Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 2

30.09.2009 (14:30) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2276×

Část druhá

Edward mě chytil za ruku a šílenou rychlostí mě táhl do třídy. „Musíme odsud okamžitě vypadnout,“ přeřvával alarm.

Když jsme vrazili do třídy, Jensenová nás sjela káravým pohledem. „Právě jste se dostal do velkého problému, pane Cullene. Ujišťuji vás, že o vašem chování budu informovat ředitele.“

Ale Edward jí nedával žádnou pozornost. Začal rychle házet své i moje věci do tašky.

„Co si myslíte, že děláte?“ ječela Jensenová.

„Profesorko, copak neslyšíte ten poplach?“ odpovídal ji podrážděně. Jakoby potvrzení jeho slov se alarm ještě zesílil.

„Pane Cullene,“ bylo vidět, jak to v ní vře, „okamžitě si sedněte na své místo. Vy také, slečno Swanová,“ obrátila se ke mně. Teprve teď jsem si uvědomila, že stále stojím u dveří třídy jak solný sloup. Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo. Stále jsem se nedokázala vzpamatovat z toho šoku.

„Prosím zachovejte všichni klid, je to jen cvičný poplach. Budeme se dále věnovat probírané látce,“ byla klidná.

Uslyšela jsem silné prásknutí, jak Edward bouchl pěstí do stolu. Stačilo by trochu vetší síly a stůl by se rozpadl. To by se špatně vysvětlovalo.

„Tohle není cvičný poplach!“ řval. „Tohle je jaderný poplach, což znamená jediné – že se v Bellefontu stala nějaká havárie. Všichni by se měli co nejrychleji dostat z města!“

Ve třídě se rozlehl šum. Každý tikal očima mezi Edwardem a profesorkou nevědíc, komu má věřit.

Jensenová se zarazila. „Bellefont? Myslíte jadernou elektrárnu Bellefont? Vždyť ta je odsud vzdálena alespoň šedesát kilometrů!“

Edward si začal mnout kořen nosu, aby se uklidnil. „Vám se to zdá jako dálka? Paní profesorko, slyšela jste někdy vůbec o Černobylu? Víte až kam se dostala radiace?“

„Nemyslíte, že už to přeháníte, pane Cullene? Kdyby to bylo opravdu vážné, někdo by-“

Nedopověděla větu, protože ji náhle přehlušil kostrbatý hlas ozývající se z reproduktoru.

„Toto není cvičení. Opakujeme, toto není cvičení. Žádáme všechny, aby se urychleně dostavili do krytu nebo odjeli z města. Během dvou hodin se nad město Altoona dostane mrak plný radiace. Vyhněte se kyselému dešti nebo budete ohroženi na životech.“

Asi na tři vteřiny se rozhostilo hrobové ticho. A pak se všude rozlehl šílený jekot, jak všichni zpanikařili. Jensenová zůstala stát s vyvalenýma očima. Edward mě chytil za ruku a táhl pryč. Na chodbě se rychle utvořily zácpy, jak se všichni snažili dostat pryč.

Všichni ječeli, nikde nebylo slyšet vlastního slova. Edward se několikrát rozhlédl kolem, jestli se nedá najít jiná cesta k úniku, a pak mě začal táhnout na opačnou stranu. K oknům.

„Ne, Edwarde! Někdo tě může vidět!“ panicky jsem křičela.

„V tuto chvíli si mě nikdo ani nevšimne,“ zavrčel.

Byli jsme v třetím patře, byla to alespoň dvanáctimetrová výška. Edward jediným rychlým pohybem rozbil silné dvojité okno. Nervózně jsem se rozhlédla kolem, ale bylo jasné, že měl Edward pravdu. Nikdo si nás nevšímal, všichni se cpali na schodišti.

„Drž se mě pevně, Bello!“ křikl Edward.

Uchopila jsem ho kolem krku tak silně, že kdyby byl člověk, asi bych ho udusila. Sotva jsem mu obmotala nohy kolem hrudníku, vyskočil.

Zlehka dopadl na chodník, necítila jsem žádný náraz. Zděšeně jsem se dívala do obličeje asi tříleté holčičky, kterou táhl svůj otec pryč. Dívala se na nás. Viděla nás. Zachvátila mě panika, ale pak jsem si uvědomila, že teď je to poslední, na čem by záleželo.

Edward mě zase začal rychle táhnout davem, až se procpal ke svému volvu.

Jakmile jsem zavřela dveře, hned se rozjel šílenou rychlostí po silnici. Jel pryč z města.

Náhle mu zazvonil telefon. Dřív než jsem si všimla, už ho měl u ucha.

„Ano, Carlisle?“ ozval se. Chvíli bylo ticho, slyšela jsem jen tiché bzučení z telefonu. „My taky. Za hodinu jsme tam,“ odpovídal na otázku, kterou jsem neslyšela. „Já vím, Carlisle! Sakra, je mi to až moc jasný!“ křičel. „Dobře,“ už ztišil hlas. Pak zaklapl mobil.

„Edwarde! Kam to jedeme?“ křičela jsem.

„Do Pittsburghu na letiště, samozřejmě! Okamžitě musíme odletět někam daleko. Carlisle i ostatní už tam taky míří.“

Pittsburgh je odsud asi sto kilometrů, přesto je to nejbližší letiště. Jeli jsme asi pět minut, když jsem si uvědomila otřesnou věc.

„Okamžitě to otoč! Dělej!“ zařvala jsem.

Edward mé přání rozhodně nebral v potaz. „Zbláznila ses, Bello?“

„Edwarde, sakra! Renée tam zůstala! Phil je asi pět set kilometrů od Altoony! Renée se nemůže dostat z města, nemá auto, nic! Musíme se pro ni vrátit, tak to sakra otoč!“

„Ne, Bello! Nebudu riskovat tvůj život kvůli-“

„Kvůli mé matce? Tos chtěl říct?“ skočila jsem mu do řeči. „Jenže já pro ni budu sakra riskovat život, to si piš! Je to má matka! Musím se pro ni vrátit! Prosím tě, Edwarde!“

Na jeho obličeji se objevil sklíčený výraz. „Bello, prosím,“ šeptal. „Nech mě tě odvést do bezpečí. Slibuji, že se pak vrátím pro Renée.“

Civěla jsem na něj. „Edwarde! Je ti jasné, že mrak bude nad Altoonou na hodinu a půl? Sakra! Nemůžeš to stihnout! Dokonce ani ty ne! Tak už sakra otoč to auto!“

„Bello,“ zašeptal poraženě.

Rychlým smykem obrátil auto. Znovu jsme mířili do spárů radioaktivního mraku. Chvíli jsem si kousala nehty, ale pak jsem zapnula rádio.

„…možná největší jaderná havárie od nehody v Černobylu. Je jasné, že porucha reaktoru bloku B v jaderné elektrárně Bellefont, která způsobila vypuštění silně nasyceného radioaktivního mraku, předběhla ve své závažnosti i nejznámější jadernou poruchu v USA, která se přihodila v jaderné elektrárně Three Mile Island.

A teď z aktuální situace. Náhlý severovýchodní vítr způsobil, že se mrak pohybuje mnohem rychleji než se předpokládalo. Během deseti minut by se měl mrak dostat nad město Tyrone. Mrak pak bude mířit směrem na město Altoona, do kterého dorazí zhruba za půl hodiny. Žádáme všechny obyvatele nejbližší oblasti, aby se okamžitě evakuovali…“

Rádio začalo chrčet a pak se úplně ztratil signál – tou radiací.

Podívala jsem se na Edwarda, který křečovitě držel volant. Věděla jsem, že by mě nejradši odvezl do bezpečí, ale já jsem tam Renée nemohla nechat. A co, Edwardovi se nemůže nic stát – je to upír. A na mně mi tolik nezáleží, hlavně musím zachránit Renée.

Nedokázala jsem si pořádně představit, co všechno může radiace udělat. No dobrá, slyšela jsem pár věcí, co by se mohlo stát, ale nikdy jsem si s tím nedělala starosti, protože jsem si myslela, že mě se to nikdy nemůže týkat. Jak jsem mohla být sakra tak pošetilá?

Dostat se do Altoony byl nadlidský úkol, protože auta se z města snažila jet oběma směry. Minimálně dvě třetiny lidí už byla pryč. Čím hlouběji jsme zajížděli do města, tím víc byli ulice volné.

Zděšeně jsem se podívala na oblohu. Od severovýchodu se k nám valil velký černošedý mrak, který nevěstil nic dobrého. Dle mého odhadu tu musí být do deseti minut. Modlila jsem se, abychom to stihli.

Jakmile auto zastavilo před domem, okamžitě jsem vlítla do domu. Běžela jsem po celém domě a volala. „Renée! Mami! Jsi tu? Ozvi se!“

Edward mi náhle položil ruku na rameno. Otočila jsem se k němu. V jeho očích byl podivný výraz. „Není tu, Bello. Vím to. Nikde ji necítím. Musela odejít. Možná ji vzali sousedi k sobě do auta.“

S knedlíkem v krku jsem přikývla. „Dobrá. Tak odjedeme.“

„Dobře,“ zašeptal.

Když jsem vyšla z domu, okamžitě jsem si všimla změny na obloze. Nad město už pomalu dorazil mrak, ale zatím se stále nespustil déšť.

Projížděli jsme ulicemi, značně pomaleji než předtím. Stále bylo v městě ještě dostatek lidí, takže nebylo jednoduché se odsud dostat. Zrovna jsme projížděli přes střed města a já pozorovala, jak se všichni lidé bez auta hrnou na vlakové nádraží, když jsem si něčeho všimla. Někoho.

„Zastav!“ zaječela jsem. „To je Renée!“

Edward okamžitě zastavil auto. Jen periferním pohledem jsem zahlédla, že na kapotu dopadly první kapičky deště. Než něco stačil Edward říct, okamžitě jsem vyběhla z auta – déšť nedéšť.

Renée seděla na lavičce, obličej v dlaních. Přestože jsem ji neviděla do tváře, věděla jsem, že je to ona, nedala se zaměnit.

Byla ode mě asi šedesát metrů. „Mami!“ zařvala jsem na ni. Kupodivu to na tu dálku uslyšela a zvedla hlavu. Jakmile mě uviděla, vyskočila na nohy a němě artikulovala slovo „Bello“. Rozběhla se mi naproti.

A právě tehdy se to stalo. Právě tehdy, když byl ode mě jen asi dvacet metrů se z kolony aut vyřítilo nějaké, které řídil někdo šíleně nedočkavý.

A právě to auto narazilo plnou sílou do Renée a smetlo ji z cesty.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 2: