozběhla, ale přes své slzy, které se mi spustili šílenou rychlostí z očí, jsem téměř neviděla.

Klekla jsem si k Renée a začala hledat tep. Nic. Půlka jejího obličeje byla pryč. Všude tekla krev. Teplá rudá krev.

Ne.

NE!

Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem. Ne – ne! To nejde! NE!

„Mami, ne,“ šeptala jsem. Objala jsem ji a jemně s ní houpala v mé náruči. Ne. To prostě nemůže být pravda. Ona není mrtvá. Proboha! To nemůže být pravda!

„Mami, prosím vrať se. Mami, prosím…“ Můj hlas zněl chraptivě. Cítila jsem, jak mi do mého oblečení prosakuje krev.

A do toho všeho začalo silně lít. Studené štiplavé kapky narážely do mého těla, ale já si z nich nic nedělala. Z očí mi bez přestání tekly slzy.

„Mami, ne… mami…“ šeptala jsem.

„Bello,“ uslyšela jsem za sebou konejšivý hlas. Edward mě zezadu objal. „Bellinko, je mi to moc líto, promiň. Ale prosím, Bello, musíme odjet. Mrak je přímo nad námi – kyselý déšť je silně nebezpečný.“

„Ne, Renée – ona – ne…“ stále jsem byla mimo. Nedokázala jsem ji pustit. Jen matně jsem si uvědomovala, že ta krev musí Edwardovi působit muka. Ale to ho zřejmě vůbec nezajímalo.

„Lásko, prosím! Už ji nemůžeš pomoci, její srdce už nebije – věř mi, prosím tě.“

Věřila jsem mu, ale moje ruce ji stejně nehodlaly pustit. Edward to vycítil a jemně mé prsty vypletl ze sevření. Vzal mě do náruče a odnášel k autu. Stále jsem vykuleně hleděla na tělo své matky, které bezvládně leželo na chodníku. Nikdo si ji nevšímal. Nikdo nevyděl, co se právě stalo. Nikdo nevyděl, že byl vyžádán další život. Nikdo. Jen já měla plné oči té neskonalé hrůzy.

Na tento okamžik v životě nezapomenu. Nikdy. Ne na to, jaký měla Renée výraz v obličeji, když se na mě naposled podívala. Na to, jak ji srazilo auto. Tu krev.

Stále jsem nic neviděla přes své slzy. Cítila jsem jen déšť, který padal na mé tělo. Několik kapek mi steklo po tváři na rty. Nechápu proč, byla to reakce. Prostě jsem je olízla. V tu chvíli jsem nedokázala pochopit, proč se říká kyselému dešti kyselý. Nebyl totiž ani trochu kyselý. Ne. Byl hnusně hořký, trpký. Měl takovou hlinitou chuť. Jakoby jste polykali roztavený rez. Ta voda byla odporná. Radioaktivní. A tekla po mém těle.

Poslední, co jsem si uvědomila, než Edward!! upadl a já ztratila vědomí, bylo to, že tohle asi jen tak hned neskončí. Ne. Tohle bude mít následky.

***

Několikrát jsem zamrkala očima. Všude kolem mě bylo šíleně bílo. Cítila jsem odporný zápach dezinfekce. S hrůzou jsem si uvědomila, kde to jsem.

Jenže tohle nebyla nemocnice, jak jsem zjistila hned, co jsem se posadila. Tady to byla jedna velká hala a vedle sebe byla samá lůžka. Obsazená. Většina lidí spala, ale spousta si tu povídala. Všude se ozýval vzrušený šepot, slyšela jsem vrzat vozíky.

Tohle bylo něco jako provizorní nemocnice, určitě. Když jsem se rozhlížela kolem sebe, zjistila jsem, že holka na vedlejším lůžku na mě civí.

„Ehm, ahoj,“ zachraptěla jsem.

Oči ji zazářily. „Ahoj!“ zvolala vesele. „Jmenuji se Betty, jak ty? Můžu ti říct, že jsi spala teda hodně dlouho. Už jsem se začala bát, že… no a kolik ti je? Mě je jedenáct.“

„Bella, jsem Bella a je mi sedmnáct.“ Motala se mi hlava a bylo mi na zvracení. „Jak dlouho jsem spala? Teda, jak dlouho tu vůbec jsem?“

Betty se na chvíli zarazila. „No, ehm, den potom, co se mrak dostal na Altoonu, z ní záchranné výpravy přivezly několik desítek lidí. Ty, co ještě žily. Moc jich nebylo, ale ty jsi byla jedna z nich. I já. Spala jsi týden.“

Civěla jsem prázdně do protější stěny. Týden. Já tu ležím týden. Náhle mi došlo, co mi tady tak chybí.

„Kde je Edward?“ vyhrkla jsem.

„Kdože?“ ptala se Betty.

„Edward! Musí tu být taky, on – byl tam se mnou.“

„Je mi to líto, Bello,“ omlouvala se mi Betty, „ale nikdo tohoto jména tu není. Zřejmě – promiň – zřejmě to asi nepřežil. Přivezli jen ty, co zůstali naživu.“

Nevěděla jsem co říct. Ale nebyla jsem zas tak rozhozená. Nikdo nemohl poznat, že je Edward naživu. Je ledový a nemá tep. Nedá se to na něm určit. Jenže co se s ním stalo? Zůstal tam? A jak proboha živýho mohl spadnout? Není to ksakru upír? Vždyť on taky omdlel! Jak se to mohlo stát? Kde teď je? Probudil se dřív než já a odešel? Nechal mě tam? Nedokázala jsem uvěřit tomu, že by to udělal.

Po očích se mi zase začaly valit slzy, když jsem si uvědomila, že šance, že ho zase uvidím je silně mizivá. Nejdřív ztratím Renée a teď – Edward.

Moje srdce právě puklo.

„Neplač,“ přemlouvala mě Bet. „Z mých blízkých taky nikdo nezůstal naživu.“ Tvář ji posmutněla. „Jsem teď úplný sirotek.“ Z pravého oka ji vytekla jedna slza, kterou urychleně utřela do rukávu.

Najednou jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo dopadl špatně. Stačilo se podívat na to dítě, co se krčilo na vedlejším lůžku.

Jenže já jsem měla ještě někoho – mého otce. A věděla jsem přesně, kde se nachází. „Můj otec – je ještě naživu. Bydlí ve státě Washington – ve Forks,“ vysvětlila jsem.

Betty se na mě udiveně podívala a pak zavolala: „Doktore, hej doktore!“

Hned k nám přispěchal dost mladej kluk – mohlo mu být tak maximálně dvaadvacet. Pochybuji, že už má diplom. Spíš byl nedostudovanej, ale tady byl zřejmě každý dobrovolník k užitku. Na sobě měl sice bílý plášť, ale měl ho rozepnutý a pod ním měl obyčejný oblečení – hnědý triko a děravý rifle.

„Co je, Betty?“ Jeho zrak střelil ke mně. „Á! Ty už jsi vzhůru! Jak ti je, holka?“

Všimla jsem si, že jeho oči mají oříškovou barvu. Měl husté černé řasy, trochu mi jimi připomínal velblouda. No ne, fakt, vy jste nikdy neviděly, jaký mají velbloudi řasy? Při příští návštěvě zoo se na to podívejte.

„Uhm, jde to,“ vyhrkla jsem.

Obdařil mě úsměvem. „Tak to je fajn. A jak se jmenuješ? Vlastně počkej-“ Vytáhl ze zadní kapsy blok a tužku. „Takže, celý jméno? Potřebuji to na seznam, ehm, přeživších.“ Omluvně se usmál.

„Isabella Swanová,“ odpověděla jsem.

„Dobře, takže, Isabello-“

„Bello,“ opravila jsem ho automaticky.

Zase se usmál. „Jasně, takže, Bello-“

„Počkej, Paule!“ přerušila ho tentokrát Betty. A pak mu řekla to, co jsem řekla předtím jí. O otci a o Forks.

„To je dobře, Bello. Jakmile se zase nahodí internet, napíšu tvé jméno na seznam a kontaktuji tvého otce. Teď ti nezbude nic jiného než čekat,“ omlouval se.

„Aha, dobře,“ vypadlo ze mě jen.

„Jo, tak já – už asi budu muset, zase se na tebe přijdu podívat, Bello,“ mrkl na mě. Pak se obrátil a mířil zas k dalším lidem.

Znovu jsem si lehla a prázdně civěla do stropu. Přemýšlela jsem nad tím, kdy asi uvidím Charlieho – mého tátu. Jak dlouho to může trvat, než se dostanou na internet? Pár dnů? Týdnů? Otřásla jsem se pomyšlením na to, že tu můžu strávit ještě hodně dlouhou dobu.

„Je to hrozné, že?“ ozvala se z ničeho nic smutně Bet.

„Co zrovna myslíš?“ zeptala jsem se jí.

„Přece, no – ta radiace… všichni tady jsme kontaminováni; slyšela jsem, jak se Paul baví s nějakým doktorem, když jsem šla na záchod. Nevěděli, že je poslouchám. Ten doktor říkal že-že tu nikomu nezbývá víc jak dva roky života… všichni umřeme na radiaci…“ A pak se jí spustily slzy po tvářích.

Udělala jsem to automaticky, prostě jsem vstala z postele a objala ji. Cítila jsem, jak její pláč vytváří mokrý a slaný flek na mé košili, ale bylo mi to fuk.

Přiznám se – taky jsem brečela. Brečela jsem, protože jsem si uvědomila, že tato drobná a křehká duše se zřejmě nedožije ani čtrnáctého roku.

Bylo to strašné pomyšlení. Kruté.

Chudák holka.

 


<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 3:

 1
03.11.2011 [20:10]

ZelviPanebože, mě z toho úplně mrazí.
Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!