Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 12

01.11.2009 (18:15) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2929×

Část dvanáctá

Edward

„Alice! Kde to je? Kde je Bella? Pane bože! Ona žije! Žije! Musím ji najít, hned!“ řval jsem po celém pokoji.

Ostatní nechápavě kmitaly pohledem mezi mnou a Alice.

„Edwarde, já nevím… ani nemám jistotu, že to tak je… ty vize jsou dost pochybné…“ zmatkovala.

„Co se děje, Edwarde? Alice?“ otočil se Carlisle k ní, když viděl, že já nebudu schopen slova.

„Bella… žije. Je v nějaké nemocnici, ne… hale, ne… místnosti… sakra, já nevím! Vidím jen spoustu lůžek vedle sebe, nevidím kde je to místo, jen je to ještě určitě v radiační zóně - někde. Jen vidím Bellu. Spí. Dýchá. Žije,“ vysvětlovala Alice.

„Kolik může být takových amatérských nemocničních hal?“ přemýšlel jsem nahlas a přitom pochodoval nervózně z místa na místo. Už jsem pochopil, proč se lidi musí pohybovat, když jsou nervózní. Nedá se být v klidu, musíte něco dělat. „Stovky? Když vezmu, že třetí zóna zasahuje až 150 kilometrů od místa nehody, to je…“ snažil jsem se spočítat tu plochu, ale má mysl už nebyla tak rychlá. „Zkrátka moc prostoru na prohledání. Než ji najdu, to bude trvat věčnost, kterou už teď nemám…“ posmutněl jsem.

Z ničeho nic mi Esme položila ruku na rameno. „Neboj se, zlato, pomůžeme ti ji najít,“ šeptala.

Vyděšeně jsem na ni pohlédl. „V žádném případě!“ zařval jsem. „Myslíte si, že dovolím komukoli z vás, aby jste se dostali do radiační zóny, po tom, co to udělalo se mnou? Nikdy! Pojedu sám,“ trval jsem na svém.

Šest párů očí mě nervózně probodávalo, ale nikdo nepromluvil. Věděl jsem, že není času nazbyt – nesmím tu otálet ani minutu navíc.

Rychle jsem se se všemi rozloučil (i když Esme začala mít zase protesty, ale nakonec to vzdala) a chytil první letadlo do Pittsburghu.

***

Byl jsem nervózní. Hodně nervózní. Tak šílený příval lidství… Věděl jsem, že čím déle zůstanu v radiační zóně, tím víc se budu měnit na člověku. Ale bylo mi to jedno, i když to byla pravda.

První, co jsem zařídil, bylo, že jsem si vyzvedl své auto, které už bylo odvezené na policejním parkovišti.

Začal jsem objíždět každé nemocniční zařízení, které bylo zaregistrované na internetu. Seznamy přeživších jsem kontroloval minimálně třikrát denně. Stále dokola a dokola jsem hledal to jediné jméno – Isabella Swanová. Nebylo tam. Nikde. Musel jsem si opakovat, že ona žije – musí žít! Jinak bych se asi zhroutil.

Když už jsem měl za sebou asi 15 těchto zařízení, dostávala mě pomalu panika. Už to byly téměř čtyři týdny, co jsem ji neviděl! Nervozita mě hlodala čím dál víc.

A právě proto, když jsem najednou na internetu uviděl nové místo – poslední – které se nepřipojilo k internetu, málem jsem skákal radostí. Rychlým pohledem jsem projel seznam jmen a na posledním řádku bylo to, v které jsem doufal.

Rozjel jsem se za Bellou, zóna nezóna, radiace neradiace.

Bella

Celou dobu, co Edward mluvil, jsem mlčela. Bylo to šílené. S jeho posledními slovy se na mě usmál a jemně mi stiskl ruku.

„Takže teď jedeme do Forks? Za mým otcem a tvou rodinou?“ zeptala jsem se, jako bych komentovala barvu jeho auta.

Přikývl. „Ano, jedeme do Pittsburghu, tam nasedneme na letadlo a poletíme do Seattlu.“

„A co auto?“ vyhrkla jsem.

Edward jen pokrčil rameny. „Nechápe ho tam na parkovišti. Poslední, na čem mi teď záleží, je starat se o to, co bude s mým autem,“ ušklíbl se.

Usmála jsem se na něj a víc stiskla jeho dlaň. Přestože byl člověk, stále ještě nepotřeboval dávat takový pozor na silnici, jeho upíří instinkty v něm ještě pořád byly.

Unaveně jsem opřela tvář o okénko, které mě příjemně chladilo. Stromy, domy a pole kolem nás proplouvaly bez povšimnutí a tvořily jen jednu dlouhou nekonečnou šmouhu. Víčka mi začala padat, věděla jsem, že brzo usnu, protože dneska jsem se moc nenaspala. Cítila jsem, že Edward na mě občas pohlédl.

Bylo mi jasné, že teď už ze mě nespustí oči, i kdyby ho to mělo stát život.

Začala jsem přemýšlet o tom, co bude dál. Nemůžu předstírat, že jsem zase normální a začít úplně normální život. Stačilo jen prohrábnout své zbývající vlasy a vždycky mi nějaký chomáč zůstal v ruce. Byli tenké, lámaly se a šedivěly. Věděla jsem, že za chvíli už nebudu mít žádné, ale nedělalo mi to starosti. Na vzhledu mi teď absolutně nezáleželo.

Byla stoprocentní jistota, že umřu. Nevěděla jsem kdy, ale určitě to nebude trvat déle než rok, s delší dobou jsem nepočítala.

Už teď jsem byla dost slabá, vyhublá na kost a kůži, vlasy žádné, nehty úplně polámané, po celém těle jsem měla podivně zbarvené skvrny. Pokožka postrádala elastan.

Tak, jako už několikrát, mě začalo rýpat do hlavy to jedno slovo – přeměna. Moc dobře jsem si pamatovala, jak to dopadlo, když jsem se Edwarda zeptala, jestli mě někdy přemění. A to byl ještě v době, kdy jsem byla zdravá. V době, kdy žila Renée i Betty… V době, kdy jsem si plnými doušky užívala štěstí… A ta doba mi přišla tak strašně dávná, jakoby to bylo před milionem let.

Leželi jsme s Edwardem vedle sebe na pohovce v jeho pokoji. Kreslil mi na dlani uklidňující kroužky a přitom se mi zamilovaně díval do očí. Já mu pohled věrně oplácela.

Nikdy jsem se nenasytila pohledu na ten dokonalý obličej bez jediného znamínka či pihy, na plné rty, hnědé vlasy s odleskem bronzového odstínu rozčepýřené do všech stran.

A hlavně jeho očí. Ty zlatohnědé studny plné touhy, lásky a porozumění.

Pohladila jsem ho po tváři a on se usmál. Jeho úsměv jakoby mi rozzářil svět. Byl moje slunce v zatažených dnech. Byl středem mého vesmíru, kyslík, který musím dýchat.

„Bellinko,“ zašeptal a jemně mě políbil do vlasů. Cítila jsem, jak nasává moji vůni, která mu vytváří neodmyslitelný oheň v krku. Nedokázala jsem si představit, jak bolestivé to asi musí být, jen jsem mohla odhadovat.

Natáhla jsem se blíž k němu, naše obličeje byly od sebe vzdálené jen pár centimetrů. Lehce jsem zdolala tu pomyslnou hranici mezi námi a přiložila své rty k jeho.

Pokaždé, když jsem ho začala líbat, mi to přišlo, že je to poprvé. Ten pocit byl zkrátka nekonečnou explozí vášně, každý mi připadal lepší a lepší.

To pomyšlení, že toto božské stvoření miluje mě, bylo úžasné.

Odtrhli jsme rty od sebe a zase na sebe hleděli. Náhle jsem si na něco vzpomněla, co jsem s ním už dávno chtěla probrat.

„Edwarde?“ zeptala jsem se ho.

Jemně si mě přitáhl k sobě a otočil tak, že jsem mu neviděla do obličeje. Prsty jeho ruky proplétal s mými. „Hmm?“ zamumlal.

„Miluješ mě?“ zeptala jsem se jako by to byla triviální otázka.

Cítila jsem, jak mě políbil do vlasů. „Samozřejmě, lásko,“ zašeptal. V jeho slovech bylo jasně cítit, že je to úplně zbytečná otázka.

„A udělal bys pro mě cokoliv?“ ptala jsem se dál.

„Všechno na světě, Bellinko, pro tebe všechno.“

Usmála jsem se. Chvíli jsem jen tak ležela a užívala si tohoto objetí. Po několika minutách jsem se převrátila, takže jsem mu hleděla přímo do očí. Nadechla jsem se a položila tu důležitou otázku.

„Přeměníš mě v upíra?“ prosila jsem.

Jeho pohled zkameněl a jeho tělo se pode mnou napjalo. Hleděl na mě, jako bych se teď právě nejčerněji rouhala.

Nedočkavě jsem na něj hleděla. Nemluvila jsem, potřeboval si to pořádně promyslet. Najednou se posadil, tím pádem i já. Jemně mě sesunul ze svého těla a vstal z pohovky. Udělal pár kroků, byl otočený ke stěně, neviděla jsem mu do tváře.

„Bello,“ pronesl šeptem. „Nechápeš, o co žádáš.“

„Ale ano, vím!“ odporovala jsem.

„Ty chceš být monstrum, které zabíjí lidi? To chceš?“

„Edwarde! Já chci být s tebou, ať to stojí, co to stojí. Chci být s tebou věčně. Nechci stárnout, pokud ani ty nestárneš. Lásko,“ prosila jsem.

Nezaregistrovala jsem, kdy se pohnul, ale najednou byl jeho obličej přímo před mým, i když nás před setinou sekundy dělilo několik metrů. Trochu jsem se lekla, takže jsem poskočila dozadu.

„Bello,“ zamumlal. „Chtěj cokoliv, ale přísahám, že nikdy -.nikdy tě nepřeměním v upíra. Nechci, abys žila tento zatracený život. Jsi člověk, máš tolik možností.“

Uraženě jsem mu hleděla do očí. „Fajn,“ zavrčela jsem. „Takže budeš radši, když budu mrtvá, než abych se stala upírem? To chceš? Mám zemřít hned? Nač čekat, že ano?“ chtěla jsem řvát, ale spíš se ze mě draly jen vzlyky doprovázené vodopády slz.

Edward na mě hleděl láskyplnýma očima. Jemně mě zvedl do náruče a pohupoval jako malé dítě. „Ššš, Belli, ššš. Nechci, abys umírala, Bello. Nikdy. Ale v upíra tě nepřeměním,“ trval na svých slovech.

Nechtěla jsem hledět do jeho očí, tak jsem zabořila obličej do jeho ramene a dál vzlykala.

Ano, moc dobře jsem si to pamatovala. Jen matně jsem si mohla představit, jak bude reagovat, až mu to navrhnu znovu. Musím to udělat, pokud nechci zemřít, což nechci. Chci být s Edwardem.

Je možné, že se jeho názor změnil? Teď, když je jasné, že umřu? Jenže nastává problém – kdo by mě přeměnil, když Edward sám je člověk a ostatní Cullenovi ztratili jed? Co mám dělat? Zemřít?

Nic jiného asi nezbývá.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 12: